literární časopis založený v roce 1964

Klára Váňová

MUŽIK

Měl procestované celé Rusko, všechny bývalé země Sovětského svazu. Jakmile začal obdivoval Arménii, zatmělo se mu před očima. Tak byla krásná, tak cizokrajně krásná byla ta země, že skoro nemohl samou bolestí otevřít oči. Když se pak objevil u největšího z jezer, jeho oči se doširoka rozevřely a projasnily stejně jako to jezero, modřejší a položené výš, než kam mohl dosáhnout.
A bůh ho na jeho cestách neopouštěl. Mohl se dívat a divit. Nad dalšími vráskami, které se mu objevovaly na čele, nad vějířky kolem očí, nad jizvami jeho kůže poznamenanými životem padesáti let. Zjevovaly se tehdy, když se zasmál, zamračil, když toužil svým přátelům vysvětlit cosi, co nemohli pochopit ani náhodou. Další závan poznání, něco, něco.
Śaty tibetských mníšků a vše co zbylo z několika set klášterů vysoko na kopcích, proč ti lidé, kteří mají stejně šikmé oči jako ti druzí, říkají, že dalajláma je zbabělec a nepřítel státu? A pak ho v dálce vidíš a nestačíš se divit, přes všechno se měkce usmívá a výraz jeho tváře je choulostivý, jemný a bezbřehý.
Jeho přátelé mlčeli nebo tiše naslouchali tomu, co jim tak plamenně vyprávěl. Mohli mu rozumět, ale nemohli vidět to co on. Na tolika rozdílných místech a s tolika rozdílnými lidmi nemluvili.

Byl to typ neurčitého chlápka, který nezná úhybných manévrů, převleků, podbízivosti. Měl rád své knihy a cesty, v tom se nacházel a opět ztrácel. Jeho život se skládal z jednoduchých věcí, o to složitější bylo vedle něj na chvíli postát.
Občas zůstával opřen před obchůdkem s knihami na rohu ulice a pokuřoval. Rád tak trochu provokoval všednodenní nepřístupnost chodců. A tak hlásil hned babce se psem na špagátku nebo muži v obleku se žlutou kravatou - "pojďte, a to co uvidíte a přečtete na těch bílých stránkách, tam všude jsem byl. To všechno jsem viděl."
Nevěřili mu, samozřejmě, že mu nevěřili. Nevypadal jako typ cestovatele, pro kolemjdoucí bylo těžké rozeznat, co myslí vážně a z čeho si dělá legraci. Jen mezi svými známými, mezi hospodskými výpary roztával a mluvil ještě střízlivěji než kdy předtím. Tam se do jeho vět vkrádaly obavy a starosti nad čímsi naprosto nepopiratelným a stejně těžko změnitelným.
Vždycky se snažil se svými zákazníky diskutovat. Jenže někteří lidé neměli náladu se dávat do hovoru s potulným prodejcem antikvárních knih. Byli to většinou zasmušilí, do sebe obrácení intelektuálové, kteří se báli dotyku stejně jako pohledu druhému zpříma do očí. Někteří se s prodejcem ani neradi zastavovali, možná, že se ho tak trochu báli.
Kupovali knihy. To ano. Ale ne všichni. Ne všichni měli čas se zastavit a kupovat knihy, kterými by se nenakrmili. A tak někteří nakupovali jen jídlo, brambory a maso na nedělní oběd, až přijdou mladí a budou mít hlad. Proto se jim prostovlasý obchodník s knihami, který den co den nosil tu samou černou košili, jen těžko mohl zavděčit.

To jenom ona chodila do obchůdku skoro každý den.
"Hedviko, co tu zas děláš?" zněla jeho unavená slova.
Ale Hedvika se jen křehce usmála. Byla trochu hysterická, ne že ne, ale její konstruktivní lásce k vyčerpanému knihkupci by se nevyrovnala láska žádné jiné ženy. Kdo jiný by dovedl s takovou ctižádostí uklízet po bytě jeho rozházené knihy a časopisy. Prát mu špinavé prádlo z cest a stejně nutně se ptát těch cizích vůní, zda jeho ruce neobjímaly v dálce někoho dalšího?
Hedvika to dovedla. Byla vytrvalá, tvrdošíjná, neústupná. Proto ji také velmi záhy od svých knih odstěhoval.
"Pamatuješ, jak jsem se tenkrát málem zabila tou sekerou?" zeptala se a usmála se tak líbezně, jak by to žádná jiná nedokázala. Její zuby byly bílé, drobné a porcelánové.
"Nikdy jsem jinou nemiloval, když jsem byl s tebou," říkával jí zbytečně. Jeho slova vězela ve vzduchu jak černý marcipán. "Ani tenkrát," blesklo mu hlavou, "ani tenkrát, když se přede mnou objevila bosá a šestnáctiletá a lámanou angličtinou se mě zeptala: "A proč ne?" A proč tenkrát ne Hedviko?
Zadíval se na ní. Hedvika byla nádherná žena. Marně svým přátelům vysvětloval, že s krásným kusem nábytku žít prostě nedokáže.

Chodila do obchůdku skoro každý den. Prý si vybírala knihy. Nemohl jí to zakázat.
"Hedviko," říkal jí občas, "nechoď sem, víš dobře, že to nemá cenu." Ale ona jako by neslyšela. Ještě líbezněji se usmála a řekla: "Podle tebe nemá cenu kupovat knížky?"

Už jednou si jí všiml. Nebyla oslnivě krásná, neměla Hedvičiny dlouhé vlasy, ani tradiční ženské křivky. Koupila knihu o arménské kuchyni a byla pryč dřív, než stačil cokoliv říct. Měla jen krátké tmavé vlasy, jen tmavé krátké vlasy a drobné dlouhé prsty, dlouhé drobné prsty jak bílá chapadla.

Hedvika opět přišla. Přitočila se ke knížkám poezie, které ji nikdy nezajímaly. Světlé vlasy měla na pohled hebké a načesané. Jen zabořit do nich ruce a zasnít se, říkal si, když ji opět uviděl. Pak si však představil její násilnický smích a okamžitě vystřízlivěl.
"Zase jdeš nakupovat knihy?" zeptal se sarkasticky.
Kývla hlavou. Její tvrdošíjnost by jí mohl závidět lecjaký zápasník.
"Aspoň milej bys na zákazníky mohl bejt," řekla jedovatě.
"Hedviko," dodal unaveně. Na víc se nezmohl.
Zamyslela se. "Byla jsem na přednášce jednoho cestovatele," zvolala horečnatě.
"Hedviko," vykřikl již podrážděně. Nikdy jí nebylo po chuti, když jí vyprávěl o svých cestách.
Začalo pršet a on se vydal přikrýt bedýnky knih, prodávané před obchůdkem za drobný peníz. Důkladně je pokrýval igelitem, když tu si jí všiml podruhé. Měla na sobě kalhoty a bílý nátělníček, prohlížela knihy a o nic se nepokoušela.
Už dávno mu nebylo osmnáct. Chtěl dojít až k ní a říct něco, aby zjistil, jestli se tato žena umí smát. Zatím stál a mlčky ji pozoroval.
Když k ní vykročil s knížkou v ruce, byl odhodlaný zachytit pro sebe aspoň jeden její pohled. Jakýkoliv.
Náhle vyběhla z obchodu Hedvika. Ve chvilce ho chytila za ruku a milostně se na něj zazubila.
Nátělníčková žena zvedla hlavu. Zadívala se na ně. Pak medúzími prsty opět zalistovala v knížce a pohledem tiše vyhasla v její potrhané vazbě. Tiše, tak přetiše.
"Ta přednáška byla fakt zajímavá," hovořila Hedvika nahlas. "Nechceš jít příště se mnou?"
"Jedu pryč," řekl ostře a věděl, že v té chvíli už je to pravda.
"A na jak dlouho?" zalapala Hedvika po dechu.
"Na dlouho, na hodně dlouho," dodal.

Vzduch voněl teplem, které se nedalo snést. Země byla pustá, jen nedbalé olivovníky zachraňovaly tu pustotu svou stříbřitě zelenou barvou. Olivy na nich však vidět nebylo. A skály větší a kamenitější, než jaké si představoval ještě, když byl doma.
Na jednom z těch vrchů vklouzl do zpustlého kostelíka, kterým províval svěží vánek. Přicházel od moře, které bylo studené, přestože jeho příboj hořel každou noc jako pochodeň. Úzkou stezkou se dostal do vrchů sám, doprovázený jen potulnými kozami, které se tu pásly na divokém tymiánu. Věřil, že i jejich srst čpí právě touto bylinou.
Vstoupil, jako to dělal vždycky, a uviděl prastaré zlatem pokryté ikony. Byly to malby umělců, kteří vlastně být umělci vůbec nechtěli. Jejich obrazy byly bledé s prosebnýma očima. Zračily touhu, ale také neschopnost vyjít z těch spoutaných forem a zasmát se svému osudu. Oči těch světců se na něho dívaly a nechtěly ho vypustit ze svého sevření.

Praha - Libeň, červenec 2006

POSTEL

"Mám v pokoji modré stěny, nezapomeň. Tohle by se mi tam nehodilo. Chci něco bytelnějšího. A nemrač se."
Ušklíbla se, ale pak se usmála.
Měla aerodynamický tvar, byla prostorná, ale bytelně opravdu nevypadala.
"Co tuhle?"
Podíval se na tabulku s popisem a zamyslel se. V obleku vypadal serióznější a starší, než skutečně byl. "Ty bys chtěla mít takovouhle postel doma?" zděsil se.
"Nechtěla," pohodila hlavou, "ale třeba má nějaké přednosti, které nevidíš na první pohled."
"Nebo na druhý, co," snažil se zavtipkovat. Přitáhl ji k sobě a něco jí zašeptal do ucha.
Představila si to, co jí potichu sděloval. Podívala se na něj, ne vlastně na něj, ale na tu postel.
"Musíme vybrat něco, co se bude líbit taky tvojí potencionální ženě."
"A jak to mám vědět?" procedil mezi zuby. "Od toho seš přece tady ty, abys mi řekla, co se ženám líbí."
"Má mít světlý nebo tmavý rám? Nebo chceš radši kovový?"
"Co já vím?"povzdychl si. "Co by sis pořídila domů ty?"
"Každý má přece jiný vkus."
"Co se sakra líbí tobě?" zopakoval svou otázku a vycenil zuby, jako by chtěl celý svět pokousat.
"Většinou to, co se nelíbí ostatním," špitla bojácně.
Bylo to, jako by vedl hovor se svou pubertální dcerou. Jenže tahle neměla ani obarvené vlasy načerno, ani piercing na rtu či v nose.
"S tebou je teda debata," vzdychl, "že jsem radši nešel sám."
Pokrčila rameny a ukázala na strohé kovové dvojlůžko napravo. Nic více minimalistického v obchodě nebylo. "Tohle. Tohle se mi líbí."
"To myslíš vážně?"
"Jo, to se mi líbí."
"Tak tohle doma fakt nechci."
"No tak vidíš."
"Právě, že nic nevidím."
Stáli každý na jedné straně manželské postele, měřili se pohledy a nehýbali se z místa.
"Dřevěnou nechceš?" zeptala se pokorněji.
Trhl rameny. Ještě nevěděl.
Postel to byla bytelná s dřevěnými rošty. Její tvar se nevymykal ničemu, co doposud viděl. Byla přívětivá, disciplinovaná a naprosto podle jeho představ.
Sedla si na tu postel, ve které již byla bílá matrace, a jemně s ní zapérovala. Potom se rozhlédla a uculila. A ulehla na tu postel celá i se svými zralými zrzavými vlasy. Postel byla skutečně přívětivá, disciplinovaná a možná i podle jejích představ.

Vyšli z obchodu. "Tak vidíš, že to šlo. A ani to nebolelo." ušklíbl se. Zavíral peněženku s kreditní kartou, pečlivě si vložil do kapsy od saka doklad o zaplacení. "Kdy přijdeš?" zeptal se sebejistě.
Pokrčila rameny.
"Až budu mít tu postel, viď?" usmál se požitkářsky s trochou vulgarity v hlase.
"Nevím, tak třeba si nějak brnknem, ne?" ošila se.
Nic nenamítal. "Tak čau, musím už jít," řekl, "jo a ozvi se."

Za čtrnáct dní přivezli tu postel. Byla celodřevěná, dřevený měla rám i tělo. Když ji dopravci smontovali, postavili ji doprostřed modrého pokoje.
Stála tam. Prostě a osaměle, na měkkém modrém koberci s modrým květinovým vzorem. Stála tam v pokoji bez záclon s výhledem na kamennou Vltavu, na kostel se zlatými vršky věží.
V bytě okolo ní se pohyboval člověk. Zakládal si na svém vypracovaném těle a plném zdraví. Občas se na tu postel podíval, když zvedl oči k nebi, a svým mramorovým pohledem uviděl v těch modrých stěnách dívenku ženu. Dovedl by ji přivést k poslušnosti, o tom byl přesvědčen. Občas se ještě podíval na hodinky. Ale bylo to už jen tak ze zvyku. Prázdné, ledabylé, lhostejné gesto.

Praha - Holešovice, Listopad 2005

Představení

Cítila jeho teplý houževnatý dech na svém krku. Měla vystříhané vlasy, aby ani sama sobě chvílemi nepřipomínala rozpínající se ženu. Nějaký mladíček možná. Útloboký s žalostným bloudícím tělem.
Její bratři jen o pár let starší než ona. Podobní byli. Ano, byli si velmi podobní. Ve všech důležitých ohledech. Otcovy tmavé oči, nehty s půlměsíčky pro poznání, z jakého rodu jsme my dva. Jen my dva.
„Bude to velkolepé představení, uvidíte,“ říkal jim pyšně otec. Pak se zajíkl. Jen máloco ho dokázalo překvapit a přece cokoliv ho dokázalo vyvést z rovnováhy.
„Nikdy jsem neviděl lepší,“ pronesl cize a svrchovaně. „Snad jen jednou ještě v Moskvě,“ zasnil se, ale to nehodlal svým dětem vyprávět.
Byl tenkrát mladší než jeho syn, jeho nejtenčí větévka ruky. Poslaný po vodě jako plaváček v kufříku, který se nepotopí.
Byl to sen nebo se to skutečně stalo?

Štěbetaly okolo něho. Jeho děti, jeho křídla. Tři tmavé po něm a jedna bílá světlá po matce. Tu však s sebou nevzal. „Máme jen pět míst,“ řekl jí. Pět teplých, lenivých a pohodlných míst.
Nejmenší tmavý chlapec, ještě celý neopeřený a holý, se otce zeptal: „Tati, a to budou jen tančit?“ Nechtěl se vzdát, když otec s cizím přízvukem v hlase řekl: „Máš poslouchat, už jsem to říkal a nebudu to opakovat.“ Jeho mysl se ubírala úplně jiným směrem.

Zaleskla se jako hvězda. Jen jeho hvězda. Bez něho samotného by nevznikla. Snad vybuchla jednoho jitra, kdy vyšla jako krůpěj z jeho vlastních krásných uhrančivých boků. Dobře uklizená, temně propadající se až na samý konec zděšení, do půdy, která neměla připomínek a jen bytněla a rostla.
Byla to černá tanečnice, která přišla na svět z té bílé, z jeho ženy. Přišla pro pobavení diváků, pro jeho chtivé oči, zoufalou snahu být vzdálenější a lepší než všichni ti, kteří seděli před nimi v oblecích a naaranžovaných kravatách. Měla se vyloupnout jako jadérko z vlhkého ořechu, od kterého si zamaže člověk ruce a to pohanění nelze zrušit či schovat.
Stejný pocit měl před mnoha lety. Tenkrát ta slunečná žena také přišla pro pobavení jeho a druhých a neptala se po základních otázkách lidské existence. Možná také chtěla otevřít ústa a ptát se jako ten nejmenší, ale on ji jedním rázným gestem ujistil o tom, kdeže je její odvěké místo. Ne vedle něho. Ne vedle něj.

Byl rád, že má ty čtyři. A že z nich může vlastníma násilnýma rukama vyhmatat až na samý konec všech slastí něco ušlechtilejšího. Kov, který se neohne. Který se jen neviditelně láme a praská. Chtěl, aby jeho ptáčata dokázala něco víc než jiní lidé.
Její tělo bylo ještě dětsky útlé a neohrabané. Bylo potřeba ho uchránit, nedovolit, aby dospělo, aby se ho dotkl někdo cizí. To si uvědomoval. Co ti ostatní, ti se postarají o sebe, ti to dokáží. Ona ne.
Nesla v sobě tíhu jeho probdělých nocí, nepochopení lidské, jeho osamělost, ze které byl nucen uplést proutěný koš a odkládat tam všechny drobné milé a láskyplné dary. Měla jeho ušlechtilé rysy. Souměrné aristokratické rysy. Ladné pohyby nedospělého těla. Černé šaty, křehká ramínka a pas, který by objal jednou rukou, kdyby se hodně snažil.
Tolik pro něj znamenala. Byla to černá tůň jeho duše. Ta neprobádaná, ta, jež zaslepovala cokoliv kolem něho.

„Za chvíli zhasnou,“ řekl, „honem si sedněte a ticho, ticho,“ okřikl hystericky ty tři. Oni však ticho byli. Snad příliš nedočkaví toho, co spatří, než aby měli chuť se pošťuchovat a dorážet.
Lóže se zaleskla zlatým lemováním, na sedadlech ulpěl červený panenský samet. Jako kapky krve nerozhodné, jen jednou provždy ještě neošoupané cizím tělem. Stále se bránil si sednout. Ty tři vehnal před sebe a sám se ještě na chvíli zastavil ve dveřích, které pro něho znamenaly něco ztratit nebo všechno znovu získat.
Světla na stěnách pomalu hasla. Vpustil jí do dveří lóže a uvědomil si svou krásu. Tu bledou nekostrbatou dokonalou krásu. Byl zcela pohlcen tím, co viděl před sebou.

Cítila jeho temný dech na svém krku. Jemná chmýříčka na vyholeném zátylku se zachvěla. A pak, ohraničený, prudký, nepoddajný. Nasládlý pach. Pot otce a pot muže se mísil dohromady a nebylo z něj úniku. Byl všudypřítomný, nedalo se odejít, snad jen jako štvanec se otočit a vzít ho do rukou. Dojít do toho rytmu, který přicházel odkudkoliv a nebát se. Ničeho.
První přijímání. První stopa po soucitu. První stopa prozření, že vše není tak čtverhranné, jako si myslela. Kudy se vrátit do máminy náruče?
„Tati, kde jsi?“ zeptala se potichu.
Dlaně obrácené k nebi měla Ofélie, když odevzdávala publiku svůj tanec a dlouhým krkem pohltila všechna nedorozumění, všechny bolesti a ztráty. Po špičkách, tiše, že bylo slyšet její roztočenou sukni, převalující se při každičkém jejím důmyslném pohybu. Načechraná jako vodní pěna. Bylo v tom mnohem víc, než jen ten nepatrný pohyb, byla v tom všechna hloubka lidského věku. Byla v tom veškerá zoufalost, veškerá snaha uletět a vyrvat se z kořenů, které matou tělo a lynčují duši. Velký skřehotající opeřenec, který postupně utichá, jehož hlad slábne s každou minutou a s každou vteřinou té zpropadené chvíle je mu na světě líp.
Ve chvíli, kdy Ofélie umírá, objevuje se otcův první úsměv. Blankytný jasný posel jara. Ano, usmál se, usmál.

Já to viděla.

Praha - Žižkov, 1. května 2007