|
na další stranu
Pavel Kastl
Zvrácená láska
Chci Tvé slzy pít,
nejprve Ti však důvod dát musím ty slzy kvůli mě prolít.
Chci rány, škrábance či pruhy po metle na krásné Tvé prdelce ošetřit,
nejprve Ti však musím řádný výprask uštědřit.
Chci Tě, třesoucí se, do náruče své obejmout,
nejprve Ti však důvod dát musím třást se a chvět.
Ke mně utíkáš se pod ochranu přede mnou i před sebou, lásko.
Vždyť já bych přitlačil míň,
jen kdybych Tě měl méně rád,
kdybych nechtěl svou lásku zvrácenou a krásnou dávat Ti tolik znát!
Trápím Tě, abys mne po chvíli krátkou nenáviděla,
abys pak o to více mne mohla znovu milovat.
Když vlasy si příliš ostříháš,
mrskám Tě za to, že kráse své jsi ubrala.
Necháš-li je pěkné a dlouhé vlnit se a vonět,
mrskám Tě za to, že krásu svou sis ponechala,
a mne s ní zcela omámila.
A já jako smyslů zbavený,
mrskal bych Tě za ni až k zemdlení.
Když voníš míň, než bych si přál,
nutíš mě k tomu, abych rákosku do ruky vzal.
A když voníš tak, jak sama Bohyně Lásky jen stěží umí,
pak mrskám a lížu Tvůj zadek i Tvé přirození,
a miluji Tě, dokud se chtíč můj zcela nenaplní -
chtíč Tvou vůní zcela zmámený.
Dostaneš, lásko, strašně na holou,
abych udržel Tvou prdelku pružnou a lákavou.
Abys zůstala svěží a mladá, a předčasně mi nezestárla,
aby nám naše láska jen tak hned neuvadla.
Když začínám, vždy rozkošně vzdycháš a žehnáš den,
kdy srdce Tvé jsem svojí šílenou vášní dobyl.
A když končím, jen bolestí sténáš,
a den, kdys mne potkala, proklínáš.
Po chvíli mne ale zase znovu miluješ,
a vzdušné zámky naší lásky v duchu znovu stavíš a pevně buduješ.
Vždyť víš:
Já jsem totiž lásky král,
který obejít a prožít umí ji ze všech jejích stran.
Nejen z té normální, co málo rozkošná je,
a stupidní, a nezáživně průměrná,
ale i z té, co pestrá je, opravdová,
a co tolik a tak příšerně krásně bolí.
Není nic více,
než spojit strašný strach s nejradostnějším očekáváním:
tu chvíli, kdy zadek Tvůj krásný již hoří,
jež svým tvarem bujným a svůdným snad jen pro výprasky stvořen byl,
s jeho teprve počínajícím zahříváním.
Milovali jsme se tady,
abychom upevnili našich duší klady.
A mučili jsme se tady též,
abychom očistili se od hříchu, a trpěli, a unikli tak peklu,
jež postihlo by nás hned nebo v dalekém nedohlednu.
Známe nebe i peklo,
všude nahoře i dole máme dveře otevřené dokořán.
Až chvíle naší lásky budou ty tam,
a nás do rakví kdosi odloží,
duše nás obou si pro naši lásku zvrácenou, Božskou,
do nebe-pekla poletí.
|
