|
na další stranu
Františka Vrbenská
DŮM, DO NĚHOŽ SE BÁLI VSTOUPIT
Severní čtvrť Kjóta, císařského města, se za starých dob zvolna lámala do polí a mlhavých zahrad. V těch místech stálo sídlo rodu Minase. Nepatřil k nejstarším, živly ho neponičily, také nebyl nuzný, ošklivý ani malý. Přesto se mu lidé vyhýbali oklikou. Ne snad proto, že by v něm strašilo. Naopak: nic se v něm nedělo. V noci se z něj neozývaly hlasy, lampy neplápolaly, neskřípaly dveře. Potulní psi kolem proběhli se staženým chvostem, ptáci přelétali střechu s vyřezávanými přesahy. Vítr se mu vyhýbal.
Byl to dům tak tichý, až to uráželo přírodu.
Když zemřel poslední pán rodu Minase, obydlí zůstalo bez dědice a celý majetek propadl šógunovi. Samurajové i služebnictvo se vytratili. Kupci se domu vyhýbali obloukem. I zloději si raději vybírali jinačí cíle.
Po třech letech dorazil mistru Abemu no Seimei, prvnímu z kouzelníků onmjódži - znalcům tajemství jinu a jangu, vládcův rozkaz. Ať zaklínač zjistí, jaká kletba obestírá dům rodu Minase!
Semei přišel k mlčícímu sídlu za soumraku. Doprovázeli ho dva mladí pomocníci, bledí a příliš hlasití, jak bývají lidé, kteří se bojí. Brána domu byla pootevřená; nikdo se jí nedotkl za dlouhé měsíce.
„Mistře,“ zašeptal jeden z učedníků, „cítíte něco?“
Seimei dlouho mlčel. „Ano.“
„Ducha?“
„Ne.“
To bylo horší. Oba učedníci sevřeli mezi prsty amulety s magickými znameními.
Vstoupili do zahrady. Kameny byly čisté. Mech rostl rovně. Jezírko nezarostlo. Nikde list navíc, nikde prach. Jako by se o dům stále někdo staral, třebaže v něm žádný člověk nezůstal a za celé tři roky nevešel dovnitř. První z mladíků začal šeptat zaříkání a jeho druh mu vyčinil, že plete tradice.
Seimei nic neřekl. Pátral po stopách, ale na dokonale hladkém písku cestiček nebyly žádné vidět.
Uvnitř hlavní síně bylo chladněji než venku. Rohože tatami bez poskvrny. Stěny bez pavučin. Čajová konvice naleštěná. Na stole ležela miska s rýží uvařenou tak čerstvě, že dýchala horkou, lahodnou párou.
Jeden ze žáků ustoupil: „Někdo tu je.“
„Ano,“ řekl Seimei.
„Kde?“
„To právě nevím,“ pousmál se starý mistr.
Prošli první pokoj - prázdný. Druhý – živé duše v něm nebylo. Třetí, a nikdo nikde. Každá místnost v přízemí a v patře stíněném převislou střechou byla dokonale uklizená, jako by čekala na hosty, kteří nikdy nepřijdou. V posledním pokoji našli dětskou hračku, dřevěného koníka. Ještě voněl novotou, dřevem a lakem.
Seimei se zastavil tak prudce, až učedníci narazili do jeho zad. „Od této chvíle otevřete ústa pouze tehdy, když se vás zeptám.“
Nikdy předtím na ně nepromluvil tak tvrdě.
Noc padla rychle. Rozhodli se zůstat. V hlavní síni rozsvítili lampu a Seimei rozmístil talismany ke čtyřem stěnám.
„Mistře,“ zašeptal první z jeho žáků, „proč jste dnes kreslil pečetě dovnitř domu, ne ven?“
Seimei se na něj podíval a kupodivu jej nepokáral za porušení příkazu. „Protože něco nechci pustit ven.“
O půlnoci se ozval první zvuk: smích dítěte. Pak druhý, krátký, veselý, čistý. Kroky se rozeběhly chodbou, jako když tleskají malé ruce.
Učni vyskočili, ale Seimei je zadržel. „Nehýbat se.“
Kroky oběhly síň dokola. Ztichly. Následovalo šoupání, jako když někdo kleká za papírovou stěnou. Cosi tiše zaklepalo. Ťuk, ťuky ťuk na stěnu zevnitř.
Jeden z učedníků se rozplakal. Druhý sevřel korálky růžence tak silně, až mu zbělely klouby. Seimei semkl víčka.
„Kolik jich je?“ zašeptal učeň.
„Jeden.“
„Ale slyšeli jsme dítě!“
„Ano.“
„Kroky!“
„Ano.“
„Také klepání!“
Seimei otevřel oči. „To všechno dělá jeden.“
Papírová stěna před nimi se pomalu vyboulila, jako by se za ní někdo opřel obličejem. Viděli jej prosvítat. Scházely mu lidské rysy, oči, ústa. Jen hladká tvář tlačící se skrz papír.
Žáci vykřikli. Seimei poprvé za svůj dlouhý život ustoupil o krok.
„Co to je?“ vydechl jeden z nich.
Starý mistr odpověděl velmi tiše: „Samota.“
Sklonil hlavu s vysokou černou čepicí, oznakem svého povolání a poslání. „Pan Minase ztratil ženu a dítě během jedné zlé zimy. Uzavřel se před světem i přáteli, propustil služebnictvo. Osaměl v rodovém sídle, kde vše nechal tak, jak bylo. Roky mluvil s prázdnými pokoji. Připravoval jídlo mrtvým. Uklízel pro ně. Čekal. Když zemřel, nezůstal po něm duch člověka. Zbyla jeho vůle, která odmítla přijmout prázdnotu. Tak se naučila napodobovat život.“
Vhodil papírové talismany do plamenů lampy.
A stěna se roztrhla.
Do síně vběhlo dítě bez tváře, za ním žena bez stínu, za ní sluha bez nohou. Tvary se měnily, skládaly a lámaly jako sen.
Učedníci křičeli.
Seimei rozmetal popel z talismanů do vzduchu. „Nejste oni,“ zvolal. „Jste jen hlad!“
Postavy se zastavily. Dům zasténal. Z trámů se spustil prach, poprvé po letech.
Seimei vzal lampu a hodil ji doprostřed síně. Plamen vyšlehl.
„Když někdo příliš dlouho živí prázdnotu,“ řekl starý muž, „nakonec ona začne jíst jeho.“
Hořelo rychle, dřevo krovů praštělo. Žáci vyběhli ven. Seimei vyšel poslední.
Za ním se v okně objevily desítky tváří — dítěte, ženy, starce, lenních bojovníků, sluhů a komorných. Všechny hladké a bez očí. Pak se střecha propadla.
Oheň uhasl a zmlkl. Ticho domu skončilo. Vítr se opřel do zahrady, rozházel spadlé listí po jejích pěšinách. Havran zakroužil nad požářištěm a usedl na zdi.
Cestou zpět se druhý z učedníků osmělil: „Mistře… vy jste se opravdu bál vstoupit?“
Seimei odpověděl až po chvíli. „Ano.“
„Kvůli démonovi?“
„Ne.“ Pohlédl do nočního města, k bludičkám dřímajících obydlí a lucernám v nárožích. „Měl jsem strach z místa, kde lidský smutek přežil člověka.“
|
