literární časopis založený v roce 1964

Tereza Chýnová

Obyčejnej den

Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr

Zvoní mi v hlavě… Ne… Nezvoní — v — mý — hlavě…

KURVA!

Crrrrrrrrrrr———

Posadim se rychlostí kulovýho blesku a nepříliš jemnym způsobem utnu to protivný kvílení radiobudíku (či co to vlastně je) v nejlepšim. Mžourám do temný místnosti a divim se. Je sobota ráno. Proč mi, do hajzlu, zvoní budík??? Pak jiná variace na daný téma — píp píp píp píp — přišla mi SMS. Čtu. „Hejbni kostrou, kuze lina, jinac ti ujedu. Je tam hafo zabavicky, kluci se na tebe tesej. Cekam na benzine.“ V tu ránu mi to dojde. Potřepu hlavou, jako by nebyla moje vlastní a potřebovala trochu srovnat. Vzpomínám. Takhle po ránu to moc zlehka nejde. Protřu oči a mžournu do místnosti. Poznávám svůj pokoj. Plakáty uhozenejch psů, na dveřích umělecký ztvárnění Vina Diesla ve sprše (ušklíbnu se), v rohu klec s osmákem a v druhym s činčou činčilou, někde se tam courá kočka. Znechuceně — úměrně brzké době vstávání — se protáhnu a spustim nohy na nevyhřátou zem. Pak mýmu stávkujícímu mozku dojde smysl zprávy a vylítnu jak nažhavenej čokl do koupelny, hodim na sebe džíny, nějaký triko a pár svetrů, protože venku rozhodně neplánujou teplo. Do báglu posbírám kartáček, pastu, hřeben, kalhotky a mobila a valim na benzínu. Je dva kiláky daleko a v týhle sibérii žádný potěšení, ale nakonec napůl ztuhlá dorazim. Jaký překvapení, odvoz nikde. Vytáhnu mobila a pípnu Kozlovi, kde zas lítá. Zanedlouho s velkou pompou dorachotí Kozel na nový motorce. Jednomístný. Zírám na ten pekelnej stroj. On snad po mně chce, abych jela víc jak pětatřicet kiláků na blatníku, nebo CO? … Jo. Fakt, naprosto reálně a vážně JO. S mohutnym povzdychem se vyhoupnu na zářivě žlutej blatník 650, zkonstatuju, že si hledí svý práce (pracuje v Jawě) a chytnu se ho kolem štíhlýho pasu oděnýho v kůži. Samo sebou, helmu má jen on, asi jako buzeraci akci Kryštof. Jedem asi pět kiláků a Kozel zničeho nic prudce šlápne na brzdy a zastaví, což mé křehce nabyté rovnováze zrovna nepolichotí.

— Takhle ne, řekne, takhlenc daleko nedojedem. Hoď si nohy přes mý, naznačí jak, a když se mi to nepodaří, přehodí je sám. Málem zhuknu na tvrdej černej asfalt pod sebou. Hodí ksichta, nastartuje a docela slušně akceleruje, takže mam pocit, že za chvíli budu svou krásnou paňmámou dřít po silnici. Nevim proč, ale do Hořepníka to bere nějakou zákeřnou oklikou, třeba mě chce zavlíct do křoví a znásilnit. Bylo by mu to podobný. Silnice je po deštíčku zrádně kluzká, což čas od času silně pocítím, obzvlášť když si to mydlíme černovickejma serpentinkama. To zavírám oči a radši čuchám kůži Liborovy bundy, nechci vidět, jak se rozmáznem. Jo, uznávám, že mu křivdim, na motorce jezdí od třinácti, tak by to nějak zvládat měl, za těch šestnáct let. Nakonec ale přece jen dorazíme na chatu do Hořepníka celí, já více méně ve stavu totální hibernace, Kozlík v pohodě. Mám velkej problém, jak slýzt z tý žlutý krávy Jawovský, protože jsem fakt značně zmražená. Přispěchá Kódl s Mílou a hned si mě fotěj na ty svý digivěci. Vypláznu na ně jazyk, v tu chvíli spatřim Marky, moji

nejkámošku, rozhejbu nohy a vrhnu se jí do náruče, přece jsme se neviděly už půl dlouhýho roku. Za ní přicourne Velkej Negr Honza a majetnicky se na ni dívá, jako bych mu ji snad měla sežrat či co. Vejdu do dvora (už značně zaneřáděnýho) a skouknu sedící i stojící negry. Staníka (srdce mi udělá hnusnej pitomej zrádnej nevěrnej kotrmelec), Bobana, na kterýho nadšeně mrknu, páč jsme se teď udržovali v kontaktu jen na cyberspaceu, Klárku (mám chuť vraždit vraždit vraždit) a Alenu, tu vidim poprvý, novej Vaňourův objev, a nakonec se vynoří z útrob chaty Vrána, čistá rasa podle Hitlerovy příručky, kterýho moc nevídám, zato on se tváří najednou stráááášně zaujatej mou maličkou promrzlostí. Po chvíli se připojí i Karlos a Vaňour, přičemž krasaveček Petříček mává v ruce cdčkama El Machete a Beastie boys, Prodigy, Rammsteinama a asi Depechákama, to si nejsem jistá. Mačeta má teď u negrů prim, je to jejich hymna. Boban na ni úžasně trsá, nevim jak, ale dokázal zkřížit breakdance, břišáky a rappový pohyby a v jeho podání z toho vychází fakt úžasná podívaná, jak je malej, tak je docela gumovej, ale musim uznat, že tomu taky odpovídá množství vypitýho chlastu a pár jointů. Je to můj slaďoušek, Bobánek. Vrána mě furt pozoruje a drží se v mý blízkosti, takže Klárka nabývá barvy svýho hára, temně rudý. Už podruhý jí prej lezu do rajónu. Kecá. Poprvý jsem sice Staníka trochu svedla, ale Vránu neponoukám, ten se mně drží sám.

Kozel uloží svůj žlutej poklad do kůlny (no nevim, jak bezpečnej tam může bejt, před tlupou negrů) a já hodim věci do společný místnosti — ložnice.

Za chvíli se vynořim z útrob chaty a stojim ve dveřích, pěkně na nejvyššim schodě, abych měla celou situaci krásně pod sebou a mohla sledovat "cvrkot". V negřím podání to totiž sakra hukot, už jen proto, že na celej Hořepník teď řvou Mačety svý "sí, seňor" a kluci si s jejich nasraně znějícím hlasem nijak nezadaj. Boban na mě zírá z lavičky mírně sjetym lesklym pohledem, asi už nějakýho toho jointíka absorboval, ale vypadá furt dost příčetně. (Relativní. Všici negři vypadaj furt dost příčetně, i když jsou sjetý jak nudle a rovnováhu neudržej dýl jak setinu vteřiny.) Skouknu Staníka s Mílou a Vránou, jak řešej existenční problémy roštu, prohýbajícího se pod značnou tonáží rozčtvrcenýho prasete, a Kódla, jak nad nima stojí, pohrává si s bradkou a radí radí radí. Najednou si všimnu dost věrný podobnosti těch dvou fachanů se skotem a zasměju se pro sebe, Karlos mě sjede pohledem "sou sice směšný, ale já bych se jim rači nechechtal, holka" a Vrána mě probodne pohledem, ačkoli se ho tohle vůbec netýká. Staník má v nosní přepážce piercingovou náušku a Míla ještě větší, a jak se skláněj nad tim hospodářskym zvířetem, sami vypadaj, že by mohli šmahem odcestovat do volovína.

Marky mě vytáhne na cournutí po vsi, veme psa a Kozel křičí, že chce vyvenčit taky, tak čapne tuplák a jde s náma. Kecáme o všem možnym aj nemožnym, Kozel hlavně pije zlatavej mok, ale vcelku brzičko se ocitá na suchu a projevuje k procházce nadšení leklý ryby. Marky ze mně páčí ten půlrok, co, kdy, kde a jak, no, a hlavně s kym, že jo. Tak řikám, že Tulák byl hajzl, protože chodil domu až k ránu a čas od času mi ňáká přilítla, a od hromotluka, kterej se stavařinou zabejvá už nějakej ten pátek, to pak byla sakra tečka. Taky o svym letnim úletu, Jindříškovi, jo, to byl atlet atletickej, povídám jí, Kozel zaujatě nastavuje svůj sluch, Jindra byl opálenej a namakanej a světe div se — ani ho nenapadlo po mě vztáhnout pracku, když jsem byla drzá. To pro mě byla taky novina, to jsem s chlapem snad ani nezažila. Markyta poslouchá a čas od času se zmíní o Honzíkovi, co a jak, jak jim to klape a tak, až dojdem i na moje dávný extempore se Staníkem. To Kozla zajmá ještě víc, protože díky Staníkovi jsem minulej rok pustila k vodě jeho. Ale podrobnosti z nás nevypáčí.

Pes je vyvenčenej až za uši, vracíme se. Potkáme Karlose s Honzou, fotěj kapry. Pěkný. Originální, vzhledem k (ne)průhlednosti vody v rybníku.

Vracíme se na chatu, prase je už skoro celý hotový, tak se přispůsobíme a taky si něco ožerem. Boban dojde k závěru, že na každýho vychází zhruba jeden a půl kila vepřovýho. To v žádnym případku do žaludku neposkládám. Pak, nažraný k prasknutí, jde většina kopat na louku hakis. Já ještě zůstávám na chatě, je tam se mnou Míla a Vrána, Karlos vyspává v sednici. Sedim na schodech a koukám na ty dva. Chce se mi smrkat, tak zapluju dovnitř, jsem skloněná nad batohem. Padne na mě stín, otočim se a koho asi nevidim. Vrána s chlípnym pohledem.

— Sem tu někdé nechál trikó, tvrdí. To červéný, lže mi do očí (vidim, že červený triko, JEDINÝ v celym širym okolí, má na sobě, hnedka pod tim bílym.) Stojí ve dveřích a vypadá kurva odhodlaně, ale seberu se a ne nijak decentně mu naznačim, aby přemístil svou ctěnou prdel jinam. Venku je Míla, suší listy tabáku.

Na dešti.

Jdu si taky zakopat hakis, aby se neřeklo. Moc mi to nejde. Ale co, krasaveček sameček Vaňourovatej to vedle mě zachraňuje, a Boban taky. Kocouři milý. Staník je skoro nepříčetnej z našeho neumění kopat hakis, Kódl kope pantoflema, takže nás co chvíli ohrožuje útočně letící papuče. Balim to první. Cestou potkám Mílu s krvavym ksichtem, vypadá, jako by mu někdo s důrazem cosi vysvětloval. Zeptám se, co se mu dělo, a on na to, že blil. Bodře mu doporučim neblejt, když to moc neumí a on mě za to obdaří laskavým úsměvem Fredyho Kruegera. Čas od času si v týhle partičce připadám jak na Srdci ze zlata, který právě cestuje někam hodně daleko.

Chatou duněj silný tóny Rammsteinů, vepřík mizí v nenasytnejch hubách hošanů, já, Klárka, Marky a Alena ještě nanosíme zeleninu a nakrájenej chleba, aby se měli čim dorazit. Při přípravě těch několika zelenejch kousků dostanu snad od každýho negra řádnou ránu přes paňmámu. Boban do notebooku zandá zas Mačety, takže Hořepník nadskakuje rytmem latinoamerickýho hiphop-funky. Dokážu si představit nadšený ksichty sousedů, hafo důchodců jak si na to střihne nějakej ten break, ale radši držim hubu, abych přes ní nedostala. Přece jenom už jsou trochu pod parou a i naivní člobrd brzo v takový společnosti pochopí, jaký pravidla hrajou prim. Držet hubu a jít s proudem, nebo to aspoň předstírat.

Alešek je už hodně pilná včelička, vytáhne svůj nůž a uspořádá soutěž ve vrhání nožů na cíl. Staník nabídne svou roštěnku, z čehož Klára nevypadá nijak odvázaně, ale kluci upevněj terč na stodolu. Kozel remcá, za vraty je totiž jeho žluťoučká kočička, ale nakonec taky zkouší sem tam něco vrhnout. Nejlíp se vede Staníkovi, to je jasný, tomu to šlo vždycky od srdce. Nožů nenechal ani po tom, co ho před rokem na ulici napad někdo úplně cizí a nadělal do něj pár pořádnejch děr. Ležel na intenzivce tejden, s jednou plicí probodnutou skr naskrz. No, a nebyla by to naše zlatá republika, aby se na to švestky vykašlaly a toho grázla, kterej si takhle zpestřil večer, nechytly.

Na schodech se rozbije první láhev, tak to dáváme do pořádku. Zabírám celý schody, takže když chce Staník do kuchně, dá mi JEMNÉ upozornění přes prdel. Bolí mě ještě dva dny po tom, mam tam otisky jeho dlouhejch štíhlejch prstů. Večer se nahnul už dávno a já letmym pohledem zavadim o displej mobila — je k půlnoci. Za sebou slyšim tříštění skla, což je div, vzhledem k čurbajzu na dvoře, kterej s okem plnym obav sleduju. Negři blbnou a divoká muzika to ještě umocňuje. Jdu do kuchně. Míla tam leží u notebooku a paří nějakou hru, pak mi dojde, že jsem ho vlastně venku nezpozorovala a usměju se na něj s dotazem, jestli je už líp. Odkejvne, oči furt přilepený na obrazovce. Položim talíře, co jsem sebrala venku, na linku, pokud se tomu tak dalo říkat a vidim Marky, jak dělá to samý. Lítáme takhle dost dlouho, než se nám podaří z dosahu rozdivočenejch chlapů odklidit veškerý sklo a porcelán, co mohlo způsobit větší či menší jizvy na jejich ksichtíkách a dalších sympatickejch částí těla. Pořád se ještě bavěj kudlama lítajícíma v nebezpečně malý vzdálenosti od Klárčinejch uší, když Kódl najde vězeňskou kouli a vymyslí, že bude olympijská disciplína ve vrhání vězeňskou koulí. Část osazenstva zmizí za branama, Staník, Boban, Vrána jsou věrný žabikuchům, Karlos je zalezlej s Mílou a Vaňour spinká na patře. Marky je garde, Vrána si netroufne jít přes ní a před ní.

Vracej se veselý, vypadá to, že Boban dal do nakládanajch hub i nějaký spešl chechtavý houbičky. A já proč moc neubejvaj, podezřívali ho už předtim. Pár lidu se nahrne do chaty, ostatek se baví venku. Je to dost bragl. Jdu do kuchně. Vrána se vynoří ze „špajzky“ a upustí láhev piva. To vytrhne z transu Honzu a Staníka, který na Vránu začnou řvát, aby si to uklidil. Vrána a Staník jsou neuvěřitelně nebezpečný existence v takovymhle stavu, jsou schopný vraždit, a to bez legrace. Staník řije na Vránu a Vrána zas na něj, že to neudělal naschvál. Já jsem přitisklá s vyděšenym výrazem v jednom rohu chodby, Marky v druhym. Hlavou mi bleskem letěj myšlenky na to, že bude asi nutná sanita, protože ty dva se rvou přesně tam, kam dopadla Vránova láhev a všade je hafo střepů ostrejch jak břitvy. Všici stojej okolo a netroufnout si zasáhnout do kurva ostrý hádky mezi třema nasranejma negrama. Někdo duchaplnej odtrhne Honzu a zatáhne ho na dvůr a my s Marky polykáme hrůzu z vejprasku. Marky křičí na Staníka, ať Vránu nechá na pokoji, že si to určitě uklidí, já zas na Vránu, ať si to uklidí. Risknu to a stoupnu si přesně mezi ty dva, zády ke Staníkovi a spolíhám na Vránovu opileckou náklonnost k mý osůbce. Pohladim ho po prsou a strašně mírnym hlasem se mu vemlouvám. Že vim, že to neudělal naschvál, ale potěší mě, když mi pomůže to uklidit, že se to může stát každýmu a Staník je už dost napitej, nemá si ho tak brát k sérdci… samý kecy. Ale zabíraj, Zdenek se neochotně sehne pro koště a lopatku a v rámci svý skoro neexistující rovnováhy smete těch pár největších střepů. Kouknu okolo a spatřim Vaňoura, jak se drží za oko a nařiká, že má střep v oku. Kleknu k němu, ale radši říká, že je to v poho. Nechám to na jeho roštěnce, aby se o něj postarala. Pak s Marky posbíráme zbytek malejch neviditelnejch, zato hnusnejch a nepřijemnejch střepů. Mám toho plný koule, takže zapluju do sednice-ložnice. Je tam už Karlos, tak kecáme, za pár vteřin se tam vnoří i Marky a tak rozebíráme chlapy a ženský a nemožný mezinegerský vztahy. Naši diskusi naruší Míla, sedne si na Kozlovu postel. Jedinou postel tady. My spíme na zemi.

Kozel je unavenej, tak se objeví vevnitř. Chce prej spát. Vypadá jako totální prase, je celej od bahna. Vypadne z něj, že mu kluci nevěřili, že kožený kalhoty a boty jsou vodotěsný.

— Sem prošel potok, svěřuje se, ale ňák mi to uklouzlo…

Je jak blátotlačka. Slíkne teda zaneřáděný gatě a s mohutnym vzdechem se uvelebí na pohovce, kam se skoro neposkládá. Je fakt neřestně ouzká.

Pak, jako by se všici omluvili, se k nám nastěhovali, Honzis chcel spát, ale Staník se začal hádat. Nakonec se hádaj každej s každym, tak vypadnu do klemry. Na schodech je Boban, vychutnává si Busy Bee. Koukne na mě a i když je dost na sračky, kecáme o cyberspaceu a o tom, jak prej vypadám jako přísná úča. Nepřipadám si tak, ale pravda je, že není první, kdo mi tohle řek. Pokrčim ramenama. Marky je někde venku jen ve spacáku, pohádala se se Staníkem a trucuje na mrazu. Klárka taky nevydrží tenze vevnitř a vypadne za náma na mráz. I přes značnou averzi probíráme, jak Vrána zažíhá většinu hádek, ale Standa je dovádí do mrtě. Ze tmy se jako bledničkovej duch spacáků vynoří Marky a vytáhne mě na cournutí zmrzlym Hořepníkem. Všade je nádherný ticho a já ho vnímám i přes ten děsnej mráz. Vylítla jsem ven jen v triku a je to na mně znát. Zachumlim se do spacáku k nejkámošce a potichu se procházíme vytuhlou vsí. Vzduch je čistej a studenej a já ho vítám jako někdo vodu, když se vrátil z vyprahlý pouště. Nakonec se vzdáme hebkýho klidu noci a vracíme se do chaty. Už je jakž takž klídek, kdo chtěl odfukovat, ten to praktikuje, rozhašteřenej zbytek je v kuchni. Pomalu usínáme i my. Máme tu krásný teplíčko, kdo by řek, že takový malý kamínka dokážou tak hicovat.

Asi ve tři se objeví Alešek, že je mu v kuchni děsná morna. Je tak trochu vedle, tak sedne a začne vyprávět pohádku. O Pepíčkovi, co rád lítá. (Od slova fly angl. létat, moucha, ale i slangový výraz pro kokain.) Pak v půlce utne a když se ho ptám, proč nepokračuje, odpoví že má na vyprávění pohádek hnusný vzpomínky. Že je musel řikat ve vězení. Natáhne se nám na nohy a vytuhne. Mám tak málo místa, že se nemůžu ani otočit. Marky se vzbudí, že má kompletně odkrvený nohy a zjistí, že jí Boban leží u nohou jak věrnej pes, kterej ale nevěrně zahříval nohy Kozlovi. Boban se teda vcucne mezi nás, což mě nasere a vstanu. Skouknu nepříjemnou situaci a nacpu se do náruče Liborovi. Je to výkon, protože se na pohovce poskládá sotva on. Vyhodim psa a je nám líp. Kamna vychládaj a my se tak hřejem o sebe. Jednou se pohne a shodí mě na Marky. Dojdu si do deště na malou a vrátim se. Kozel se roztáh po celý pohovce. Dloubnu do něj, nic. Dloubnu silnějc, nic. Nakrknu se a zadkem ho odstrčim a schoulim se do polohy lžičky. Ať si remcá, jak chce. Chci spát.

Ráno se vzbudim mezi prvníma. Jsem fakt grogy. Rozlámaná jako nikdy a skoro nevyspalá. Projde Vrána a hledá Brufen. Je hlučnej a vzbudí půlku lidstva. Marky mu jeden věnuje. Vrána vypadá zuboženě, ale pořád si udržel ten lesklej chtivej pohled, co se mě týče. Češu si vlasy, jsou jak dredy. Venku leje jak z konve. Je celkově hnusný ráno. Negři maj svý opilcovy rána a nejsou použitelný, a pak udělaj podraz — zdrhnou, sráčové! I přes svůj stav nestav sbalej saky paky a nechaj úklid pařby na mě, Marky, Honzovi, Kozlovi a Karlosovi. Trvá nám to děsně dlouho, v dešti je nám kosa a všude je bahno a střepy. Ordel, rambajz, maglajz. Sbíráme prázdný i poloprázdný lahve od piva, vylejváme zvětralej chlast, část prasete jde psovi. Umejt nádobí po třinácti lidech, umejt podlahu, uklidit nábytek, posbírat všechno, co nepřežilo. Nic moc. Ale nakonec se nám to podaří, takže zničeně padnem do auta směrem Kamenice, Kozel nasedne nenadšeně na Jawinu a deštěm se vydá ku Praze. Snad se někde nerozmázne.

Jsem zničená, ale po dlouhý době jsem viděla zas většinu party. Bydlim daleko od Prahy a negry potkávám spíš na cyberu než v reálu, a chyběj mi jejich ulítlý nápady, Hodný holky se dostanou do nebe, ale život maj nudnej a nezáživnej. Zlobivý holky se dostanou kam chtěj, a to je mý krédo. Negři nejsou beránci, ale je to pevná součást mýho divnýho života. Mám je ráda i přes jejich mírnou společenskou nebezpečnost. Zaostřim do rozplizlýho dne za oknama simky a vzpomenu na Kozla. Dobrej kluk. Pěkně hřeje. Usměju se pro sebe a nevnímám Karlosovo vyprávění. Za chvili jsem doma, unavená, rozlámaná, ale celá.

Píp píp

„Pristi tejden hrajou ve Voticich Brutusaci, nechces jet?

Kozel“

Jedu.

(současná tvorba)