|
na další stranu
Karel Sýs
MALÁ INVENTURA
Tato kniha vyšla s podporou poslance Evropského parlamentu Jiřího Maštálky
CO MÁM
MÁM HODINKY
Když spěchám, jdou rychleji.
Když přijdu pozdě, řeknu jen:
Podívejte se na ty mršky,
už mne zase zradily!
A ony mi odpustí a opravdu - ukážou o hodinu méně.
MÁM SCHRÁNKU NA DOPISY
Když přijde psaní, schránka cinkne,
jako když upadne zvoneček na porcelánovou podlahu.
Když je dopis větší, schránka mlaskne jako plachta, když se otře o stožár.
A já vím, že bezvětří konečně skončilo.
MÁM TAŠKU
Polyká věci větší, než je sama.
Právě tak spolkne ryba trojstěžník
a dámská rukavička ruku boxera.
MÁM AUTO
Když někam nechci, startér škytne a nikam se nejede.
Auto stojí u boudy, vrtí státní poznávací značkou a líže olej z misky.
A já si jdu číst do postele knížku
Ze života divokých Tater.
MÁM PRUHOVANÉ TRIČKO
Když ho svléknu, leží klidně přes židli.
Když ho natáhnu na prsa, rozpomene se na příliv a začne se vlnit.
Dýchám a příboj bije holou pěstí do skal.
MÁM OSTROV
Je přenosný.
Nosím ho obtočený kolem pasu.
Vypadá jako nafukovací pásek.
Když se mi zlíbí, nafouknu ho a moře mne vyvrhne na břeh.
Jsem trosečník uprostřed Prahy.
Pláž studí, ale já zůstanu suchý.
Je mi takové sucho, že vytáhnu z ostrova kolíček
a útesy, mysy, zálivy,
lesy, sopky, řeky, bažiny a strže se scvrknou.
Snadno přes ně přetáhnu košili.
A jdu zas po pevnině, suchozemec.
A nikdo by nevěřil,
že stačí několikrát vydechnout
a octnu se na Tajuplném ostrově.
MÁM SEŠIT
Rozevřu ho - ukážu divákům - je prázdný.
Zavřu ho, zamyslím se, a je plný písmen.
Mám sešit s dvojitým dnem.
MÁM KUFR
Je to skříň, viděná zmenšovacím sklem.
Uvnitř žije kartáček na zuby, kartáč na vlasy, kartáček na nehty a štětka na holení,
samé chlupaté a štětinaté věci,
které si pouštím k tělu.
Je to skříň plná ježků a divokých prasátek.
Zapomněl jsem říci: navrchu leží kapesník,
kdybych se rozhodl vztyčit kosatku.
MÁM OBRAZ
Garážuje v něm Laurin a pečuje o něj Klement.
Když je mi smutno, Laurin zavětří, nastartuje a odjede za rám.
Klement pláče: „Vidíš, ujel kvůli tobě.“
A tak se tvářím vesele.
Laurin & Klement se rozesměje.
Všecko je zase na svém místě.
Tenhle obraz prostě nesnáší slzy.
MÁM KOLO
Šlapu a mládnu.
než dojedu k Panskému rybníku, je mi čtrnáct.
Nevím, čí jsem.
Mám chromovanou duši.
Asfalt mlaská, silnice chňapá po galuskách a prská jako náplast
rvaná z chlupatého lýtka.
Drc - krajina se rozepne.
Všecko, co jsem miloval, se řine ven.
MÁM KALHOTY
Mají dvě nohavice, zip, poutka na pásek a dva páry kapes.
Jako ostatní kalhoty.
Ale něco mne mate: do suchých vklouznu snáz než horký nůž do sádla.
A když zmoknu, nemůžu se do nich ani trefit.
A když se trefím, ne a ne se dostat hloub.
Chodím v nich jako v ponožkách a vytírám podlahu.
Všichni mne chválí, že jsem pilný.
Jestli takhle zlobí i vaše kalhoty, dejte mi vědět.
Nezapomeňte, prosím, napsat do horního levého rohu heslo:
„Kalhoty.“
MÁM SEKYRKU
Nechá si poručit.
Naseká třísky tenké jako nudle.
Taky sirky a párátka.
Když potřebuju posekat něco většího, třeba porazit strom na lodní stěžeň, stačí říct: „Jsi jen taková prťavá sekyrka. Příliš malá, abys na takovýhle kmen stačila.“
A nestačím ji krotit, aby nevykácela les.
MÁM BOTY
Druhé nejkrásnější boty na světě.
Jiní lidé chodí v botách okopaných, odřených, sešlapaných, děravých, šmajdavých, bez tkaniček a s vyplazeným jazykem.
Já taky, jenže já to umím malebně.
Všude na světě se suší prádlo na balkónech, ale jen v Neapoli napadlo cestovatele, když spatřil vlajkoslávu krajek, spodniček a nočních košil: „Vidět Neapol a zemřít.“
Nejhezčí boty na světě nosí moje maminka.
Teď už mi nevaří snídani,
ale ještě docela nedávno
byly maminčiny boty první na nohou.
MÁM TUŽKU
Jednoho dne na ní naskákala tlačítka.
Vlastně tam možná byla už v obchodě, ale všiml jsem si jich teprve doma.
Zmáčknu H a tužka chápe, že po ní chci humoresku a napíše vtip.
Samozřejmě ne celý vtip, tak chytrá tužka se dosud nenarodila.
Jenom začne: „Znáte to, jak přijde pán k doktorovi...“
Zmáčknu P a tužka spustí: „Byl jednou jeden v jednom...“
CO BYCH CHTĚL
CHTĚL BYCH SE PROJET V KOČÁRKU
Kočárek pro dvojčata by mi stačil i dnes.
Přikryl bych se a ani nedutal, aby někoho nenapadlo nazdvihnout peřinku, jestli jsem kluk anebo holčička.
Když by maminka špitla: „Vzduch čistý,“ opatrně bych se posadil a hleděl, jak míjí dům za domem a jak za okny vaří a zpívají a smaží a hádají se a hned zas usmiřují,
a maminka by křikla: „Honem pod peřinku,“ a já bych hleděl do oblak, míjejí se pomalu jako ve filmu když promítač přibrzdí kotouč rukávem,
a čekal, až přeletí rorýs nebo stíhačka a nebe se najednou zatáhne a déšť zaútočí na slídu, kterou mi maminka rozevře před obličejem, jako kdyby stíhačky upustily vodu anebo rorýsi oklepali pot, protože létají nejrychleji a hodně se potí.
A pak by se obloha rozjasnila a zmodrala jako ryba vařená v octě, jako obálka s dopisem milované dívce, když vyhrne hedvábně modré bříško.
CHTĚL BYCH MÍT ČEPIČKU
jakou nosí sokoli, aby neviděli nic než kořist.
Nasadím si ji a uvidím oběd na stole, oběd, z něhož se kouří, napsanou knihu, knihu posypanou mákem písmenek, vyžehlené prádlo a oheň v kamnech...
Sundám ji a uvidím hromadu neoškrábaných brambor a běhající selátko a bledé listy papíru a studenou žehličku a nad prázdným uhlákem mi přejede po zádech mráz...
A stejně vím - díky čepičce -, že oběd lze uvařit, košili vyžehlit, kamna rozehřát a knihu napsat.
CHTĚL BYCH MÍT UBROUSEK PROSTŘI SE
Nechodil bych do jídelny ani do restaurace, ale do parku na zadní cestičku.
Prostřel bych si na trávníku a rozhlédl se a poručil si...
Proč tolik opatrnosti?
Aby se lidé nedivili, kdo se to tam v parku cpe a proč právě pod keřem a odkud bere tolik jídla bez kuchyně a bez ohně a bez kouře.
Aby nenakukovali do hlohů, jestli nepřehlédli sporák.
Ale kdo by uvěřil, že vařit se dá i bez hrnce, toho bych pozval. Možná dost brzy by kolem ubrousku sedělo celé město a pošlapalo trávníky a keře a záhony a kuchaři a restauratéři by žalem naskákali do jezírka.
Proto radši chodím s ubrouskem do parku na zadní cestičku a rozhlížím se, nežli si poručím: „Dnes si přeju račí polévku s ocásky, buvolí vejce, pečené hroší mládě, dvoudenní jepice na kyselo, Semtelův dort, a protože mne trochu škrábe v krku - horkostudenou limonádu. Na nemocnou mandli horkou a na zdravou ledovou.“
CHTĚL BYCH MÍT SKAFANDR NA PROCHÁZKU
Spokojil bych se i s viditelným.
Vyšel bych z domu a maminka by jako na vysvětlenou volala z okna: „A pozdravujte v souhvězdí Psa našeho Alíka.“ Sousedi by věřili, že ji omylem navštívili ufoni.
Kráčel bych dobře známým městem, jako bych je neznal, a lidé, co mne znají odmalička, by mne nepoznali, jako nepoznají proroka, který z nich vyšel, jako nepoznají klauna, který se mezi nimi narodil a dnes se vrátil s cirkusem.
Na všecko bych sahal, ale nic necítil, a oni by sahali na mne a nahmatali jen gumu a kapronové vlákno.
Mohl bych si lehnout do sněhu a okukovat město zespodu.
Mohl bych si lehnout do louže, do akvária, v kterém se prohánějí podpatky.
A rozeznal bych lípy a šeříky, ale nevnímal jejich vůni.
Plný stesku bych řekl zevlounům: „Už musím letět na Mars čistit kanály.“
A letěl bych za město a zakopal skafandr jako za války výsadkáři zakopávali padáky a oklikou bych se vrátil domů.
Maminka by volala z okna: „Nazdar, ufone,“ a já bych zezelenal jako mužík, brčálový studem, že chtěl utéci od závějí a louží, šeříků a lip...
ČÍM BYCH CHTĚL BÝT A ČÍM BYCH NECHTĚL BÝT
CHTĚL BYCH BÝT
rybou vystrkující hlavu z vody
věží vystrkující hlavu z města
stromem vystrkujícím hlavu z parku
NECHTĚL BYCH BÝT
zvířetem vystrkujícím tlapu z klece
otcem vystrkujícím dítě za dveře
dítětem vystrkujícím jazyk na nepřítele
CHTĚL BYCH BÝT
vodou kterou rozhrnuje vodoměrka
skálou kterou rozhrnuje krápník
rukou která rozhrnuje dívčí věnec
NECHTĚL BYCH BÝT
vodou zavírající se nad utopencem
kamenem zavírajícím se nad hrobem
věncem klesajícím na kámen
CHTĚL BYCH BÝT
vzduchem ve kterém se třepetá vážka
vzduchem ve kterém vlaje prapor
vzduchem ve kterém se chvěje kouř z lokomotivy
NECHTĚL BYCH BÝT
vzduchem ve kterém se válí dým ze spáleniště
vzduchem ve kterém vlaje prázdno po stromech
vzduchem ve kterém se chvěje výkřik
CHTĚL BYCH BÝT
nebem z něhož se sypou dárky
nebem naleštěným jako mosazný zvonek
nebem ovčincem
NECHTĚL BYCH BÝT
nebem které stehuje bombardér
nebem které páře výbuch
nebem které není obydlené
CHTĚL BYCH BÝT
slovem děkuji
slovem miláčku
slovem maminko
NECHTĚL BYCH BÝT
slovem proboha!
slovem ne!
slovem dnes naposled!
CHTĚL BYCH BÝT
telefonním sluchátkem v tvém uchu
náušnicí na které sedí papoušek
vázou do níž vkládáš na noc květiny
hrnečkem vař který ti vyteče na sukni
hrnečkem čaje který ti vypálí do patra cejch
jazykem zuřícím za tvými zuby
prstem který usnul v tvých vlasech
zipem který drží pohromadě tvoji pleť
stanovým kolíkem který tě víže k zemi
nehtem který zabloudil v tvém břiše
slinou která prší na náš polibek
NECHTĚL BYCH BÝT
okem nastraženým v zácloně
kánětem oslepeným čepičkou
nehtem ustřiženým za trest
papouškem štěbetajícím ve vatované kleci
hrnečkem popela
milostným zvířátkem v řetězech
čajem který vystydl bez pomoci
jazykem zoufale olizujícím zámek
slinou svrženou na stan v němž se milujeme
CO NENÁVIDÍM A CO MILUJI
NENÁVIDÍM
díru v botě když jdu na rande
lhostejný hrot šípu
tanec mezi shnilými vejci
poklepávání na náhrobní kameny
pětikoruny na niti
auta po havárii
zloděje soukromí
psaní dopisů na poště
povel: „Zhasněte ten lustr jednou ranou!“
tabulky Zavírat! Nezavírat! Neparkovat!
a Zde odložte doutník!
zpěv Bílé labutě
drobky v knihách
chůzi podle šipek
rajtky holínky háky a skoby
neotřesitelné víry
přikovaná telefonní sluchátka
provrtané lžíce
nábytek pobitý inventárními čísly
doplatky oplatky přeplatky a nedoplatky
nedbalky nedodělky a nedojedky
oteklé peněženky a tenké propisovačky
bicí hodiny po půlnoci
cirkuláře a cirkulárky
plstěné kroky v zádech
vůni krve a křivdy v nose
zem pod odvalenými kameny
střepy na zdech a srstnaté dráty
dráty napjaté ve výši kotníků
předtištěné osudy a rubriky „Co se nehodí škrtněte“
„Co se hodí vyryjte do historie HŮLKOVÝM PÍSMEM“
ohřívaná jídla kromě svíčkové
stáda na pastvě povinné četby
špuntovky se střelivem na provázku
slovo předválečný
pichlavá zápěstí šatnářek s jehelníčkem místo hodinek
příjmení napsaná před křestní jména
lano které se přetrhne vlastní vahou
MILUJI
přísně tajné nádivky
hostiny vysněné nad konzervou s boby
automaty s opocenými okny za deště
pečené kameny dvojitou kotletu Nelson nafoukané brambory
strakatý koláč slepici v polosmutku mohamedánskou roštěnou
Vilouškovo jaro Maruščiny hubinky Jidášovy uši
šabu-šabu risi e bisi čak-čak ledo medo
agar agar gogol-mogol
gado-gado pa pao fan
omáčku přenocující v hrnci
stříbrnou lžíci pana doktora Bílka
svah zmrzliny po kterém sáňkuje angína
velšskou stanici Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch
neboli Kostel sv. Marie u jezírka s lískovými keři poblíž vodního víru sv. Tysilia nedaleko červené jeskyně
ptáčka na hřbetě tlustokožce
Vánoce v červencovém lese
plovací vestu na suchém dně skříně
tropickou helmu v její horní poličce
mapy a atlasy v neznámých jazycích
ostrovy na které se nedostala barva
města která vypadla při korektuře
mapy nenavštívených planet
vzduch z jatek zápasící s kapesníčkem
cestu domů před polednem
- řízky a okurkový salát křičí o pomoc
příbory zvoní na poplach: „Jdeš pozdě!“
fotokomoru ráno když strýček venčí vývojku
dvoumotorová letadla zalykající se vedrem
činžáky jež stojí zády k sobě
jako Athos a Porthos šermující proti přesile
kuchaře co obracejí amolety holou rukou
elektrikáře co sahají na nahé dráty
a sotva se jim zježí čepice
stlaní po malých dětech
značky státní nivelace v pralese
nábytek tlačící se při malování do středu místnosti
- kredenc rozmlouvá se stolem
lednička čte zblízka hřbety knih
na něž jindy mžourá z kuchyně
pravidelný dech maminky a babičky
nejmenší noční hudbu
vzrušující knihy svázané do kůže aligátorů
ospalé kolibříky vázané v kůži lenochodů
lhostejné knihy v kůži hrochů
knihy zašité do beránčího rouna
omráčené příbory vyvržené na ubrus
Burianovy mamuty tištěné ofsetem
telefonování do Austrálie
- volám a kolem budky přeběhne klokan
horká chodidla protinožců
UFO letící za prací
strýčka Příhodu a jeho neteř Epizodu
obočí Charlie Chaplina zarostlé šlehačkou
mezírku mezi košem balónu a trávníkem
ve chvíli kdy se gravitace zakuckala
ústřici lapající po citrónu
kapsu do které se stulím
jako unavená ale zaťatá pěst
ČÍM JSEM
Píšťalkou bez duše
duší bez pláště
pláštěm bez deště
deštěm bez větru
větrem bez mlýna
mlýnem bez lína
línem bez bříška
bříškem bez struny
strunou bez smyčce
smyčcem bez koně
koněm bez sedla
sedlem bez hrušky
hruškou bez stopky
stopkou bez stovky
stovkou bez peněženky
peněženkou bez náprsní kapsy
kapsou bez pěsti
pěstí bez kapesníku
kapesníkem bez slzy
slzou bez pláče
pláčem bez utišení
tichem bez hluku
lomozem bez kladiva
kladivem bez nýtu
nýtem bez mýtu
mýtem bez pohádky
pohádkou bez babičky
CO NEMÁM
Nemám odvahu stárnout.
Bojím se černých šatů.
Nemám odvahu utéci s cirkusem.
Bojím se krmit tygry bez rukavic.
Nemám odvahu plavat mezi lekníny.
Bojím se že mne bahno stáhne za nohu.
Nemám brnění na srdci.
Nechci aby se srdce leklo jeho dunění.
Nemám šupiny na očích.
Nechci aby se oči polekaly
až šupiny spadnou.
Nemám nákoleníky.
Když musím klečet
chci aby to tlačilo.
Nemám důvěru v řeči.
Řeč se mluví
voda teče
a před řečmi a před tekoucí vodou neutečeš.
Nemám důvěru v mlčení.
Mlčení střílí ze zálohy.
Mlčení tasí pod kabátem.
Mlčení mučí uši.
Nemám důvěru v ticho.
Ticho léčí
ale písnička uzdravuje.
Tichu nevidíš na dno.
A kdoví
je-li ticho zticha dobrovolně!
Nemám vrbu
které bych mohl svěřit vše co nesmím říci.
Nemám magnetofon
na který bych mohl nahrát vše co umím říci.
Nemám kolem sebe tolik uší
aby se do nich vešlo všecko co chci říci.
NEMÁM
čas abych se vypsal
NEMÁM
čas abych se vyspal
NEMÁM
majetek abych ho sepsal
NEMÁM
nepřítele abych ho sepsul
NEMÁM
sud inkoustu abych ho vypsal
NEMÁM
les abych ho popsal
NEZNÁM
smrt abych ji zapsal
NEZNÁM
smrt abych ji zaspal
OBSAH
Co mám
Co bych chtěl
Čím bych chtěl být a čím bych nechtěl být
Co nenávidím a co miluji
Čím jsem
Co nemám
|
