na další stranu
Josef Svoboda
Kořání
Prý tolik slz naplní půllitr,
kolik smutku máš ve vlasech.
Hraju si, házím skleněným okem,
vodnatým pohledem,
jen opřít se o kouř.
Snad jsem se uměl smát, nebo si zpívat,
není to těžké,
kouzlo je v bránici.
Bránice, hranice, kamení po soustech,
rozmělním svítání svým
chrupem bez vady, bez švestky nahoře,
neklouzni po pecce,
o kouř se neopřeš.
Slzy jsou hranice s duhovým středem,
v pěně je potíž.
Potím se strachem — kdo zrušil svítání.
Krvavě zapadá za vrbu
s výrůstky, zelené výrůstky břicha
a naděje, snad se nic neděje,
tolik jsem neřek.
Natrhám kořání, byliny pilulky,
stříknu je do žil.
A pozor na jazyk, ucho je nesnází,
vidím tě v pěně nebo jen obrysy,
veltlínské stráně — dokořán obočí.
Panenky, kolorán, obočí dokořán —
nepivuj vzduch.
Pot vyryl mi stružku v úplňku zad,
žízeň prý pesíky rozdírá skřán,
skleněné oko si počítá slasti.
Snad příště se vyrovnám.
8. 7.
Jak z křtitelnice tenkým čůrkem
mi slunce pomočilo hlavu.
Páchlo tu létem.
A černé moruše mi značkovaly tělo
(to abys neuplách)
drobnými kapičkami té kdysi zaschlé krve.
Ponořen do travnatých hlásků
jsem břichem cítil hlínu.
A oba jsme věděli,
že jeden z nás tu přebývá.
* * *
Kdysi mě naplnil mokrými suchary.
Dřív jsem se ošíval, trošičku studily,
potom ta měkkota.
Dřív jsem se ošíval, teď bych už neměnil,
jenom mu děkoval?
jenom mu děkoval!
Komu? Už jsem to zapomněl.
Ne, moc jsem ho neprosil, vlastně jsem nevěděl,
teď bych už neměnil.
Když ležím potichu, suchary mokvají,
teple se lísají,
když se snad obrátím, tichounce žvatlají.
Jak rád se obracím!
Ne, prosím, často to nedělám, vím, co se sluší.
Když se tak obracím, mám záda na břiše,
plíčky jsou u stehen,
plíčky jsou u stehen —
mám ještě stehna?
No, na tom snad nesejde,
nejsem už nejmladší.
Taky jsem býval — proč bych to zapíral,
teď bych však neměnil.
Jak mě jen naplnil?
Zednickou lžící?
Zednickou lžící, pak prstem došťouchal!
Dost jsem se zapotil
ale teď,
teď bych už neměnil.
Suchary mokvají, teple se lísají,
někdy mi tichounce, tichounce žvatlají.
Prý tu mám zatuchlo.
To jsou jen žvásty.
Teď tu mám útulno,
když si jen představím studené počasí,
celý se rozklepu, suchary svráskají,
celý se rozklepu.
Venku to počasí!
V díře mám útulno.
Taky mi závidí, no to se rozumí,
rádi by měnili.
Ne, nejsem dnešní.
Byla snad jezevce,
nevím tu určitě,
dost dlouho trvalo, než jsem ji našel.
Teď mám své místo
za nic bych neměnil —
Nebo mě přivedl?
Nevím to určitě, buď mě sem přivedl,
snad jsem ji našel,
nic mi však nechybí.
Abych se nespletl:
Kdysi mě naplnil mokrými suchary.
Dost jsem se ošíval, než jsem si zvykl,
teď bych už neměnil.
|
