na další stranu
Julie Gübelová
***
i obludy ze skel a přímek jsou dnes rozpustilý
i baťoh na zádech je příjemný břímě
i mouchy v parku dneska voní
i satanisti mají zas v pořádku kříže
i holka pokapaná zmrzlinou se tulí
i let ubrousků je graciózně dračí
i kobliha má dneska nula procent tuku
i men in black mají spektrum jinačí
i trubky jsou dnes čistý
i pěna rozmazlená
i nářky ptačí jsou dnes tekkno
a víš proč?
stoupá mi rosný bod
šplhá se k tomu tvému.
dnes se mi to děje hezky.............všechno!
z ohořelého deníku sestřelené parašutistky
noc co noc
s tebou nastupuji do malého letadla
s plnou náloží - erosinu
a jupíííííííííííííííííí
straaaaašně vysoko
dopředu jsme si nevyjasnili
kdo je pilot a kdo jenom co -
na tom ale nesejde
nad Vysočinou se přece vystřídáme
můj učiteli
za letu beru z oblohy VŠECHNO
při pohledu ven mě hodně překvapí
že nebe je neposedle poseté
hvězdný tvar je čistá náhoda
musím to oznámit na štábu
je mi pětadvacet - nadstrážmistr
vesmírná hodnost se získává pomalu a dlouho
a tak zatím vypadám líp když si po výstupu z letadla nedbale
vyhrnu letecké brýle na čelo
mám za sebou ještě málo seskoků
na druhou
všichni zpomalovali jak je u českých kapel zvykem
vepřoknedlozelo
každá česká doba je těžká
dechy neladily vadily vzdechy
klobása křičela čtyřicet káčé esemes
nebo tak něco
lilo a chcalo a nebe se s každým taktem propadalo
do dřímoty
psí sliny se motají do nohavic
a ty se lepí jedna na druhou
na DRUHOU pánové
poslouchejte
***
stabat mater není pro mě
erotické kreace dirigenta mírně zneuctily parfémovaný O2
ale přesto...
posílám všechny noty na opačnou stranu
jen tak si směrovky prohazuji
znesvěcuji koncertní síň
už tím co jsem
“prosím vyslyš mě!”
ZASE CHYBA
***
kdyby den byl kratší
nestačili bychom zestárnout
plno krásných pohřbů mladých lidí
se slzami mladých přátel
svěžími jak řetízky Malé mořské víly
po obřadu by pak na hrobě souložili
aby zahnali strach ze smrti
kdyby den byl kratší
ani smrt by nebyla tak kyselá
veselá by byla voňavá
s vášní by navštěvovala muže ve sprchách
jako blondýna s jehlovými podpatky
schovala by se nám i do svařáku
abychom si mysleli jak krásně umíme zapomínat
kdyby den byl kratší
nikdy bych tě bývala nepotkala
smrti s dlouhými štíhlými prsty
akademickým titulem
***
Tereza odchází od tvých dveří
ničemu nerozumí
její taška je tak prázdná po Tom Všem
noční město ji olizuje
má na ni chuť
z posledních sil odolává
malá Tereza tě miluje
jenomže
tvoje oči putují na západ
celé ušpiněné zimou
a zamrzlými slzami
občas si do nich naliješ fernet
dezinfekci
občas mi svoje oči pošleš
a očekáváš
útulek
péči
venčit
věnčit
a
malá Tereza zatím bourá zeď
tluče kladivem mezi cihly
tluče srdcem do vašich společných cihel
a ty se rozpadají na
krev
sperma
slzy
roky
zbytečných zbytků
zaklíná měsíc
zaklíná slunce
tupí všechny žiletky v ústech
a ty zatím zatínáš svoje oči do mých
pevně zaklíněny v sobě usínají
očmilenci
a malá Tereza zatím běží ranním městem
ruce opařené nevybitou krutostí
tak prázdná
už ne nejmladší
s nefunkčními kouzly
a furt mrholí a furt mrholí
město poslalo tvůj stín spát
a to je můj čas
hledat tě začínám
ptám se hvězd jarních
prohlížím roury okapní
a ty jsi všude
jenom tě nemůžu najít
čekávám jako zloděj
za obroušeným rohem
generačních iluzí
oči kokrhají a ignorují smích
a z literární kavárny špatný verše milostný
jsem indiánskej špeh
už začátkem příběhu
odsouzenej k odhalení
v tramvaji pomrkávají letáky
sleduju jak všichni spěchají
vím že i já bych měla
místo toho se ráno jak z děla
vystřelím nad Prahu
abych tě neviděla
tohle dobře neskončí tohle ne
plazím se k tobě jako pes pro kus žvance
a vlastně nechci víc než to než
kus tvého žvance
ať je to co je to
zabíjím dopoledne
jedno za druhým
a utěšuji se tím
že jednou možná snad...
...jsem tě měla
no takže
až mi bude šedesát
pořídím slzičky Punkerky Marie
a půjdu tě znovu hledat
a zase na Olšany
bude to snazší tentokrát -
hroby jsou na rozdíl od lásek číslovaný
tohle není o mně
dnešek namaloval obraz
„bezesná noc s cigaretou“
papír rozpitý modrou slzou
kterou otisknou ve TVARU
tohle ale není o mně
můj smutek nemá TVAR
pozvání na kafe odmítám
už tak si ničím srdce drobnými nesmysly
díky
a dveře nezamykej
nech je pěkně dokořán
nechci zůstat v ložnici
sama s tvým příběhem
***
naproti mně sedí čarodějka
v květovaných kalhotech
ví mnohem víc než říká
počítá si numerologické mřížky
učí se německý švabach
a plive trochu nahořklý vzduch
když tichým hlasem z křivých zubů
šeptá to zaříkávadlo:
chtělabychzmizetjenomžekam
***
jen pod slabou čtyřicítkou wattů měsíce
smím tě zahlédnout
jen pod proužkem svíčky
dotknou se čáry tvého těla tmy
nenecháš mě vidět
tak jsem domýšlivá
a pak všechny naděje a obavy utopím
v zelených tůňkách
kterými tě naplnil tvůj předek jakýsi
ještěrko mrštná
dírka mezi prsty je moc široká
a tak mi unikáš
panenka
tak zrovna dneska zas nevím co dělat
vyřadit si v Krušovicích z provozu levou hemisféru
nebo při náhodném setkání obě komory?
po tolika letech postávání v podchodech
jsou Andělé celí namrzlí
stačí se jen rozhoupat
a ušpinit si rty tělo a křídla
jedním klasickým českým jménem
třeba… Honza…????!!!!
často prožívám malou rychlou nemoc
už mě nebaví mít své idoly na zdi
nechť vejdou!
***
jste tlustí doutníci
vrazili jste se nám do úst
necháváte se vyfukovat
násilně nedbale
učíte nás
jak házet svině perlám
tak aby nás to bavilo
dětství ti definitivně končí dnem
kdy dostaneš svůj první doutník
***
co já o ní můžu vědět?
vždyť ji znám jen krátce nato
kolik jí je
jen si všímám že už nemá ráda
akordeóny umaštěné dýmem z viržinek
mrška zapomnětlivá
ušmudlaná madam
s nejedním očkem na plesnivé punčoše
zničehonic
začala na stará kolena nosit růžové legíny
na poctivě ztloustlých a krásně vrásčitých nohách
na jaře ji znásilňuje Ital
v létě Brit a Američan
po celý rok Japonec
jen v únoru si trochu oddychne Praha jedna
což vlastně z hloubi svý starý duše nesnáší
probuzení
potkala jsem tě v parku
měla jsem jednu nohu
a hrála si na někoho
kdo ví
neznala jsem stromy ani listy
styděla jsem se koupat se před tebou
v kukuřici nahatá
zatočila se ti hlava
mně ale osmdesátkrát víc než je zdrávo
jela jsem pak za tebou do Města
malého města Uší
co se shlukujou ve velkých hejnech
tví příbuzní rozložení
na čáry oblouky a kruhy
ostřím jen na tvůj obličej
vidět tě dvě hodiny
nic ti neříct
takže budeš vědět úplně všechno
posadíš se způsobem který by mi měl leccos napovědět
a promluvíš hrozně uměle
jakoby padaly stovky vidliček a nožů
na obří plyš
tvý pohledy teď nepříjemně cinkají
a při dopadu se trochu ohnou
ani nevíš jak to chápu
ani nevíš jaks mi pomohla
takže zase ne
***
až mě jednou přijdeš navštívit
překvapí tě
z osmdesáti pokojů zařízený jeden
ozdobený rozřezanými vnitřnostmi
z pravého kdysicitu
místo sluncem zalitý
lepkavou šlichtou vzpomínek
až se na mě přijdeš jednou podívat
možná tě můj pokroucený odpolední stín
ničím nepřekvapí
ale možná překvapíš ty mě
a já najdu sílu rozdupat ten tvůj
a aby ta díra po stínu nebyla tolik vidět
zasadím tam nějaký nenáročný plevel
ona sama je
nemá ráda berušky
kdo to kdy viděl?
nikoho se neptá
jestli se to sluší
do háje s lacinými tečkami
na červeném pozadí
co je krása ví
ona sama je
nemá ráda: lžičku
v kávě tečku v řeči
duchy v předsíni
tytéž tečky
na kostkách
každý večer
nesnáší
co je tajná řeč to ví
ona sama jí je
|
