Rudý Karel Sýs

Když jsem připravoval článek o Jiřím Žáčkovi, povídám mu: "Jsem pyšný, Jirko, že ty, nejznámější český básník, jsi svoje první básničky otiskl v Divokém víně." A Jirka nato povídá: "Stejně si ale myslím, že NEJVĚTŠÍ český básník je Karel Sýs!"


Divokému vínu číslo 2 v roce 1966 se dostalo cti otisknout báseň
Karla Sýse z "Tanečnice ve zlaté lahvi". I dnes po 42 letech najdete Karlovu básničku v každém čísle www.divokevino.cz.

(SLÁVCE)

Je u nás maminka holky která se mi docela líbí
usmívá se na mne ale matka není dcera
Konečně přichází sama s jakýmsi vzkazem
pouštím jí desky v zešeřelém pokoji
je jí čtrnáct je nebezpečná neví co chce
dobře pět mladíků se do už zakoukalo
a ona si s každým novým udělá čárku
do safiánové knížečky

Zas u jiné připadám si jak malý opilý
opilý domácí přítel
kterého při loučení líbáme u dveří
protože je s ním dobře a protože prý píše básně
(většinou neškodí si nějakou přečíst)
Ale pak zas utíkáme ke svým šedivým láskám
a moje láska zatím sjíždí v nákladním autě
s vysokého kopce

A jindy jsem na návštěvě u svého přítele
v Mirovicích
při vzpomínání na jistý smutný osud jsme
se opili příliš levným červeným vínem
až jsem se pozvracel na vesnické záchodě
s vyřezávaným poklopem
a vylekal jsem bratránky
ó poezie já ti tolik dávám a ty mne nechráníš

A jindy stojím se svou dětskou láskou
ptá se mne kolik jsem měl za ten rok v Praze holek
a jestli jsem je líbal
Ne nelíbal nechtělo se mi směju se
ona je ještě dítě
Šílím touhou po její nevinné duše
Už viděla dva nepřístupné filmy
(toho svatokrádežného těšení)

A jindy jsem na návštěvě u Františka Hrubína
Tak jako on miluji zahrady se zlatými jablky
Nelíbí se mi jeho básně o raketách ale
zbožňuji Romanci pro křídlovku
Když jsem byl malý myslel jsem si že je
křídlovka ptáček
Pokojem zatím letí dvě vzducholodě a zlatá jablíčka
Pan Verne a pan Kamil Lhoták něžně serou na tíži zemskou
paní Hrubínová přináší kávu
- Zas jeden blázínek do toho padá -
(určitě si to myslí)
Ach to léto uteklo jako děťátku hovínko

A jindy zase kecám v kruhu rodiny
a vypadá to jako bych měl od jedné obrácené dušičky pětku
strejda k tomu hraje sonátu od Chopina
po kolena v zahradě stříbrných fíků
(zatím co teta říká že brambory zase zdražily)
předtím jsme byli na pivě
po každém pozdvihování řekl
- Tak ať jsme dlouho živi -
- A budeme tedy živi strašně dlouho



Poprosil jsem Karla o vzpomínku na jeho setkání s Divokým vínem.


V roce 1964, před maturitou, jsme na dalekém jihočeském venkově - ve staroslavném Písku, ve školní lavici listovali podivuhodnými, na výšku postavenými sešity dosud neznámého časopisu. Zatímco z kamenných oficiálních tiskovin, v předminulém století by se řeklo parnasistických, na nás potměšile shlíželi nedostižní koryfejové, Ludvík Hess zval na své papírové vinice básníky bez rozdílu ras a vyznání, hlavně však věku. Takový burčák rychle opájel. Nezletilé dekadenty ozdobené neřestmi jak černoch kroužkem v nose i vyvolené adepty (každý byl tenkrát vyvolený) královského umění, Ratkiny s nefalšovaně svinskýma očima i nažehlené chlapečky omámené vysněnými poryvy stříbrných větrů.
Ihned po příjezdu do Prahy na studia jak jen možno odlehlá poezii (Vysoká škola ekonomická), trýzněn steskem po Písku jsem se, neznaje topografii města, vydal do Krejčího ulice, abych vyhledal dům číslo 4, Parnas, Olymp, Čomolungu. Místo vchodu do podsvětí jsem narazil na muže s příhodným jménem Kladivo, který mi barvitě sdělil, že divočáci byli již vystrnaděni, neboť vnesli do domu neklid.
Upnul jsem své naděje ke Karlínu, kde jsem na náměstí v Domě pionýrů a mládeže konečně narazil na vysněný pramen. Petr Cincibuch prý někde napsal, že jsem se napoprvé objevil v bílých dírkovaných botách. Takové boty jsem měl, avšak žluté, takže mohl mít částečně pravdu.
První den a již jsem byl vyznamenám poctou nejvyšší! Vešel jsem totiž do redakce právě v okamžiku, kdy se expedovalo nové číslo. Bez cavyků a ceremoniálů jsem s budoucími druhy částečně tlačil, částečně táhl redakční káru, na niž se vešel celý náklad, na nedalekou poštu. Čerstvé verše se rozletěly do světa i mou zásluhou! Ten pocit byl k nezaplacení a musím říci, že jsem zažil něco podobného, leda když jsem si šel do tiskárny vyzvednout dva exempláře své první knihy.
Pak se redakce přestěhovala do Jirchářů, ale to už jsme všichni byli spíše matadoři s protektorskými vztahy k nováčkům, kteří teprve vyráželi do Prahy k zasvěcení prvního stupně.

A proč se článek jmenuje "Rudý Karel Sýs"?
Karlova vizáž je skutečně trochu do červena, ale především - největší český básník je znám jako levičák. Rediguje literární časopis Obrys - Kmen, jenž vychází jako příloha Haló novin.
Před deseti lety mě Karel pozval na oslavu svých padesátých narozenin. Konala se v domě v ulici Politických vězňů v sídle KSČM. Vstoupil jsem s Maruškou Formáčkovou, již jsem poprosil, aby mě doprovázela, neb nezapírá svoji levicovou minulost, do velké zasedací místnosti. Sedělo v ní několik desítek literárně činných soudruhů a soudružek. Když nás Karel spatřil, hlasitě vykřikl: "Vítám rudého milionáře LH a jeho kamarádku Marii, šéfredaktorku Vlasty!"
Nedávno mě Karel pozval na oslavu svých šedesátých narozenin. Konala se opět v sídle KSČM, pouze v jiné zasedací síni. Atmosféra byla daleko uvolněnější než při oslavě padesátin, dokonce mi přišlo, že někteří soudruzi spisovatelé a soudružky spisovatelky jsou mladší, než jsem já. Z čela zasedací místnosti na oslavence a jeho přátele hleděl Julius Fučík, pod jeho bustou tradiční slogan: "Lidé, bděte!"

Ludvík Hess