literární časopis založený v roce 1964

Filip Machač

HAD DOMOVA

Stál jsem před autobusem, který mě měl odvést zpátky domů, kouřil cigáro a myslel na M. Čekal jsem, že se přijde se mnou rozloučit, ale napsala mi, že to nestihla. Ve skutečnosti jsem ani nechtěl, aby přišla. Nikdy jsem neměl rád dojemná loučení na vlakových a autobusových nádražích. Ve skutečnosti jsem loučení nesnášel, vždy jsem u toho měl pocit, jako by ve mně něco umíralo.
Stál jsem před busem a němečtí fízlové kontrolovali občanky. Před tím přijeli autem v civilu. Vystoupili dva v klidu týpci, jenže ve chvíli, kdy si oblékli vesty s nápisem Polizei, jako by se v nich něco zlomilo. Stali se z nich pošuci, kteří se snažili demonstrovat svou moc a vyvolat strach. Zvláštní, jak se člověk rychle vžije do jakékoli role naprosto zbaven jakéhokoliv distancu. Vzpomněl jsem si přitom na jednu jednu sloku básně od Jiřího Gruši: „V Němcích jsem poznal to zvíře, to zvíře, co je němé.“ Fízlové si vyhlídli jednoho maníka, co vypadal tak trochu jako hipík, prohledali mu kufr a našli tam asi gram hašiše. Zabavili mu to a začali s ním něco řešit.
Bylo mi z toho blbě, a tak jsem radši nasedl do autobusu. Naštěstí tam byla jedna dvousedačka úplně volná. Sedl jsem si k oknu a nohy si natáhl na vedlejší místo. Měl jsem přitom výhled na dvě poměrně dobře vypadající Španělky ve slunečních brýlích. Typ ženských, za kterými se otočí každý chlap, ale s kterýma má každý chlap strach si něco začít. Chvíli jsem se na ně díval, a pak je začal ignorovat, neboť hezké ženské potřebují být ignorovány, navíc ještě zdeptanými zlomenými týpky, kteří nevědí, co chtějí a pravděpodobně to nebudou vědět nikdy.
Ostatně, nevidím na tom nic špatného, když člověk neví, co chce. Řekl jsem to i pár dní předtím Cleivovi, se kterým teď bydlím na jednom statku v horách. Cleiv je hustý, hned jsem si ho zamiloval. Angličan, který byl v osmdesátých letech nejvyhledávanějším reklamních fotografem v Německu, vydělával přitom těžké love a žil divoký život plný večírků, koksu, ženských a cestování do nejpodivnějších koutů planety. Jo, měl divoký život, ale teď už je starý a nezmůže se na nic jiného, než na láhev whisky denně, kterou mu ještě většinou musím koupit já, protože zrovna teď nemá žádné love. Vždy, když je Cleiv ožralý, tak na mě řve, že musím bezpodmínečně najít nějakou vizi - to, co chci dělat, a začít konečně pořádně žít. Myslím, že ve mně tak trochu vidí sám sebe nebo náhražku za svého syna, který je již několik let závislý na heroinu. Já pak na něj zase řvu, že žít se dá i bez vize. Říkám mu to stále, ale nevím, jestli tomu sám věřím. Možná je dobré mít vizi, neboť vize může uspořádat chaos ve tvé hlavě, chaos postav a myšlenek. Vize je dnes něco jako bůh, který ti vytvoří hodnoty, a ty pak víš, co je dobré a co je špatné, pokud tyhle slova již nejsou dávno mrtvá.
Užíval jsem si svou umělou ignoraci těch dvou Španělek, ony si užívaly svou přirozenou ignoraci mě a autobus začal pomalu opouštět Freiburg. Cítil jsem se unavený. Nejspíš to bylo z těch sraček a nejistoty, co jsem měl v hlavě. Jedinou vizí, kterou jsem vnitřně trpěl, byla vize svobody. Jak trapně kýčovitě to zní. Snažíš se dosáhnout vnitřní svobody, ale nechápeš, že svobody se nedá dosáhnout, že ji musíš jednoduše žít. Ale jak chceš žít svobodu, když máš v hlavě jen sračky typu kde sehnat prachy na další měsíc, jak to udělat, aby vztah s M. neupadl do neúprosného stereotypu této doby, do vzájemného využívání. Neboť ve dvou se to lépe táhne a občasný mrd tě taky dokáže na pár dnů spravit. Ale já seru na využívání, seru na prachy, i když po nich vnitřně toužím, protože mi Cleiv řekl, že s nima je vše jednodušší, seru na stereotypní vztahy, protože mě nenabíjí, ale zabíjí. Řekl jsem to i M., že s ní nemůžu žít tenhle nudný maloměšťácký život plný smělých plánů na šťastnou budoucnost a kvalitní důchod, pak jsme se pár dní neviděli a myslím, že vše pochopila, když jsem ji po těch pár dnech znova potkal v bytě její kamarádky, Muslimky z Černé Hory, která trpí fixní ideou, že její dcera je posedlá ďáblem, tak byla úplně jiná než před tím. Byla plná energie - v pohledech a pomlkách mezi slovy. Dali jsme si pár deci vína, a já ji ošukal při dešti na balkóně. Ona mi hned po tom řekla, že myslí, že bude těhotná. Dal jsem si ještě skleničku vína a šel spát.
Autobus byl plný turistů, kteří se vraceli z dovolené. Konzumní dovolené, kde je vše tak, jak má být, překročíš hranice, ranní švédské stoly, odpolední moře a trochu chlastu při západu slunce. Nikdy bych tohle nejspíš nedokázal, vždy jsem v sobě pociťoval to, co nejspíš pociťoval i Kerouac - potřebu nejistoty a nečekaných setkání s nečekanými lidmi na nečekaných místech. Vždy, když jsem cestoval svobodně a bez předsudků, bez plánů, kam chci vlastně dojet, nebo kde chci večer spát, tak jsem cítil, že vše, co dělám, je nějakým způsobem čisté, není poskvrněno tvými představami a iluzemi, každý okamžik jako by přicházel a odcházel čistý a ty ses stával přirozeně jeho součástí. Člověk si uvědomí, že celý život je vlastně jen náhoda, která nakonec vždy dostane svůj smysl. Možná, že právě v tom se mi zjevoval skutečný přízrak svobody, prostě dělat to, co děláš a neřešit to, co dělat budeš. Nebýt ovládán tím přízrakem smrti ve tvém myšlení, neboť myšlení občas smrdí smrtí. Ale zkus neřešit, co budeš dělat, když nemáš pořád skoro žádné love a M. chce od tebe skoro pořád nějaké dítě.
Autobus opouštěl Freiburg a blankytné moře mého mikrokosmu se mi rozplynulo nad hlavou. Najeli jsme na dálnici a dav postav v mojí hlavě se dal do pohybu jako figurky na šachovnici. Přemýšlel jsem, jestli M. skutečně miluju nebo ji jen skutečně potřebuju, a jestli náhodou potřeba není láska. Ta věznice autobusu, která zabraňuje výrazným vnějším pohybům těla, podporuje pohyby uvnitř tvé hlavy. Nikde jinde jsem ještě nezažil koncentraci tolika zadumaných lidí jako v dálkových autobusech. Pozoroval jsem tu krajinu osídlenou barbarskými Germány, kteří byli známí svým pohanstvím, a vskutku, ta krajina byla pohanská a plná zuřivých pohanských bohů, krve žádostivých a sadistické krutosti schopných, pokud si jen na malou chvíli připustíš, že jsi jejich oběť.
Přemohla mě únava z rytmu narážení kol na panely dálnice. Pomalu jsem zavřel oči a spatřil démonické tělo hada, jak se lísá k duši světa a chce oheň, chce tančit pomalým tancem do dalšího vyčerpání, které tě přinutí znovu zdvihnout hlavu ze země a přijmout prastarou moudrost pramýtu. Hodiny tikaly na jeho zádech a Mana stála opodál, kotníky měla v písku pláže a upřeně hleděla k obzoru, kde se ztrácely lodě, hvězdy se jí řítily okolo těla, nechtěly zhasnout a nedokázaly mlčet. Cleiv ve své extatické křeči bubnoval na jeho kůži a nevnímal, jak vlny naráží na břeh života, vše byl jen výkřik do pouště nebo poušť s výkřikem, divocí koně se řítili temenem noci a jejich oči se zabodávaly do písku v bolestném nadšení.
Přejížděli jsme hranici a já spatřil vojáky ve fosforově zelených uniformách, jak se plíží se samopaly podél zdi a jejich helmy je tlačí k zemi, ostnaté dráty se dotýkaly oblohy a zanechávaly na ní jizvy, slunce zapadalo a v dálce štěkali psi a jejich štěkot se točil v kruhu. Za lesem bylo slyšet hluboké mlčení těch, co nikdy nespí.
Probudil jsem se v Praze na Florenci. Vystoupil jsem, vytáhl si z kufru svůj ruksak a zapálil cigáro. Všude kolem to šmírovaly pohledy nádražních maníků sedících na lavičkách s lahví vína a čekajících na spásu v podobě nějakých love na další víno. Usoudil jsem, že nádraží jsou všude stejná, jsou to místa transferu pohybu, plynutí proudu lidí, příběhů, času, tedy nejspíš dobré místo na zevl. Vždy jsem měl rád atmosféru nádraží, hlavně vlakových, prázdných nočních nádraží, kdy je čas zataven ve vakuu nikotinové nostalgie a melancholického bezčasí jako na obzorech Giorgia De Chirica.
Sehnal jsem první autobus do mého města. Na dálnici mezi Prahou a Brnem se mě pomalu začal zmocňovat ten rozptyl domova, neboť domov je rozptyl. Šachovnicové figurky v mé hlavě se začaly vlnit a splývat samy se sebou. Mou chrabrou duši ovládla paranoia, vrnění kovových koček nad industriálním ránem, divoké rovnoběžky a sinusoidy myšlenek mi vystřelovaly do hlavy informace o pudové podstatě absolutna. Viděl jsem všechny cestující, jak jsou sami sobě vlky na betonových dlaždicích rozpálených ulic.
Když jsem přijel do svého města, měl jsem podivný pocit roztříštění, cítil jsem podivnou propast mezi mnou a okolím, mou duší něco mlátilo o zem, ale to bušení nemělo žádný rytmus, bylo prázdné, chaotické, postrádalo smysl, eleganci, šarm. Démonický had mi našeptával, že je to jen začátek, a já mu věřil, protože jsem nenašel nic jiného, čemu by se dalo věřit.
Napadlo mě stavit se za D., kámošem z garáže. Dali jsme si pár panáků. Byl tam ještě Johny, co dřív bydlel v New Yorku, ale teď má něco s nohama a už se tam nemůže vrátit. Vždy, když se napije, tak pak nemůže chodit.
Napil se a nemohl chodit. Zeptal jsem se D., co tu vlastně kurva v té garáži pořád dělá. D. mi řekl, že bude stále valit svůj freestyle, že půjde stále rovně, protože ví, že když zahne, vždy zahne jen do hoven. Mocný měsíc stál mezi hvězdami jako opuštěný elektrický stožár na zoraném poli. Chlastali jsme pod jasnou oblohou a tohle město mi začínalo připadat cizí, cesty, po kterých jsem dřív chodil byly cizí, hospody, do kterých jsem chodil, byly cizí, má slova byla cizí, hladil jsem démonického hada proti kůži a on pomalu zdvihal hlavu a chtěl se mi podívat do očí, odmítal jsem ten pohled, a stále natáčel hlavu na opačnou stranu.
Další den jsem šel na svatbu mé příbuzné, všichni svatební hosté se ve skoro čtyřiceti stupních nasáčkovali do podzemního sklepa a chtěli tam nějak to vedro přečkat, počkat až přijde noc a ochladí se. Ve skutečnosti však chtěli jen přečkat tuhle hostinu zbavenou původního smyslu, vystrojenou do povinné povinnosti, do totemů naší doby. Nikdo mi neřekl za celý večer normální slovo, všichni mluvili s hlavou opřenou o tyto totemy, které jim byly novými bohy: „Jo, já si teď frčím do plenek, vyrábím extra bio plenky, po kterých budeš mít prdel jak z žurnálu, doufám že za pár let mě to uživí.“
Z druhé strany mě bombardovaly slova nějaké příbuzné od ženicha, že ona se nikdy nevdá. Kouřila přitom cigára, měla černobílé šaty a nevypadala špatně. Měsíc jako stožár se nakláněl k zemi. Na tu nekonečnou otázku, co teď dělám a co budu dělat jsem ten večer musel odpovědět asi třicetkrát, zkus třicetkrát jinak říct odpověď na to, na co sám odpověď neznáš. To je umění, to je Baudelaire. Z hnusu a hoven vyrobit stříbro a zlato, v hovnech spatřit boha, neboť záleží jen na úhlu pohledu a všechny tyhle ženy nevdané, ukotvené v byznysu života, v touze po penězích a štěstí a všichni tito muži omezení svou omezeností, která pak vytváří dojem jejich hlouposti, rozehráli další nekonečnou šachovou partii v mé hlavě, a já se kymácel od stolu ke stolu a cítil, že je mi to cizí. Napsal jsem Maně, že je mi vše cizí a že chci chlastat celou noc a pomalu ji přitom líbat na krk, dokud se neobjeví ráno. Odepsala, že je vlhká.
Tahle noc byla vlhká, ale uzamčená, její rozkrok byl nepřístupný, nohy překřížené a svázané démonickým tělem hada, který svým pohledem neustále hledal mé oči, byl jsem vyčerpaný tím psím vedrem, rozptylem a nekonečným odstupem od domova. Byl jsem doma, ale domov mi byl vzdálenější, než když jsem byl za hranicemi. Pomalu jsem chápal, že můj jediný domov je ve vyhnanství tam za hranicemi.
Na další den jsem šel zpátky do garáže za D. a chtěl mu všechno tohle říct, ale on se utápěl ve své nekonečné alkoholové zoufalosti, která mu byla mlékem. Zeptal jsem se ho, proč je tu vše tak prázdné. Řekl, že je to možná tím, že tohle místo nemá žádný duchovní základ, žádnou historii, přitakal jsem a řekl, že zkoksovaný Baťa udělal z malé vesnice za dvacet let průmyslové město, ale chybí tu ty vazby, vesničtí psi, světla v hlíně.
Johny se zase opil, nemohl chodit, padal po celé garáži, mlátil sebou hlavou o zdi a odmítal zasadit další cihlu do této zdi. Jeho bělmo bylo šedé. Opilí prázdnotou a zkouření odstupem jsme jeli do města.
Jasná noční obloha mi svítila do očí a po cestě jsem spatřil padající hvězdu, přál jsem si, aby mě Mana nikdy neopustila. D. kličkoval mezi patníky a vůbec si té hvězdy nevšiml, možná měl hvězdy ve svém těle, i když o tom vůbec nevěděl, zvonil pak na svého pomocníka, kterého před pár týdny poslal do prdele, chtěl mu dát do zvonku kus klacku, aby to zvonilo pořád.
Ze střechy na mě zavolal nějaký hlas, nepoznal jsem ho, teprve až když sešel dolů a stál nohama na zemi. Byl to A, můj dobrý kámoš, kterého jsem už skoro rok neviděl. Vedle něho stála nějaká ženská, po chvilce jsem poznal, že to je K., kámoška a jeho bývalá, kterou jsem neviděl tři roky. Démonický had se plazil po dlažbě baťovského mrdu a lísal se mi ke kolenům, viděl jsem, jak se plíží k jejich nohám a snaží se je navzájem obejmout, spojit, překřížit a roztáhnout na tom vyprahlém a vyčerpaném letním asfaltu. Na jeho kůži se odráželo světlo hvězd. Vytušil jsem, že chtějí být spolu a že bude taktní je co nejdřív opustit. Měl jsem možná pět minut na to, abych jim řekl o šachové partii v mé hlavě, o démonickém hadu, o exilu domova, o Laeutremontově nekonečném oceánu. Možná i oni mi chtěli něco říct o svých hadech psech a vlcích. Chtěl jsem vše říct, ale had byl obtočený okolo mého krku a já nemohl mluvit a jeho hlava byla před mou hlavou a jeho upřenému pohledu nešlo uhnout, a tak jsem jim řekl něco jako že vyrábím extra nové plenky, po kterých máš prdel jak z žurnálu a že doufám, že za pár let se tím budu živit a že se asi nikdy nevdám a na první křižovatce se od nich oddělil. K. mi řekla, že tak čau, možná v příštím životě. A. mi řekl možná příští týden, ještě než odjedu zpátky za hranice, ale já tušil, že je nejspíš dalších pár let neuvidím, neboť jazyk hada se dotýkal mého jazyka a za mými zády padaly hvězdy na hladinu jezer a uhasínaly, když se blížily ke dnu. Noc a den byly totéž. Panenský pohled Many, nostalgie jejího těla.
Zavřel jsem oči a co největší silou přetrhl tělo hada vejpůl a odhodil na vyprahlou zem vyčerpaného baťovského asfaltu. Z jeho těla tekla modrá krev a temné světlo, chladné světlo, které mě na chvíli ozářilo, a pak vyhaslo. Odvrátil jsem svůj pohled k jihu a za hranicí domova spatřil svůj domov.
Hvězdy hledí s tváří a někdy bez tváře, někdy se jen tak poflakují po oběžných drahách tvé duše. Vidím Manu, jak se vztyčenou hlavou upřeně zírá do dálky. Víš, že vše je svaté, ale občas tě ta hudba tak ohluší, že neslyšíš vlastního slova.