literární časopis založený v roce 1964

Tomáš Mazal

Esej o míjení

Dvě osamělé postavy jdou, či přesněji řečeno, jsou vedeny Prahou. V noci za svitu měsíce z Josefova přes Karlův most na Strahov dva bledí a otylí pánové v šosatých kabátech s cylindry jako by přirostlými k hlavám vedou za rozsudkem Josefa K. a dopoledne v opačném směru, z hradčanské garnisony přes Karlův most do karlínského bytu polního kuráta dva vojáci s bajonety, jeden čahoun druhý malý tlustý, vedou Josefa Švejka. Ačkoliv obě později slavné postavy, Josef K. a Josef Švejk, jsou vedeny v témže městě na pozadí stejné doby po stejném Karlově mostě téměř bezmála ve stejném čase, jeden však v noci druhý ve dne — nepotkají se.
Horizontálně se míjejí.

Ve stejném městě na pozadí stejné doby se nepotká doktor práv Franz Kafka s redaktorem a spisovatelem Jaroslavem Haškem. Důvod je prostý. Zatímco Franz Kafka se svojí společností se pohybuje prvními patry kaváren, Jaroslav Hašek se svými kumpány žene se přízemím lidových výčepů a hospod. Když plachý Franz Kafka nad šálkem kávy v Café Louvre hledí z výše patra na Ferdinandovu třídu, za rohem ve Spálené ulice v restauraci U Brejšků (kde se také odehrávala pověstná „žurnalistická burza“, o které jinde píše E. E. Kisch) poroučí si hřmotný Jaroslav Hašek další pivo. Dost možná, že v jistou chvíli ti dva doslova sedí někde nad sebou. Vertikálně se míjejí.

Rozdílné horizontální a vertikální světy Josefů K. a Josefů Švejků jsou syntézou dvou osamělých postav, které se promlčí i prožvaní životem zrovna tak, jako světy jejich stvořitelů. Posléze jistíme, že spojnicí obou Josefů může být postava Hrabalova Haňti.

O pár desítek let později obdobnými hlučnými pivnicemi v přízemí prochází doktor práv, dělník i spisovatel Bohumil Hrabal. A torzem ztišelých kaváren kdesi nad ním a po straně mimo něj se ubírá dramatik i disident Václav Havel se svojí družinou.
Řízením osudu oba se však v Praze na průsečíku svých cest a hlučných samot několikrát potkali a setkali.

Motiv míjení je přisouzen Praze odnepaměti, i když Praha je podivuhodně tajemným průsečíkem všeho a všech. Tak vzniká pražská ironie…vždyť doktor Franz Kafka měl kdysi svoji pracovnu na Pražském hradě, ve Zlaté uličce… kde nedaleko (leč mnohem později) měl na Hradě svoji pracovnu i pozdější prezident Václav Havel. Jedna z anekdot dějin Střední Evropy?

„Jestliže chcete poznat duchovní základy této doby, musíte sestoupit do pražských suterénů. Mýtus města se zrodil právě zde v dislokovaných místnostech s provlhlými stěnami a špatným světlem. Zde, právě v těchto místech, vyklíčil mýtus jako staré brambory na jaře. Jeho klíčky prorůstají zdivem a ženou se vzhůru ke světlu. Je to záležitost ryze biologická, bytí nebytí.“ — píše ve svém eseji Josef Kroutvor.

Vezmeme-li potajmu pod kabát krumpáč a na pánském záchodě pivnice U Zlatého tygra v Husově ulici (kde stárnoucí Bohumil Hrabal trávil svá pozdní každodenní odpoledne, kde dodnes u malého stolečku těsně u záchodu profesor srovnávací literatury den co den upíjí plzeňské pivo a s velkým zájmem pročítá českou obrozeneckou literaturu 19.století) budeme kutat ve stěně, odvalí se pár kamenů a cihel zdiva. Úzkým otvorem se protáhneme do chodby vedoucí ke kdysi slavnému podniku předválečné pražské bohémy v Řetězové ulici „Montmartru“, kde Jaroslav Hašek předvedl nejednu improvizovanou kabaretní scénku. Vrátíme se na chodbu a nikým neslyšeni nezpozorováni prokopneme mocnými údery krumpáče otvor do sklepení pod námi. Podejdeme vlhkou temnotou pod v těchto místech úzkou lomenou Řetězovou uličkou a odvalíme pár kamenů do sklepního divadla pivnice Damůza, kde nejeden začínající poeta zmožen Múzami i alkoholy poztrácel smysluplná slova svých veršů. Pozvedneme opět krumpáč a v boční stěně sklepu Damůzy prorazíme otvor. A hle! Jsme v podzemí pivnice, kde dlouho do ranních hodin nad sklenicemi platanského piva vysedává kdo ví jaká frakce bývalého či současného undergroundu. Necháme je svým zbědovanostem a rychle vylomíme v románském klenutí několik břidlicových a opukových kamenů. Tentokrát jsme v intimitě sklepní moravské vinárny. Po schodech můžeme nyní pohodlně vyjít do průjezdu domu v Liliové ulici, ale raději se opět vertikálně rozmáchneme kovem krumpáče. Do očí se nám vsype drť a malta minulých staletí. Ještě zbývá odtrhnout kus dřevěné podlahy a dereme se soukáme lokty do pivnice „James Joyce Pub“. Objednáme si sklenici irského piva a nad silným černým Guinnessem setřeseme ze sebe prach. Nadšení mladí příchozí, převážně Američané, tu v Praze (jako kdysi v Paříži) neustále hledají nejen Henry Millera ukrytého v nich, ale především inspiraci pro svůj nejlepší a bez skromnosti rovnou světový román, jak kdysi Praze předpověděl Sartre.

Rekapitulací zjistíme, že naše horizontálně-vertikální putování v prostoru zvícím téměř velikosti dlaně bylo současně procházkou časem, počínaje dobou románskou. Zároveň jsme si vědomi, že nástroj, krumpáč odložený do kouta, mohl by býti stále užitečným pomocníkem dalšího našeho putování sklepeními obskurních podniků, vináren, pivnic i přízemím restaurantů všeho druhu, co jich po Starém Městě pražském je.
Slova svérázného filosofa-básníka Ladislava Klímy z roku 1916 „…základy vzlétly do výše, vrcholy klesly nejníže“ se stávají reálnou skutečností.
Prostor míjení a prolínání je definován.

Franz Kafka považoval své večerní nebo noční „škrábanice“ psané pochopitelně „mimo úřední hodiny“ v tichu a osamocení ze jeho “jedinou touhu“. Že se přitom trýznil jako zvíře netřeba dodávat.

Jaroslav Hašek „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ začal ponejprv psát v pivním opojení po rozličných pražských hospodách. V roce 1921 v Lipnici v lokále hostince U Invalidů diktoval již osudy svého Švejka písaři, a to za stálých přestávek, během nichž klábosil nebo přel se s hosty. Napsané stránky odesílal nakladateli, nechávaje si pouze poslední stranu.

Ladislav Klíma psal své „věci všeho druhu ve všemožných dispozicích… i ve stavu opilosti.“ (Ostatně dle jeho poznámek např. ve čtyřiatřiceti letech po celý jeden rok (1912) pil půllitr nerozředěného lihu denně a byl ve stavu nepřetržité opilosti. Výsledek tohoto exkursu považoval Ladislav Klíma za „osvěžení na celé čáře“. Nepociťoval dokonce „nižádné tělesné bolesti — až na tlačení bot“). A o svém psaní pod vlivem takových dispozic píše: „…a i tyto nejposlednější, třeba že nebývalo snadno dechifrovat jejich rukopis, shledal jsem leckdy lepšími, než ty, které povstaly ve guasi „inspiraci“.

Jestliže Jaroslav Hašek si psal ve výčepech piva poznámky svých povídek (a ne-li již rovnou celé) na útržky papíru, Bohumil Hrabal psal si ve svých hospodách poznámky hovoru lidí či jen jednotlivá slova na rub účtenek, pivních tácků, vpisoval si je i do předsádek knížek.

Ale Hrabal, jehož vztah k pivu byl až sakrální, v hospodě ani pod vlivem alkoholu nikdy přímo nepsal. Svoji „Příliš hlučnou samotu“ napsal v roce 1976 zcela střízliv v hluboké koncentraci uzavřen v opuštěnosti kerských lesů. Psaní je mu „vyptáváním se na definici sama sebe“, „obranou proti nudě“, psaním se „léčí z melancholie věčné stavby“.

Egon Bondy, taktéž filosof-básník (v lecčems podoben filosofu-básníku Ladislavu Klímovi), souputník Bohumila Hrabala z počátku 50. let, o svém psaní říká, že je to jen „nutkání překonat nicnedělání“. Psaní je pro něj jen zabíjením času. „Co má člověk dělat, když si nemůže hodit mašli? Chlastat? To jsem dělal, když jsem byl mladý.“ Ovšem veškeré poznámky pro svá filosofická i básnická díla si Bondy činil výhradně v hospodách IV. cenové kategorie do malého notýsku drobným písmem, uprostřed čilé výměny názorů i tupé opilosti okolostolovníků. Své nečitelné rukopisy Bondy píše již doma, eventuálně namlouvá do diktafonu.
Způsob psaní je definován.

Hrabalův Haňťa, ušlechtilý opilec, který je proti své vůli vzdělán (a je tedy syntézou vzdělance s obyčejným člověkem) po celý den pracuje ve sklepu sběrny papíru ve Spálené ulici a jen občas si odskočí naproti do hospody U Kotvy se džbánem pro pivo.
V té samé Spálené ulice, na jejímž začátku v pivnici U Brejšků sedával Jaroslav Hašek, za rohem v kavárně „Louvre“ Franz Kafka, kudy směřoval v zimě roku 1919 v noci i „ožralý“ Ladislav Klíma ze Smíchova do Vysočan, aby cestou utrpěl „fracturam radii sinistris“.

Ale ve Spálené ulici ve sklepení domu č. 10 v roce 1955 lisuje dělník Bohumil Hrabal balíky starého papíru a makulatury, lisuje pro režim „nevhodné“ knihy Franze Kafky i Ladislava Klímy, otrhané staré výtisky knih Jaroslava Haška. Za pár let později skončí v presu sběrny i „ideologicky závadné“ knihy Bohumila Hrabala.

Stále ta samá Spálená ulice, kde v dávno již zbořené vinárně a pivnici U Ježíška na svém „štamgastském“ místě vysedával spisovatel „Mistr české Poezie“ Jan Neruda se svými přáteli — spisovatelem Antalem Staškem, Ignátem Herrmannem, hudebním skladatelem Bedřichem Smetanou a dalšími.

Ale i Egon Bondy se na konci 70. let dvacátého století příležitostně potkává v téže Spálené ulici ve vinárně U Šupů s některými přáteli kolem undergroundového magazínu..

Místo míjení v čase je definováno.

Co dál?

Příběh se neustále opakuje…opět sklepy letí vzhůru a stropy padají dolů…a ve sklepeních rozličných klubů doupat… pivnic přízemí… kavárnách prvního patra… města usedají den co den současní i budoucí spisovatelé a básníci…bohémové i bohem opuštění…a nad sklenkou nebo pod dojmem sklenky alkoholu se pokoušejí přelézt plot tmy noci a dotknout se stříbrných hvězd. Osamělé postavy jdou Prahou, míjejí se horizontálně i vertikálně, v čase i prostoru, občas se náhodně setkávají na stránkách literárních magazínů a antologií.

Vše ostatní je definováno.

(Semín 7. 3. 2004)