literární časopis založený v roce 1964

Jindřich Schulz

Zatmění

Znovu jsem sháněl práci, taky v areálu bývalé dřevostavby, dnes Kronospanu, kde se vyrábí nábytek. Dostal jsem se až do osobního oddělení... Na rozdíl od firmy Bosch, kde se dostal jen na bránu, vyplnil dotazník a šlo se. V Kronospanu visí na chodbě naivní dětské malůvky, tak pětiletých, šestiletých dětí. Náměty z továren, jeřáby, náklaďáky, cisterny s kdejakým sajrajtem a tak. Práci jsem žádnou nedostal, skoro se se mnou nebavili a šel jsem.
Večer se v hospodě scházím s Mirkem. Hlava motoru je sundaná a zítra se bude pokračovat. Zatím chlastáme. Mám zakoupit pár drobností, které ještě chybějí. Do hospody vchází rozhalený, pupkatý chlap, a kdože s ním bude hrát kulečník. Hlásím se jako první a rozehráváme partii. Hraje se o kořalky. Poslední hru vyhrávám, on si dává ještě nějaký hořký pití a loučí se.
Jedeme s Mirkem k němu. Je tma, sedím na místě spolujezdce a všechny moje akcie stoupají strmě vzhůru. Mirek už druhý den něco plká, je jak automat na podružnosti. Tady jsme na vesnici... Bere mě s sebou, aby mi ukázal jak na motoru pokračuje. Světlomety odhalují prvních pár metrů před maskou a stromy ubíhají vzad. Jedeme kolem školy a já se ocitám v přátelském, hebkém vakuu. Ze všeho co cítím, na co pohlédnu, co uchopím, se mi v hlavě tvoří slova a věty. Všechno minulé i budoucí se upozaďuje, je jenom jedno velké Teď, které prožívám osobitým, soukromým způsobem. Doma mě Mirek zve dál, aby se pochlubil. Baví se s maminkou, že rodiče zítra někam vezme. Několik kilometrů odsud, ale maminka o tom nechce ani slyšet:
"Prosím tě, takovým autem, my můžeme jet autobusem přece, Mirku, neblázni."
"Já vás vezmu ráno tam a večer se pro vás vrátím," vyráží Mirek ze sebe chabě, skoro násilím, jak z pod tlusté, dusící deky. Maminka ho zřejmě nebere vážně. Zítra to bude vyskytenské ráno, které nebude spěchat. Až se obloha na východě zjasní a první paprsky se proderou clonou dvou statných smrků u nich na zahradě, Mirkova maminka vstane a vezme si nějaké lepší šaty, a ještě než vykročí z branky, obstará kočky a slepice. Pečlivě se zamkne dům. Odeberou se pomalu s manželem na autobus, kde už bude čekat někdo z vesnice a proberou se poslední události. Teď se ale Mirek snaží seč může, ale maminka má i v té tmě úsměv a shovívavý tón. Stojíme na verandě. Stařičký pes Míša se snaží o rachitický štěkot. Dvě kočky si hoví opodál. Míříme k mému autu a Mirek mi ukazuje sundanou hlavu motoru. Přepadá mě trochu znepokojení, jestli tohle dokáže dát zase dohromady, ale dal jsem mu jednou šanci, tak to musíme dotáhnout do konce. Zapisuju si součástky a on se vrací do domku, aby si umyl ruce. Poodstupuji od auta i od situace... Je už skoro noc. Pokročilý soumrak. Do nastalého ticha někde štěká pes. V dálce se ozve zařehtání. Tmavá kočka přebíhá přes cestu a od sousedního baráku se ozývá ženský hlas: "Kde jsi byla, no kde jsi byla, pojď sem, pojď." Do soumraku kvákne kačena. Kouřím. Z domku se do podzimního soumraku ozývá Mirkův hlas, musí se zase ohrazovat, obhajovat a přesvědčovat, je doma pátý kolo u vozu. Je to ponižující. "Měl bys se odstěhovat od maminky," říkám mu, když mě veze zpátky domů. Zamlouvá to. Zase spousta podružností od chlapa sračky... Já nevím, buď je v tom ten Mirek tak zakořeněnej, bezmocnej za ta léta, nebo je v něm něco, co nemůže obejít. Nenarodil se na správný planetě. Už dávno rezignoval... Nosí v sobě příběh zběhlého vojína základní služby, který, domluven s vykonávající službou, rozhodl se opustit tajně útvar, aby si dojel domů pro peníze a celé se to zvrtlo v několikadenní dobrodružný výlet s prcháním před patrolami, náklaďáky naloženými vojáky a dokonce helikoptérou. Noci strávené kdesi v okolí Domažlic. Zelenina a syrové brambory, kradené ze zahrad kolem města, skrývání se v obilí a pak basa. Od tý doby se to s ním táhne.
"Tady jsou potřeba ty podložky, vidíš? A zejtra koupíš takovýhle těsnění. Chceš si ho vzít s sebou?"
"Ne, Mirku, nepotřebuju, vidím jak vypadá."
"A víš, proč jsem tamto auto nechal projet? Mohli to bejt policajti, jezděj někdy až k hospodě."
Mirek jezdí bez řidičáku, starou neregistrovanou šunkou, často po dvou, třech pivech, který nasává po okolních vesnicích. Je to hospodskej typ. Stačí mu málo. Je to smolař.
Probouzím se nad ránem, když ze mě vyprchává včerejší příděl. Potřeboval bych tě. Potřeboval bych tě mít u sebe, vzít do dlaní, vyměnit pár něžností, zmáčknout na těch pravých místech. A potom spát. Znovu se probouzím a je už odpoledne. Tak se tak probudit úplně a už vůbec se nebát. Vylít všechno na monitor. Zachytit všechno, bezprostředně, v celé šíři svých myšlenek, které se pořád někde skrývají. Byla by to nevyčerpatelná studna. Mám to pokaždé na jazyku, ten začátek, jenom se tak dostat dřív k počítači... Stihnout to popadnout za pačesy, než se nitro začne uzavírat před světem do sebe jako masožravá rostlina. Po každém probuzení se nechtěně svinuju a drtím tlakem všechno, co by mohlo vzlínat, rozmnožovat se a navazovat, rodit, tvořit se na bílý nepopsaný arch. Všechno latentní, co jsem v sobě kdy cítil. Tvořit.

Září 2002 - Říjen 2007