na další stranu
Daniela Hodrová
Podařilo se mi navázat kontakt s Danielou Hodrovou. Požádal jsem ji o souhlas s publikováním jejích básní, jež vyšly v Divokém vínu 3 a 4 v roce 1964. Oslovila mě „Milý Ludvíku“ a souhlasila. Zeptala se jen, proč je chci vlastně uveřejnit na internetu, jsou prý jen doklad o dobové poetice, které v nich zcela podlehla. Napsala mi, že některé věty (verše) z nich vešly do nepublikované prózy Pravonín napsané v těch letech. Některé motivy, např. motiv akrobatů na stožárech se najdou v jejích románech, v trilogii Trýznivé město. Další díl toho celku s názvem Komedie vyjde asi za tři měsíce v nakladatelství Torst.
Vidění člověka, který zahodil
poslední příležitost
Takové bouchnutí dveří
Které jednoho krásného dne chytnou
a shoří
(Ale lidé tomu neuvěří
dokud z nich nezbude hromádka
popela)
Takové neplodné osamění ve dvou
Takové popíjení dávno vystydlého
Čaje
Takoví oškliví milenci Takové postele
k ničemu
Takové snové moře s břehem Naděje
Který vode stejně OMELE do podoby
Fádně zbarvených valounků velikosti
slepičího vejce
A takovej kůň co se o pohřbu
Zastřeleného vzpínal a ržál
Až se člověk bál zdali se mu nechce
Vtrhnout do ulic Ačkoli by se ani
pak
Nestalo v podstatě nic
A svět by šel dál
A zřejmě
NEJINAK
Takové bouchnutí dveří Taková
hromádka popela
Takoví oškliví milenci Takové postele
Takové osamění Takové koňské ržání
Takové fádní kamení už předurčené
k omlení
Takové plytké popíjení čaje Takové
Vyhnání z domnělého ráje
A nakonec toho ARCImumraje
Takovej malej
STUDENTÍK
Takovej malej studentík nestudentík
Jenže mi zmizel a nevím kam
A už je pryč a už ho
NEPOTKÁM
Takové dveře nedveře Takové jizby
nejizby
Takoví milenci nemilenci Postele
nepostele Čaj nečaj
Takovej ubohej život
NEŽIVOT
Četl o SMRTI OBĚŠENÍM (tehdy se mi
to zdálo osudovou náhodou)
Podtrhával si slova červenou tužkou
A pak mě odváděl nocí a odváděl mě
tmou
A když jsme se konečně ocitli za
Vodou
Ztratil se mi a nevím kam
Jakživ už ho nepotkám
Ačkoli jsme spolu MOHLI UDĚLAT
Spoustu dobrých a člověku potřebných
Věcí
Jako třeba Jizbu a k té Jizbě Dveře
Nakreslené aspoň prstem do popele
aby se mohlo VCHÁZET
A Čaj a jedno Neosamění a možná
Jeden Ráj tentokrát nedomnělý
Jedny krásné Milence a jedno Ržání
tůze skvělé
Jedno nesnové Moře na potkání
A jeden Svět
Který by šel dál
Určitě maličko
JINAK
Balada o dětství
Kdysi se mi svěřil Mikola
MÁM RÁD JABLÍČKA SOUDKY
A proto jsme spolu šli Cestou
Kde v hlubokých brázdách
Ležela kalná Voda
Ale šli jsme také strašně suchou
Travou která praskala
Jako by se v ní rozhořívaly
skryté Ohníčky
Odevšad vyletovaly
Scvrklé kobylky popelavé a vysušené
Právě tak jako ta tráva
Šelestila a harašila
Tak jako Tráva od Pradávna
A potom jsme uviděli Koně
Stál se svěšenou hlavou
A pomalu tu trávu
Spásal
JEDNOU MĚ KOPNUL KŮŇ DO BŘICHA
Řekl mi tehdy Mikola
A Mikola sám o sobě byl
Neskutečný
Chodil po provaze (bylo mu teprve
Dvanáct let)
Zatímco bratr Jožka sjížděl po
bílém stožáru
Nepředstavitelně rychle
S hlavou dolů
Přitom si vůbec nepopálil ruce
A šli jsme dál okolo keřů ve kterých
Hnízdili Ptáci
MÁM RÁD JABLÍČKA SOUDKY
opakoval Mikola
A mezitím jazykem přesunoval Stéblo
Na druhý kraj úst
Až jsme došli do Domu s pavlačemi
Tenkrát vletěl jeden z těch
vyplašených ptáků Dovnitř
Na schodech postával Svatý
Chlapec s andělským jménem naschvál
Před mýma očima
Zavřel všechna okna a když jsem ho
míjela řekl mi
JOŽKA SEVER
SE ZABIL
V noci se mi potom zdálo o Jožkových
Nepopálených Rukou
Chlapec s andělským jménem stál
opět na schodech
A ušklíbal se JOŽKA SE ZABIL
ALE S TÍM JSI PŘECE NIC NEMĚLA
NEBO SNAD JO
Na konci té Prapodivné pouti
za Jablky se Mikola
Zastavil a promluvil
MÁM RÁD
JABLÍČKA SOUDKY
ALE TADY
NEJSOU
|
