Stanislav Kahuda


Jiří Anderle: Hra v autě
1974 suchá jehla, mezzotinta, 63 x 49,5 cm

RENAULT

Překvapeně zírám na to,
copak mě zrak mámí?
Ve znaku má tohle auto
symbol víc než známý!

Kosočtverec na kapotách
trasy dálnic brázdí,
nepochybně dál to dotáh´
než ten křídou na zdi.

SVLAČEC ROLNÍ, SVÍZEL PŘÍTULA

Má milá, staň se violou
a já se stanu smyčcem,
budeš-li vonnou fialou,
pak chci být rolním svlačcem.

Svlačec se pevně namotá
na stéblo, nebo tělo,
nepoznáš, co je samota,
pokud by se ti chtělo.

Byl bych však ještě raději,
kdyby byl ze mne svízel,
reálnou měl bych naději,
že bych v tvých loktech zmizel.

Svízel se správně přitulí,
však to má v rodném listě,
to bychom krásně splynuli
v nejmenovaném místě.

GEOMETRIE

Ve škole mě štvala krajně
geometrie,
pod lavicí čet´ jsem tajně
příběh z prérie.

Old Shatterhand rány dával,
neinkasoval,
u tabule pak jsem stával,
pětky fasoval.

Dneska mám už paže silné
jak dvě traverzy
a k té vědě neomylné
ztrácím averzi.

Zapomínám s božským klidem,
kdo byl Karel May,
Pythagoras i s Euklidem
přednost náhle maj.

Prozradím vám důvod pravý,
v čem to tedy je,
že mě láká, že mě baví
geometrie.

Znám se totiž s jednou slečnou,
co má šestnáct jar,
a já bych se chtěl stát tečnou
jejích oblých čar.

POKLADY

V jemném dámském prádélku
jsou smyslné úklady,
ač je krátké na délku,
přesto skrývá poklady.

Prádélko když odhalím,
skvosty pod ním odkrývám,
rituálem pomalým
rád poklady dobývám.

SAMETOVÝ SONET

Hebká, měkká tma nás laská
sametovým šálem,
v kamnech sice dříví praská,
jsme však zmrzlí málem.

Na povrchu chladný mramor,
uvnitř žhavá láva,
za to může asi Amor,
to se někdy stává.
Proč čas letí čím dál více?
Zvenku nám na okenice
lehce ťuká den už nový.

Sametová tma nás hladí
a mně s tou tmou krásně ladí
tvůj hebký klín sametový.

BEZ

Sedím jednou
takhle s jednou
na lavičce v parku,
šeřík voní
a já pro ni
přemýšlím o dárku.

Prohlížím si
její džínsy,
v hlavě plán se rodí:
k modré barvě
bílá právě
nádherně se hodí!

Ihned s velkou kuráží,
jako bych šel z flámu,
křehkou větev urážím,
bílé květy lámu.
Dolů slezu
s kytkou bezu
coby ctitel pravý,
když je po všem,
dívka ovšem
povstane a praví:

- Hle, toť důkaz! -
Vyndá průkaz,
dodá k tomu s vervou:
- Tohle v městě
stojí dvě stě,
zde se květy nervou! -

-Já vůl hleděl toužebně
na tvé kypré vnady,
tys tu zatím služebně,
hlídáš městské sady! -

APENDIX

Muzikanti nechyběli
na taneční zábavě,
sálem duní decibely,
je tu hlava na hlavě.

Maruška je celá v gala,
pozoruje, čenichá,
velmi ráda by se vdala,
vyhledává ženicha.

Vytipla si právě hocha,
nevadí, že malý byl,
figuru má jako socha,
Marušce se zalíbil.

Představil se jako David,
bude mu prý dvacet šest,
ihned se s ním začla bavit
s úmyslem ho rychle svést.
David jenom hlavu sklopil,
vysvětlovat netřeba,
že vůbec nic nepochopil,
zkrátka byl jak ze dřeva.

Nevzdala to holka, kdepak,
proud své řeči hnala vpřed:
- Místo, kde mi vzali slepák,
ukážu ti ráda hned. -

S Davidem je ovšem potíž,
mezi zuby procedí:
- Nejdu tam, mně vadí totiž
nemocniční prostředí! -