Klára Elšíková


Jiří Anderle: Pohled do dálky (Cherubínci)
1999 akryl, tuš na plátně, 200 x 150 cm

POPCORN

Je mi sedm. Na ruce mám tetovačku ze žvýkačky a babička mi ukazuje stánek s popcornem. Koupí mi malý za 14 korun. Je teplý, čerstvý a voní. Prodavač se ptá, jestli chci sáček zavřít nebo nechat otevřený.
„Otevřený.“
Ještě mi tam přisype. Už nepotřebuje volné místo na zauzlování.
U stánku stojí prodavačův syn. Je jako já, stydí se. Schovává se za tátu a to já nemám ráda. Ale může jíst popcorn každý den. Svět není fér. Do rtů mě pálí sůl.

Je mi třináct. Mám první opravdovou podprdu a jdu do kina.
„Jdu s kamarádkou,“ řekla jsem mámě. Je mi horko, nevím, co říkat, a on koupí popcorn, který mi pak padá do podprdy. Držíme se za ruce, a pak už spolu nikdy nemluvíme.

Je mi šestnáct. Hledám tu podprdu. Naši na chatě. Kondom schovám do pytlíku od popcornu, hážu do koše a volám kámošce.

Je mi dvaadvacet. Začínám být intelektuální a jsem opilá. Vinárna. Ze semínek z popcornu skládáme s holkama ptáka. Paní přináší další víno a usmívá se na něj. Kluci říkají, že jsme praštěné.
„Ču-ák, šu-at, va-ína,“ nestíhají naše slova.
„Jsme emancipované,“ říkáme my. Žádný objev kolem, každému chybí jedna hláska. Zvracím, nestíhám přednášku.

O rok víc, divný privát, pustil Triera a udělal popcorn.
„Střet vysoké kultury s nízkou,“ říká jako kompetentní umělec v kostěných brýlích. Hodně kouřím, on vede debatu typu „astrál nebo anál?“ a já filozofa nechci.

Dvacet čtyři, sněží. Chodím s jedním, co nemá rád popcorn a mám shrnuté silonky dole u nohou. Má rád vlnkované brambůrky. Jí je po řádcích.
„Je to nuda, musí to pořádně křupnout,“ říkám.

Je mi dvacet šest, bydlím zas doma. Jsou čtyři a mě už nebaví pracovat. Popcorn mi napadal do klávesnice. Jdu na panáka s chlápkem, co pracuje v bance. Má košili a zapálí svíčky. Říká, že jsem hezká a že v létě hraje tenis a v zimě lyžuje. Kouřím na balkóně a systémového chlápka nechci.
Je druhý den ráno a já jdu do práce. Mám stejné kalhotky jak včera a kupuju si párek v rohlíku s kečupem. Jsem kousek od toho stánku s popcornem. Jdu se tam podívat, hodit se hned po ránu do depky vzpomínkami na dětství. Nedělají slaný. Teď mají sladký. Barevný, umělý. Jdu pryč.
„Ochutnejte,“ volá mě zpátky prodavač. Mám kocovinu, stejné kalhotky, párek v rohlíku, je mi zle, nechci.
„Sladký není dobrý,“ říkám.
„Ochutnejte,“ usměje se a já ho nechám nasypat mi do ruky.
Nechutná mi, ale to je jedno. Už se neschovává a popcorn mi nechává otevřený bez ptaní. Je ho až po okraj.
Toho chci. A můžu ho jíst každý den.