Jindra Schulz

Na hraně

Je to přirozené. Ona tlačí, já píšu. Že je to nepoměr dvou protipólů, můžu jen děkovat.

Vybejkuje mě to. Teď se ztratila. A já se chtěl smiřovat. Ty se těš. Sice to bude bolet, ale kvůli výronům to vydržím. Nesmím sklouznout do vulgarity!

Je zase na koni, už se vyšvihuje do sedla a bude cválat. Člověk se vzpouzí, ale není to co platné. Tak kde je kurva, už je to aspoň čtvrt hodiny... To je podvod!

Vrátilo se jí sebevědomí a šla si vyřizovat své věci. Skvěle. Jsem neznaboh.

Exotika

Jsem excentrický. Když přestanu přemýšlet, vyhoupne se právě prožívaná každodennost do nadoblačných výšin. Mám to vyzkoušené. Každý stůl, každá židle, poloprázdné sklenice a cigára, plakáty na stolech a po stěnách, automaty na peníze a i to nejposlednější smítko prachu na podlaze, okna a dveře, všechno co je v dosahu, včetně všech přítomných, je povyšováno do uměleckých výšin. Na to musí být minimálně dva excentrici. Povyšujeme každodennost s Olinkou v Kebabu. Blonďatá servírka má vlasy jak z nějaké porézní, umělé hmoty, když tam přicházím, a mezi hosty je oblíbená. Je tak nevědomá, vzpouzí se, když to rozjíždíme spolu, stojí u pípy a jen se stydlivě zaklání. Protože jsem jí tyknul. Utíná to v nejlepším. Škoda.

S klukama jsme to dělali běžně, ani si toho nevšímali. Chybí mi to.

No jak tó... máš důchod zejtra?" Podává mi přes pult Red White.

Jo. Já jsem takovej důchodce, víš...

Přestal jsem kydat hnůj a píši básně.

Zpronevěřil jsem ti číši na sperma. Tolik otázek pod podešví, jsem jenom tvůj. Nezoufej, nakonec přijdu sám a ty budeš očekávat všechny dívky až na neděli.

***

Citát je konglomerem mých pocitů. Zkus to a zůstávej pohotově. Je to zraňující.

***

Obrazy strhávají masku
a ty se dostavuješ
Je to pobuřující.

***

Mám ji fakt rád... jako pohaněče.
Meč a naříkej, matko.
Já budu stát opodál a zubit se.
Je to nezhoubné, přestávám si zoufat,
že mělo být po všem
Díky.

V noci

Zcela vstřícně dostávám do žil co se mi patří
a nespolečensky se dekuju v pokoji k oknům.
Díky vám, prosím. Slavičí zet dostává směr
a poťouchlé srdce větší a větší rotaci. Stačí.
Důvody k odchodu jsou zřejmé.
Srdcovka.

***

Špatně ses vyspala? Máš černé vidiny? Nebo jsem tu pro zábavu. Tak buď trochu vstřícnější. Co je ti na obtíž? Mám si tě zase odnášet? Ptáš se hned po ránu, co tady straším, ale já se jen probudil a začal si vyřizovat své. Není na tom nic neobvyklého. Co tobě straší v hlavě za píčoviny, to jsem ještě nepochopil. Tak buď zdravá. Naplň se optimismem. Když v tobě začíná něco podobného, je ti osm. Není to optimismus, děláš ručičkama jak senilní panenka a žvatláš. Už se ti bude chtít? Kdy už ti budu chuti. Co ty jsi vůbec zač? Stále výčitky. Klasicky a bezohledně.

Pohlédni jen na sebe do rámu a přestaň říkat: "Co tady strašíš po ránu?" Kdo straší, ty strašíš. Co je mi do tvý špatný nálady, tak buď trochu vstřícná. Nejsi na světě sama. Chápej.

Ve zběsnění. Bez falše.

Jsi pořád stejná, cos dělala v úterý...
Zapad jsem ve sněhu a očekával zbožštění.

Šití do kloak. Je to průkazné.
Kde jsi byla celý měsíc? Jsem sám
a očekávám potopu. Jak jenom neříct, že tě miluji?
Bude po všem a měsíc stoupá.
Bude to vážné, děkuji. Ve stokách,
i těch zbožštělých, nevnímám příští pondělí.

Pro sebe

Laně vzhlížejí k nebesům a pronásledují zatmění.
Kde jsem poztrácel svého ducha...
Je osm a zívám. Je to podstatné.

Na Rejvízku

Na lesních pěšinách, třpyt trav už zazněl.
V přesličkách květinou loupí. Ponoukám se zbytečně a pohasínám.
Kde tě jen najdu....? Hvězdy se třpytí. Já přemýšlím o koncích lásky
a začínám se bát. Chci se přivítat, on dole stál. Je to k uzemnění.

***

Lesk rosy na stěnách,
kde jsi byl, že tě nebylo vidět...?
Zaznívá hlas. A já se dekuju.
Až v příštím století.

***

Jí přeskočil hlas a on zatáhl za závěsy.
Kde jsme to přestali? řekl. Aha, už vím,
je to, jak uzmout sen před koncem.
To nemůžeš chvíli mlčet...?
Odkvačil a později ho viděli u výtahu.
Celý se třás a vzpomněl na Annu.
Bezhlesně.

***

Stádem skonů, třpytem trav,
zívám jak oněmělý úžasem
a nepřestávám se křenit.
Co to bylo za divocha,
že zapomněl pozdravit.
To víš, Lebeda.

***

Rohože vadnou a ty spíš. Jen jedinkrát
ti zazpívám a pak to utnu. Kde jsou mé přednosti?
Jak dlouho to potrvá... Nemysli si,
už dlouho tě pozoruju,
jsi tak skoupá.
Jako vlak.
Nevlídně.

***

Za kormidlem jsou jen pačesy. Co zbývá člověku,
který se neutopí. Jen závrať minulých dnů a let.

***

Kde pomlouvám příští a méněcennou lásku k druhým,
tam jsem se zapomněl a zpívám. Co chceš od života
poměřovat slovy, když létá na dně ve mně skrytá.
V uzardění.

***

Bylo obdivuhodné, jak ptáci našli svůj stín.
Je to posté a plápolám. Co ty víš.
Zazněl zvon a pohádky byl skon.
Bumbrdlík.

***

Je to závlažné, když čekáš na neděli.
Přestáváš bdít, ta slova jsou blízká.
Kde jsou poznatky včerejší noci?
Je to mé a příští.

Krátký příběh

Zavrnět a zhasnout. Dojít k pokušení.
Udiveně vzhlédla: Ne, ty nejsi takový.
Co tě to jenom přepadá...?
Ze střech přepadl sráz a zazněl.
Její ruce byly pozorné.
Začal si zoufat.

***

Ty seš jeden velkej problém. Není oblasti, která by fungovala. Sjíždíš se tím negativismem jak nějakou drogou. Zabouchej a trp.

***

Valadolid. Nechtěné jak vstávání.
Dochází vám to běžně? Mám filologickou průpravu
a připravuju svítání.
...a malovat jsem zapomněl až po odkvětí.