na další stranu
Ellen Jilemnická
Večer
Zhasla světla v mdlých ovocných sadech,
deštníky nastavují své hroby okamžikům,
nečistoty samy se sypou na svá určená místa,
vařiče vaří chvílemi nápoje stesku a nesmyslnosti —
A kdybych řekla, že probudím ony chvíle v život,
byla bych jako hlasy, které nevznešeně vřou,
které vřou jako melodie večerních ustupujících polí —
A šlapeme do prošlapaných schodů a je to jako úsměv,
čtyřhranné místnosti jsou symbolem domovů —
Jednou jsem vrazila do svítilny
a ona začala osvětlovat stupně barev,
myslela jsem, že nedostuduju pro změnu světa —
byla to nálada zabírající sen —
uschlé květiny zde zpívají jako volající děti,
házím neomezené chvíle jako odpadky slz,
docházím stále blíže, schody jsou vždy křivkou —
a večery bývají ohraničeny nocí,
loutky hrají tóny začátkům světa —
Ať se všechno podobá všemu,
lidé bloudí rozhoupaným přesoleným světem,
ustupují okamžiky se svými nápoji,
ustupuje večer, melodie myšlenky,
noc podobná noci, podobná ničemu a všemu,
noc vznešená jest zde —
znovu se probouzet a bloudit pro večery života ———
|
