literární časopis založený v roce 1964

Lumír Slabý

Jižní Indie 2006

Vůně Indie?

Možná je to jen sugesce, že Indie má nějakou zvláštní vůni, možná je to jen těžší vzduch, ale letos mne to opět praštilo do nosu na letišti v Hyderabadu. Svůj třetí výlet do téhle velké barevné země jsem zahájil právě tady, kde mne vyklopily aerolinky, a i když tohle „městečko“ se sedmi miliony obyvatel nenajdete mezi nejvykřičenějšími klenoty turistických příruček, jsou i tady vizuální zážitky jež berou dech. Včera jsem si užil dva z nich — obrovskou pevnost Golcondu a hrobky mughalských králů.

Golconda v místním jazyce znamenala něco jako ovčácký vrch. Stavitelé na něm v 15. století obestavěli bizarně nakupené žulové balvany (typické pro zdejší přírodul) mohutnými hradbami a v nich ukrytými paláci, a výsledný ornament v krajině je pro dnešního pozorovatele ohromující. Historie říká, že v 17. století se v pevnosti poslední vládce dynastie Qutb bránil osm měsíců proti přesile vojsk mughalského císaře Aurangzeba, a nakonec podlehl až vnitřní zradě. Dnes jsou historické kameny navíc vždy ještě dozdobeny hodně živými návštěvnicemi v sárí neuvěřitelných barev. Navzdory spoustě, hlavně indických turistů, je tu ale také úlevný azyl ve srovnání s vřavou města.

Nedaleké hrobky císařů dynastie Qutb jsou obkroužené parky, a poskytují skvělé ukázky islámského stavitelství. Zbytek zdejších krás si nechám na dny před odletem. Teď jedu na východní pobřeží. Do Visakhapatnamu (určitě dalšího města, o němž Evropan asi nikdy neslyšel) mne pozval Shrikant. Před dvěma lety jsme se seznámili v indickém vlaku. A tak sedím opět v rychlíku, a končím čtrnáctou hodinu. Za chvíli se, jak doufám, potkáme. Přítel Shrikant má dvě děti a krásnou ženu Varshu (to v hindí znamená déšť). Už se moc těším.

Indie, Hyderabad, 30.9.2006

Třešničky na dortu.

Indie je veliká, starobylá, chudá, přelidněná... a krásná. Indům o jejich bídě radši neříkejte. Vláda do nic hustí ty úspěchy vědy, techniky, hospodářství, ten atomový potenciál, a oni to tak chtějí slyšet. Ti nejchudší se s vámi bavit nepřijdou. A jsou jich miliony. Vedl jsem o tom dlouhou debatu se svým indickým přítelem Shrikantem a pak nám z toho tématu bylo nějak bezvýchodně. Pojďme tedy radši na ty krásy.

Třešničkou na indickém dortu pro mne byly určitě ty dva dny, které jsem strávil ve Vishakhapatnamu v rodině Shrikanta. Pak jsme se rozloučili, poodjel jsem jedenáct hodin severně nočním vlakem, a když jsem se v pět ráno probudil, byl jsem ve státě Orissa. Rikša mě odvezl na autobus, a v osm hodin mne přivítala vesnice Konark. Jen pár chatrčí je seřazeno do půlkruhu, ale v ohnisku toho půlkruhu je skvost ze seznamu UNESCO. Chrám Slunce je gigantická stavba, s kopulovitou věží, jež před zhroucením, tedy v polovině 13. století, mohla mít výšku až sedmdesát metrů. V 17. století byla přestavěna, ale důležité je, že se dochovaly kamenické parády na stěnách chrámu. Dávní umělci tam vytesali nesmírné množství ornamentálních a figurálních prvků, včetně erotických výjevů, připomínajících Khajuraho. A aby byl dojem kočáru boha slunce dokonalý, je do boků chrámu vysocháno dvanáct párů obřích kol. Jedná se o zcela unikátní zdobný prvek, a stát Orissa jej vnímá jako svou vizitku. Já jsem tam navzdory úmorným vedrům strávil přes tři hodiny a nafotil kvanta obrázků.

Teď mám za sebou další dva dny v Orisse, vstřebal jsem záplavu hinduistických chrámů v hlavním městě Bhubhaneshwaru a v nedalekém svatém městě Puri, navštívil jsem zdejší pláže, kde se kvůli příboji vůbec nedá koupat (což Indům nevadí, protože oni neplavou), a čeká mne 22 hodin ve vlaku na jih. Tuším, že i tam budou třešničky.

Indie, Bhubhaneshwar, 5.10.2006

Mezihra.

Dnes dávám sbohem východnímu pobřeží, a tak přihodím pár postřehů.

— Šlapací rikša funguje hlavně na severu, na jihu už převládá motorikša (kapotovaná tříkolka). Řidiči jezdí jak šílenci, ale statisticky vzato, uvnitř jste na nejbezpečnějším místě ulice.

— Chodí se po ulicích, chodníky jsou pro obchod, nebo ještě spíš pro močení. Indové s tím nedělají žádné okolky.

— Když si na veřejnosti chcete něco přečíst nebo prostudovat, musíte počítat s účastí kolemjdoucích. Budou nakukovat, ptát se, možná si nějakou vaši věc prostě půjčí a prohlédnou. Nebudou ničemu rozumět, ale je to zdejší způsob chování.

— Ať jste v jazykové oblasti Bengali, Hindi, Telugu nebo Tamil, angličtina je vždycky strašná, takže při dohadování o cenách je nutné doplnit slova řečí prstů, a nejlépe dvakrát. Typická je číslovka „pipty“, tedy padesát.

— No, výbavu pro šnorchlování jsem mohl nechat doma. Příboj a profil východních pláží skoro nedovoluje plavání. Povedlo se mi to až v Mamallapuramu v menších vlnách. Předtím mé dva pokusy skončily tím, že jsem byl plný písku, a do moře jsem se vlastně nedostal. Indové takové to poskakování na čáře příboje berou jako nejvyšší možné vyžití u moře. Muži většinou v dlouhých kalhotách, ženy vždy v kompletním sárí. Jedna ctihodná dáma přehlédla dvě velké vlny, a když ji vytáhli z moře jak hadrovou loutku, a přešel ji šok, uvědomila si, že ta průsvitná část oděvu, kterou na ní moře nechalo, odhaluje víc než se patří, a začala hysterčit. Tak se odvážní kluci znovu vrhli do příboje a příslušný závoj dodali.

— Mne ale šokovala anglicky hovořící pracovnice turistické kanceláře v Chennai. Prodala mi lístek na vlak do Maduray, a pak ještě mapu Indie, na níž jsem jí to město musel sám najít. Nekecám, začala na severu, a tak se začínám bát, jestli mne ten lístek doveze, kam chci.

Indie, Mamallapuram, 8.10.2006

Lepkavosti.

Začíná to vždycky podobně. Za zády se vám ozve — vítejte v Indii — a objeví se nějaký přátelský škleb. Ten člověk očividně chvátá dál, ale právě, když zadoufáte, že tentokrát to není ten známý scénář, najednou se zarazí a zeptá se, odkud jste. Pak ho chvíli jakoby zajímá všechno o vás, ale zvolna ten hovor stáčí na svůj krámeček a „je to jen tady kousek za rohem, to bude chvilka, jen se podíváte“. Ti Indové na to snad mají nějaké příručky. V téhle fázi je fakt problém se jich zbavit, když jim nechcete natvrdo říct, že hedvábné pyžamo nepotřebujete vy, manželka, rodiče, milenka, prostě nikdo... A když se vám to povede, stejně si vás ještě můžou někde odchytit znovu. Po několika zkušenostech jdete po ulici a ignorujete všechna ta — excuse me, sir, please etc. A včera se za mnou ozvalo — nejlevnější hotel je támhleten. A já přes rameno odsekl — no, thank you. Byl to nějaký Američan a moc se bavil. Ale pořád lepší než si od nějakého Inda nechat vnutit sárí nebo koberec, ne?

Indie, Maduray, 9.10.2OO6

Tamil Nadu — nejsme jen Tygři.

...ale taky kočičky, chtělo se mi teď dodat, protože dnes jsem viděl Tamilku tak krásnou, že by se o ni musely modellingové agentury porvat. Tamil Nadu je nejjižnější stát Indie a tamilština je úřední řeč. Tamilové jsou hinduisti, muslimku tu na ulici není vidět. Hodně tmaví lidé malých postav a z našeho pohledu trochu divokého vzezření. Teď tu taky probíhaly nějaké volby a tablo kandidátů jakoby z oka vypadlo banditům z westernu Sedm statečných. I krása žen je často taková divoká. A co jsem tu všechno viděl?

Jižně od hlavního města Chennai (dříve Madrás) je na pobřeží vesnice Mamallapuram. Tam se konečně nechalo vlézt do vody a trochu plavat, ale hlavně je tam velké sochařské představení dávné minulosti i současnosti. Celá vesnice se vlastně skládá z dílen, kde místní tvůrci tesají tradiční i netradiční motivy od sošky do dlaně až po obří kolosy. Minulost je stará dva tisíce let a chrání ji opět UNESCO. Veliké skalní útvary jsou dávnými umělci obtesány výjevy z mytologie a provrtány vtesanými sloupovými chrámy (tzv. mandapam). U vesnice je pak ještě romantický chrámek přímo na břehu moře (Šiva, Višnu). Mamallapuram byl v mém itineráři nejjižnější bod, ale pak jsem to promyslel a přidal ještě dvě tamilská města skrývající podobné klenoty — chrámy navenek charakteristické vysokými barevnými branami (tzv. gopuram). V Maduray i v Tiruchchirapalli (ta dvě ch za sebou tam skutečně patří) je to podobné. Postupné dotváření chrámů od nějakého sedmého až do konce dvacátého století je uvnitř dokumentováno směsí architektonických kouzel, ale praktikovaný hinduismus v nich nějak zůstává stejný. A zítra hurá na severozápad.

Indie, Tiruchchirapalli, 10.10.2006

Mysore — město maharádžů.

Tak, a zbývá mi týden. Poprvé od příletu jsem tři noci na jednom místě, a poprvé jsem se také neřídil podle Lonely Planet, a po devíti hodinách přejezdu atobusem mezi státy Tamil Nadu a Karnataka jsem vzal první hotel od nádraží. Je za sedm dolarů na noc, což je na mé zvyklosti hodně. Mám velký třílůžkáč a celou armádu malých švábů, takže před odjezdem budu muset chemicky „upravit“ své rance. Dnes v noci si před mým pokojem udělali nějací hoši mejdlo, a ve čtyři hodiny tak hlasitě obraceli žaludky naruby, že jsem mohl klidně zamáčknout budík. Po šesté už jsem seděl v prvním ranním autobusu do Bandípuru, abych zpestřil tu řadu chrámových a palácových zážitků trochou přírody. Dnešní den jsem si totiž vyhradil pro osmdesát kilometrů vzdálený národní park s množstvím tygrů a jiných velkých koček, a dalších místních zvířat. Prospekty a nápisy u vchodu ale varují, že ta zvířata vidět nemusíte, a po zkušenostech z předloňské projížďky po jiném indickém parku Panna jsem moc nečekal. Bohužel, safari parkem je možné místním autobůskem, a v tom mém byly indické rodiny s asi osmi malými dětmi. A tak ta pištící a vřeštící společnost varovala zvířátka určitě nadálku. I tak jsme viděli nějaké jelínky, bůvoly, veliké lesní prase a varana.

Ale kvůli tomuto zážitku bych do Mysore nejel. Včera jsem tu absolvoval místní turistický trhák — návštěvu maharádžova paláce. Ten původní sice koncem 19. století vyhořel, ale v roce 1912 ho za 42 milionů rupií postavili znovu. Vstupní brány jsou rámovány vždy gopuramem (pyramidálně tvarovaná věž) v dravidiánském stylu s příslušnými hinduistickými chrámy. Vlastní palác je indosaracénský pohádkový zázrak s oslnivě třpytivým interiérem. Vnitřek si ale nevyfotíte, aparáty se musejí nechat ve zvláštní úschovně, a stráže na každém kroku sledují, jestli se o něco nepokoušíte... A aby zpráva z Mysore byla kompletní, dopoledne jsem si vyjel na Chamundi Hill, takový kopeček 300 metrů nad městem, kde je hinduistický chrám se sedmipatrovým 40 metrů vysokým gopuramem.

Teď ještě sedím u vchodu do Bandípuru, protože se mi do hlučného města nechce, a pozoruju mahuta na slonu. Právě porazili tou sloní silou suchý strom, páčením mezi dvěma dalšími ho rozlámali na menší klády, a teď s tou hlavní částí na sloních klech kráčejí někam pryč. Úžasné! Začínají kolem mne nějak moc pobíhat místní opice, tak to radši balím a jdu chytit nějaký autobus do civilizace.

Indie, Bandípur, 13.10.2006

Dotyk jainismu.

Cizinci, jež jsem v Indii zatím potkal (mám na mysli samotáře, jako jsem já) byli „planeťáci“. Lonely Planet je skutečně slabikář tuláků-soliterů na celém světě. Není to jen bedekr, je to jízdní řád, dějepis, kulturní průvodce, prostě miláček... Tyto dny jsem podle něj jezdil ve státě Karnataka, po okolí města Hassan. Městečko (117 tis. obyvatel) je důležitou křižovatkou, ale pro cestovatele výhodná základna k návštěvě tří význačných kulturních památek. Včera odpoledne jsem si dojel do Sravanabelagoly, poutního místa jainistů, kde je od roku 983 vztyčena sedmnáctimetrová žulová socha jejich boha Bahubali. Atraktivitu místa zvyšuje i to, že socha je v chrámu postaveném na obrovské skále, do níž je pro poutníky vytesáno 614 schodů. Bůh je nahý a strnulý, jak je u jainistů zvykem, a měla by to být nejvyšší monolitická socha na světě (?).

Jainisté se v desátém století namíchali i do kultury Hoysala, jejíž vrcholné architektonické ukázky (11.—13 století) můžete opět snadno navštívit z Hassanu. Chrámy Bellur a Halebid se obvykle vyslovují jedním dechem. Oba jsou zvenku i zevnitř pokryty takovou spoustou skvělých soch, vlysů a dalších kamenických zázraků, že to bez problémů snese srovnání s Khajurahem. Zvlášť propracování sošek v Belluru je dokonalé a jedinečné. Jainistická topornost zobrazení tu naštěstí nezapracovala, a výjevy jsou plné pohybu, fantazie a hravosti. Strávil jsem tu celý den, a utekl jsem až když dotěrnost Indů přestala být snesitelná. Na ty věčné otázky, jak se jmenuju, jsem už ironicky odpovídal — John Lennon — a hrozilo nebezpečí, že by si časem někdo mohl všimnout, že to jméno už někde slyšel. A taky už se mi někteří zvlášť neomalení chodili koukat přes rameno, co to píšu. Doprava lidovými autobusy funguje skvěle. Není to luxus, ale stačí mít Lonely Planet a umět to vyslovit, a za dvacet korun (v přepočtu přes dolar) vás odvezou sto kilometrů. Zítra takhle pojedu osm hodin na sever.

Indie, Hassan, 15.10.2006

Hajlajty.

Tady jsem přece letos neměl být. K jihovýchodnímu pobřeží jsem během cesty přidal jih, tedy stát Tamilů, ale teď mě noční autobus (žádný spací de luxe, normální lidovka) vyplivl v Goa, a to je nejznámější plážová oblast západního pobřeží. No, zkusím to vysvětlit. Včera jsem si užil další kamenný highlight (jak zní v turistickém žargonu to nejnej) a zjistil jsem, že teď už můj itinerář nabízí jen druhou až třetí ligu, prostě sešup k odletu. A tak jsem zatoužil zopakovat si předloňský závěr indického putování. Obětoval jsem dvě noci spánku, a až se rozední, odjedu si lehnout na svou oblíbenou pláž Calangute.

A včerejší hajlajt? Hampi je na seznamu UNESCO hodně vysoko. Taky jsem tam potkal víc cizinců než za celou letošní cestu. Půjčil jsem si na to kolo, protože vzdálenosti mezi památkami na někdejší království Vijayanagar (14.—16. století) jsou rozesety na mnohakilometrové ploše. Aspoň u jedné se musím zastavit. Chrám Vittala je v atraktivní krajině, a cesta k němu trvá půlhodinu chůze po balvanech a kolem dalších chrámů (postupně rekonstruovaných). Odměnou vám je kamenná báseň. Uprostřed rozlehlého nádvoří jsou tři hlavní objekty. Kamenný kočár (s bohem Garudou uvnitř) tažený veselými slony, a dva sloupkové chrámy s mistrovským rukopisem vrcholného období Vijayanagar. Sloupky jednoho jsou dokonce zvučné, a nechá se na ně hrát dlaní jako na perkuse. To ale můžou jen oficiální průvodci, a ochranka to hlídá, protože jinak by to „hraví“ Indové během pár dnů tutově rozmlátili. Nic lepšího jsem si na závěr cesty naplánovat nemohl. Ostatní objekty Hampi jsou také té nejvyšší třídy, ale po Vittale už mě tolik nebavily. Moc mi ale připomněly dětství a mou nejoblíbenější knížku — Kiplingova Mauglího. Takhle nějak tam ty rozpadající se chrámy maloval Zdeněk Burian.

Tak, je půl sedmé, rozednilo se, a já jdu ještě zjistit, jak odtud večer překonám těch dvacet hodin k letadlu z Hyderabadu do Evropy. Nějak se mi tam nechce.

Indie, Goa, 18.10.2006

Dovětek.

Cestovatel — samotář by si měl dovolit úplné vypnutí až po návratu do vlasti. Jenže ty nálady přicházejí samy, a pak se dějou věci. Včera jsem věděl, že svůj odskok na západní pobřeží musím mít časově zmáknutý, pokud chci strávit poslední noc před odletem v Hyderabadu. Věděl jsem také, že v tom spoji z Goa do Hyderabadu je vždycky jen jeden autobus. A stejně jsem najednou přestal počítat, a zdálo se mi, že mám spoustu času. Jenže pak se mnou autobus z pláže začal objíždět nějaké periferie, a na nádraží v Panaji (hlavním městě státečku Goa) jsem zjistil, že do odjezdu toho jediného autobusu mi zbývá 40 minut a 37 kilometrů. To žádný autobus nebo taxík nemůže stihnout. Ale já jsem tam uviděl motorkáře (jedna z tamnějších forem taxislužby), a řekl mu, že chci být do sedmi v Margao. On udělal takový ten taneček hlavou, co u Indů znamená souhlas, a jeli jsme. Za jízdy mi přes rameno řekl, že už to udělal za dvacet pět minut. Ale ve večerní špičce a na tandemu s chlapem, který má na zádech dvacetikilový bágl, a přes rameno těžkou tašku? Předlétli jsme všechno, co se před námi objevilo, zleva, zprava, po krajnici, v protisměru, dokonce jsme prokličkovali i zablokovanou křižovatku (nějaká bouračka), kde motorkář, zřejmě posílen mým cizineckým zjevem, odstrčil překážejícího policistu. Byla už úplná tma, osvětlení žádné, a za stálého troubení jsme dělali ten slalom mezi osvětlenými i neosvětlenými vehikly. A pak jsme najednou stáli minutu po sedmé u autobusu. Neuvěřitelné!

Ale za trest mě čekala Indy přeplněná lidovka, a našlo se, taky za trest, jen jedno místečko úplně vzadu. Silnice indického vnitrozemí jsou strašné. Asfalt je odkusován asi vodní erozí v době monsunů, a většinou z něj zbývá jen pruh uprostřed, tak na jedno a půl vozidla, s nepravidelnou perforací, která shora vypadá jako grónské pobřeží s fjordy. Jakékoliv předjíždění a potkávání vás nutně zavede na ty výmoly, a tak ty staré kraksny drncají a skáčou. Na mém zadním sedadle to byl úplný katapult. Spánek jsem si prostě zakázal, protože díky nekonečné řadě kamionů v obou směrech, jsme po krajích jeli stále a nechtěl jsem si rozbít hlavu nebo brýle. Připočtěte vedro, pot a prach — to byla dlouhá noc. Díky mimořádným výdajům za nájem motorky mi navíc došly prachy, takže jsem musel po příjezdu do mezizastávky v Hospetu zajít do nóbl hotelu a časně ráno ukecávat recepčního k jednomu nestandardnímu obchodu, abych měl na pokračování do Hyderabadu. No, povedlo se, a jsem tady. A jsem ve střehu. Tohle ještě není doma...

(Indie, Hyderabad, 19. 10. 2006)