na další stranu
Radka Kozáková
Narodila se 21. září 1980 v Příbrami. Dosud psala a stále píše pro vlastní potěšení. Studovala hydrobiologii na Přf UK, v současné době studuje botaniku a astrologii. Na archeologickém ústavu v Praze zkoumá minulé krajiny na základě pylových zrn. Má ráda zejména křoviny, ptáky a počasí.
Předjaří
Přelom února a března v Prášilech. Pomlka mezi zimou a jarem. Nic se neděje a hrozí toho moc. První nádherný večer za soumraku jdeme lesem k bývalým Stodůlkám. Klid mechu a lesní nadvláda, pobroukávání ptáků, nadšeně trčící zelené klacíky borůvek. Bahno a kaluže. Poslední jazyky sněhu se drží neoblomně. Dobrý den! Jsem tu… Mlčet anebo promlouvat s tím děním kolem. Kdeže řeči z kaváren. Tady je všechno, nic nechybí. Po Stodůlkách zbyla louka. Zplihlé hnití loňské trávy. Velký výdech od odešlé tíhy, jen zrzavé suché třezalky se nenechaly slehnout a stojí všude v houfech. Slunce nám padá do očí oranžové a zívající.
Kolem srubu rostou hlavně olše, vrby a břízy. Samé mlází. Vystrkují už jehnědy, které jsou ráno napučené deštěm. Pod jedním fialovým deštníkem se dá jít spíš jenom kousek. Očekávání lesa v dešti na konci února. Je šťastný. Má tady sílu pohltit všechny louky a mýtiny. Dá se to vidět už ve vesnici, která je jen takovým kompromisem, takovou jeho malou úlitbou lidem. Kleny se sypou ze svahu mezi domy a ty zase většinou nejsou oplocené. Nechávají i tenký veselý potok, aby si libovolně našel cestu ke Křemelné. Les kolem cesty na Prášilské jezero. Napitá horská smrčina. Hrabanka a v ní rozpuštěné houby od podzimu. Kmeny s tyrkysovou srstí lišejníků. Vody je nadbytek, všude odtéká tvrdá a křemenná. Je jasné, že se les táhne daleko jako moře ticha a v něm jenom sem tam skvrna hluku v chalupách. Protiklad města, kde člověk těžko hledá i jen malý prostorek k utišení. Tady v lese je všechno samozřejmé. Je to. Bytí tu sedí a nic nepotřebuje. Moje duše saje a hltá a rázem je přeplněná. Nic jiného se do ní nemůže vejít. Nezbyl prostor pro přání, všechno je splněno. U jezera zesiluje déšť. Buší do kaluží na zamrzlé hladině. Není vidět ani na vrchol karu. Směs živých a mrtvých smrků, úplně černých, se sklání nad tuhou hladinou. Na cestě dolů bělavé strije deště na lahvově zeleném lese.
Prší, prší, prší. Ve skulince nečasu vycházíme na vrbové proutí. Všude se valí voda, burácí a hřmí. Nestačí jí koryto Jezerního potoka, takže se dere přes silnici a pak přes louku. Je zkalená, divá, veselá a nevyhnutelná. Je jako láska. Je na zemi, ve vzduchu a naplňuje i rychlé nízko se ženoucí mraky. Bere mě. Jako kdyby voda v buňkách mého těla jásala a valila se se vším proudem. Jdu mlázím směrem k povodni. Raší tu vrby - tak naivní, tak hr, tak prudké a nadržené proutí. Prodírat se jimi, mlaskat v nacucaném mechu, vylézt do svahu do lesa a courat se jen tak mezi dřevem a vodou. Řežu vrbové vlky. Švih, švih, švih - tak u mě budou v pokoji, jenže brzy uschnou a zmrtví. Jsem šílená. Otírala bych se o teplé papírové kmeny bříz a poslouchala jejich mízu. Zacelená černofialová ranka po odseknuté větvi připomíná konečník štěněte. Konečně jdeme na procházku. Po silnici směrem na Srní. Nebe filtruje to nejostřejší světlo. Zářivý okr na loukách, pohltivou zelenou smrků, jejich náznakem fialové kmeny. A břízy! Rozbíhají se na všech mýtinách jako divoženky. Odhazují cáry bílé papírové kůry a smějí se, jak ji vítr nese. Pastvina u Velkého Boru je široká a spadá do kaňonu Křemelné. Široká a bezuzdně svobodná. Kvíčaly poletují nad krtinami. Běžím z kopce k pluku bříz narovnaných na pozadí smrčin. Jejich bílé kostry v hebce rozpitých zrzofialových korunách. Celý prostor kaňonu a svahů nad ním odpočívá od sídlení. Nádherná země, válela bych se a sála jí donekonečna.
Nechce se mi odjet. Trhá mě to jako malé dítě, které vlečou z pískoviště. Cestou do Sušice horečnatě sbírám obrazy za oknem. Tu nádheru bříz ještě chvíli…, vítr v kalužích, splihlé drny ostřic, všechno. Největší úžas utichá dole v podhůří. Potoky zleniví a zakalí se, kolem silnice je ve vsích vidět do nevkusných zahrádek. Vnímám, jak prší do krajiny, jak sladká je ta voda, jak naplní řeky a opotí kmeny, jak vypne lodyhy. Zmítají se přede mnou staré ovocné stromy. Na polích se kulí obilí a kde se rozsypalo víc zrní, roste v huňatých kšticích. Řeky a potoky plynou rychle a nečekají na mě. Všude toho tolik je beze mě, tolik se toho rozprostírá. Ach jo, ach Bože! Přemáhá mě přetlak imaginace a lásky. Blaženost ještě neobroubená, divá a hranatá. Jen tomu neusnout.
***
Jsem naléhavě a mocně
jsem bez břehů
kytici trhám si cizích příběhů
na poli města i záměstí
jsem karafa tichých úsměvů
jsem poslední pídí ke štěstí
jsem
Tak postav si ze mě náměstí
a bosý tancuj na mé šíji
stanu se deštěm
a měkce zaťukám
že jsem
že žiji
že žiji mozaikou něžných postřehů
a lásce dávám amnestii
***
Na pouti si sednu na kolotoč
a poručím
tryskem tryskem!
ať všechno ty
stane se ve mně pískem
a spolu se vší zlobou odletí
ať zůstanu jen
nahá
celá
bez smetí
***
V svém těle sedím
jako ve vězení
tlustostěnná ocelová roura
kde mezi dvěma zátkami
se uzavřená duše courá
***
V ustrnutí trčím do prostoru
jako ocelová tyč
láska je tvrdý kýč
ze skla či moduritu
úderem se po mně
sveze dolů
jen cinkne o ulitu
padají po mně slova
kloužou duše
které nelze věšet
na ocel
nikdo ve mně není
i ty jsi odešel
***
Jako tichá olejová hladina
ležíš na dně mě
navždy otisklý
tak prostě a bez jiskry
že nic
a nikdo
už tě nevezme
a přesto
v lopotivé
lidské sféře bolestné
ti běžím naproti
pro těla stvrzení
pro vdechlé ano
že jsi stejným zajatcem
pro rukou stisky
v tomhle vězení
***
Miluju tě jako rozkousanou petržel
čím víc vadne
tím víc voní
Přivřu úmlk a půjdu pro ni
a až řekneš
budu jí mít plný klín
Nadechni se
víc ti nepovím
***
Maluju tě bílou křídou
na dřevěnou postel
Buď můj trýzel
Buď můj kostel
moje zimní touha po ornici
Buď má hlína
Buď jak ranní rosa na bršlici
Buď mi partem který neumím
oknem k Hamamelis
řekni mokasipeh
neříkej nic
a já rozumím
***
Mám štěstí na dosah
jak Slunce na poličce
a pocit:
můj bazén života
se dosud odehrával
na čajové lžičce
***
Upadnul jsi až na dno
a už to bylo příliš
rázem se vznítil
sediment usazených milenců
Hm…
hoří mi srdce
takže ležím v prázdné vaně
a čekám
až se odpoledne budu moci projít
po žhavých uhlících
***
Víš
jak jsme ztichlí
spolu seděli
a mluvili o úžasu
cítila jsem tvoje srdce
až do morku kostí
***
Zas už mě vytleskáváš ze samoty
Snad abych tvářila se jako tanečnice
A přitom kutálím se ti v ústrety
Tlustá rozespalá psice
Čechrám si sukně neochotně
Dnes budem se navzájem chválit
Hned ještě začerstva zavětřím
Jak silně to pak bude pálit
Ach bože
Až přileze zpátky si pro mě
A ty nebo já budem večeří
Urana v sedmém domě
Zas už mě kdosi vytleskává ze samoty
Zas už se opakuje věrný motiv
***
Nechám tě ohryzat svůj svět
až na jádřinec
až se zalkneš čtvrtou peckou
vyšplhám po stopce
k novému slunci
***
Květnové hrušky
vy staré směšné nevěsty
z nichž něha životem ztěžklá
viditelně opadává
a teprv nabudete vážnosti
tiché jak sovy sníte u silnice
zelené archetypy stařen
než vrnící léto
opilé radostí
vykypí z větví
kulaté a chichotavé
bláznivé obtloustlé ženské
láskou obtěžkané k neunesení
k pádu smějivému
tak tak tak
pak radostná revolta
sebere listí i s barvami vytrysklými
a vy
holé stařeny
pokryjete svah
šíleným zmítavým černobílým
tancem
proti umrznutí
***
Neodklízejte to listí
nechte je tu zetlít
ať na zimu zůstaneme čistí
celého roku utiší se neklid
Neodklízejte to listí
snůšku němých díků
navrstvit jeho sílu
zalít svou zahradu tužebníků
Neodklízejte to listí
nechte je rozplynout na tom místě
ať všechny duše smíchem sněží
bez úmlk volají jistě
Neodklízejte to listí
nenechte slábnout pramen
na okraj něhy jít jít a jít
pod vlastním prahem zasít lomikámen
***
Na sklonku října v zapadlé ulici
javory vřeštěly
ponejvíc žlutě a pak taky oranžově
po ránu zpovzdálí bzučel mráz
a bral je za perutě
plešatý vítr proháněl se jim po kštici
padala mlha a míza tuhla v lýku
jako v márnici
A tak během chvíle
ještě v časné půli listopadu
černé kostry stromů na pobledlé zdi
nuzně trčely
Nuže aby přečkaly ty zimní týdny hladu
houpaly tam v bloku domů po setmění
každý čtyři lesní anděly
***
Stojím ti na hrobě
šílená červencová lásko
uranskou pochodní
propálila jsem ti podhoubí
a konečně před tebou cítím trochu náskok
Bosýma nohama slíbávám z rovu desky
tvoje doutnání
které si pokradmu soukám pod kůži
…se strachem přemrzlého šípku
aby se nerozedral o růži
***
Přes hrazdu večera vyhoupl se měsíc
věčný mnich
a horoucí hvězdy
za zády se mu milovaly
zdálo se mi zvláštní
že zatímco jsme na zemi stáli
zajati ve svých příbězích
a každý vlastní hořký koláč touhy snídal
vesmír se bezmezně radoval
a na vřavu našich hladových duší
hlubokým tichem odpovídal
zvláštní však nebyla ona prostá skutečnost
ale ten na odiv trčící kontrast
nač máme utrácet pozornost?
oč jsme se malým životem nechali okrást?
***
Pod nízkým nebem usnula krajina
jako zkonejšená milenka
a v její temně fialové zahradě
tvá rozběsněná mysl našla útočiště
všechno - i scvrklé jablko u cesty
schované na neurčité příště
se láskou zalykalo
z lásky se vítr o svět otíral
mraky voněly deštěm
zpozdilé jehně naříkalo
z lásky se zjara listí rodilo
aby na podzim uvadalo
hořely svíce na hrobech
a znavený motýl utonul v řece
jak se ten živoucí proud
přeléval přes okraj
veškerá bolest i zlost
byly jen prázdnotou
lidského srdce
Přistižený
Hlavu v dlaních
v hubeném klíně
studené hnízdo vajec vraních
seděl tam můj život schýlený
a ze skořápek
syrová zvadlá tělíčka
vyjídal
V domnění
že ho nikdo nehlídal
dolil si včerejšího vína
spolykal bílé střípky z klína
i celý pletenec hnízda
posnídal
***
Očima podpírám mraky
plné sněhu
roviny lámou se
v padavé svahy
potoky divočí
vylily se z břehů
topím se
pomoz mi
odlom mě od podlahy
***
Takový mráz
až se ocelová řeka zastavila
až tvá kalná krev ztuhla v žilách
že ji vylámat můžeš
jak plevelný zimostráz
Takový mráz
až všechny labutě zdřevěněly
na kousek blízkosti vylezls' pasti klást
zmodralým kloubkem klepeš
na duše za zavřenými těly
***
Život je starý prašivý kožich
v němž jsi sám sebou
přinucen zahnízdil
přirostl k pažím
tvář ti zohyzdil
jak dlouho jej krajinou vlečeš
stal se z něj vlezlý milenec
kterému neutečeš
***
Přerůstáš mě
jako bujný zlatobýl
na rozvalinách pýchy
proutíš si cestu větvíš se
houštíš zprostřed mojí míchy
Přerůstáš mě
ležím dole jako ošatka
vyzobej ta černá zrna ze mě
prosím
Přerůstáš mě
loupeš vypoulenou vrstvu pozlátka
zraňuju tě pilou
vlastních osin
Přerůstáš mě
padám z tvojí výšky
do tiché katedrály
na chmýrcích z pampelišky
které v zaprášených cípech touhy zrály
***
Přilnavá a teplá
hemolymfa času
v které absolutně
tepu já
malá žilka v masu
světa
odkud kudy kam
proudí tekuté bytí
v těle Boha
marně se ptám
nevěsta života svého
a už vdova
|
