|
na další stranu
Bohuslav Reynek
Kozy
Sudičky kozy, sivé, krabaté,
když váben podzimem vycházím do dvora,
z mlh útrob osud můj zakletý hádáte
cesty mé... Závora, touha a závora!
U dveří čekáte, když vycházím z domu,
vstříc záři měsíce jedna z vás vykročí.
Ach, šíje ryšavé, rámě dcer z Edomu
a loket zdvižený do varu vrkočí!
Je ticho na dvoře, sníh je na zápraží,
je luna v oblaku, jsou hvězdy zastřené.
Od zdiva bledého stínem se odráží
posvátnost plachá rohů a vemene.
Co, hlavy svěšené, přitisklé na zdiva,
když bdíte u prahu, v kameni slýcháte,
proč pálí pohledu bludička zářivá
v hlav vašich sieře strmé a klikaté?
Koz trojí stín před rozedněním čeká,
tma rohů sklání se a klene,
nad sněhem trne v bezelstnosti mléka
trnitá čerň vemene.
Není tu nikdo
Kdo přechází po zápraží,
čí kroky šeptají v duši,
čí blízkost samota tuší,
kdo vchází, koho se táží?
Nikoho nevidím! kročeje skryté
slyšet je stále, a vůně se vkrádá
v chrupotu blízkého stáda.
Kde je? Kdo o něm víte?
Kdo vrátil se na zápraží,
čí touha pod okny dýchá?
vůně neb úsměv ticha?
Není tu nikdo. Káva se praží.
Dušiček
Ti, kteří hřáli nás, ti, jež jsme potkávali,
se nyní scházejí na naše pěšiny,
ti, kteří zemřeli, své nesou staré žaly
a usedli by rádi na práh hostinný.
Snad upomínají nás ve skřehotu ptáka,
jenž kolem oken přelétá,
snad vůní vábí větev křivolaká
ty, kteří odešli už se světa.
Když jejich touhy jsou již prozářeny,
snad útěchou jim bude rudý list
a pohled oknem na kříž rodné stěny,
stín oblaku..Jdou mrtví k nám, jdou číst,
co máme psáno na dlani a tváři
my živí, vzešlí z mrtvých života,
zda jméno jich je v srdce kalendáři,
zda památkou jich krev nám šepotá.
Je srdcí kalendář souhvězdí plná kniha,
pohádek, písní, pamětí.
Tam života dnů zsinalost a tíha
hodinu smrti nachem zasvětí.
Jitřní mlha
Stád osamělost na strništi šumí,
pod mezí myška pobíhá,
z mlh raší, za skrytými chlumy,
stříbrná slunce lodyha.
Duše i hvozdu zavřeny jsou knihy
a plny rudých pečetí.
Hlas nevzpomíná slova ani tíhy,
bál by se nyní úpěti.
Nejistot úzkost na kolena klesá,
mlh rouno šumí, šumí.
Mha zdvihla nad vrcholky lesa
zářivé duny.
Krůpěje rosy v pavučí se snesly
duhovým jíním na plotě:
sen hvězdy, stříbrný sen jeslí,
hlad s mrazem kouzlí v samotě.
Pařez v ohni
V jaké básni listují si
prsy ohně? Jaké křísí
pustin písně zkamenělé
z nejtvrdšího dřeva těle,
jakých nocí, jakých jasů
hlubokou a čistou krásu
z vláken dřeva vyplétají?
Vůně pramenů strom tají
v hořkých kořenů svých změtí,
větrů, které slýchával pěti,
navždy zaklínal v ně báje...
Lyra plamene teď hraje
bolestnou jich variaci
poslední. A v prach se vrací
heroj, jemuž hvězdy, ptáci
z dlaní nesčíslných pili.
Hoří, hřeje, voní, kvílí.
Rudý, zlatý, černý, bílý.
Pařez mučený vstříc září,
slunce-srdce, samotáři.
V loktech kleslé tanečnice
kvete přetěžká, bez kštice,
ale očí plná hlava.
Skalpem šedivým smrt mává.
Bohuslav Reynek, básník, překladatel, grafik zemřel 28. září 1971 v Petrkově.
Tvůrce, jenž poslední roky prožil v tichém řádu petrkovského zámečku, schýlen nad tajemstvím a křehkými krystaly své práce.
Ušlechtilý člověk, který utrpení, tragiku a nezvratný osud lidského bytí vyjádřil nejtišším výkřikem - úsilím překladatele, básníka a grafika.
|
