na další stranu
Andrea Kalivodová
Měl krásnou sbírku květin umělých,
však nikdy nepoznal - obyčejnou růži.
Tu krásu neochutnal, vůni necítil,
hledal ji všude - tak jako růže mezi trním,
tak drahá mezi ženami.
Hledal, volal - kde je má paní,
spatřím ji někdy?
Potkám, až třeba půjde kolem zahrad mých,
kde nemám ani jednu živou růži,
kde nemám poklad, lásky ani trochu snad.
Snad jednou přijde a políbí mě před svítáním
ta, již jsem hledal, paní má, ta žena bez níž umřu snad.
Utrhl svoji první růži, usmál se - tak to je ona?
Jen nedaleko rostla, jak voní, krásná je, ona je opravdová.
Ta růže - jediná teď u něj roste, sbohem dal kytkám umělým,
ta růže - jediná zahradu zdobí a on jí dává pít
a pak ji hřeje tělem svým.
|
