literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Umřel Robert Šmied

Neradi si připomínáme svůj věk i dobu, která již uplynula od doby, kdy jsme jako sedmnáctiletí gymnazisté založili Divoké víno. O to víc nás mrzí, když nám to tvrdě a bez skrupulí připomenou naši kamarádi, kteří s námi u zrodu časopisu stáli.
Ve středu 12. 2. 2014 zemřel náš spolužák a dobrý kamarád Robert Šmied. V dobách našich literárních začátků působil jako tajemník redakce v Klubu poezie, který vzpomněl ve svém díle i Bohumil Hrabal, zajišťoval technické zázemí a dodnes vzpomínáme na jeho originální osvětlovačské triky. Budiž tomu dobrému muži země lehká.
Méla Machálek

101. nechtěné mláďátko v babyboxu v Ústí nad Labem!

Dvířka babyboxu se otevřela dnes, tj. v úterý 4. února v 17:50 v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem. Vytápěná bedýnka přivítala 101. děťátko, 61. holčičku. Pediatr a hlavní sestra Markéta Svobodová mě ujistili, že je zdravá. Mám dnes narozeniny a nemohu říci, že bych malou Andrejku chápal jako dárek k nim.
Babydědek Lu

Jaroslav Svěcený zve na Smiřické svátky hudby

Festival se koná od 12. do 21. dubna. Více informací najdete na www.festival.mestosmirice.cz. Jaroslav si založil facebookovou stránku, kterou naleznete pod cs-cz.facebook.com/pages/Jaroslav-Sv%C4%9Bcen%C3%BD/259127585712. Jaroslav je nejen můj přítel, ale také člen Kolegia babyboxů. Lu

Lumír Slabý vydal sbírku Zkouška sirén

Lumír Slabý o sobě uvádí, že je cestovatel, básník a zpěvák žijící v Táboře. Znáte jej ze stránek Divokého vína - zrovna v posledním čísle vyšla jeho rozsáhlá reportáž z cesta po Kolumbii. Zkoušku sirén ilustruje svými obrazy a kresbami akademický malíř Teodor Buzu, Moldavan žíjící rovněž v Táboře.
Zatoužíte-li po knížce, zavolejte Lumírovi 603 319 158, nebo mu napište na lumír_slabý@centrum.cz. Mladým dámám knížku jistě doručí osobně. Ujišťuju, že je to chlapák!
Lu

Kristián Kaufmann ještě ke Karlu Sýsovi

Kristián Kaufmann ještě k Apokalypse Karla Sýse
Milý Jirko a vážený pane Spáčile,
díky za reakci na slova, která jsem původně adresoval jen panu Ludvíkovi Hessovi, s nímž si občas vyměňujeme krátké, jak by on možná řekl, stárnoucí povzdechy, aniž jsem předpokládal, že má slova otiskne (mimochodem, je to můj důchodcovský “debut“ v Divokém vínu).

Sýsova Apokalypsa si rozhodně zasluhuje fundovanou kritickou reflexi, která se vedle nesporně jeho neopakovatelné originální metaforiky detailněji dotkne básnických pramenů, jimiž se inspiroval (W. Whitman, A. Ginsberg) a zároveň poukáže na místa, kde básník Karel Sýs nepřekročil stín zhrzeného komunisty Sýse. Těch míst, která spíše připomínají plakátové výkřiky bývalých agitačních středisek, dnes reklamních agentur, je v Apokalypse poměrně dost.
Chci věřit, že případná další Sýsova reflexe ve spolupráci s odpovědným redaktorem (vzpomeňme jen na Holanovu Noc s Hamletem, která by bez kongeniální spolupráce s Vladimírem Justlem nikdy nespatřila světlo světa) může stále vést k dílu, řadící Apokalypsu a Karla Sýse mezi takové české básníky jakými byli, trvají a budou Vladimír Holan, Josef Palivec, Jan Zahradníček, Jiří Kolář, Karel Šiktanc, abych jmenoval v nelítostném výčtu ty, kteří mě nejvíce uhranuli a oslovili, a k nimž si ze současných přiřazuji J. H. Krchovského, nedoceněného zemřelého Milana Kocha nebo takovou skvostnou básnickou raritu z haškovských genů, jako je básnivá tvorba Fandy Pánka (J. Hásek).
Nedostatek básnické pokory pak spatřuji v nedostatečné autorské sebereflexi, která Apokalypsu rozmělňuje jistou životní zapšklostí a ideologicky poznamenanou umanutostí sice v životě K. Sýse pochopitelnou, ale v Apokalypse představující balast.
Skepse je pak jedním z uhelných kamenů poezie, tedy jakékoli její selektování na Divišovu, či kohokoli jiného je z rodu: kdo nejde s námi, jde proti nám. To si myslím, milý a vážený Jiří, má slova na adresu Apokalypsy v několika úsečných řádcích panu Ludvíkovi neobsahují. Je to právě ona Karlem Sýsem básnicky uchopená skepse, která Apokalypsu činí Apokalypsou, a která mě přivedla spíše k pochvalné, byť kriticky pojaté (jak jinak) reakci.
Apokalypsa pak mimo jiné a na její vrub spíše okrajově ilustruje, že zlom v životních peripetiích básníkům jejich tvorbě spíše pomůže (pokud je nezabije nebo zaživa nepohřbí, bohužel, jak k tomu bylo v letech komunistického režimu), což jak se zdá a pánbůh zaplať, platí i pro básníka Karla Sýse. Apokalypsa představuje pravděpodobně to nejlepší, co od velice básnicky úrodné sbírky (prvotiny) “Newton za neúrody jablek“ napsal.
Srdečně a možná také “Váš“ Kristián Kaufmann
Šamotka, 29. 1. 2014

Jak jsme si dopisovali s Tomášem Mazalem a Karlem Sýsem o Hrabalovi. Škoda, že to nikdo nedočtete

Zdravím Ludvíče a s omluvou že ruším, mám dotaz.
V březnu 100 let Hrabal, v úterý natáčím v ČT pořad Historie.cs , diskusi o Hrabalovi. Jedním z okruhu temat je opět onen zlomový Rozhovor s Hrabalem v Tvorbě v lednu 1975, který mu "částečně" otevřel dveře k publikování. Rozhovor, pod kterým nebylo uvedeno, kdo s Hrabalem rozmlouval. Rozhovor, jehož druhá polovina byla redaktory dopsána ve smyslu terminologie socialismu, XIV.sjezdu KSČa dalších atributů. Až v Kmen č.12/1989 jsme se dozvěděli, že rozhovor redakčně pročistili a sami dopsali Karel Sýs a Jaromír Pelc.
Protože Sýs je nejen Váš kmenový autor Vína ale i kamarád, zajímalo by mě, ptal jste se jej náhodou, tehdejšího kulturního redaktora Tvorby, jak to bylo s tím rozhovorem? Chtěl bych si to prostě ujasnit.
Díky
/T/
Přeslal jsem email Karlu Sýsovi. Lu

Opravdu jsem zvědav. Ten rozhovor v tehdejší Tvorbě pak vyvolal vlnu dalších podivných událostí, diskusí atd.
(T)
Pravdu se nikdy nedozvíme… Lu
Kde jsem to četl? "Pravda je někde uprostřed, říkal Jiří, a ohavně se drásal mezi nohama". Hm, asi Chudožilov...
Jste největší znalec Hrabala, milý Tome. Přece poznáte, co napsal a co ne. Lu
Nejen to. Vím ty reakce, když ten Rozhovor vznikal /konec řijna 1974/, asi tři verse nosil ukázat klukům do hospody, co tomu říkáte, ptal se bázlivě nejistě , bylo to vždy stejné, všem se to líbilo..až do doby, kdy vyšel ten Rozhovor.

Mlčí nebo se raději odmlčel. Sýs Karel.
/T/

Nechci se s tímhle už zabývat, ať si pán povídá v rádiu, co chce, je to režimní aktivista. V příloze najdeš článek, kde jsem to vše již po několikáté vysvětloval. Oni si Hrabala propachtovali, a chtějí ho mít takového, jako člověka - cvičenou opici, který se propůjčil dělat stafáž Havlovi a Clintonovi U tygra. Chudák Hrabal!
Zdraví Tvůj Ka
SPOLEČNÍK S VYBĚRAČNOU PAMĚTÍ
Nemohu ve všem souhlasit se svými kolegy – recenzenty vzpomínek Adolfa Branalda TICHÝ SPOLEČNÍK.
Adolf Branald patří ke klasickým představitelům vyšší, ba nejvyšší novinařiny. Je mistrně povrchní (na rozdíl od svého následovníka Ondřeje Neffa, ten je jen povrchní). V podstatě novinářský pohled neaspiruje na vrcholné literární výkony a ani nemůže.
Tichý společník vsadí své peníze, ale zůstává v pozadí, rizika se neúčastní.
Něco zaslechne, něco si domyslí, něco sám a záslužně vyzkoumá, ale pozor – nepřetaví do jiné reality, podá to jako fakt, ovšem fakt samou „objektivitou“ zkreslený, zavádějící. V oslabené výhni studené fantazie nevznikne nová skutečnost, skutečnější než ona původní.
Branald se přimkne ke slavnějšímu příteli a přimyká se tak dlouho, až vnutí čtenáři (nikoli však věčnosti) představu, že je mu naroveň, já pán, ty pán.
Tak třeba Bohumil Hrabal, spolu s Vladimírem Holanem opravdový génius v této knize pozorovaný. Nepochybuji, že se s Branaldem znal, a to dobře. Pochybuji však, že – už ze způsobu psaní – mohl Branald plně pochopit Hrabalovu genialitu. Podává ho ostatně stejně primitivně jako ti, kdo Hrabala využili a zneužili, naposledy coby křoví pro panstvo při prezidentském dýchánku U tygra. Hrabal coby stafáž – jaká ironie osudu! Dívali se na něj jako na exota, sprosťačícího dělpropa, který nemůže rozrušit jejich vyčpělé intelektuálské kruhy. Dívali se něj, jako svého času koncesovaná avantgarda na Celníka Rousseuaua, měli z něj prču, když usnul, když se zajíkal, když si polil oblek vínem (u nás pivem), a hle – on je přežil všechny do jednoho, on vstoupil do hvězd a oni do předpokoje!
Spisovatel, který vypustil do světa knihy jako Zrod velkoměsta („Od třiadvacátého února roku 1948 má i Sladkovského sál svůj velký historický okamžik. Ten den se zde sešlo tři sta pokrokových představitelů naší kultury a vědy, politických stran a zájmových organizací, aby položili základ k jednotné revoluční frontě lidu“) nebo Dva muži v jedné válce („Dvacet tisíc lidí se dalo do pohybu směr Kladno, vedli je komunisté a hudba hrála české písničky ke cti a slávě prvního dělnického státu světa. Nikoli bez nesnází pronikli na náměstí Svobody a odtud se zpěvem Internacionály šli na ještě větší náměstí… Rozpustit můžou mejdlo, nás můžou jedině vymlátit!“), který zpravidla uhodl, která bije a na jakou notu má v sebezáchovném úmyslu housti, který vždy chutě jedl něčí chlebíček, dovoluje si mistrovat Hrabala a jeho rozhovor otištěný v Tvorbě. Hrabal v něm tvrdí, že bude v Kersku volit kandidáty Národní fronty, že není emigrant ani vnější ani vnitřní, když tak emigrant do lidské věčnosti, že se rozhodl žít v této zemi, že je spojen se socialismem… Samé věci, jaké Branald a spol. také tvrdili, když se to hodilo, když to sypalo, když vrchnost rozdávala zasloužilé umrlce a státní ceny Klementa Gottwalda, ale o nichž si neuměli představit, že by je někdo mohl myslet doopravdy. Právě ve schopnosti víry spočívá rozdíl mezi spisovatelem a pisatelem. Jenže ten rozhovor jsem s Hrabalem (či dokonce za Hrabala!) nedělal ani já, ani Jaromír Pelc, jak Branald papouškuje podle již tradičního výmyslu (původně tuto smyšlenku dal nechtěně, omylem a ve zlém do oběhu proslulý šéfredaktor Rudého práva Oldřich Švestka), ten rozhovor – mimochodem vynikající – s Hrabalem udělal tehdejší šéfredaktor Tvorby Jiří Hájek (otec Klausova tiskového fámula) a my jen dělali posly. A byl to krásný den, 7. října 1974, kdy jsme prošli periferií Prahy od Sběrných surovin v Holešovicích až do spisovatelova bytu nedaleko Sokolniků (poté Meinl, dnes Albert, ano, ten, který drží ceny zeleného masa proklatě dole), abychom na sklonku dne od nadšeného Hrabala obdrželi jeho knihu Poupata, do bytu, který k mému vzrušení přesně kopíroval můj byt v protějším věžáku. („Filozof Zumr mi natřel dveře.“)
A Branald si nedá pokoj a zcela falešně splete s tímto rozhovorem z roku 1975 ještě rozhovor další, rozhovor, který jsem už opravdu dělal s Hrabalem já (ale rozhodně nikoli coby „vládní básník“) pro Kmen (Co uděláme s tím ouškem, č. 45, 11. 11. 1987). Branald je vůbec posedlý vládou, stranou, fízly, ÚV, StB, až člověka napadne, jestli se tu na povrch nedere nějaká zasutá vina? Už jen věta „V Kersku je krásně i za normalizace“ by si zasloužila vystavit chorobopis!
Vrcholem je však servilita vůči panu domácímu proslulé vily Josefa Dobrovského na Kampě – Janu Werichovi a povýšený posměch vůči jeho nájemníku – Vladimíru Holanovi. Branald zřejmě usoudil, že na rozložitých plecích Wericha se snáze přepluje Léthé než na hřbetě Holanově. Ale že kníže českých básníků má kvůli této zpozdilé touze vystupovat coby opilec a nevítaný rušitel bujarých večírků Státního Klauna, a jeho žena coby umouněná nájemnice, která nemyje panstvu schody, tož to se neodpouští.
Werich údajně řekl o Holanovi: „Jeho neštěstí nebylo v tom, že moc pil, ale že nevěděl, chudák, kdy přestat.“ A pí Zdena si omočila: „Ona byla chudák na všechno sama – ale kdyby aspoň jednou za měsíc umyla ty schody!“ A když se „chudák“ Holan přestěhoval do ulice U lužického semináře, oddechl si prý Velký Šašek: „Vyhnaly ho svinky a houba.“
Básník to ovšem viděl ostře („To u zvířat je tepleji“):
Nade mnou tančí se, hudba tam hraje swing
Rej hostů nepevných, který má pevný příjem
Dupání střevíčků… Teď kdosi číší cink
Tož carpe diem!
Po svém jsou pravdiví. Teď zase zazněl waltz…
Werich v Branaldově podání musel „za bolševika“ strašně trpět. Byl ovšem na druhé straně vskutku státní herec v mírné nemilosti, s výsadami, o jakých se dnes nikomu ani nesní.
Kam tichý společník došlápne, tam vyroste podivná tráva. Píše třeba: „Pátého prosince roku 1969 na jedné z posledních schůzí předsednictva ještě ´starého´ Svazu spisovatelů prohlásil zastupující místopředseda doktor Jiří Brabec, že nebýt osobnosti Jaroslava Seiferta, nebyl by náš postoj dávno tak hrdý… Jaroslav Seifert je naším slovem a štítem.“ Pan doktor Brabec, když byl ještě soudruh, tedy v 50. letech, nemravným způsobem mořil literaturu, nic mu nebylo dost levé („Mám to štěstí, že patřím ke generaci, která se nepřimkla, ale která šla od Května a Února k dnešku spolu se stranou či Svazem mládeže)“. A „slovo a štít“ zase ve své době, v červnu 1942, nad troskami ještě teplých Lidic, napsalo: „Německý národ bojuje na všech frontách. Bojuje obětavě a při tom rozhodně vítězí. Pro nás jako součást Říše platí v této době válečné především zásada, že nad všemi právy je naše povinnost. Platila v dobách před květnovými událostmi a platí dvojnásob a trojnásob dnes, kdy londýnští emigranti svými cynickými zločiny naráz připravili nás o to, co jsme chtěli svou spoluprací s Říší vybudovat…“ Česká paměť dobře udělá, když se vyhne štítům, nesvalitelným idolům i věčným časům. A pokud je poctivá a vyhnout se nehodlá, pak musí potlačit vyběračnost a ctít barvu, i kdyby měla přijít na buben!
I v „rudém temnu“ (jak říká dnes) se Branald cestou na výsluní dobře orientoval. Je to asi jako bych já dnes lezl do řiti režimu, jen aby se mi urodilo na poli slávy (na poli cti je ovšem každý svým vlastním, svobodným hospodářem). Nedělal jsem to ani za režimu předchozího, a bůh mě chraň, abych to kdy udělal dnes.
Branald prožil šťastnou dobu, kdy se ještě natáčely české filmy za státní peníze, ergo peníze všech (a světe, div se!, stát taky něco chtěl, aspoň minimální loajalitu), kdy se ještě vyplatilo bojovat s mytickými tajemníky, kdy ještě v literatuře o něco šlo, kdy básník už a ještě neznamenal hovno (jak svého času s hořkostí řekl Sova právě Holanovi, když ho přišel prosit o intervenci v zaměstnání).
Budiž Branaldovi ke cti, že na dobu jemu vyměřenou totálně nenaplival (i on chápe, že by si podřízl vlastní větev), ale vysmál se jí, jak a kde mohl. Paradoxně (ale jen zdánlivě paradoxně) se tak vysmál především sám sobě.
24. ledna 2006

Hůůůů, jak žlučovitý chlapík onen Sýs!
Děkuji milý Ludvíče, potěšilo mě to!
/T/

Jste roztomilý, Ludvíče. Ne tak pan Sýs, milovník starých pořádků. S pozdravením /T/

Je to pořád stejné. Jakmile se někdo pasuje na výhradního znalce, je to v pytli. Tak se třeba kdysi rozčiloval a jakoukoli pomoc odmítal Justl, když se doslechl, že budu pro Čs. spisovatele dělat výbor z Vladimíra Holana. Vždyť on ho přece obden holil, takže jak by mohl někdo jiný o Holanovi něco psát! A takových příkladů bych Ti mohl vyprávět víc, viz Hašek, Kafka, Lhoták atd. Tvůj Ka

Dušan Spáčil ke Karlu Sýsovi a ke Kristiánu Kaufmannovi

Vážený pane Kaufmanne,
s Karlem Sýsem je prostě potíž. No uznejte, takový básník – kde on by mohl se svým talentem být! Jenomže on se jednou rozhodl, že bude a zůstane posledním mohykánem opravdu levicové avantgardy – a ani pár volů (ne, to není žádná osobní invektiva vůči vám, ani moje sebekritika) s ním nepohne! A tak místo pravidelných čtení v Harvardu či Oxfordu, nebo alespoň teplého místa někde na literární komparistice v Česku, dál za pár korun rediguje přílohu Haló novin a píše apokalypsu dle člena KSČM. Třeba já s ním rozhodně tenhle pohled černými brýlemi nesdílím, myslím si, že takhle temné čočky by měly být vyhrazeny slepcům - a Sýs má přitom talent přičítaný bystrozrakým! Nicméně s vaší tezí, že se jeho tvorba vyvíjí od desíti k pěti, souhlasit nemohu – Apokalypsa podle Joba je jedna z jeho nejsilnějších prací, jen kdo se má tou tmou prokousávat, že? Když jsme přece setřásli jho a jsme stále svobodnější a lepší. Anebo nejsme?
Dušan Spáčil

Jiří Žáček ke Karlu Sýsovi a Kristiánu Kaufmannovi

Oblíbenou vášní frustrovaných literátů je společenská hra „Kopněte si do Sýse“. 23 roků po Listopadu 89 zůstává jejich základní bytostnou potřebou hledání nepřátel a jejich lustrování. Oni rozhodují, kdo v nevlídných dobách pomáhal národu přežít, a kdo se upsal ďáblu. Oni sestavují černé listiny nežádoucích autorů, oni určují, kdo vykazuje dostatek pokory, a kdo ne.
V 90. letech, kdy se ještě naivně uvažovalo o sjednocení roztrojené české literatury, kterýsi mudrlant dokonce rozpoutal diskuzi na téma „Může být K.S. dobrý básník, když je to lump?“ Bože, to by nevymyslel ani Otec Ubu!
Sýsova nová kniha Apokalypsa podle Joba je jistě provokativní a čtenář přivyklý nedomrlé poezii bez barvy, bez chuti a bez zápachu se může ptát: má to autor zapotřebí? Jasně že to má zapotřebí, jinak by to nepsal! Chápu tu knihu jako Sýsovu summu básnické i lidské zkušenosti a rozumím tomu, proč je tak hořká. Nasákla mimo jiné kolektivním smutkem z marasmu, do kterého se propadla tato země, ovládaná šíbry, kmotry, tuneláři a podvodníky. Když napíše tragicky laděnou poezii Ivan Diviš, nikdo mu nevyčte smrtelnou skepsi - proč ji Kristián Kaufmann vyčítá Sýsovi? Potřebuje si také kopnout? A neukapává mu přitom do počítače žluč z vlastního žlučníku?
Jiří Žáček

Kristián Kaufmann ke Karlu Sýsovi

Děkuji za pravidelnou anonci Divokého vína, k němuž jsem již před lety suše poznamenal, kde ty jeho staré časy jsou. Jsem rád, že jejich ozvěnu občas někdo z Vašich autorů připomene, tak jako nesporný básník Karel Sýs, jehož tvorba od jeho první sbírky (Newton za neúrody jablek) měla kolísavý, ne-li sestupný vývoj, poznamenaný jeho tehdejším politicko-společenským “angažmá“ zejména ve Tvorbě, kde jsem také krátce publikoval. Ani osobně na něho nemám dobré vzpomínky.
Ale to jen na okraj k jeho „Apokalypse“, která je básnivou ozvěnou časů Divokého Vína a jeho básnického talentu spíše dobově promrhaného a jak by se možná vyjádřil i on, promrdaného s tehdejší komunistickou mocí. Dlouho jsem přemýšlel, a za to díky, co mi kromě osobního zaujetí na provokující sbírce Apokalypse pálí. Určitě to není její básnivá hořkost a trpkost, ale stopy žluče, prasklého osobního žlučníku, které onu básnivost a suchou trpkost nezakalují rmutem a pokorou. Škoda, mohla to být jedna z dalších Zeměžlučí*, která je tak typickým symbolem pro velké básníky malých pokořovaných, ale bohužel také přisluhovačských národů.
Srdečně Kristián Kaufmann

Milan Kuzica má ateliér v Domě smutku!

Výtvarník, malíř a sochař Milan Kuzica (52), si zařídil ateliér "vlevo za cintorínom" v Dolních Počernicích v Praze 9. Zahradu Domu smutku z jedné strany lemuje starý hřbitov, z druhé strany urnový háj. Má to tak někdo štěstí!

S Milanem Kuzicou nás pojí stejná vize. Holky s dlouhými a hubenými končetinami

Klasickým příkladem Kuzicovy sochy je "koncepce". Má tu výhodu, že ji můžete postavit, položit nebo posadit.

Napsal mi Leopold F. Němec.

Vážený pane Hessi.
Přeji Vám příjemné prožití vánočních svátků, vše nejlepší v novém roce, osobní i pracovní úspěchy a hlavně hodně zdraví.
Leopold F. Němec
Vánoce, kapr a Česká mše vánoční.
Jsou tradice, jejichž kořeny sahají hluboko do minulosti, jsou i tradice o mnoho mladší. V obou případech je na počátku jejich vzniku příběh, často smutný. Tradice mohou vznikat i postupně, spojením několika různě starých příběhů. Řekne-li se tradiční české Vánoce, není tomu jinak.
Roku 1815 odešel ráno Jakub Jan Ryba na dohodnutou schůzku s Nicholasem Riessem, intelektuálem a politickým emigrantem z Porýní. Na dohodnutém místě N. Riess našel umírajícího venkovského učitele a hudebního skladatele Jakuba J. Rybu s krčními tepnami podřezanými břitvou. Jako sebevrah byl J. J. Ryba pochován bez obřadu na zrušeném morovém hřbitově, aby teprve po čtyřiceti letech spočinul na rožmitálském hřbitově. Jeho čin měl důvod v dlouhodobé vyčerpanosti, depresích, obtížné ekonomické situaci rodiny, trýznivém fyzickém onemocnění a neutěšených vztazích nekonformního učitele k nadřízeným. A také pod vlivem stoické filosofie, která sebevraždu za jistých okolností schvalovala jako eticky žádoucí (Ryba patřil k vášnivým čtenářům Seneky).
Na místě jeho smrti postavili lesní dělníci v roce 1854 kamenný křížek, který byl v roce 1933 doplněn kamennou mohylou, která zde stojí dosud.
Roku 2013 na náměstí před stánkem s cedulí Prodej kaprů od rána podupávají zkřehlí rybáři, z obchodů kolem jako o závod zní Česká mše vánoční, jen sníh opakovaně tradici nectí, a netradičně napadl v Izraeli. Ryba na špalku před frontou zákazníků má již podříznutou hlavu, stejně jako autor světoznámého žalmu. Na jedné straně staré váhy na plechovém katafalku leží ryba, na druhé straně blýskavá mosazná závaží, aby i vánoční atmosféra měla správnou váhu. Vedle v kádi, jak v cele smrti, se tlačí s otevřenou hubou mlčící většina deportovaná z Třeboně, aby všem lidem dobré vůle poskytla nezaměnitelnou chuť tradičních vánoc.
Symboly svátků vánočních, třeboňský kapr a rožmitálský Jakub Jan Ryba, jako všichni sebevrazi jsou pochováni bez obřadu. Ryba z Třeboně do tašky z igelitu, Jakub na zrušeném morovém hřbitově. A přece jejich sláva hvězd se dotýká.
V kruhu rodinném, u svátečně vyzdobeného stolu, chuť smaženého kapra spolu s další tradicí, studeným bramborovým salátem, obojí podbarveno Rybovým „Hej mistře, vstaň bystře“ umocňuje radostnou atmosféru příběhu o zvěstování Kristova narození a příchodu pastýřů k jesličkám. Jen ta ladovská zima nepřichází a sabotuje tradice.

Alenka Vávrová vydala svoji třináctou sbírku!

V roce 2013, těsně před vánočními svátky, vydalo 13. sbírku Alenky Vávrové pražské nakladatelství Kampe jen v omezeném nákladu na abonnement.
Jako vždy mě Alenka oslovila Drahocenný LU!

Jiří Žáček napsal o knížce Alenky Vávrové.

Alenko,
kdybys byla voda, byla bys povodeň,
kdybys byla vítr, byla bys tornádo,
kdybys byla hora, byla bys sopka,
kdybys byla tanec, byla bys čardáš,
kdybys byla emoce, byla bys lalaláska.
Píšu Ti za 1 s hvězdičkou!
Jsi názorný příklad toho, že poezii mají psát ženy; my muži jsme na to příliš jednoduší.
Zkrátka Harlekýn na římse je knížka, která čtenáře uchvátí (pokud ovšem není slepý, hluchý, dementní a impotentní)...
Jiří Žáček

Škoda, že knížku nemám... Lu

Dušan Spáčil přeje!

Všechno nejlepší k Vánocům a do Nového roku

přeje Dušan Spáčil

P.S.
A tady můj obvyklý dáreček - veselá vánoční báseň.....

Jesus Christ Superstar 2013

J. C. se kouká na týví,
už taky trochu šediví
(ještě že Magda je furt šik,
a obejde se bez plastik)

přinese na stůl cukroví,
a něžně šeptá Kristovi:
„Co tahle výlet na Eden?
víš přece: „Je Štědrý den!“

To ale nezná Ježíše:
Ten umí dobře neslyšet,
A tenhle dotaz nemá rád!
Prohlásí ke své rozmilé:
„Vyžehli radši košile,
tvá něha tohle nespráví.
narozky přece neslavím...
..od Vánoc roku padesát
(nebo
150
250
1050
1950?!“)

Vladimír Stibor vydal svoji patnáctou knížku! Napsal mi:

Milý pane Ludvíku,
právě v těchto dnech mi vychází v nakladatelství Milan Hodek Hradec Králové nová básnická sbírka Jeřabinové hory. /Je již patnáctá, strašně to letí./
Můžete-li se zmínit na stránkách Vašeho Divokého vína, budu potěšen, mnohokrát děkuji.
Srdečně Váš Vladimír S.

Petr Cincibuch vydal svoji dvacátou knížku - Zimní zahradu.

Dvacátá kniha Petra Cincibucha, který své první verše otiskl v Divokém víně, je sbírkou básní s názvem Zimní zahrada. Knihu milostné a rodinné lyriky vydává nakladatelství Petrklíč. U dobrých knihkupců je k mání za 49 Kč, u internetových za ještě méně.
Petr mi napsal: „V pondělí mi nadšení studenti udělali radost inscenací knihy, která vyšla přesně před třiceti lety, tedy v době kdy nikdo z nich nebyl na světě. Čtení se konalo v žižkovském sklepním klubu H2O, tolik podobném těm, kde jsme četli veršíky za Divokého vína.“
Rád vám to sděluju, moji milí. Lu

Karel Daňhel vydal Písnění a veršovánky

Básník historického Divokého vína mi svou bibliofilskou sbírku opatřenou číslem 142 poslal, a tak se vám, moji milí, chlubím. Ilustrace k veršům jsou dílem Máši Valterové. Karlovi pište na danhel.k@seznam.cz.
Lu

Fízlování nebo investigace?

Kauza "ty vole, Mandela" nám připomněla, že podstatnou částí žurnalistické profese se stalo práskačství. Když někdo vyfotí soukromou exprezidentovu SMS "Ach jo, prázdný Topolánek", nebo podplatí technika, aby nechal puštěný odposlech soukromého rozhovoru Rusnoka s Pickem, v němž se notabene nic špatného neodehrálo - je to stejné, jako když paparazzi "přistihnou" Halinina kamaráda (s nímž se zná třicet let), jak vynáší smetí, a přisoudí mu roli stávajícího milence Pawlowské. Ne to není investigace - to vše je jen špiclování. Bretschneiderovské tradice stále živé - i v médiích. Zajímavé přitom je, že ve stejné elektronicky totálně profízlované době úřad pro ochranu osobnosti zcela vážně řeší zveřejnění prokazatelných krádeží na internetu jako útok na soukromí.
(ds)

Olomoucká nemocnice mě neinformovala o dvou odložených dětech! Dvířky babyboxů prošlo do nového života tedy nikoli 97 lidských mláďat, ale 99!

Sdělila mi to příznivkyně babyboxů Hana Štěpánková a tiskový mluvčí Fakultní nemocnice Olomouc Egon Havrlant mi potvrdil, že v olomouckém babyboxu se nenašly tři děti, které mi nahlásili, ale dětí pět. O Tomášovi odloženém 4. září 2012 a novorozené holčičce Emilii, odložené v neděli 24. listopadu 2013 a oblečené jen do pánské košile jsem se dozvěděl až 8. prosince 2013. A tak vám, moji milí, podávám s omluvou tuhle zprávu. Dnes večer vysílá Nora Fridrichová na ČT 1 ve svém pořadu 168 hodin reportáž Lenky Drmotové o babyboxech. Omlouvám se oběma dámám a věřím, že počet odložených dětí upřesní. Přikládám email, který mi právě došel od Egona Havrlanta.
Babydědek Lu
Dobrý den, posílám poslední tiskovou zprávu o nalezené holčičce z letošního listopadu. Všechny děti nalezené v babyboxu ve FN Olomouc uvádím v přehledu: 9. 6. 2007 Stanislav (narozený ten stejný den),17. 3. 2008 Terezka (narozená ten stejný den), 7. 11. 2011 Xaver (věk přibližně 1,5 roku), 3. 9. 2012 Tomáš (věk přibližně 6 měsíců), 24. 11. 2013 Emílie (narozená ten stejný den).
Přeji hezký den. Bc. Egon Havrlant, tiskový mluvčí Fakultní nemocnice Olomouc