|
na další stranu
Štěpán Votoček
STEFANSRUH
Na horách je jaro opožděné; severní svahy se ještě nezbavily zbytků sněhu, ale na dlouhých jižních loukách už světlá zeleň čerstvé trávy překryla tlející loňské stvoly. Strouhy z mokřin, jež přepitá dubnová hlína nestačila vsáknout, stékají do blyštivého proudu potoka. A u něj, za vrbovím, se krčí drobné růžové květy lýkovce a vábí jedovatou vůní děti, lovící z mělké tůňky s usmrcující zvědavostí rosolovité chuchvalce žabích vajíček.
Od kostela dolů se klikatí úzká silnice s novými výmoly po poslední zimě. Na stráni podél ní jsou nepravidelně rozesety chalupy s černými térovými střechami, s latěmi na spárách mezi svislými, nevlídnou povětrností ošlehanými fošnami, a s kamennými zídkami u vchodů, o něž se opírají barevné svazky skleněných trubiček nanošených v krosnách ze sklárny. Z nich místní po večerech už po generace vyrábějí korálky a vánoční ozdoby, aby si přivydělali v těžkých časech, které jsou na horách odjakživa.
V jedné ze zatáček stojí Wernerova chalupa. Severní částí je zapuštěna do příkrého břehu, jižní průčelí se vypíná vysokým štítem nad zákrutou silnice, od níž ji dělí úzký pruh s několika keři rybízu a sotva vzrostlou osikou pod okny. Roubené přízemí na vysoké podezdívce je jistě stoleté, ale podkroví pod mansardově přestavěnou střechou je moderní, s širokými svisle dělenými okny, z nichž je výhled daleko do Čech.
Začal květen, poslední dny války. Rádio ve světnici od rána opakuje, že vůdce padl a generál Jodl na rozkaz admirála Dönitze podepsal bezpodmínečnou kapitulaci. Ze Slezska se blíží ruské tanky. Alfred Werner otáčí bakelitovým knoflíkem přijímače a hledá na podsvícené škále vlnovou délku, která by nabídla alespoň záblesk naděje, že ještě není úplný konec. Marně. Jeho svět se zhroutil. Všechno, v co posledních deset let věřil, nenávratně zmizelo. Třetí říše se obrátila v prach a v rozvalinách Berlína se prohánějí Mongolové. Budoucnost není, jen bolševické temno. Ne, tohle není svět pro jeho potomky.
Mlčky uloží ke spaní děti, uběhané po dlouhém dni venku, a manželku pošle gestem ruky nahoru za nimi. Ta jeho rozpoložení chápe – prožívala s ním všechno to opojné nadšení v osmatřicátém i vystřízlivění po Stalingradu, ale čím bylo jasnější, jak válka dopadne, tím více se Alfred uzavíral do sebe. Odmítal smířit se s realitou, křičel na ni a vztekle argumentoval frázemi, na které bylo lépe zapomenout. Jak se to stalo, že se dcera českého ochotníka z nedaleké Tříče zamilovala do muže, jako je Alfred? Jak se to stalo… Před dvaceti lety nebyla žádná Říše, žádný Hitler, žádné konečné vítězství – jen pohledný kluk ze Stefansruh za kopcem, kterého potkala na tancovačce.
Když na minulý podzim uspořádala na výšině nad obcí stranická organizace okresu Gablonz slavnostní vztyčení kamenného říšského kříže na památku padlým z okolních vesnic, ani bojovný projev samotného Konráda Henleina nezvrátil dojem, že se jedná o tryznu nejen za německé hrdiny, ale za celou Třetí říši. Henlein následně nocoval na stranické základně Rösslerbaude, kde se s místními straníky včetně Alfreda ožral a nebral si servítky. Ráno Alfred ženě řekl, že je válka prohraná.
Ale ona věří, že ho nakonec přesvědčí, že to není konec světa, zvládne to, vždy na ni nakonec dal. Nezbývá jim, než se vyrovnat i s tím, co přijde, a věřit, že snad jejich děti se dočkají lepší doby. Jak se mýlí, a kam až dospěly myšlenky jejího muže, nemá nejmenší tušení. Za chvilku pravidelně oddechuje, je tak unavená.
Alfred Werner si nalije pálenku a s čelem v dlaních sedí u stolu, žárovka vrhá zlověstné stíny na staré trámy. Snad podvědomé poslední zaváhání ho donutí vstát ze židle a vyjít před dům na studený jarní vzduch, ale ani ten horečnou mysl nezklidní. Zašlo to už příliš daleko, cesty zpět není. Vrátí se do místnosti a vytáhne ze šuplete pouzdro s pistolí Parabellum, vysype ze zásobníku patrony a znovu je pečlivě poskládá zpět. Zbraň nacvičeným pohybem natáhne, první náboj s cvaknutím zapadne do komory.
Je těžké si představovat, co se odehrálo dál. Jisté je jen to, že čtrnáctiletý Hans vyskočil oknem a polomrtvý doběhl k sousední Presslovic chalupě, kde omdlel u dveří. Teprve ráno se sousedé odvážili přiblížit se k Wernerovu domu. Dveře byly zevnitř zamčené a po jejich vypáčení se naskytl hrůzostrašný pohled. Alfred Werner zastřelil svých šest dětí, ženu a sebe.
Z celé rodiny přežil jenom nejstarší syn Hans. Presslovi ho nějaký čas nechali u sebe, ale protože byli Češi, nebylo únosné, aby německého parchanta přechovávali doma dlouhodobě. Po připojení Sudet k Německu Presslovi pohraničí neopustili, otec Pressl se jen díky prodělané tuberkulóze vyhnul službě u wehrmachtu a nyní musel své češství pracně dokazovat. Následující měsíce se Hans skrýval po půdách a stodolách, jídlo mu tajně nosil nejstarší Presslovic syn Michal, odmala jeho kamarád a spolužák z lavice. Nakonec se Hans sám přihlásil k odsunu a odešel navždy s ostatními.
Obec Stefansruh se vylidnila, ale znovu měla české jméno. Několik německých rodin smělo zůstat, aby se vůbec mohla rozjet výroba ve znárodněných sklárnách v údolí. Presslovi si německým nábytkem tajně odnošeným po nocích vybavili svoji skromnou domácnost a Wernerovic koza zdvojnásobila četnost jejich stáda. Opuštěná stavení nechátrala dlouho, nastěhovali se do nich noví obyvatelé z vnitrozemí – příležitost přijít k hotovému se už víckrát nenaskytne. A protože vesnice s rozhlednou na kopci byla atraktivní lyžařským terénem, a navíc vlakem dostupná z Prahy, nezapomnělo se ani na zájemce o rekreační využití dosud nerozebraných domů. Přednost dostali ti, kteří byli za okupace perzekuováni.
Tak přišla k chalupě i má prateta, kterou zastihl květen 1945 v cele smrti na Pankráci. Byla odsouzena za ukrývání odbojáře a jen díky konexím v protektorátní vládě se podařilo její exekuci několikrát odložit, až ji nakonec po dvou letech žaláře osvobodili i s ostatními vězni povstalci. Ač byla profesorkou němčiny, po válce žádným sentimentem vůči Němcům, kteří ji chtěli popravit, rozhodně netrpěla. Dům nalezla ve stavu, v jakém zůstal po vyvraždění Wernerovic rodiny. Po likvidaci stop krveprolití chalupa znovu ožila, ovšem jen o sobotách, nedělích a prázdninách. O Němcích se nemluvilo, jen se spalo v jejich postelích a jedlo z jejich talířů.
Letní měsíce na horách byly vyhrazeny výpravám na borůvky, maliny a lesní jahody, občasným výletům na hřebeny, koupání v písečných tůních mezi balvany Jizery a sporadické pomoci Presslovým při senoseči. O zářijových a říjnových víkendech, kdy se povětřím z dálky nesly tupé údery seker a ostré zvuky cirkulárek zakusujících se do smrkových kulatin, sbírala prateta šípky a fialové čirůvky na pastvinách mezi břízkami a zakrslými jeřáby, pokrytými po ránu jinovatkou. Po večerech pak porovnávala úlovky s ilustracemi z atlasů hub, kterých měla plnou knihovnu. Šípkový a jeřabinový džem byly pratetinou chloubou a vítanou ingrediencí při pečení vánočního cukroví.
Uběhlo čtyřicet let, z osiky před východními okny se stal mohutný strom bránící výhledu na vrchol Bílé skály a protilehlou sjezdovku. Pratetě táhlo na osmdesátku, jediný její syn žil v emigraci, a tak se rozhodla chalupu přenechat mojí mámě, která se o ni ve stáří starala. Nepočítám-li výměnu eternitové střechy za plechovou a občasné natření prken, trámů a oken, vzhled domu se od války prakticky nezměnil. Stejně tak tomu bylo i s vybavením. Voda se nosila od pramene ve smaltované konvi a rozvody elektřiny v původních kabelech, uchycených ohnutými hřebíky k prknům, neměly šanci projít žádnou revizí. Díky tomu všemu si chalupa zachovala ponuře autentickou atmosféru.
Pratetě zůstalo nadále podkroví a půda s haraburdím. Rád jsem ji navštěvoval, v zakouřené místnosti plné zavařenin přešívala na šlapacím šicím stroji obnošené hadry a nad sálajícími kaborkami sušívala šišky na zimu. Poslouchali jsme Svobodnou Evropu, vyučovala mě němčinu a angličtinu a vyprávěla mi ledacos, co za svůj dlouhý život prožila: jak za první republiky cestovala po Evropě, jak studovala v Dijonu a prázdniny trávívala se svou ovdovělou matkou u Lago di Garda, jak hlídala rok děti známým v Pensylvánii, s kým z předválečné avantgardy se stýkala, ale události roku 1945 byly tabu. O mordu Wernerovy rodiny jsem se postupně dozvídal z různých narážek a náznaků. Bral jsem to jako senzaci, byl jsem náckovi Wernerovi vděčný za tak výjimečnou historii naší chalupy.
Později, na medicíně, jsem pořádal na chalupě lyžařské víkendy, při kterých nebyla nouze o alkohol, marihuanu a další kratochvíle. V kachlových kamnech praskala smolnatá polena, na rezavé plotně bublal svařák a rámy oken vrzaly v nárazech větru – to bývala ta pravá chvíle pro vyprávění dávného krvavého příběhu.
Strašení spolužáků jsem dotáhl téměř k divadelní dokonalosti: uprostřed monologu popisujícího Wernerovo řádění, jehož detaily jsem postupně vylepšoval, jsem pokaždé ze zdi sňal starou sekyru širočinu, která se bůhví odkud v domě vzala, a tvrdil jsem, že to je vražedný nástroj. Fleky na matracích byly mozkomíšním mokem a skvrny za zdi špatně odstraněnou krví. Holky se pak bály jít samy přes vymrzlou tmavou chodbu na záchod, pochopitelně suchý. Jednou se mi dokonce nechtěně podařilo vyvolat davovou psychózu – to když se na oblečení všech objevily nevysvětlitelné červené šmouhy. Následně jeden bázlivec, věřící na duchy, odmítl v domě přenocovat, překotně nacpal spacák do ruksaku a odešel sněhovou vánicí na poslední autobus. To, že pouští barvu sedák saní, na kterých jsme se střídali při sjezdu od rozhledny, jsem si nechal pro sebe. Zkrátka to byla velká legrace.
Prateta zemřela na začátku léta a můj poměr k chalupě se měl brzy definitivně změnit.
Jeden únorový pátek následující zimy jsem přijel pozdě večer z Prahy. Za svítání jsem chtěl vyrazit na běžky a jako každoročně přejít sám přes hory. Nebylo ani moc sněhu, tak po kolena, takže nebylo nutné prohazovat cestu od silnice k domu. První nepříjemností bylo, že někdo minule zapomněl vylít konev a zmrzlá voda ji roztrhla. Naštípal jsem třísky, zmačkal noviny a začal zatápět. Ale komín nechtěl chytit tah a za pár minut byl celý dům plný kouře. Až na několikátý pokus se podařilo skomírající ohýnek rozfoukat, ale musel jsem ještě hodinu větrat, aby uzený vzduch byl vůbec dýchatelný. Naložil jsem kaborky briketami, zalezl jsem oblečený do zastlané postele a uhnízdil se mezi vrstvami peřin čpících myšinou. Nebyl žádný problém usnout.
Náhle, uprostřed noci, mne probudil něčí pohled. Nechápu, jak může někoho probudit to, že se na něj někdo jiný v tichosti dívá, ale bylo to tak. Snažil jsem se rozkoukat, až jsem spatřil obrys mužské postavy stojící mezi futry. Natáhl jsem ruku po vypínači lampy, ale nenahmatal jsem ho. Otočil jsem se zpátky ke dveřím, jenže vetřelec mezitím zmizel. Byl jsem hrůzou paralyzován, ale nakonec jsem poslepu otevřel zarýglované okno nad postelí a vyhlédl ven. Tatáž postava stála na sněhu, obličejem nasvíceným měsíčním světlem otočená ke mně, a najednou jsem – nevím jak – věděl, kdo to je. Byl to Alfred Werner.
Chtěl jsem vstát, seběhnout po schodech a zamknout, asi jsem na to večer zapomněl, ale podklesly mi nohy. Ležel jsem na podlaze, vdechoval ledový čerstvý vzduch a snažil se pochopit, co se děje. Uvědomil jsem si, že mám halucinace. Malátně jsem se postavil a otevřel do blednoucí noci i zbylá okna. Oxid uhelnatý pozvolna vyprchával z místnosti. Vrah své rodiny, nacista Alfred Werner mi zachránil život.
Na běžky jsem ráno nevyrazil, bolela mě hlava jako po flámu. Místo toho jsem vylezl na půdu a pod jasanovými lyžemi, bambusovými hůlkami, rámy od obrazů, pikslami s různým obsahem, klubky špagátů a trusem kuny jsem našel dřevěnou bednu, kterou jsem hledal. Věděl jsem, že v ní má být něco po Němcích. A tak jsem objevil zcela nedotčený archiv rodiny Wernerů.
V krabicích od bot byly pečlivě seřazeny dopisy asi od roku 1900, kolorované pohlednice z výletů, pozdravy z vojny, blahopřání k svatbě v němčině i češtině – zjistil jsem, že Wernerova manželka byla Češka z vesnice za kopcem. Pod korespondencí leželo několik alb se zašedlými fotografiemi. Alfreda Wernera jsem poznal hned. Byl na několika snímcích s rodiči, se ženou, s dětmi, s motocyklem... Oprašoval jsem časem nedotčené sudetoněmecké kalendáře, svázané ročníky časopisu Klubu německých turistů, katastrální mapy, učebnice, dětské knihy. Prohlížel jsem si barevné portréty vojáků Afrikakorps a polárních oddílů, letáky henleinovců s chytlavými hesly, ale i katolické brožury a obrázky s mariánskými výjevy, na jednom byl rakouský infanterista na srbské frontě s panenkou nad hlavou, na dalším anděl strážný u pelesti postele stonajícího děcka. Našel jsem i Wernerův zbrojní průkaz a stranickou legitimaci NSDAP.
Fascinovaně jsem listoval vymazanou minulostí. Najednou mi připadalo, jako by válka skončila včera a celé ty roky byly jen zpomalenou chvilkou ticha mezi střelbou a její ozvěnou. Jako by byla mnohem blíž, než když mi bylo deset a hrál jsem si s kamarády na Němce a partyzány. Lidé, kteří tu žili před námi, měli náhle tváře a jejich blízkost byla téměř hmatatelná. Jaké peklo se asi odehrávalo v hlavě vyšinutého otce, odhodlal-li se k tak šílenému činu? Jaká nepřekonatelná zášť sžírala pratetu, když odmítla pustit přes práh v roce 1968 i o dvacet let později nemluvného Hanse Wernera? Uvědomil jsem si, že jsem ho při jeho druhém návratu zahlédl. Poštmistrová, jedna z mála pamětnic, se tehdy zmínila, že tu byl Hans, a já jsem si vybavil šedovlasého pána, upřeně sledujícího od silnice naše okna. Měl stejný pohled jako oné noci přízrak jeho otce.
Od té doby mívám pocit, jsem-li v chalupě sám, že za mnou někdo stojí a pozoruje mne. Možná je to vlastnost všech starých domů, nevím. Usínám nerad pod skřípajícím trámovím a zdají se mi znepokojivé sny. Přiznávám, že mě dostihla vlastní lehkomyslnost, a pochopil jsem, že lidské obydlí se takového stigmatu nemůže nikdy zbavit.
Kdyby Hans Werner zabušil zítra na dveře, rád bych ho pozval dál. Uvařil bych mu čaj do jednoho z porcelánových hrnků se zlatým ornamentem, ze kterého možná už kdysi pil. Přinesl bych mu fotky jeho rodiny, jeho školní sešity a obrázky, které se svými sourozenci maloval. Nabídl bych mu klíče a kdyby je chtěl, nechal bych mu je. Myslím ale, že by o ně nestál. Asi by si jen ještě jednou a naposledy prohlédl rodný dům a možná se usmířil s otcem.
Ovšem Hans Werner nepřijede, zemřel bezdětný před několika lety v Bavorsku. Na poště to tehdy říkal jeho kamarád ze školy, který si s ním celý život dopisoval, starý seschlý horal Michal Pressl. Na poště, která byla jako zbytečná nedávno zrušena.
Melancholie opuštěné krajiny, zarůstajících hřbitovů a slepě končících cest pozvolna mizí pod smečkami cyklistů a pneumatikami čtyřkolek. Po vyhnaných domorodcích se vytratili i jejich nástupci z generace mojí pratety, která s bandaskou borůvek na provázku okolo krku, v montgomeráku a výstřední hučce osaměle čelila modernímu věku sbírajíc klestí na kraji lesa.
Dnešní konzumenty hor nelze přehlédnout: v outdoorovém oblečení křiklavých barev, trekingových botách, s teleskopickými holemi a navigací v mobilu pochodují od kiosku ke kiosku, na očích zrcadlové brýle a v uších olivky sluchátek.
Jen když přijdou sychravé podzimní večery, hory se vylidní, vítr lomcuje větvemi a rozechvívá okenní tabulky, stane se někdy, že psi se bezdůvodně rozštěkají do tmy. To je čas, kdy stíny mluví německy.
NOČNÍ CHODEC
Nebyl bych věřil, že se tu ještě někdy ocitnu.
Znáte ty domy z dvacátých let, se žulovými schody a mosazným zábradlím zakončeným precizně vysoustruženým dubovým držadlem do leskla ohmataným a ladně vykrouženým v patrech a mezipatrech, přes které když se podíváte do přízemí, jako byste hleděli do šachty. Domy s nautickými prvky, kajutním okénkem na výtahových dveřích, sem tam dekorativní detail, trochu art deco, trochu co já vím. Domy, kde nebydlela žádná chudina, ale ani honorace, které nenajdete na nábřeží, ale na Vinohradech samozřejmě ano, kupodivu i na Žižkově či v Holešovicích. Domy, kterým čas navzdory vzdušným stropům a zamýšlené vzletnosti – skončila světová válka, budeme žít moderně – zlomyslně přisoudil noirovou atmosféru.
Stoupáte-li schodištěm takového domu či vstupujete-li do kabiny zdviže, máte neodbytný pocit, že jste se propadli do roku jednačtyřicet, že se zpoza rohu vynoří muž v dlouhém kabátě a klobouku s krempou zastiňující oči, v kožených rukavicích, s pravicí zasunutou hluboko do kapsy pláště – dozajista v ní svírá revolver –, a když vás konspirativně požádá o připálení cigarety, budete jen vyplašeně přemýšlet, je-li to agent gestapa, či pobožný pistolník Morávek.
No a před takovým domem jsem stál. Předesílám, že končil listopad a byla už tma – přesněji řečeno tma by byla, zhasla-li by pouliční světla. Protože jsem o chvíli dřív slyšel přes okno hospody závěrečnou znělku zpráv, věděl jsem, že je něco po osmé. Do oné ulice jsem zabloudil náhodou, snaže se zkrátit si cestu k zastávce tramvaje. A tu, spěchaje směrem k parčíku s blikající lampou na rohu, jsem poznal místo, kam jsem se dostal. Zcela jist jsem si zprvu nebyl – čtvrt století je čtvrt století a paměť je tvárná jako jíl. Až jmenovka na jednom ze zvonků u vchodu mi dala jistotu. Stál jsem a přešlapoval, zazvonit bych si byl netroufl, to ne – ale dveře nebyly dovřeny a to byla výzva.
Mohl jsem se samozřejmě otočit a pokračovat v cestě jako každý rozumný člověk bez sklonu k sentimentalitě – mezi něž se počítám –, ale zvědavost byla v tu chvíli větší, lze-li ono nutkání nazvat zvědavostí. Zacvaknutí vchodových dveří za mými zády mě vylekalo. Dalo se pochopit jako varování, ale já si je vyložil jako přitakání, na stěně jsem nahmatal vypínač, rozsvítil a vykročil. Rozum se přesto bouřil: co tu děláš, je to dávno passé, nebuď blázen, ale s každým dalším schodem mi bylo jasnější, že moje chtění či nechtění už tu nerozhoduje. Že jsem jako vyléčený alkoholik, kterému dali čuchnout k láhvi, a on ví, že ji vypije do dna. A tak jsem stoupal nahoru, dlaní se přidržuje ošoupaného dubového madla; první patro, druhé patro, třetí, čtvrté, z podpalubí ke kapitánskému můstku.
Poslední podlaží, byt vlevo, kukátko zasazené ve výši očí do tmavě dýhovaných dveří, zámek a koule, napravo zvonek, na něm jmenovka stejná jako dole. Stejná jako tehdy. Proč jsem si vlastně myslel, že už nežije? Jeho nekrolog by televize asi nevysílala, ta se stará o jinačí celebrity, ale glosa v Lidovkách by nepochybně vyšla – ovšem na nic takového se nepamatuji. A proč bych měl – vždyť kolik týdnů z roku jsem se v posledních letech vyskytoval doma? A kolik v místech, kde připojit se k vypadávajícímu internetu lze dvakrát měsíčně, natož sledovat český tisk?
Položil jsem bříško palce na zvonek a po dlouhém váhání jej zmáčkl a přidržel, za dveřmi se rozezvučel stejný tón jako tenkrát…
Kamila mě držela za ruku a čekali jsme, dva vyplašení studentíci. Ozvaly se kroky, žádné papuče, ale rázný zvuk polobotek pleskajících o podlahu. A žádné „kdo je“, žádné pozorování kukátkem, prostě se otevřely dveře a stál tam. Byl jiný, než jsem si jej představoval, impozantnější: urostlý padesátník, prošedivělý, s vysokým čelem, zamračený, ve vlněném svetru na knoflíky. Přes velké brýle nás zkoumal přísným profesorským pohledem.
„Dobrý den,“ pozdravili jsme unisono a představili se.
„Krejčí,“ potřásl nám rukou. „Co byste rádi, děti?“ Jeho „děti“ neznělo rodičovsky, ale sarkasticky.
Je člověk v osmnácti dítě? Má-li holku, s níž spí, byl-li přijat na univerzitu, odhodlal-li se navštívit člověka, jako je Krejčí. Necítil jsem se jako dítě, ale jako muž, který se rozhodl vzít život do svých rukou.
„Četli jsme vaše knížky z šedesátých let i články v Literárních novinách z té doby. A dostala se nám do ruky strojopisná kopie vašich Deníků. Jindra Koutecký – máme se na něj odvolat – říkal, že sháníte někoho na přepisování článků pro Literární revue a vůbec na pomoc. Hrozně vás obdivujeme a rádi bychom se zapojili,“ přeříkal jsem připravenou promluvu.
Krejčí mě propichoval očima, pak jeho pohled změkl – asi usoudil, že na policejního donašeče nevypadám –, otočil se ke Kamile a usmál se. „A vy, slečno, máte stejnou motivaci, nebo jen doprovázíte svého chlapce?“
Kamila zčervenala, ale upřela na něj své tmavomodré oči a sebevědomě odpověděla: „Mám státnici ze psaní na stroji. Můžu vám být užitečná. Myslíme si, že je potřeba něco konkrétního dělat, ne jenom nadávat na komunisty.“
„No nebudeme tu stát ve dveřích, pojďte dál, děti. Doufám, že si uvědomujete, čemu se vystavujete.“ Vstoupili jsme do předsíně a odložili si na věšák. „Ne, nezouvejte se, tady se nezouvá nikdo.“
Poslechli jsme a následovali jej do obýváku. Na podlaze peršan, uprostřed kulatý konferenční stůl, popelník, pod sklem vybledlé pohlednice – Řím, Paříž, New York, Toronto; kolem čtyři křesla, biedermeier. Pokynul nám, abychom se posadili a nechal nás o samotě, uvelebili jsme se na prosezeném čalounění. O nohy se nám začal třít tlustý rezavý kocour. Kamila ho začala hladit, a tak si vyskočil na křeslo k ní; byla štíhlá, že by se vedle ní vešli tři takoví.
Začal jsem si prohlížet příbytek žijící legendy. Nejdelší stěna pokoje byla zastavěna až ke stropu kdysi na míru vyrobenou a nyní příjemně zašlou tmavohnědou knihovnou, zaplněnou do posledního místa všemožnými tituly v češtině, angličtině, francouzštině i němčině, ostatní stěny připomínaly malou galerii moderního umění. Poznal jsem Čapka a Zrzavého, dnes tuším, že tam visel i Filla, Medek, Gross, možná Procházka, určitě Anderle.
A František Hudeček – menší obraz vedle balkonových dveří mě magnetizoval tak, že jsem na jiný už nepohlédl: modročerné noční město, ulice s vysokými domy, nad nimi hvězdy. A uprostřed nahrbená postava, napůl průsvitná, splývající s městem, jen v hrudníku jí planul zelený oheň. Noční chodec.
Jak jen se svět v tomhle bytě lišil od toho, v němž jsem vyrůstal. Strach a obavy, s nimiž jsem přišel a jen kvůli Kamile je nadal najevo, ze mne rychle opadly; zůstalo jen vzrušení a odhodlání. Byl jsem šťastný, že je tu se mnou dívka, kterou miluju, která se nebojí, a představil jsem si život, který odteď spolu povedeme – my dva po boku skvělých lidí jako je Krejčí, vzdělaných, rovných a pevných.
Krejčí se vrátil s čajovým servisem na podnose. „A co že to studujete – říkali jste, že jste studenti, ne?“ otázal se rozlévaje čaj do šálků.
„Neříkali, ale jsme,“ ujal jsem se odpovědi. „Já studuju prvním rokem geologii a Kamila germanistiku.“
„Tak germanistiku,“ pousmál se a usrknul čaje. „Německá kultura je fascinující, v našich končinách bohužel stále nahlížená národně-obrozeneckým pohledem, a co si budeme nalhávat, okupace její renomé příliš nezlepšila. Němčina je krásným jazykem, což je málokdo ochoten si připustit, ale vy, slečno, to asi víte, že. Třeba: Blut ist ein ganz besonderer Saft – to se vám chce říkat stále dokola. Blut ist – ein ganz – besonderer – Saft. Ten rytmus, jako když tepe srdce. Krev, to je zcela zvláštní šťáva – tak tu větu přeložil Fišer. Žádné kudrlinky, lépe to v češtině říci nelze. Když mě vyhodili z redakce a přestali mě vydávat, pustil jsem se do překladu Fausta i já. Měl jsem najednou spoustu času a byl to můj sen od mládí. Jenomže překládat Fausta po Fišerovi, to je jako tesat Davida po Michelangelovi. Nechal jsem toho v půlce prvního dílu.“
„Třeba jste na sebe příliš přísný. Nemohl byste mi dát kousek přečíst?“ zažadonila Kamila.
„Kamilo,“ uklouzlo mi, přišlo mi opovážlivé, takhle se s ním bavit. Navíc jsem němčinu nesnášel.
„Ale klidně, slečno, nestydím se za to. Nemůže být každý Michelangelem – být Zoubkem také není špatné. Znáte Zoubka? Fantastický člověk. Tamhle tu plastiku mi věnoval předloni k narozeninám,“ ukázal na vyzáblou ženskou figuru se zlatými vlasy, již jsem za fíkusem předtím přehlédl. „Ale to jsem odbočil. Zkrátka jsem zjistil, že překládání jsou pro mě muka. Člověka to svazuje i zavazuje. Stále pochybuje, balancuje mezi doslovností a smyslem, tradicí a novátorstvím, chce se odlišit od předchůdců, ale ne samoúčelně. Vlastní psaní je daleko svobodnější činností – tedy pro mě, jiný to může mít naopak – ovšem kdybych nezkusil obojí, nedozvěděl bych se to. To je v životě velice důležité: máte-li nutkání do něčeho se pustit, neváhejte a udělejte to. Hodnotit můžete potom. A vydat se jinudy také. Ale počkejte, jdu to najít, než na to zapomeneme.“
Přistoupil ke knihovně před foch plný seřazených kartonových desek převázaných černým tkalounem – takových těch co do nich děti na výtvarné výchově dávají vodovkami pomalované čtvrtky či projektanti své výkresy. Postupně je vytahoval, rozvazoval a listoval do nich vloženými ručně i strojem popsanými papíry.
„To jsou všechno vaše nevydané věci?“ zeptala se Kamila.
„Ano, slečno,“ potvrdil.
Kamila si stoupla vedle něj a brala mu je opatrně z rukou. Bylo v tom zvláštní napětí: drobná štíhlá dívka s černými vlasy padajícími do půli zad, obepnutá těsným rolákem a džínami – a jen já věděl, jaká je pod nimi, jak se umí chvět a vzdychat – a k ní se sklánějící o dvě hlavy vyšší Krejčí s postavou britského koloniálního důstojníka a gesty evangelického kazatele, intelektuál s dráždivou nálepkou zakázaného ovoce na čele, který si tuhle situaci dobře uvědomuje – který ji režíruje. Mistr a žákyně.
Konečně našli Krejčího nedokončený překlad Fausta a Kamila odešla do předsíně dát si jej do tašky, tváříc se přitom, jako by šlo o zatracené evangelium.
„A co že jste říkal, mladíku, že studujete vy?“ zeptal se mě zatím.
„Geologii.“
„Aha.“
Mohl jsem mu připomenout, že i Goethe se zajímal o šutráky. Ale nepřipomněl. „A budeme teda pro vás moct něco dělat?“ vrátil jsem s k účelu návštěvy.
„Něco vymyslím. Napište mi svá telefonní čísla,“ položil na stůl blok a propisku.
Napsali jsme je. Já bydlel u rodičů, Kamila na koleji.
„No, měli byste už jít, čekám ještě návštěvu. Ozvu se,“ pravil dívaje se na hodinky. Dopili jsme čaj a vstali. Pohledem jsem se loučil s Nočním chodcem a pocítil zvláštní spřízněnost: jako bych byl tušil, že zelený oheň brzy začne užírat i mé nitro.
Krejčí nás doprovodil ke dveřím, Kamile podal šálu a přidržel kabát, potřásli jsme si rukama.
Scházeli jsme po schodech, v půlce zhaslo světlo a já přitlačil Kamilu ke zdi a pokusil se ji políbit. Uhýbala, tak jsem toho nechal. Vyšli jsme na ulici a dali se doleva, za rohem jsme přešli na druhou stranu a pokračovali přes parčík, kde jsem Kamilu zastavil a zkusil to znovu.
„Neblbni, tady ne,“ cukala se, ale nakonec zvláčněla a podvolila se. Pomilovali jsme se vstoje za stromem, bylo to studené, rychlé a zbytečné. Bylo to naše poslední milování.
Krejčí zavolal hned druhý den. Kamile. Snad pro něj poprvé i něco přepisovala, nevím. Přestala mi brát telefon, a když jsem ji po týdnu vyhledal na koleji, řekla mi to.
Připadalo mi to absurdní. Nesmířil jsem se s tím. Telefonoval jsem jí pořád dokola, křičel jsem na ni, že je úchylná a gerontofilní, až ji holky z koleje začaly zapírat. Tak jsem zkoušel čekat před vrátnicí, ale marně – přestěhovala se k němu. Čekal jsem na ni i tam, ale když jsem je spolu zahlédl, mistra a žákyni, vzdal jsem to.
Rok na to se komunismus položil. Literární revue začala vycházet oficiálně s Krejčím jako šéfredaktorem. Vzali se, brzy měli dítě. Jeho knihy vyšly v desetitisícových nákladech. Neprodaly se, na to byly příliš dobré. Kamila Krejčí zemřela ve třiceti letech při autonehodě. Tragicky, stálo na parte. Dá se ve třiceti zemřít netragicky?
Světlo na schodišti zhaslo. Nevadilo mi to, ani nevím, jak dlouho jsem tam potmě stál a přehraboval se ve vzpomínkách. Měl jsem různé vztahy, na týden i na pět let, všechny jsem ukončil, tak proč teď přešlapuju tady?
Zazvonil jsem znovu, pak i zabušil, necítil jsem žádnou zášť, ani jsem nevěděl, co bych mu řekl; ale nikdo neotvíral.
Pak jsem zezdola zaslechl bouchnutí domovních dveří. Rozsvítilo se a čísi rychlé kroky začaly odpočítávat schody. Čekal jsem, že zachrastí klíče a prokřehlá osoba zapadne do nějakého bytu v nižším patře, aby si ohřála večeři či pustila televizi, ale ne, kroky pokračovaly nahoru. Znovu jsem zazvonil. Věděl jsem už, že je to marné, ale mohl jsem si tím zdůvodnit, proč ještě neodcházím. Zelený plamen se nedá jen tak uhasit.
„Hledáte někoho?“ ozval se za mnou překvapený dívčí hlas. Byl mi zvláštně povědomý, otočil jsem se. Drobná postava, rozpuštěné tmavé vlasy, tmavomodré oči, kobaltově modrá šála.
„Chtěl jsem navštívit pana Krejčího, dřív jsme se znali.“
Podezřívavě si mě prohlížela. Představil jsem se.
„Víte, měl jeden obraz, který mi byl blízký,“ pokusil jsem se o vysvětlení, „Noční chodec, působivá věc.“
„Pan Krejčí už nežije,“ řekla.
„A co ta jmenovka na zvonku i dole u vchodu?“ podivil jsem se.
Usmála se. „To je moje jméno.“
Jistě, její jméno. Nejsem příliš důvtipný.
„Jste krásná po mamince,“ vypravil jsem ze sebe.
„Děkuju. Vy jste byl tátův kolega?“
„Ne, to ne, jen…, na tom nesejde. Já jsem geolog. Střídavě učím na fakultě a zkoumám Antarktidu na naší stanici na Rossově ostrově, možná jste o ní slyšela, chlouba české vědy. Asi proto mi unikla zpráva o tatínkově smrti. Omlouvám se.“
Obdivně se na mě podívala. „O Antarktidě bych si ráda něco poslechla. A možná i napsala, víte, zkouším to jako novinářka.“ Zalovila v kabelce a vytáhla klíče. „Nechcete jít aspoň na čaj? Vypadáte prochladle.“
„Jsem zvyklej.“
„No jo, polárník, já zapomněla.“
„Zajdu moc rád. A... nebude to někomu vadit? Myslím, jestli s někým nebydlíte.“
„Jenom s Nočním chodcem,“ uculila se a odemkla.
To by se dalo změnit, pomyslel jsem si a vešel dovnitř.
|
