na další stranu
Karel Sýs
Černé divadlo
(opona si ustřihne nehet)
hlas: ó sečteni jsou dnové mí...
1. herec: (z kulis) vodprejsknou vašnosti jsou tu zbytečnej
dívka: (vybíhá s lupénkovou pilkou v ruce) tebe milovat
je horší než udržet máslo na horoucí bramboře (rozpláče se)
následník trůnu: (z hlediště) Ten? Ničeho si neváží
Ďoubal by se v nose i před Kleopatrou
Hamlet: (melancholicky vystoupí) zbytečnej ach ano
jak Newton za neúrody jablek
jak vousatá drezína postavená mimo zákon
jak diskobol jenž přišel o pravičku při loupeži
pomerančů v n. p. Hesperidky
jak Werther vystavený na odiv dámám s cikorkami místo ňader
jak hovno císaře Rudolfa
jak sirkonoš jenž spadl do studny
jak péro z kavalce kurvy jako vypšouklá petarda
jako eukalypt se sobeckými listy ach ano...
básník (neposlouchaje bubnování hořících usne pronásledován červy)
(opona politá čistým vínem se zapálí a shoří)
(obecenstvo pádí k nouzovým záchodům)
Šestnáctiletí svůdníci
na jezerní plovárně vpodvečer
Láska brní po konečky nehtů
považ obrysy tří panen za šera
Připravené lodě plástvičkami dehtu
přebíjejí vůni jezera
Luční mužové se posmívají — Hele
div že nelákaj ty holky na růži
A taky rozhovor jim z posledního mele
jak mokrá košile co posouvat se nechce po kůži
Údy už si s představami hrají
leč jazyky jim dřinou umdlévají
div že nesednou si na bobek
Až přístroj luny jenž jim hraje
frajerské písně na šalmaje
vyláká ňadra z pestrých přihrádek
+ + +
Řeky si najaly svůj tajnosnubný účes
od panen pobřežních od bárek přechodních
A mosty zaujaly vyklenutý úsměv
jak děti plavovlasé jež podpalují vích
Chlév vyhořel Překrásné krávy
tučné kožichy šly mastit kouzelníkům
Z podpaží stoupá zpocený sloup kávy
k té nejopravdovější potěše kávovníků
Tvé kadeře — Jakáž pomoc! Ani není
oblaku jenž by více bleskoval
A tvoje nohy — ani není
poslíčka jenž by hezčej svoloval
Pokreslím břicho pěšinkou
a není
už žádná žena k pokreslení
tužkou semínkou
Před vánoci
Kde jsou ty krásné vlaky
jimiž jsme jezdili tak rádi
Bezpečně moudře chtěly vést
nezištné lesy podél cest
Zkušební brusy chlapských rvaček
kouřící vzkazy zabijaček
strkaly nosu do direk
pach ještě teplých nadílek
Tu a tam chochol vesnice
jak zažehnutá čepice
již smekne šupák na bále
A lidstvo čeká na krále
Vůně
Už kvetou lípy — jejich plyn
vytěsní spáče zpod peřin
A jde se bloudit do ulic
načerpat k zpěvu měchy plic
Však k půlnoci je dusivo
vzduch zhoustne jako kladivo
krev začne bušit do spánků
do přetížených verpánků
Až z tolik krásy — jaký div
jeden spáč nechce už být živ
A příroda zbavujíc se vin
vstřebává důkaz do květin
Pastel
Pod dohledem vůně jak pod celofánem
prochází se slečna s pánem
Pán je neozbrojen a já to nejsem
a proto slečnu dej sem!
Jsouce oba překvapeni v chůzi
vzdávají se přesile mé múzy
A zatímco pán si vede nejasně
dívka vchází do básně
Důvěra
Na Letné u technického muzea
v němž spí na ukázku předpotopní ptáci
loučím se s milenkou — rychle se ztrácí
Jako ruka v ňadrech parku zmizela
Točím se na podpatku a jdu do hospody
chmelovou paličkou tlouci křehký žal
A kdybych nikam nešel však on by mě přešel
na sto denních příhod by se rozsypal
Básníci žijí vydatně — o zážitkovém mase
krajíce mají po obou stranách mazané
a svíce z obou konců zapálené
Básníci žijí v nespojitém čase
Dá bůh že aspoň v mezerách
budeme žíti v radostech a hrách
Cestou z Vlašimi
V autobusu na zadním hřadu
vracejí se dívky do Prahy
Zítra začíná škola či jiná trpká práce
ze které je vysvobodí
jen princ s deseti pažemi
Robur Ringo Dobyvatel...
Držím na klíně dítě
jsem pro ně odepsaný
Ale můj syn
bude princem pro jejich dcery
které
zklamány životem
za několik let porodí
Milování v Čechách
Šaty z nás padají
jako tepláky z boxerů
Stojíme každý v jiném rohu pokoje
Ozývá se gong
— čas běží
A naše těla třesknou o sebe jak miny
na okraji Českomoravské vysočiny
Šťastná chvíle
Jsem prosycen jak malý princ
vůní tvého zpoceného těla
Tak bůh i akademik Oparin
se potili když počínali svět
A ty jsi egyptská princezna
kdo se tě dotkne zahoří a umře
Ale já žiju a chtivě se potácím
od hlavy k tvým patám miláčku
Sobota
Soboto! Královno!
Ty nejsi den nýbrž stav duše
Koupel v sedací vaně
a čerstvě povlečené postele
jako když si lehneš mezi listy právě stvořeného papíru
Chladí a šustí
lehce se láme škrob
něžný a rozestlaný hrob
Jsi volný jako pták
mohl bys do oblak
vstříc večernici
ale tam by chtěli všici
proto vybereš si radši něco pozemského
Babička zadělává
točí se jí hlava
pomáháš míchat
kopist pleská jak když plácáš prs
těsno kyne dme se jako dudy
jak dětská duše když do ní zafouká pochvala
Dokud se peče svět se nezboří
a buchtami se přece nestřílí
Největší plány jsou maličké plány maličkých
největší zisk života je cíněnka
Pak už to nestojí za řeč
Okraj zahrady leží dál než Afrika
a nejsilněji dusá stádo papírových slonů
Shlédni tedy královno na ty
jejichž lebeční klenba je tenčí nežli vzdech
a přece nesou klenbu nebeskou
jak na křídlech
Vejdi v míru!
Soboto! Královno!
Neděle
Špatný začátek dobrý konec
ale neděle začíná dobře
Vstaneš nasnídáš se a je čas
pospíchat na Kino Čas
Husa se v troubě peče
sádlo z ní pěkný teče
ale ty jsi dítě — nic ti neuteče
A zatímco vidíš jiné děti volně pobíhat
má tvá vlastní neděle svůj ustálený řád
Maminka babička paní Hrušková Vašek Jirka a ty
vzorně ustrojeni od hlavy až po paty
kráčíte jak v Charleville podél řeky do výletní restaurace
ten dvojstup se ti brzy bude žel jen v duchu vracet
Jdete po břehu Otavy kde dosud žije
duch průkopníků fotografie
Je tu i Monet Pissarro most v Argenteuil Grande Jatte světlo pytlačící v listí budeš mít už nadosmrti rád
Seurat Argenteuil a svalnatí veslaři na Seině
ach ležet ještě jednou naznak na seně
Z dehtované loděnice na vás prstem kývá Alexandr Grin
Přimhouříš oči — a z Písku je Oděsa a Krym
kde hosty k palácům přímo z pláže
svážejí bílé ekvipáže
Dálky řvou touhou po vás budoucnost ržá stačí jen chtít
v nedohlednu teprve číhá nadějí skleslý byt
Pod lipami v malé knížce vybuchuje nova
zveršovaný žal Juliin a bolest Romeova
Ó svět je nádherný má opálená záda
Na obloze zuří hvězdná kanonáda
Tropickým vzduchem (1957!) lampióny plují
fosforové mušky je lačně obletují
Nastává noc vracíte se ze své procházky
fantazie rozpíná si černé podvazky
Ó svět je nádherný má vyzývavou příď
rozráží stojaté vody a volá na tě: Přijď!
Nejvyšší čas aby zazvonil zvonec
a neděle byl konec
Červenec
Ty malý ptáčku vyklubaný na světlo
který se tlučeš v kleci světa
Rosteš
a klec se zmenšuje
Mříže ti letí vstříc
železné a zlaté
pocukrované potřené medem
a do očí ti vhání ventilátor
pyl kočičího zlata
a z nebe poprchává cukerín
Náměstí sálá
v pokladně fosforeskují mince
na stožárech srší Eliášův oheň
Sestry Berouskovy
podepřeny pouze pyjem reflektoru
jdou od školy ke spořitelně
ale deset metrů nad zemí
jdou suchou nohou po hladině prázdna
Jejich maminka se spustí — kladku v zubech — z věže
cestou pohrdavě hledí do oken zubní ordinace
sbíhají se jí sliny ale polkne teprve na zemi
zatímco my máme hrdla vyschlá strachem
Hle tvé tři první ženy a hned nedosažitelné
Moře
Babička nikdy neviděla moře
a přece mi jednoho dne řekla: Robinsone
a škrtla zápalkou
Ani maminka nikdy neviděla moře
a přece se jí lísalo k nohám
když mi při horečce četla Ostrov pokladů
Tatínek nikdy nebyl u moře
a přece když se hádal s maminkou
rozlilo se v bytě moře hořkosti
V Kostelci nad Orlicí vlastně nikdo nebyl u moře
ale ono bouřilo se za tetiným plotem kůlna pana Dostála se zmítala
ale nakonec se podřídila pětiletým prstům
svírajícím kormidelní kolo
převrácené nohy suchozemské židle
Sen o moři byl přesnější než oceán
jako je přání čistší nežli čin
Abrahám oslovuje poštovní schránku
na rohu ulice Kosterní a Plynární
v Osvětimi:
Bože ty jenž tečeš do kopce
bože ty jenž místo dětské krve spokojíš se skopcem
Řekni smíří tě když místo beránka
bude v trní vězet za ořízku kniha?
Mrtvá schránka kterou nikdo nevybírá?
White-Star-Line
Rok 1939
a Evropa se stahuje v pase
a evropští Židé si obstarávají pasy a lodní lístky
Jedni je projeli
zatímco jízdenky druhých leží dodnes bez direk
na samém dně jejich uren
Kostelec nad Orlicí — Milwaukee
Nechybělo mnoho a byl bych se narodil
u Velikých jezer
a na babiččiných kolenou vtěsnaných do modráků
bych cestoval do Čech
exotické země tam na druhé straně světa
a psi Psohlavců by na mne štěkali z druhé strany
a nevěděl bych nic o krajkách
prácheňských nevěst
a na dudy bych viděl hrát leda muže v sukních
Dudy? Das ist etwas von Doudleben upon Orlice?
Oh yes!
A pivo bych pil z plechu
Ale dědeček se ještě naposledy obětoval
Chodil na nádraží tak dlouho
až odjel i poslední vlak
Jeho koncová světla jasně řekla: Stop
Chodil na nádraží kolem luk
a seno vonělo sladčeji než Wisconsin omamněji
nežli Palestina
A na nádraží přišel pak už jenom jednou
s předvolacím lístkem do Hradce
a dopravu do Malé pevnosti mu obstarala Říše
To byl rok 1944
Do mého početí scházelo ještě čtrnáct měsíců
ale už jsem chodil s maminou na houby na Mírov
na pahrbek nad Kostelcem
tak malý že se bohu nevyplatilo
otevřít nad ním nebesa a spustit
provazový žebřík
a vůbec zdálo se že už celé století
si Hospodin bere dovolenou
nebo je u lékaře
nebo zemřel
a země žhnula jako elektrická peřina
když tepelná pojistka selže
ale elektrárna pracuje naplno
a z dětí se už kouří
a první vyhoří banka Slavia
Tady jsem doma
tady se počítám
Vy hvězdy jasné
Temná noci jasná noci
trápím se bez pomoci
Jsem koláž —
zbrusu nové ruce
a otřepané srdce
Toužím do dáli
s olověnými sandály
Toužím do výšky
ověšen podbřišky
Toužím do hlubin
nadlehčen pytlem vin
Před vchodem do stanu
toužit po vnitřku přestanu
a toužím zevnitř ven
spoután a svoboden
Čím jen ti bože jsem?
Chlévem či vesmírem?
Toužím vzhůru
prahnu po azuru
Potmě a poslepu
šplhám ke sklepu
Už nevyznám se v ničem
marně točím klíčem
a klíč se protáčí
Ach čí je zámek? Čí?
Tomu kdo výšku hledá
noc stoupat vzhůru nedá
Noc přitiskne ho k zemi
tiskne ho k tělu ženy
Řve strachy jako němý
A nikdo neslyší
Vy hvězdy jasné
vy hvězdy ve výši
Resuscitační pokoj
Vidím tě babičko
cizí žíly do tebe vedou cizí cukr a krev bylo by to zázračné kdybys tak neležela právě ty
ty která ses vždycky chtěla obejít bez cizí pomoci
Poslední měsíce ses ani nedívala na televizi
a i tady máš obrazovku za zády
běží po ní brázdy tvého srdce
srdce hluboko zoraného
s dobře zapraveným zrnem
orali ho hej háj orali
vrané koně naší zloby
Šev v chrámové oponě
dosud neznatelný
praská
K tvé rakvi nevede ani žilka
Bože rač přijmout zesnulou Marii Hoffmannovou
ve svou náruč
bože co to říká ten kněz
v náruč jsi přece brala ty mne
a věřím že mne do ní ještě jednou přivineš
a já už z ní nikdy neuteču
nezazlobím nezatoužím po světě tam venku
tam kam náruč ani rozpažená nedosáhne
Tam sálá kosmické záření
a plodová voda teče do kanálů
tam to hvízdá syčí tam se kouří
tam se sahá ohmatává váží
měří cení sezdává a žení
tam se musí tam je zapotřebí
kategoricky imperativně nevyhnutelně
Radši si ti kleknu do klína
jako uprchlice do kláštera jež se tiskne
ke světici
zatímco jí už už skáče na hřbet štěkající svět
Ach boží spravedlnost jaká bude
možná že i ona vyřádí se en bloc
a že bůh řekne všichni Němci do plynu
a všichni spravedliví do sprch štěstí
a štěstí pokálí nás jako sprej
skupinové štěstí
Možná tedy že jsme naše štěstí navždy ztratili a že odjelo s černým vozem od kostela
z místa na něž kdysi tekla kyselina
to jak letovali na věž nový kříž
auto na jedničku vjelo na kámen
a rakev poskočila jako by sis babičko
naposledy zacifrovala
A jsme tu nazí
vydaní na pospas etalonům a šuplerám
těm co ubírají centimetry těm co šidí na váze
těm co ukradnou ti z kapsy mokrý kapesník
a ještě nadají ti že je plný holubů
a tvá duše vrká jako holubice přišpendlená
nad oltář
jenže v krematoriu holubice pečou
a bůh jen otevře tlamu
a kdoví jestli brzy nespolkne i tento
svět náš vezdejší
pěkně vypečený škvarek
a neprožene ho na zadní dvorek
svých vznešených střev
do nočníku galaxie desátého řádu
Ach bože!
Karkulka hovoří k vlkovi
Babičko
kde máš ty tenké uši
které tak dobře slyšely
každý náš vzdech
každé otočení šroubu nepřátelské ponorky?
Kde máš ty jasné oči
které tak dobře viděly do budoucnosti
aspoň na pět let
které prohlédly zrady kamarádů
třetí zuby milenek
falešná gesta politiků?
Kde máš ten ostrý nos
neomylně větřící tajfuny
jež se sotva líhnou nad Mexickým zálivem?
Kde je tvůj hebký hmat
tak citlivý že když si na tě v noci lehl
sám Theodor Herzl
poznala jsi že to není dědeček?
Kde jsou ty krásné smysly?
Kde jsou ty krásné časy?
Kde jsou ty lesy páni hřbitovy a vody
politikové a tajfuny
voli milenky a kamarádi?
V Blatné v elektrické peci
na prach se rozpadly!
Čím jsem
Píšťalkou bez duše
duší bez pláště
pláštěm bez deště
deštěm bez větru
větrem bez mlýna
mlýnem bez lína
línem bez bříška
bříškem bez struny
strunou bez smyčce
smyčcem bez koně
koněm bez sedla
sedlem bez hrušky
hruškou bez stopky
stopkou bez stovky
stovkou bez peněženky
peněženkou bez náprsní kapsy
kapsou bez pěsti
pěstí bez kapesníku
kapesníkem bez slzy
slzou bez pláče
pláčem bez utišení
tichem bez hluku
lomozem bez kladiva
kladivem bez nýtu
nýtem bez mýtu
mýtem bez pohádky
pohádkou bez babičky
Alenka za hltanem
Nejen slovem živ je člověk
Kdo se bojí krve nesmí do lesa
sere v síni a na lačno
Budiž pochválen kdo umíš zacházet s masem
kdo odděluješ svaly od obratlů
kdo si klestíš cestu opalizující džunglí vnitřností
kdo bys neuhodil dítě ale věšíš tele na hák
kdo si? zbrocen lymfou? v duchu vykračuješ galerií motýlů
kdo pozvedneš sekáček na vzpurné vazivo
kdo jedním tahem nože nakreslíš kotletu
kdo semeleš páté maso přes deváté koření
kdo posloucháš úzkostný křik mláďat a nezešílíš
kdo v zástěře a v hadrech pepita seješ smrt
abychom žili abys žil
aby se nám seběhly sliny
abychom si uchovali sílu požírat jeden druhého
Do věčnosti vstupujte
výhradně prostovlasí!
Věčnost?
Napíšeš své jméno do písku
Něco trvalého!
Voda se vypaří jméno zůstává
A přece cítíš prapodivnou rozkoš
když moře slízne ty tři litery
Jedině Řím je věčný
a to ještě podmínečně
s odkladem na 3000 let
Usni
a mezi podrážkou a usní
vysype se prašan antiky
Co je štěstí
Štěstí je pracovat bezstarostně v den své smrti
štěstí je umřít za zahřátým volantem za rozpáleným
psacím strojem na rýčem napříč rozkrojené zahradě
štěstí je řvát z plna hrdla na smířené á
své nelítostné bé
já jsem omega i alfa nu něco na tom bude
štěstí je umřít v lese
neumírat jako les ale jako strom
neumírat jak strom pokousaný mniškou
ale jak strom zasažený nečekanou smečí
štěstí je umřít uprostřed rozvláčné věty
štěstí je umřít právě když přemýšlíš jak rozdělit
slovo pastinák
nebo jak na stroji napsat středník
štěstí je umřít ve chvíli kdy hrdlem klesá doušek
štěstí je umřít jako když skřítci vypnou z bujnosti
proud
štěstí je umřít jako když plavec skočí do bazénu
s olejem
štěstí je umřít právě když otevřeš vysvědčení syna
a zahlédneš samé jedničky
štěstí je vypustit duši zároveň se semenem
jedním vrzem vyřinout se do slasti i do tmy
umřít ve skleníku ve výstřihu v labyrintu
subtropických spodniček
štěstí je umřít s uzly na kapesníku
štěstí je pozorovat paměť převlékající se v kabině
za odpuštění
štěstí je umřít právě když si kupuješ o číslo větší
klobouk
štěstí je zabít hejno zlatých mušek jedinou metaforou
štěstí je umřít na obraze Zdeňka Buriana na přelomu
třetihor a čtvrtohor
štěstí je umřít při střídání letopočtů na Labi
štěstí je rodit se a umřít s vlnou vysokého tlaku
nad Azory
štěstí je umřít mimo speciální mapu okresu
štěstí je umřít při posledních metrech detektivky
a nevědět kdo je vrah
štěstí je umřít ve výskoku
štěstí je umřít před koncem
štěstí je vůbec umřít
Pomerančový expres
Vlak je beztřídní
vozí pána i kmána
Pána užívat
kmána vydělávat
Pána vydělávat
kmána dělat na pánovo vydělání
Když ti však budou tvrdit
že vlak jezdí pro všechny bez rozdílu
a tedy nezáleží na tom
kdo řídí a kdo přikládá
nenech si věšet bulíky na nos
Spatřil bys koncová světla své svobody
Devatero božích jmen
Žít ze dne na den
to se lehko řekne
První den tě cítím na jazyku na kůži
druhý už jen ve špičkách prstů
třetí den si tě ještě stvořím
čtvrtý den vysním...
A pak jen dlouhé dlouhé krupobití
prachu na mezuzu z níž se ztratil vypadl lísteček...
Když tu nejsi
Přichází smrt a má tak mlsné oči
a já jí nedovedu nedokážu odepřít
kapku svého mlíčka na talíři
Přichází smrt a má tak divné oči zuby
rozkouše rozdrtí mne na prach
Vidíš?
Ještě víří
Keplerovy zákony
Obíhám kolem tebe
obíháš kolem mne
Od tebe ke mně je blízko
jak k srdci od srdce
Vysadilas mne z pantů
Jsem jenom já Jenom ty
dvě srdce na mrazáku
lhostejné planety
+ + +
Básník má vždycky pravdu
I když se mýlí
svět se nepohne
ale někde spadnou se zřítí hradby Jericha
+ + +
Vyměňujem si víno
víno a sliny
Ode dneška už nejsme
Jiná a Jiný
Ode dneška nás spojil trpký visutý most
Žijeme přemostěni
jen sobě pro radost
|
