Josef Soukal

okamžiky okamžiku

Odděl svaté od sprostého v sobě
(židovské přikázání)

něco je svaté jiné sprosté
a marně ptám se světe posté
proč obé nutně okusíme
a proč nás svaté někdy mine
-
a unaven tak jako dítě
zas nad knihami usínám
a jehla noci hledá nitě
a režným snem jsem stehován

a unaven tak jako dítě
zas nad knihami usínám
a pavouk snů už spřádá sítě
a stejně neví kudy kam
-
tak jako plod jenž sám se zkazil
sotva smím se po výsluní ptát
jen slovem slavit sílu stromu
a zpěv svůj zemi odevzdat



břízy sepjaté jak ruce prosebnice
za modlitbou míří ránem vyslanou
nebe zamyšlené rozepsalo vzkazy
po obloze bledé fixou vypsanou
-
i v zimních větvích sedá pták a zpívá
i trocha bytí svět mi umí dát
dnes okno zastřené je bílou mlhou mrazu
a nebe zavřel černý slepý mrak
-
podél Labe jenom ptáci provází mě
tvář řeky zatuhla a na ní bílá maska
a všude divák čas jenž zimní nudou zívá
a já chci slyšet hlas jímž bílá maska praská
-
ledy pukly zima už má křeče
jarní tání břehy mysli dobývá
do člunu mi stále více teče
nových jar zas stále více ubývá



jemné procitnutí v nebi ocitnutí
- kéž bys spánku vždy tak vlídný byl!
dal mi nevzpomínat na moje lži denní
noční pravdy do snů zahalil
-
mlha dnes hladí po tváři
tak jako ranní dotyk ženy
svět je jak moře scelený
duše však krutě rozpolceny
-
nejistí ptáci v šedém nebi
jak rozhozená peříčka
jablůňka stářím obtěžkaná
mi uplakává jablíčka
-
hrany sídlišť zařízly se do polí
a je v tom bolest zděšení i síla
své okolí nikdo z nás si nevolí
jen sílu kterou nás ta síla svírá



nad hladinou strání kotvy stromů
pod plachtovím noci sterý vzdech
zítra podívám se dolů do chalup
a porozsvěcím na hrobech
-
napůl posečené stráně dvojím krokem jdou
a cesta kolem břízek zahýbá
přepadl mne obzor stokrát okoukaný
to se osud příští do mě vrývá
zaživa
-
krajina je tady sama a sama
si tu cesty lidí vodí bůh ví kam
bůhvíproč tu bloudím ztracen v sobě
sebe všude kolem sebe promítám
-
sýpky slunce otevřeny
léto vešlo do žit
bosé nohy dní jdu s tím
čím se musím prožít