na další stranu
Tomáš Martinec
Klaun
"Já se tady budu živit kameničinou…"
"Co blbneš!" povídám.
"Nic neblbnu…, poradili mi to Ukrajinci z kraje města, co vypadali jako kamenný sochy...!"
"Měli tam svou dílnu, celou polepenou jemným prachem od neustálýho broušení kamenů. Když jsme se tam s cirkusem na tři měsíce usadili - sundali ty svý masky, aby se mohli nadechnout - a zeptali se, jestli je to opravdovský cirkus…"
"A to se tím uživíte?" Ptali se mě oba muži udiveně, když jsem si sundával klaunský nos.
"Jako klaun nic nevydělám, to dělám grátis pro děti!" povídám jim. "Víc mám, když jim hraju na klarinet…" Ty kamenný tváře s kníry se navzájem podívaly a zašklebily.
"…bejt muzikantem? Mohlo by bejt hůř! …ale je tu sranda a baby…, vlastně fůra bab!" Povídám jim, "pokud jsme zrovna nejeli na Kavkaz. Za pohled na holku maj Čerkesové hned nabitej kalašnikov namířenej na tebe…, když ale Čerkesky jsou krásný jako perly. Byl by to mazec, kdyby tušili, že jsem Rus, ale protože sem hrál pro českej cirkus, tak mohl cestovat všude, i po Sibiři, jinak by mi prostříleli hrudník už na Kavkaze."
"…Moc toho ti hoši s širokejma ramenama a hrubejma prstama nenamluvili… Jako by jim zkameněla i ta řeč. Otočili kamennou desku a připravovali si brusný kotouč na nové broušení…
"…Tady moc baby nejsou," rozpovídal se najednou kámen s knírkem, "ale smrt, smrt tu bude pořád a kde je smrt jsou i prachy, že jo, protože, pak, pak jsou prachy stejně k ničemu." Druhý přikývl. Nasadili si své masky a roztočili hlavy elektrických brusek.
Mnohokrát jsem o tom přemýšlel, ale já na to přišel. Já jsem jako zvědavá opice, nejdříve to dlouho zkoumám, a pak se přiučím semhle a tamhle, jak to brousej v Čechách, Polsku nebo v Německu a pak to najednou chtělo dílnu a živnosťák...!"
"Nějaký peníze jsem našetřil v cirkuse, pak taky něco za pašování žigulíků, když byly v Československu levnější než v Rusku. To jsem s nima jezdil až někam do prdele za Ural, a taky muzikou, tou jsem si vydělal nejvíc… A na padesátiny jsem si našel svůj nový dům s komínem. Ještě to chce hodně opravit… a proto budu hrobařem…"
"Přes tejden učím žáky hrát na klarinet a když se vrátím, seběhnu do dílny. Namíchám beton, odleju náhrobek s armaturou a pocukruju ho černo-bílým kamenem… Čekám tejden, než beton zatvrdne. Už to tam mám rozfázovaný a připravený na každý den jeden… Nasadím si plášť, brýle a masku s respirátorem. Vezmu brusku a začínám brousit… a zvolna se nechávám zanášet kamenným prachem…"
"A ještě něco…!"
"Co zas?" ptám se překvapeně…
"Koupil jsem si digitální foťák, mám v něm fotky náhrobků, pokaždé, když mám chvilku, tak se zastavím u nějakého hřbitova a nafotím ty nejzajímavější… Nejhezčí jsou v Polsku nebo ty, co zůstali ještě po Němcích…
2007
***
zelená se vynořuje z hlubin nitra
vypraví vrásčitá tvář odyssea
bezduché proudy
bukové hory
šetří se dřevo na rakve
puška si říhne
odpejskovali se k zemi
sesypal se zbytek hada
zkamenělý křik batolete
najděte mámu!
mlčeli všichni blázni,
udělejte cokoliv jen ať neřve!
v hlubině noci se zelená listí
z plechových konzerv
přichází píseň bardo
dějství začíná smrt
- vojáci
- - přicházejí zleva
zpocený odysseus
bajonet zabodává do kůry
nakonec se do ní zakousne
škvaří se kabely
odhazuje opasek
bosý utíká obilným polem
slunce zapadá
půl oblohy rudá zbytek noc
dvacet let uběhne než se těla v prach obrátí …
někdy potom jsem se narodil
nepamatuji se
opilý zelenou
křik dítěte vábí odyssea k šílenství
když cinkne triangl
pažbou rozdrtil kosti dítěte
mlčí bukový les
roste tráva
vesničané chodí po stezkách
stíny se plouží krajinou
zarostlým sadem chodí
- chodí dosud -
- nikde domov - odysseus
..
..
pod časem leží
ještě jeden - ještě bude
svítit Odysseus baterkou
u stánku si koupil gyros
naložil na káru trpaslíka
vinul za sebou
levitující Homérovu tužku
provalují se mu kabely
Odysseus se vzteká na zlomené kolo
cepínem vzteky sekne
a po vysilující cestě po časomezích
vyfasuje nové kabely
pokračuje ve stopách štěků
z nervomatu ho povzbuzují
utíká před nimi do stínů země
kde je nezvaný - malý zatrpklý
..
..
kousl jsem do sevillské dlaždice
praskla růže
ztuhlé nádvoří
ruka zpomaluje
oko vyteklo
zapomínám na menuendo
začíná padat déšť
poslední prostitutky
zabíhají do non stop baru
propast venku
jako v muzeu
u baru sedí
televizně zkroucení
umírá svářené ticho
..
|
