Eva Poláčková

Na jaře

Z luk se sype zlato,
stromy sněží,
koupou se v kalužích
hedvábného peří.
Zem otvírá se,
mění k nepoznání,
nasládlý vzduch
voní po milování.
Rodí se život,
tepe ze všech stran
cítím, jak váznu
ve spleti jarních lan.

Kopretina

Sama se nabízíš
k utrhnutí
bělolistá slunečnice
v polní trávě.
Vyčuhuješ
z mechoví čtyřlístků
orosená deštěm,
umouněná bahnem.
Postupně svlékám tě
z krajkoví.
Má mě rád.
Nemá?
Možná mi napoví.

Jarní procházka

Potůček klikatí se
mezi poli,
cestou doprovází
mě devětsil.
Fialky u nohou
nádherně voní
- shýbám se
utrhnout kvítka
jarních chvil.
Podběl ze země
vykukuje,
kopřiva skoro
nepálí.
Nad hlavou
ptactvo se raduje
- příroda ožívá,
kudy procházím.

Mech

Heboučký.
Měkký.
K pomazlení.
- Mech
leží si
v trávě,
kde nikdo
není.
Jen my dva
sami.
Dlaní
dotýkám se,
čechrám samet
- ve slunečním
jase
korálky rosy
půjčují mu
třpyt.
Před zrakem
lesa
zachumlám je
- skryt
pod vrstvou
pomačkané
slámy.