literární časopis založený v roce 1964

Klára Váňová

SLUNOVRAT

Zase mu nebylo dobře. Po obědě opět zvracel. Otřela mu čelo, nadzvedla potem přilepené vlasy. "To nic Ondřeji, to nic."
Namáhavě dýchal, jeho oči by plakaly, kdyby u toho nebyla. Byl vychován příliš postaru, než aby si mohl dovolit před ní brečet. Venku byl truchlivý, studený zimní den, se sněhem podlitými tmavými mraky. Pohanský den bez slunce, bezbožný, netradiční.
Sykl.
"Ty máš zas bolesti, přiznej se."
Neodpověděl. Místo toho se napil z hrnku čaje a podíval se směrem k obloze.
"Dneska je slunovrat."
"No a?"
"Je výjimečný den."
"Já vím, máš přece narozeniny."
Vzdychl a pak pokýval hlavou.
"Vážně se cítíš na to, aby si přišli s tebou připít?"
"Jo, zvládnu to, neboj."
"Tak se trochu prospi a já zatím dodělám ten dort," řekla a políbila ho na čelo. Už třicet let ho líbala podobně. Zavřel oči a začal pravidelně hluboce oddychovat.
Potichu se vytratila z pokoje.

Měl rád čokoládový dort, snad to byla vzpomínka na matku a dětství. Vždycky mu čokoládový dort pekla. Ze spíže přinesla vejce, cukr, tuk a vše začala smíchávat v kameninové míse. "Snad to pro něj večer nebude moc namáhavé," pomyslela si. Otřela si čelo a s ním i hlubokou starostlivou vrásku mezi bojácnýma očima.
Znovu promíchala směs v míse. "Takhle nemocný ještě nebyl," zavzdychala. Není schopen si ani sám dojít na záchod, s oblékáním mu musí pomáhat jako dítěti. Jako kdysi jejich dětem. Přidala kakao. A nově vzdychla.
Vzpomněla si na dobu, kdy obě děti byly malé. Tehdy také pekla čokoládový dort. K tomu všemu věšela prádlo, vařila večeři, dohlížela na děti, které se zrovna v tu chvíli pošťuchovaly a dohadovaly. Byla nerudná, nepříjemná a bylo jí do pláče. Už neměla sílu, to všechno zvládnout bez kolizí. Do toho tehdy vstoupil do kuchyňky ještě on. "Co se děje?" zeptal se.
"Co se děje?" chtěla mu zlostně odseknout, hmotu na čokoládový dort vylít na hlavu a zoufalstvím se rozplakat. "Copak ty nevidíš, že už nemůžu? Že už mám všeho po krk?"
Mlčky přešel její výčitky. "Na dort se vykašli," řekl jí tenkrát. "Budu radši bez něj, jen když se přestaneš mračit." Pak ostrým nesmlouvavým hlasem zavolal děti, pomohl jim obléknout se a vzal je na dvě hodiny řádit ven do sněhu.
Nasypala do mísy hladkou mouku. Jako sníh se snesla, jako sníh, který se stále a stále sypal za oknem kuchyně. Zvedla hlavu a zahleděla se ven. Velké kousky sněhu v ní probouzely něhu, touhu ještě chvíli zůstat v tomto čase. Hedvábná peříčka se snášela k zemi, padala tiše, aby jejího muže nevzbudila. "Jenom potichu," jakoby říkala ta žena úzkostným pohledem. Potichu, tentokrát to bohužel není obyčejná chřipka.
Zvedla hlavu, až když jí do očí vklouzl teplý zlatavý paprsek a uslyšela podivný táhlý zvuk, jako by někdo drhnul těžkým břemenem o betonovou cestu. Nevědomě si otřela ruce do boků a šla se podívat, odkud ten zvuk přichází. Když vyběhla před dům, zůstala samým překvapením stát.
Slunce, objevilo se slunce. Jiskřilo ve sněhu a poskakovalo ve světle. Bylo radostné, dovádivé, uličnické. Bílá barva sněhu ji bodala do očí a způsobovala závrať. Sladkou, malátnou závrať. Sníh přestal padat a ležel ztichle a pokorně všude tam, kam dohlédla. A uprostřed té nádhery stát její muž. Silný, ztepilý, zdravý.
"Ondřeji," zaslechla svůj hlas. Víc nedokázala samým překvapením říct.
Uviděla ho, rozesmátého a rozcuchaného jako chlapce před více jak čtvrt stoletím. Stál tam, v tom sněhu, trochu prošedivělý, ale jinak stejně ledabylý a odvážný jako kdysi. Měl na sobě plandavé kalhoty a kabátek od pyžama, který byl do půlky rozepnutý.
"Ondřeji, není ti zima?" zastavilo se jí srdce starostí nad tím, že je vlastně nemocný. Přestal lopatou odhazovat sníh a zazubil se na ni.
"Je mi skvěle. Chtěl jsem jen odházet ten sníh, než přijedou."
Pak jí pověděl o tom, že mu slunce vrátilo energii a že se už dlouho necítil tak dobře jako teď. "A vůbec, neměj strach," řekl jí.
Chtěla mu ještě bránit, ale když viděla, že to vůbec nepomáhá, pokrčila rameny a zahleděla se do slunce. I jí v té chvíli bylo víc než teplo. I jí jako by slunce vrátilo naději, všechnu sílu, kterou za léta vyplýtvala. Vrátila se tedy do domu a odhrnula záclonu, aby se na ty dva - slunce a svého muže - mohla alespoň dívat.

Dort už byl upečený, vychladlý, zbývalo doplnit ho krémem a dozdobit polevou. Kolik mu vlastně dnes je? Je to vůbec možné? A co přijde teď? Když jsou děti velké, když už nemáme pochybnosti o sobě, jen se o sebe navzájem více bojíme?
Znovu se zahleděla do slunce. Jakoby jí jemně hladilo po tváři a stíralo letité bolesti, zahlazovalo vrásky starostí a obav. Jakoby jí do vlasů vplétalo teplou živou barvu naděje, že alespoň tento den vybočuje, že tento den se nepočítá. Že v tomto dnu se nedá zestárnout.

Seděli všichni pospolu a smáli se. Muž sfoukl svíčky a požádal o největší kus dortu. Měla v očích otázku, když mu ten největší kousek kladla na talíř. Němě se na ni podíval a pak se usmál. Moc dobře té otázce rozuměl. Ale jeho radost, která nakazila i jejich dvě děti a jejich partnery, jí kladla pomyslný prst na ústa, aby zůstala potichu a nekazila tak ten úžasný večer.
"Tati, vypadáš skvěle," řekla mu dcera. I syn se k ní s plnou pusou přidal. A ona měla dobrý pocit. Jakoby se jejich dospělé děti vrátily do dětství a nikdy neodešly. Jakoby s plnou pusou vrátily čas.

Večer přestalo svítit slunce. Odešlo za mraky, za neproniknutelnou tmu. Sníh vrzal pod nohama, když vyprovázela děti na cestu do jejich vlastních domovů. Ještě jim zamávala a usmála se na ně. Když osaměla, pevně zavřela za sebou vchodové dveře a zamkla.

Nikam neodešel. Našla ho v pokoji ve tmě sedícího. "Byl to překrásný den," řekl a čelo měl opět opocené. Byla v něm křečovitá bolest a křečovitý strach, který by nepřiznal, i kdyby ho mučili. Vzal ji za ruku a silně ji stiskl. "Ale to, že tě mám rád víc než první den, to víš, že jo?"
Otočila se, aby neviděl její slzy a pokývala hlavou. Když se vzpamatovala, doprovodila ho do ložnice a pomohla mu se převléknout. Jeho tělo žnulo zas temnou horečkou, ale on se nepřestával usmívat.
Ještě dlouho po tom co usnul, ho držela za ruku a dívala se na něj. Když si byla konečně jistá, že ho neprobudí, vytáhla svou ruku z jeho dlaně a milostně, bez hluku ho pohladila po tváři. Pak vstala, otočila se směrem k oknu a potichu roztáhla závěsy.
Praha - Libeň, únor 2006
(ze vzpomínek A. P.)

NÁVRATY

Vracím se. Cesta je krátká, bez ztrát tělesných či duševních. Jen necelou hodinku a jsem zas doma. Doma u svých blízkých. Stačí si jen koupit jízdenku a nasednout.
Starý autobus vrčí a cení zuby. Jinak je to ale neškodná potvora. Zatím se nehýbe z místa.
Vepředu, tam, kde normálně sedí nějaký vesnický pořízek a točí volantem, pokukuje drobná tmavovlasá řidička. Vypadá jako Francouzka. Franské oči jí svítí, když otáčí železnou kličkou strojku na vydávání jízdenek. V maličké dlani přepočítává peníze, které jí tam cestující přesypávají, než vstoupí na její území.
Jaký má asi hlas, napadne mě. Zatím ho ještě neupotřebila. Ke komunikaci s cestujícími si vystačí s úsměvy a kýváním hlavy. Je na mně, abych stejně jako ostatní přesypala drobné mince do její ruky a vzala si lístek. Slunce připaluje. Bude to perná hodinka za sklem předpotopního autobusu.
Najednou autobus poposkočí, zaškytá, dveře se zavřou. Cesta zpět již není možná. Řidička pohodí hlavou, až se jí rovné mikádo zacuchá. Velkou řadicí páku přesune dopředu a autobus se poslušně vydává na cestu.
Znám ji nazpaměť. Nalevo železniční přejezd, pár nevzhledných domků, tráva a stromy. Slunce mě štípe do očí. Musím je mhouřit jako kočka anebo je dočista zavřít. Druhá možnost se ukáže být příjemnější. Představuji si, co budu dělat až přijedu domů. Představuji si, co řeknu. Po druhé větě, kterou říkám tam kdesi, horečnatě usínám.

Po loukách běhají stáda zdivočelých krav. Paleta hnědé, bílé a černé mi víří před očima. Louky se rozkládají do daleka, není vidět na jejich konec. Slyším bučení, stádo je obrovské, nepřehledné. A do toho někdo píská. Pohání je a píská. A země duní. Cítím ty dotyky kopyt s půdou, cítím jak tlučou. Na kůži mi zůstávají otisky teplých a těžkých kopyt. Vzduch voní mlékem a deštěm. Nadechnu se té vůně a stáda běhající a pasoucí se až u obzoru pomalu mizí.

Autobus se mezitím vyprázdnil. Černovlasá řidička si píská. Kromě mě tu sedí už jen jedna cestující. Když v tom autobus prudce zabrzdí a otevře dveře.
Spolucestující vstává a přechází na plošinku k řidičce. "Býla charošaja," říká. Promluvila rusky nebo jsem jen špatně slyšela?
"Da, spasíba", odpovídá ta. Když dívka seskočí ze schůdků autobusu, otočí se a zamává.
Krajinu vůbec nepoznávám. Je rovná, liduprázdná. Studenější. "Kde to jsme?" ptám se poděšeně mladičké řidičky.
Ženština se otočí. "Kdě? V Rasíi," řekne měkce, jako by hladila kotě po srsti. Pak se rozesměje a vykřikne: "Dóma, dóma!"
"Ale já potřebuju do Prahy," říkám jí bezmocně.
"Prahy? Ja neznáju." Pokrčí lhostejně rameny a pokouší se nastartovat.
V uších mi zní její sadistický smích. Vybíhám z autobusu, po řidičce se ani neohlédnu. Je hloupá, flegmatická a naprosto bez soucitu.

Zvuk autobusu se vzdaluje.
Ať si jede. Jen ať si jede. Neohlídnu se ani poté, co zvuk vozidla mizí nadobro a já se konečně rozhlédnu kolem sebe. Všude, kam až dohlédnu, se třpytí širá žlutohnědá země. Není to obilí, jak se na první pohled může zdát. Jsou to milióny stébel divoké trávy, která na dálku svým ostrým vzhledem obilí pouze připomíná. Tráva je vysoká, sahá mi po kolena. Je ostrá, když se jí zlehka dotknu, poraní mi ruku. Její vršky se naklánějí na jednu hned na druhou stranu.
Kam jít, na jakou stranu se dát? Krajina se nemění. Je stejná jako v místě, ze kterého jsem vyšla a udělala své první krůčky. Ale kráčím dál, ještě se nevzdávám. Někam se přece musím dostat. Někam, kde žijí lidé. Někam tam, kde by mi řekli, že neblouzním, že jsem naživu.

Ohnivá koule chrlí paprsky a leskne se duhovými barvami. Vysmívá se mi. Velkými drápy se zanořuje do kůže. A ta měkká tkáň se nebrání, jen z posledních sil syčí. A podbízivě pláče. Slunce se snaží z těla vstřebat všechny životodárné látky. Jeho cílem je, abych klesla na kolena, přijala porážku, přijala smrt.
V poslední chvíli obracím oči k nízkým výšinám a prosím, jak jsem už dlouho neprosila. "Nechte mě naživu, nechte mě naživu."

Lidé jsou tu cizí. V bytě bratrance Julia bydlí člověk s neznámou tváří. A tam, kde bylo doma, žije starší paní s pudlíkem.
"Jó, slečno, to nevím, kdo tu bydlel přede mnou a kam šel," říká rozšafně a přitom hladí svého psa až mu srst pod jejími dotyky praská.
Roky se nedají spočítat.
Ve městě je spousta nových moderních domů. Ulice jsou opravené. V obchodech prodávají zboží, o kterém nevím, k čemu se používá. Praha je neurvalá a nepřátelská. Je jako pijavice, která se chce napít mé krve. Alespoň si loknout. A neptá se, jestli smí.
Stojím v centru města, lidi se valí kolem mě. Je jich moře. Sardinek, chobotnic, průhledných medúz. Temný plný oceán. A slunce, které nad ním vším svítí. Nerozumím už ničemu. Snad mě tu zapomněli, nebo se přece jen ustrnuli a nechali mě naživu. Kdo ví.

Prostějov, srpen 2005

***

Země je vyprahlá a kopce se zdají vyšší než byly včera. Nebe dochází odpuštění, je to veskrze odpoutaný pocit vnitřního klidu. Nic se už nestane, nic nemůže přijít bez předchozího varování. Když vystoupíme na vrchol, zbývá už se jen rozhlédnout po kraji a nadechnout se.
Vzduch, ve kterém se dá dýchat. Ještě nevyšlo slunce a ta žena stojí na zastávce autobusu, který v této trnité zemi nejezdí nikdy na čas. Jízdní řád s klikyháky, které s azbukou nemají vůbec nic společného, překryté otisky lidských prstů. Jsou mastné, zatížené potem a primitivní prací.
Spletli si ji. Plechová vdova v černém obleku a se stříbrným medailonem na masitém krku. Orlí nos a černé stopy stáří pod ním. Vypasené ruce nehodící se k tělu. Radost z prostého bytí. Nadává na svět dřív než vstala, dřív než slunce dostoupilo mořské hladiny. Žena té stařeně nerozumí, nakloní se k ní, ale ta zařehtá takovým způsobem, že není vůbec jisté, zda tento zvuk má lidský původ. Ale dorozumět se dá různě.
A tak vlastně nikdo z těch dříve probuzených netuší, že ve skutečnosti mezi ně nepatří. Že je - jednoduše cizí, narozená v jiné kopce slámy, vymodlená u jiného božstva. A že se ocitla mezi nimi jen na chvíli. Vlastně jen projíždí. Odhodila pár tmavých vlasů z opáleného čela a vydala se. Kam že se to vlastně vydala? Až na samý okraj svých snů, své závratě. Tam, kde tušila, že se jí zatočí hlava, kde jí krev bude bušit ve spáncích mnohem urputněji než jindy.
Překvapilo ji, jaký autobus nakonec přijel. Měl zelenou barvu trupu, zelené oči, na sedačkách se dalo ještě chvíli usnout. A když slunko vykouklo přes mohutnou clonu pískovcových skal, byla už na půl cesty mezi mořem a zemí. Daleko od pobřeží. Je možné za jeden jediný den uvidět hned moře dvě?
Řidič se náhle křižuje, když jede okolo kostela. A k černé mnišce se chová až s přehnanou úctou. Políbí jí ruku a ukloní se. Pole jsou holá a mají podivnou šedavou barvu. Nikdy před tím si toho nevšimla. Těžko se věří, že nikde jinde prý nedozrávají sladší pomeranče. Osamělé trsy trávy a obloha, která se nehne ani o píď. Jakoby roztrhala veškerou energii, jakoby světlo zůstalo jen nějakou divnou setrvačnou náhodou. Apatické, zpomalené, skoro nepohyblivé.
Město, do kterého přijela, je menší než si představovala. Rozkopané ulice, písek a křik. Je slyšet změt hlasů, lidé se překřikují, jakoby neslyšeli vlastního slova. Nezní jim v uších. Na tržnici sedí mladé cikánky s vykasanými sukněmi. Jejich hlasy jsou drsné a kostrbaté. Některé mají sandálky propletené mezi prsty, jiné jsou bosy. Jejich hlas má barvu dokonaných životů, dostatečného soucitu s tím, co prodávají.
A co vlastně prodávají? Nic mimořádného. Jen málokterá má na svém pultíku ryby nebo ovoce. Ve většině nabízejí hadříky vyšlé právě z módy a svá plná břicha. Jen málokterá nečeká dítě.
Žena prošla tržiště a zahleděla se zpátky. Věděla, kudy se dostane zpět, kde je nádraží, odkud odjíždí autobus, který se vrací k jinému studenějšímu moři na jih. Váhavě vkročila do dávné benátské uličky a zastavil ji chlad. Vysoko nad ní se rozletělo hejno holubů. Jakoby se otevřelo nebe. Cinkl zvonek člověka na kole. "Uhni," říkal jeho pohled. Couvla do stínu, do vlhka vetchého senilního domu. Opřela se. A zavřela oči.
Stará doba, propadlá balkónová lóže. Okna zatlučená neohoblovanými prkny. Rozpadající se štít. Kovová klika s reliéfem nějaké tváře. Obloukovité slunce, které drolí dům ještě na menší kousky. Fontánka se třemi hlavami podivných ušlechtilých bohatýrů. Z úst dvou vytéká čůrek ledově studené vody, třetí už jen odkapává do kanálu. Dojde až k fontáně, vyzuje si letní botky a jakoby uslyšela nářek těch tří. Ve skutečnosti je to nářek jejich rozpálených nohou, které zpuchřelé nasávají životodárnou vláhu. Zatočí se jí hlava.
Holubi opět přeletěli nad střechami. Malátně otevřela oči. Osmahlá žena na vysokých podpatcích, děti, křik, starý muž s povislým břichem v příliš krátkém tričku, holčička lízající zmrzlinu. Mladý pár ležérně oblečených lidí ucucávající džus pod slunečníkem. Mezi tím psi, žebračka s napůl rozebraným dětským kočárkem, manekýna v bílém oblečku.
Obchod se čpícím sýrem a olivami. Nazula si boty a vydala se směrem do přístavu. Nebyl nijak daleko. Byl vyprázdněný a okoralý. Po jeho straně se táhlo betonové molo s tureckou pevností. Hlavy lvů s hrozivými zuby nad nedobytnými vchody dovnitř. Prázdné oční jamky. Vyceněné jazyky.
Vystoupila na nejužší hradbu. Pod ní se táhla linie obrovských betonových kvádrů, které se postupně ztrácely v moři. To bylo za molem temně modré, skoro bez pěny, bezedné. Zachvěla se.
Vítr jí cuchal vlasy. Nebylo v tom nic romantického, jako tolikrát zahlédla koutkem oka v televizi přes rameno své matky.
Vlny jí pocákaly modré šaty. Zmáčená tam stála, jakoby ji moře chtělo lapit. Jakoby jí nabízelo svou temně modrou náruč. A ona to neviděla. Jen skropení od hlavy až k patě. Studené, že se otřásla chladem.
Kůže na pažích v podivně prastaré naběhlé formě. Běžně by to nebolelo, ale v této chvíli se jí zkroutily ruce tak, že se nemohla ani pohnout. Zaváhala. Nacpat ty ruce do chřtánu lvů s mrtvýma očima. Oslabit třes, přestat se ptát.
Otočila se k moři zády a rozhodla se odejít dřív, než by přišel čas. Vždyť řidič s otcovskou tváří jí kostrbatou angličtinou ráno říkal, že jiný autobus ji k jižnímu pobřeží dnes již nedoveze. Proběhla přes vytrhanou dlažbu, prošla podloubím, kde smrděly ryby a nadechla se pražené suché vůně. Čím se blížila blíž do vnitrozemí, tím víc ji cítila.
Praha - Libeň, červenec 2006