Martin Kobalt

HOVORY BÁSNÍKŮ V PŘEDPEKLÍ ZATRACENCŮ A PROKLATCŮ

/??? Bědovné nářky zplozenců pekla ??? Povidlové
mozky vrahů rozmáznuté na stole u koronera ??? Lebka nadívaná vnitřnostmi, gumovými rukavicemi
a šrotem z buničiny ??? Rozmarné barbecue
zbožných duchovců ??? Půlnoční koupání v černočerných vodách Avonu ??? Místo klaretu
v dějinách barokního labužnictví ??? Lamentace
na dnu v Laus podagrae Matyáše Borbonia z Borbonheimu ??? Básnický agón mezi Dantem
a Cavalcantim ??? Obživa a mrtvení
na německém Heliconu ??? Fén Traklových
depresí ??? Werfel učí Kafku kroutit papirosky/

BÁSNICKÉ INFERNO

/Dichtung und Wahrheit/

Z tvého horečnatého těla se vytrácel život
vor drhnul o kameny říčního koryta
a nakláněl se přes hřbitovní splav
s čeřejemi sálajícími mokrou horkost
Suché větry nás unášely v podzimní říše skrýš
výš než jsem se opovážil toužit
a pohrudnicí kdy ještě tuchl
hluchl jsem myšinou
k nafouklé mršině voru
lanem připoutaný

Na břehu za námi pluly
vykotlané pařezy olší
povadlé smuteční vrby
mraky opeřenců zachumlaných do nočních vizí
opuštěné chatrče mrtvých plavců
zbořeniny dávných říčních mlýnů
pařeniště zdechlin zatoulaných psů
lávky utonulých pradlen
uplavané věnečky umrlčích nevěst
brody poseté kostmi volských spřežení

Vyměňovali jsme si výhružné pohledy
s kortesy hladových krkavců
supů čekajících na břehu
na náš morek a ožužlanou kost

Nemysli na tamní i zdejší zbořeniště
světských zdechů
praví Hana Hleď
v dáli ty planoucí ohně
cítím ve spáncích svůdný tep
výpravných hexametrů
vplouváme do bájného knížectví
mých milovaných poetů

Na studivých kamenech jezu
na nás čekal výběrčí mýta Geryón
a šermoval nám pod nosem
nabroušeným kinžálem
Ze skály útesu na nás v podřepu
skřehotal jeho ujec
slepý kníže básníků Homér
Hej voraři
lodivodové chladivých mořských proudů
bukanýři podmořských jeskyní a útesových šachet
pusťte žilou za zlaťák krve
přispějte krůpějí do kimmerského kotle
krapkou rudi neukojitelného žáru
ať ze studny vašich hrudí naberu
doušek nektaru pro žíznivé rty
mých hladových krků

A potom si pohrdavě odplivnul
a ke své nenajedené drobotině
hlesl, Ať ti vyslanci pozemských nekecaj
že nepašujou nějakou to kapku
šnapsu a špiritusu!
Sotva jsme ho uholedbali tryskem
moku z mátožných žil
nechali chvíli chlemstat
horkou zabíjačkovou polévku
a odbyli díkem opilé mumlání
o činech trojských reků
už jsme míjeli v zátoce předpeklí
předčasně zesnulých veršovců

… a Hana na to
To víš co básník to pijan
nebohý stařík přišel o oči
v souboji s Hésiodem
Dopřej mu radosti loku
z koryta pozemských slastí

Raději hleď tam k meandru řeky
vidíš ty zpité stíny kol ohňů?
Štamgasti v žižkovské špeluňce
povídám, nebo ožralí trampové
popíjí žejdlíky piva u zahradních stolů
v Lipencích pod Tetínem

Ale kdež!
Rozeznávám Herberta a Traherna
to mají kavalírští básníci barbecue
na náplavových říčních dunách a
půlnoční koupání
ve vodách kalného Avonu
… a co nevidím?
Od bójky si to ke mně žluklou bažinou
čubičkou rázuje zakaboněný John Donne
s křikem
Batter my heart three-personed God!
Ale Charón mu bez smilování jen
křupne ráhnem lebzinku
až jeho kuňkání
z hloubi tůně bublinkami vyšumí

... a opodál si to odněkud hasí
jeho silurský podruh Henry Vaughan
Na ústech mu epileptikovi
skomírají bělavé sliny veršů
Lord on me one breath, And let me die before my death!

Namoutě pěkná podívaná,
když se v sklípku flašek klaretu
sejde vilný chtíč s tučným obročím
farské zbožnosti Tam tvrdnou játra
bují obžerství a pějí se
Borboniovy chvály podagry

Nechme dál hodovat bardy Albionu a poplujme
raději do ohbí piniové zátoky
kde se sladké zvuky loutny ozývají


… hle nalevo se ve víru zalyká
seschlý stařec Dante a
laje ghibellinům tančícím triumfální tanec
na florentinském návrší
Fecemi la divina potestate,
Lasciate ogni speranza voi ch’entrate
a za ním funí jak parovod tloustnoucí Cavalcanti
obklopen zbožnou suitou svých bejvalek

Dante uvedl do Toskánska svojský trobar clus
pokličkou snové mlhy přidusil trobar clar
málo mu byli trovatori sicilské školy
Tamojší dulce estillo nuevo
převařil snovou alegorií

Verzeih mein Gott
zvolá odkudsi Slezan Angelus Silesius
z pramice obrostlé slizkými chaluhami
a znechuceně zavírá stránky Dantových veršů
Není v tom ani zbla jiskry a vroucnosti
štaufských poetů
A proč tak bědujete mistře? povídá Hana
Ach wir Arme nur so kleine Herzen haben
wenn Gott gibt uns solche großen Gaben!

Nechte ho být odbývá nás Lermontov
je to starý asketa
chudák popleta hořekuje tady
kak ?????????a? ???????
Ale není Němec jako Němec
Pravý skopčácký diškurs v jiné zátoce vyslyšte

Plujeme v mlze míle až k přeludu Rujany
kde se štrykuje šála tasemnice německého básnictví
Jeho sáď se hemží jak mraveniště
vodními chrousty a pilnými veršovci
všude uklizené ulice úhledné domky
zahrádky plné květin
utěšené zásvětní ubikace padlých Schöngeistů

Příště dejte vědět předem,
zdraví nezvanou návštěvu
nevrle Hölderlin
a vstává klátivě vstříc
In Deutschland muss alles pünktlich sein

No koukám nežijete si tu špatně
poudám při pohledu
na betelné básnické nemovitosti všude vůkol
Ech což o to
zaplaťpámbů si nestěžujem
Žijeme si tu sice blbě
ale mrtvíme tu tuzí
docela obstojně

A támhle snad mne šálí zrak
vidím na dohled Goethe

na plovoucím trámu fajčí štartky
v poloze Há Ká
s pivním pupkem si hoví jak na plovárně
a lámanou latinou sumíruje svoji moudrost
Ars longa vita brevis
Kdo básnil ten se dožil
Básnění omlazuje a jitří kulky

Dovolím si poněkud oponovat
skřehotá odněkud pražský souchotinář Rilke
Die Dichtung macht nichts

Nesouhlas! zívá otrávěně Novalis
Das Leben macht nix
das Gedicht macht alles
já jsem si samým básněním zadělal
na cirhózu jater

Cítím v luftu jižní fén
sípá na břehu v bahnivém zákopu
nebohý ranhojič Georg Trakl
Je luzný jako kalifornský gentle breeze
hladí mne a v šílenství mne uvádí
jeho hebká dlaň
Možná Dejme tomu Připusťme
krákorá Franz Werfel
s papiroskou v koutku úst
a kokardou vídeňské Rudé komuny
opásanou na hrudi
Ale uvaž
Fremde wir sind auf der Erde alle
… aber nichtsdestoweniger
trotz allem „Wir sind!!“

DOPLNĚNÍ UČIVA K SKUTKOVÉ PODSTATĚ SNOVÝCH ÚKAZŮ

zjevených nedávno v autorově pohnuté mysli a popsaných heslovitě v kapitole o posmrtném soubytí básníků:

/Koncem léta roku 1979 dlouho lilo a povodeň zaplavila kotlinu na velké pláni ležící na soutoku Labe a Ohře. Kalné vody tu stály až do jara a proměnily celou pláň v nekonečnou bažinu. Pluli jsme s Hanou na pramici, odráželi se ráhnem a hledali jsme zbytky přeživších tvorů.
Mezi vrbovím v lužním lese nás upoutal pěvecký souboj
dvou žabáků. Zpěv staršího zněl sladce jako dolcetto zrající v sklepích vinic na slunných svazích Piedmontu. Moc imponoval žabím slečnám a připomínal milostné skřehotání florentinského truvéra Guida Cavalcantiho. Jeho trilky přehlušoval hluboký hlas žabáka, který měl jen jednu vyvolenou. Choval ji ve svém srdci něžně jako Dante svou Beatrice a já Hanu. V zimě kotlina zamrzla a po pláni se dalo bruslit na kilometry daleko./

ČESKÝ OČISTEC

Canto V

/Děkovné sýkory českého básnictví

na opuštěné vrbě žalostně bědující/

Nýčko tady stručnej vejtah dějů
jak se seběhly na českém básnickém Parnassu:

/Komenský bloudí malomocnou Evropou a brodí se mořem fanatické nevzdělanosti. Bedřich Bridel zesnul v Kutné Hoře při obětavém ošetřování nemocných během epidemie moru. Příděl oplatek pro nemocné žebráky mu došel. Mácha tráví večery na ostrozích hradeb Bezdězu. Osudný se mu stal zápal plic, který si přivodil při hašení požáru
v Litoměřicích. Oheň na střeše stodoly spatřil při jedné ze svých vycházek na milovaný kopec Radobýl. Václav Jebavý se tomu ani moc nedivil. Vysedával dál v novoříšské klášterní knihovně a hltal spisy Bergsona. Prasák Nezval nese z kuchyňky rozjařeným ovíněným dámám na desertní misce své přirození. Vyhládlý Halas opéká na plotně brambory s knězem Janem Dokulilem na jeho uhřínovské faře. Sova píše v dopise mladému Holanovi: „Nemylte se, mladý příteli, básník u nás znamená úplné hovno.“ Holan se po dvaceti letech hloubání v šeru nad sklenkou vína konečně vyhrabal ze své nory na Kampě. Po padesátce kroků jásavou jarní zelení na Karlův most svému průvodci odsekl: „Ta příroda
mě už tak sere!“ Básník Josef Peterka opět viděn s láhví oblíbeného absinthu./

Plť škobrtá o kameny v říčním korytě
kraj se vlní kopečky jak prsy Středočeské kotliny
a na břehu pitvorně šaškují stíny povědomých mátoh

Hančina tvář hne brvou v předtuše domova
Nač myslíš lásko povídám
– Na to jak mne v Prenatálii knížectví nezrozených
poneseš v náručí domů do druhého patra
– Ach nevím nevím nemám tušení
ten kraj jsem snad už někdy viděl
a před staletími znal
Hleď támto na dohled český Olymp
z předpeklí se začíná rýsovat národní očistec
pražský Monte Bianco s petřínskou eiffelovkou
monumentální pantheon klasiků
tyčí se na křovinatém palouku
s vrbami osypanými bustami pěvců
bědují tu a hořekují
děkovné sýkory českých básnických luhů

Na břehu vidím Comenia
bloudícího znaveně zasmrádlou Evropu
shrbený sedí v koutku ve škamnách
zkormoucen učením v uherské malotřídce
Luštím jeho brilantní nákresy čmárané
olámanými nehty na starou tabuli
zprasenou léty jezovitské eristiky


Na smrtelném loži veršuje žalm
Život je jen
krátký sen
Jo, ale podobný čemu?

A co Bůh? Člověk?
klade potaz horečnatý vizionář Bedřich Bridel
jen tak v tílku bez roušky
klopýtá jako světec řeholník
o nohy žebráků
umírajících na dýmějový mor
neohroženě jim naděluje
oplatky, kokosky a piškotky

Dejž mu pámbů věčný odpočinek, praví Hana
a hledá poslepu jeho lebku
v sklepení kutnohorského osuária

Kdo nemůž’ na básnickém Slavíně scházeti
připomínám, jest
dozajista puchmírovec Vojtěch Nejedlý
třeskutý duchovec
veršovec to vskutku národní.
Múzy mu věnují děkovný nápis
„Neúnavný trumpetor lidu vesnického
a českého hasičstva v středním Povltaví

Oč větší hloubku ducha jevil Mácha
pomyslí si Hana
když klímaje na korbě žebřiňáku
spěchal si pro smrt do milených Litměřic
Na Radobýle mu dosud po nocích
svítí matná lampička
blikotá ve větru do tmy žalujíc světu
zvěstuje jak se hnal ze svahu
k záři vzplanuvší stodoly

Krátce před smrtí
si Mácha zapisuje šifrou do notesu
latrinologickou poznámku
„Tuhle noc šukám Lori už potřetí
To je dost že člověk má aspoň chvíli
čas se jít normálně vychcat“
Ta stodola nás stála
konec jedné epochy básnictví
promarněná desetiletí sterilního suchopáru

A nebyl mu kongeniální Venca Jebavý
když se zkroucený hrbil nad starými rukopisy
v novoříšském klášterním refektáři?
jeho oxymora třaskala kol výbušně
jako dělostřelecké šrapnely
na haličské frontě

Uznávám, drahá, byl to muž mystického žáru
ducha ztepilého a myšlenky pronikavé
ale byl tu i Viktor Dyk, který ho popravil dvouverším
„celý váš Otokar Březina
abstraktnost, nejasnost, konina.“

A tamto kluše na vojenské kobyle Sváťa Machar
hned vedle Jiráska velký hrdinský činitel
na pravdě boží
Že na cvičištích ve Vindoboně za národ
statečně dlouho dul
se rádo zapomíná
ale s jeho pádem z koně
při slavnostním nástupu vojsk
se rádoby trapně vtipkaří
Pravda neradno potomkům zapomínati
kdo český básnický Olymp zlezl a pokořil
a kdo krmnou směsku duši národa
na něm pracně uklohnil
Nebyli jen Máchové,
byl tu i farář Dostál-Lutinov který
v sbírce Orlí fanfáry orodoval statečně
za katolickou tělovýchovnou jednotu
moravskou Orlici
A což nebohý světec Jakub Deml
básník bezmoci a slabosti jako Ernest Hello
též nešířil v trenýrkách co cvičenec
myšlenku fyzkultury a těla cviku?
Třetí všeorlí slet v Břestu osobně zahájil
ladnou holubičkou
a zdařilým kotoulem vzad

Méně ovšem vynikl v prostných Holan
básník upsaný Claudelově tmě a
Valéryho kamenolomu slov
A kde jeho hrob?
Kde leží důstojný svatostánek
který mu měl nad rovem zbudovat
vděčný národ?

A víš co Sova odepisuje
mladému Holanovi na otázku:
„Cožpak si, mistře, skutečný básník prorok
nezaslouží více důstojenství?
Jó, mladej. Básník dnes v Čechách
znamená ouplný hovno.

Ale kam zmizel jejich potěr?
Což nepozvedlo prapor výše
pokolení žijících poetů?
Což tu není Ivana Wernische
Josefa Hanzlíka a Josky Peterky?
Což tu nejsou Šrut Skarlant, Sýs
Šimon Weinberger a další?
Copak není v Čechách parcely
pro pluky jejich důstojných nástupců?

Je! ale jak zdrcených?!
Popatři tam u zdí zřícenin bezdězských
vedle rozervaného romantika Máchy
s flaškou absinthu sedí kdos zahloubán
v transu divoce rozčepýřený vlas
oči zvrácené v sloup

Opravdu! To nemůž’ snad nikdo jiný být
než Joska Peterka

radioaktivní duchovec
hovorce sedlčanského rolnictva
básníř to lidu českého věru skutkový


***
Nevymřelť národ ten
který trojstupy vzorných dítek vychovává
zahrádku vzdělanosti pilně zalévá
a kšaftu nebeskýho svých básníků si řádně hledí