na další stranu
Josef Musil
Čarváka suita
Následující text vznikl jako ponoření do nálady učení zvaného čárváka. Tímto názvem je označována škola staroindických myslitelů, kteří napadali nejen tamní bráhmanské náboženství, nýbrž náboženství vůbec a vyznávali přesvědčení, že existuje pouze hmota a že všechny duchovní děje lze převést na materiální. Náboženství i kněze stíhali posměchem a odmítali veškerou filosofickou či náboženskou spekulaci. Učili, že kdo by se chtěl vzdávat rozkoše, protože se k ní druží bolest, je hlupák. Myslitel Brhaspati: „Nic jiného nejsou obětiny předkům než pramen zisku našich bráhmanů. Tučně se syť a na dluhy nedbej. Radostně užívej krátké lhůty, po kterou se smíš těšit z žití. Smrt je teprve před tebou a žádného návratu není.“
(z knihy Malé dějiny filozofie, autor Hans Joachim Störig, Zvon 1992)
1.
Velký rondel
Dýchnutím jara probuzena,
zmateně bzučí — černá žena:
„Fuj, vždyť jsem neosouložena!
Nesmrdím! Hrůza! Rychle, změna!“
Vzlétne — „Jú! Výkalová pěna!“
Hned se v ní rochní, slastně sténá,
konečně hovny obalena!
O kus dál září bílá stěna.
Usedá na ni — svůdná žena
bez minulosti, beze jména:
„Hej, samci, už jsem nažhavena,
prdelkou vhodně nachýlena
a pod ní mírně rozevřena
ke vstřikům rodového věna!“
Bzzzz...! — letí samčí směna
a rozpoutá se smilná scéna,
v níž hlavní roli hraje žena —
smradlavá, krásná, potřísněná,
dýchnutím jara probuzena!
A když je soulož dokončena,
samci se ztratí. — Černá žena
zplihlá jak pokálená plena
už pro ně pranic neznamená.
Je ale zcela spokojena
a tloustne s klidem Diogena,
dýchnutím jara probuzena.
Uplynul čas a líná žena
vajíčka klade na ramena
kočky. — Kočky, co žere myš.
2.
Velké sylabické rondó
Celý den létám na křídlech onanie...
Hned časně ráno po zvláštně zpoceném probuzení
jsem podle svého napruženého pyje
a podle stálé představy o ženském přirození
pochopil, že je tu celodenní říje.
Rychle jsem zatáhl všechny žaluzie
a rozevřel magazíny podporující snění
jemných mužů, kteří dlí v dokonalém osamění,
a, ach, už se té slasti poddávám prost uzardění,
svíjím se v posteli jako mladá zmije,
mám nepřítomný pohled a nic jiného teď není
než mé představy, má vnitřní sodomie,
chuť vlastního potu z podpaží a šíje —
nevolejte mi, nezvednu to, nejsem k zastižení,
celý den létám na křídlech onanie...
Zastavil jsem i hodiny. Čas měřím od vzrušení
k vrcholení; a celá hodina bije,
když se mé husté semeno zvolna vpije
do nařasené látky bělostného povlečení,
a než zaschne, dýchá, čímž delikátně okoření
nehybný vzduch, který jako ambrosie
nasytí moje libido k dalšímu dovádění —
neshánějte mne, buďte mým zmizením obelstěni,
celý den létám na křídlech onanie...
Hyjé, můj ocásku! Hyjé! Hyjé! Hyjé!
Do vysněné země, do Eudaimonie!
Předkožko! Mlaskej a klouzej po vazkém orosení,
ať zbystřelý žalud cítí všechna tvá pohlazení!
Roluj! Ať se rosa rozkoše do šlehačky zpění!
Jen duřte, žilky! Jedeme si pro své potěšení!
Hyjé, můj ocásku! Pot z nás obou lije!
— — Ocásek je zblázněný, už neví, čí je,
vzal mi z ruky opratě a vzepjal se na znamení,
že již nelze nijak ovlivnit následující dění,
že nás unáší svobodná symfonie,
že spolu úžasně umřeme v jejím vyústění,
že — áááá!!! — stříkááám!!! — slast mnou šije!!! —
hahá!!! — Jó, teď by mě měli vidět všichni ti křeni
s brožurkami o spasení a věčném zatracení!
A za chvíli to rozjedu znovu! Už cítím chvění,
jak do mě vstupuje nová energie!
Hyjé, můj ocásku! S tebou se mi žije!
Celý den létám na křídlech onanie!!!
3.
Vilanela
Když moje nahá dívka roznoží,
tu náhle stojí i čas.
Pochvalme boha dobrou souloží!
Rád čichám k růžovému batoží,
z nějž kane průzračný maz...
Když moje nahá dívka roznoží,
polštářkem zadeček si podloží
a z hlubin pochvy zní hlas:
Pochvalme boha dobrou souloží!
Teď tak mít místo pyje paroží —
ach to je svádivých krás,
když moje nahá dívka roznoží!
Jsme neradi jen ve dvou na loži;
náš chtíč je všem napospas!
Pochvalme boha dobrou souloží,
vždyť lid se bez soulože nemnoží!
Máš touhy? Skoč mezi nás,
když moje nahá dívka roznoží!
Pojď! (Klíč je zapíchnutý v rohoži.)
Světlo zhas — a ocas tas!
Pochvalme boha dobrou souloží!
4.
Tři rubá'í
K čertu s Immanuelem Kantem!
Přeušlechtilým buzerantem!
Poučku „jdi dobrým příkladem“
tisíckrát rozemlel svým pantem!
Do hajzlu s Friedrichem Nietzschem!
V životě neuspěl v ničem!
Na ženy brát bič? Právě jeho
měly ženské vypráskat bičem!
Do hnoje s Schopenhauerem!
Nudným rádobygaunerem!
Pěstovat vůli podle toho vola,
to vždycky skončí průserem!
5.
Pantum
Myšlením — k zatmění!
Chraň se, chraň se myšlení,
sic ti mozek vypění!
Oddávej se umění.
Chraň se, chraň se myšlení!
Ráno v luční zeleni
oddávej se umění
radostného kálení!
Ráno v luční zeleni
vnímej libé svědění
radostného kálení —
toť nejvyšší učení!
Vnímej libé svědění,
brzy přijde znamení...
Toť nejvyšší učení,
z nějž blaženost pramení.
Brzy přijde znamení:
plesk a řitní zachvění,
z nějž blaženost pramení —
DOSÁHL JSI PROZŘENÍ!!!
Plesk a řitní zachvění —
už je hovno v lupení.
DOSÁHL JSI PROZŘENÍ!!!
Buď hrd na své snažení.
Už je hovno v lupení,
krása k neuvěření!
Buď hrd na své snažení,
chraň se, chraň se myšlení!
Krása k neuvěření
z pudového tvoření...
Chraň se, chraň se myšlení!
Myšlením — k zatmění!
|
