literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Poloticho kolem elektrárny Mochov

Před rokem mi kamarád sdělil, že kousek za Prahou, v Mochově, má vzniknout elektrárna jako půl Temelína! Koukal jsem na něj dost nedůvěřivě. O něčem takovém by se přece všude mluvilo! Brzy jsem zjistil, že je to jinak. Elektrárna o výkonu až 1000 MW tu asi opravdu vznikne. Ale povídá se o tom jen zdráhavě a pokradmu. Proč? Protože investující firma RWE nemá řeči ráda. Třeba i s místním zastupitelstvem v Mochově se nejprve zkusila domluvit úplně potichu. A docela se ji to dařilo – akorát, že pak nějaké informace přece jen prosákly ven a tamní lidé se oprávněně naštvali. Ale spíš jen v bezprostředním okolí. Ani potom z toho nevznikla žádná aféra na první strany novin.

To, že RWE nemá ráda přehnanou publicitou jsem ale pocítil i sám na sobě. Loni když jsem pracoval v jednom časopise, zkusil jsem o Mochově udělat reportáž.. Tak jak se to v takových případech dělá – promluvil jsem si se stranami pro i proti v okolních vesnicích, dokonce jsem měl k dispozici i stanovisko místního poslance. Pak jsem se však dopustil neprozřetelnosti a požádal jsem o vyjádření pátou největší energetickou firmu Evropy. Hodinu na to jsem byl na koberečku u šéfredaktora. „Ty píšeš o RWE?“ A prý že mu volal tiskový mluvčí této jinak tak otevřené a k lidem vstřícné firmy. Na článek jsem dostal stopku.. RWE je prostě moc důležitý inzerent a inzerce je jak známo živitelem našich médií, protože čtenáři to už dávno nevytrhnou.

Časopis pro který jsem pracoval však ani tato vstřícnost velkým nezachránila, před několika měsíci zkrachoval. Naštěstí jsem sehnal jiné redaktorské místo. V seriózním deníku. Hned na jedné z prvních porad jsem navrhl,že bychom se mohli podívat na kauzu elektrárny v Mochově. A protože jsem už měl své zkušenosti, připomněl jsem,jestli nevadí že se to týká RWE?! Šéf se zatvářil dotčeně. „Samozřejmě, že ne. My takové tlaky neuznáváme!“

I udělal jsme zase kolečko po Mochově. Zjistil jsem, že elektrárna zatím neroste -. naštvaný hlas lidu její stavbu dočasně zablokoval, aktivisté se ale bojí, že všechno začne nanovo po podzimních komunálních volbách, kdy se dostane k moci Mochově i v Čelákovicích nové zastupitelstvo. Mimochodem s členy aktivity „Mochov -místo pro život“ jsem si hezky popovídal a zjistil jsem,že to rozhodně nejsou nějací extrémisté. Uznávají,že plánovaná výrobna elektřiny je supermoderní paroplynové zařízení, a že je poměrně ekologická - má vypouštět jen nějakou polovinu zplodin než je u tepelných elektráren obvyklé. Kdyby taková hitech elektrárna někde nahradila stávající uhelnou, dalo by se tomu dokonce dalo zatleskat. Ale tady, kde na kvalitní zemědělské půdě,kde megakotle nikdy nečadily je i to půl půl znečištění víc než dost.

Dokončil jsem hovory a vydal jsem se článek napsat. Po zkušenostech z loňska jsem nejprve nechtěl tiskové oddělení RWE vůbec „obtěžovat“ - jejich náhled na věc jsem do článku vložil v citacích z jejich webových stránek. Editor mě však přesvědčil - protistrana k tomu také musí něco říci! Se špatným tušením jsem poslal dotaz panu Chalupskému,tiskovému mluvčímu. Půl hodiny na to nastala známá situace. Nadřízený mě- pravda laskavě a trochu zdráhavě- požádal, abych se tím nezabýval. Že mu pan Chalupský volal a sdělil mu, že oni se k tomu teď vyjadřovat nebudou. A že nemůžeme otisknout takhle jednostrannou informaci. Ptal jsem se jestli to není spíš tím, že si nechceme naštvat inzerenta. Šéf to nechal bez komentáře,připustil ale,že RWE opravdu k významným poskytovatelům inzerce patří.

Nejlepší na tom,je že já jsem ani nehodlal napsat nějaký paličský článek o „ekologické katastrofě,která hrozí od elektrárny,která možná bude dvacet kilometrů za Prahou.“ Nejsem žádný „ekofašista“. Radost z takové investice nemám ale uznávám, že elektřinu potřebujeme a paroplynové turbíny nejsou nejhorší variantou. Co mě ale děsí, je nenápadná schopnost velkých firem zavřít novinářům v médiích pusu. Jestli to půjde takhle dál, budeme ještě s láskou vzpomínat na někdejší cenzuru.
(mk)

Přišel Michal Kocáb k babyboxu nebo nepřišel?

Moji milí, nemohu jinak, než vám položit v titulku hádanku. Michal jako vládní zmocněnec ohlásil na pátek 3. září návštěvu pražských babyboxů. Sejdeme se v 15 hodin u radnice Prahy 6 v Jilemnického ulici, vydal pokyn. Předsedkyně vládního výboru pro práva dítěte MUDr. Eva Vaníčková pozvala své členy. Já jsem zatím leštil kliky u tří pražských babyboxů. Ve 14 hodin 45 minut zavolala Andrea Šenkyříková z Úřadu vlády Evě Vaníčkové: „Pan Kocáb se omlouvá.“
Před radnicí v Jilemnického ulici se sešli dva členové výboru – Aleš Sedláček, chairman Czech Council Children and Youth, a Miroslav Prokeš, chairperson Defence for Children International – Czech section. Stali se tak po Evě Vaníčkové prvními členy výboru, kteří se seznámili s babyboxem zblízka. K dalším dvěma pražským bedýnkám jsme už nejeli.
Po pátečním setkání mohu prohlásit zodpovědně – babyboxy mají další tři příznivce. Eva Vaníčková přijala mé pozvání a zúčastní se slavnostního otevření 39. českého babyboxu v neděli 19. září ve 12 hodin v Nemocnici Litoměřice!

Klikněte, prosím!

Aspoň občas na www.facebook.com/ProjektBabyBox.Počet příznivců babyboxů tam denně stoupá!

KOLOKVIUM ODPŮRCŮ BABYBOXŮ A NAŠE ODPOVĚĎ! www.facebook.com/ProjektBabyBox má 10.274 příznivců!

Michael KOCÁB
zmocněnec vlády pro lidská práva
(národnostní menšiny, nestátní neziskové organizace,
rovnost žen a mužů a zdravotně postižené občany)


TISKOVÁ ZPRÁVA


K babyboxům


Zmocněnec pro lidská práva pozval 24. 8. na Úřad vlády zástupce odborné veřejnosti z řad lékařů, terénních sociálních pracovníků OSPOD, psychologů, soudců a zástupců nevládních organizací. Kolokvium mělo za účel zmapovat stav diskuse o fenoménu babyboxů. Tato zařízení nijak nereguluje zákon a přes jejich velkou veřejnou podporu jsou proto odbornou veřejností rozhodně zpochybňovány.

Statim, nadační fond, dnes, 25. 8., otevřel v Karviné další babybox, jejich počet je nyní již 38. Do babyboxů bylo odloženo od roku 2005 32 dětí. 2 schránky nacházejí mimo zdravotnická zařízení. Jejich existence ukazuje podle Výboru pro práva dítěte konflikt v oblasti práv dětí, čl. 3 Úmluvy o právech dítěte uvádí, že „zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.“ A dále: „státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečí, aby instituce, služby a zařízení odpovědné za péči a ochranu dětí odpovídaly standardům stanoveným kompetentními úřady, zejména v oblastech bezpečnosti a ochrany zdraví, počtu a vhodnosti svého personálu, jakož i kompetentního dozoru.“ Čl. 6 Úmluvy, odst. 1 zní: „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají, že každé dítě má přirozené právo na život.“ Článek 7 odst. 1 stanovuje: „každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči.“ A dále odst. 2: „státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují provádění těchto práv v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím a v souladu se svými závazky vyplývajícími z příslušných mezinárodněprávních dokumentů.“

Experti upozorňovali na etický konflikt, že dítě v babyboxu figuruje jako věc, nikoliv jako plnohodnotný jedinec, jak jej vnímá zákon a Ústava. Rovněž zmínili protizákonné zveřejňování osobních údajů dětí odložených v babyboxech některými medii.
Na druhou stranu babybox může zachránit život, byť v jednom jediném případě, možnost této záchrany zde je. Debata měla nalézt vyváženost mezi reálnou objednávkou veřejnosti a lidskoprávní rovinou, která jejich existenci zpochybňuje. Proto se kolokvia neúčastnil zřizovatel. Samotnému technickému fungování schránek se kolokvium nevěnovalo.

Kolokvium ukázalo, že odborná pediatrická a psychologická veřejnost je téměř jednoznačně proti samotnému tomuto institutu. Příspěvkem do debaty a názor Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva mohou být tato východiska:
- vést další debatu na odborné bázi za účasti dalších stran, expertů na rodinné, občanské, právo, práva dětí, etiku a veřejnosti a jejích politických zástupců v samosprávách
- nezřizovat nové babyboxy mimo zdravotnická zařízení
- analyzovat bezpečnost a spolehlivost provozu, kvalitu diagnostické a terapeutické péče, zdravotní stav dítěte, spolupráci s orgány sociálně právní ochrany dítěte a další osudy jednotlivých dětí vzhledem k jejich nejlepšímu zájmu (Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo práce a sociálních věcí)
- informovat veřejnost o alternativních možnostech řešení komplikovaných situací rodiček, které potřebují z nějakých důvodů utajit těhotenství a porod: utajené a diskrétní porody a poskytování dalších sociálních služeb na podporu rodin s dětmi a matek v sociálně složité situaci
- iniciovat přípravu novely zákona o utajovaných porodech, která by nevyjímala z této služby řadu rodiček a zajistila ještě plnou ochranu jejich údajů
- členové Výboru pro práva dětí přijali pozvání Statimu na inspekční návštěvu babyboxů na radnici (Praha 6) a ve zdravotnickém zařízení (Gyncentrum Praha 9)

Současně se účastníci shodli v souladu se stavem veřejné diskuse jak u nás, tak v zemích v podobné situaci (Německo, Rakousko, Francie, Itálie), že asi nelze babyboxy v ČR zrušit. Takových zařízení je dneškem 38 a jejich veřejná podpora je velmi vysoká. Tato podpora sice vyplývá z naprosté neinformovanosti veřejnosti o alternativách, je to ale fakt.


V Praze dne 25. 8. 2010

----------------------------------------------------------- ODPOVĚĎ OS BABYBOX KOLOKVIU ODPŮRCŮ BABYBOXŮ

„Debata měla nalézt vyváženost mezi reálnou objednávkou veřejnosti a lidskoprávní rovinou, která jejich existenci zpochybňuje. Proto se kolokvia neúčastnil zřizovatel.“

To je jedna z překvapujících informací tiskové zprávy zmocněnce vlády pro lidská práva. A tak zřizovatel pokládá naprosto neinformované veřejnosti i sám sobě, zcela dezorientovanému výše uvedeným tvrzením, několik otázek.

Proč mají lékaři - pediatři pocit, že svět bude krásnější, když vše bude upraveno zákonem nebo alespoň vyhláškou?

Proč má stát zasahovat do aktivity, která je čistě soukromá, nečerpá veřejné peníze a nikomu neubližuje?

I když připustíme nikdy neprokázanou tezi, že se počet usmrcených novorozenců nesnížil, o co komfortnější práva má novorozenec nalezený na autobusové zastávce, ve sklepě nebo na záchodě v nemocnici, než ten v babyboxu?

Proč byli na kolokvium pozváni jen odpůrci babyboxů? Proč nebyli na kolokvium pozvání pediatři 38 nemocnic, kde jsou již babyboxy zřízeny, a další desítky nemocnic, které OS Babybox pro odložené děti požádaly o zřízení babyboxu? Primáři a lékaři MUDr. Petr Pícha, MUDr. Ludmila Brázdová, MUDr. Lumír Kantor, MUDr. Daniel Rychnovský, MUDr. Josef Mašek, MUDr. Aleš Padrta, MUDr. Patricie Kotalíková, MUDr. Martin Procházka, MUDr. Dionýz Zakál, MUDr. Zdeněk Mayer, MUDr. Dana Janotová, MUDr. Petr Pešák, MUDr. Stanislav Houštěk, MUDr. Věra Procházková, MUDr. Alena Štolcová, MUDr. Petr Lyer, MUDr. Ivana Röschlová, MUDr. Luděk Týce, MUDr. Tomáš Fiala, MUDr. Aleš Toman, MUDr. Alena Holubová, prof. MUDr. Aleš Roztočil, MUDr. Anna Briestenská, MUDr. Jan Karhan, MUDr. Libor Novák, MUDr. Martin Vítek, MUDr. Jan Roth, MUDr. Jiří Holan, MUDr. Vladimír Němec, MUDr. Jiří Běhounek, MUDr. Leoš Vysoudil, MUDr. Luboš Zimola, MUDr. Pavel Marček, MUDr. Luděk Hyka, MUDr. Martin Pan, MUDr. Milan Hanzl, MUDr. Miroslav Novák, MUDr. Oldřich Doubravský, MUDr. Pavel Müller, MUDr. Petr Žáček, MUDr. Petr Herman, MUDr. Tomáš Gruzska, MUDr. Tomáš Jedlička, prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MUDr. Vít Němeček, MUDr. René Hrdlička, MUDr. Jiří Kroh, MUDr. Miroslav Toms, MUDr. Miroslav Musílek, MUDr. Jiří Skala, MUDr. Jaroslav Procházka, Mudr. Jana Mathonová, MUDr. Antonín Tomaides, MUDr. Jaroslav Škvor, MUDr. Milan Blaštík, Mudr. Milan Pánek, MUDr. Pavel Šochman, MUDr. Lenka Böhmová, MUDr. Vladimír Bárta, MUDr. Anežka Kudličková a desítky dalších.

Proč pozvánku nedostali prof. MUDr. Zdeněk Hájek, DrSc., prof. MUDr. Jaroslav Živný, DrSc., prof. MUDr. Richard Plavka, DrSc, MUDr. Karel Liška, kteří se svými připomínkami podíleli na vzniku a podobě babyboxu?

Nabídl jsem emailem všem účastníkům kolokvia, že jim třeba každému zvlášť předvedu, jak babybox v reálu vypadá a funguje. Zájem o to projevila jen jedna pracovnice Ministerstva zdravotnictví a předsedkyně vládního výboru pro práva dítěte MUDr. Eva Vaníčková. Jsem si jist, že nikdo z účastníků kolokvia babybox zblízka vůbec neviděl.

Nula je lepší než půl, soudí obyvatelé Mochova

Odpůrci paroplynové elektrárny v Mochově se rozhodli jít do podzimních komunálních voleb na samostatné kandidátce. A to přesto, že projekt tisícimegawatové výrobny elektřiny o se jim už před časem podařilo zablokovat.„Máme důvodný pocit, že RWE nadále projekt připravuje. Pravděpodobně čeká jen na výsledky podzimních voleb a na nové zastupitele, které by mohlo ovlivnit ve svůj prospěch.,“ říká Martin Löser, předseda sdružení Mochov-misto pro život..
Mochovské aktivizovala zejména slova předsedy představenstva RWE Martina Herrmanna o tom, že by do energetických projektů v obcích neměli místní obyvatelé mluvit. „ To je naprosto nepřijatelné, “ říká inženýr Jirsák,. „Má to snad znamenat, že pokud jsem ochoten někde investovat miliardy, mohu to udělat kdekoli a bez ohledu na místní?!“.
Na druhé straně RWE je už rok vlastníkem pozemků, kde má elektrárna vzniknout. RWE také zdůrazňuje, že v Mochově by měl vzniknout ekologicky šetrný provoz používající nejmodernější technologii. Efektivita přeměny na elektrickou energii je u ní impozantní 59 procent, ani hlučnost nemá být extrémní – hluk na přilehlých krajích obcí Mochov a Čelákovice nepřevýší 50 decibelů. „Emise CO2 z tohoto typu elektrárny jsou jen poloviční oproti průměrnému českému zařízení na výrobu elektřiny!“ uvádí dále dokument RWE.
V odporu proti nové elektrárně se nicméně shoduje nejen většina Mochovských, ale i obyvatelé přilehlých Čelákovic. Nesouhlas se vznikem paroplynového gigantu vyjádřili i v dvaceti dalších místních obcích.
Je to jen projev obvyklého syndromu „Ne na mém dvorku?“ Podle Martina Lösera nikoli. „Myslíme si, že kdyby podobnou paroplynovou elektrárnou nahradili některou z problematických uhelných elektráren v severních Čechách, všichni by energetikům zatleskali. RWE ale chce stavět na zelené louce nám za humny. Chápu, je to pro ně výhodnější. Ale oni by měli pochopit, že i poloviční znečištění oproti průměru je dostatečný důvod, když dříve tu žádné podobné ohrožení nebylo.“ Pokud si odpůrci mochovské elektrárny udrží své posty i po komunálních volbách, je podle RWE možné, že firma časem přehodnotí strategii a slíbených třicet miliard investic použije mimo Českou republiku. Nevadí to aktivistům z Mochova? Nevadí to aktivistům z Mochova? „Podle nás tato nepotřebná paroplynová elektrárna přináší České republice jen zvýšenou ekologickou zátěž. Projekt neřeší problematiku nevyhovujících energetických zdrojů, závislosti na ruském plynu, ani nepřináší velký počet trvalých pracovních míst. Jediným přínosem tohoto projektu je zhodnocení volných finančních prostředků zahraničního investora.“ tvrdí Martin Löser.

(ds)

Jak prejská vůně

V různých lifestylových magazínech jsme čas od času přesvědčování o pěkných bludech. Třeba se tam rádo zoufá nad tím, jak jsme sto let za opicema, Považte mnozí tu třeba nepoužívají dezodoranty!

Ano přiznávám. Třeba já. Cítil jsem se z toho skoro provinile – až do chvíle, kdy v pražském metru jedna firma zkusila pozoruhodnou reklamu. Když člověk procházel z céčka na béčko, obklopily ho, v (asi třicet metrů dlouhém) pěším tunelu, plakáty, přesvědčující ho, že právě tady je veškerý tělesný pach eliminován nejmodernějším dezodorantem! A díky tomu je tu čisto a voňavo. V podtextu experimentu pochopitelně bylo,že se toho dá dosáhnout jen zmíněným sprejem. .

Musím ale říci,. že já jsem tímto tunelem procházel vždy až v odpoledních hodinách. A to byla doba, kdy už vůně do značné míry odvanula. A najednou nastala situace jako když se na stěně začnou odlepovat barevné tapety a odhaluje se otřískaná zeď. V tunelu na Florenci zase pod vůní začaly bobtnat nejrůznější smrádky – od potu, přes špinavé nohy až po to, co ani nechci vyslovit.

Uvědomil jsem si proto přitom, jak je současná móda dezodorantů falešná. Nelikviduje totiž tělesné zápachy a špínu, jen našemu nosu skutečný stav maskuje. Na rozdíl od mýdla. K dosažení skutečné voňavosti a svěžesti přece úplně stačí mýdlo nebo šampón! Dezodoranty jsou jen maskou, kterou si může nasadit i ten největší špindíra. A mimochodem - problematické je to s tou prospěšností dezodorantů i jinak. Třeba můj kamarád je kvůli své přítelkyni začal systematicky používat v horkých dnech, výrazně si tím omezil pocení a skončil se kožním zánětem v podpaží a s horečkou z přehřátí.
(mk)

Óda (y) na Ludvíka

Óda na Ludvíka



Konec léta, vodních hrátek,
kdopak slaví dneska svátek?
Goethe, či snad Beethowen?
Kdepak! Ludvík, svůdce žen!

S každým dalším v laclu kilem
Ludvík víc je pedofilem.
Nač vám, holky, gramatika, u pádla je erotika!

Jeden div se nepoblije,
ten má ale fantazie!
Páni, dámy, tak se žije!
Dívenky se strkají, věnečky mu dávají,
sněhobíle košulenky k nohám Mistra padají...

I když mládí odvál čas,
kosti vržou, žádný vlas,
a zdraví se nezlepší, Ludvo, všechno nejlepší!

Básničku mi poslala jedna dívenka, ani nevím, zde je ctitelka. POchopili jste, moji milí, že k dnešnímu svátku. Kromě Apolény jsem dostal gratulace od devatenácti bývalých milenek, dvou stávajících, jedné budoucí..? Přáli mi děti, vnuci, tři primátoři, jedna starostka - poslankyně, tři starostové a dvě starostky prosté, tři předsedové soudu... Děkuju vám, moji milí, všichni jste mi udělali radost! Váš Ludvík

Spisovatel Bohumil Hrabal, kniha Tomáše Mazala, vyšla v Číně

Nejsoustavnější a nejerudovanější kniha o Hrabalovi z pera Tomaše Mazala vyšla v Čechách poprvé v roce 2004. Když jsem ji poprvé uviděl v knihkupectví Na Poříčí, otevřel jsem ji namátkou a spatřil svoje jméno - na straně 230. Samotný název knihy Kluby poezie má své reálné opodstanění, píše Tomáš Mazal. Hrabal měl na mysli skupinu mladých básníků kolem Ludvíka Hesse, kteří ve sklepní klubovně libeňské ulice Krejčího číslo 4 vydávali zcela nekomerční a ojedinělý literární časopis Divoké víno... Takže od letošního roku se to dozvědí i Číňani.

Jak pohřbít tetičku

Umřela mi prateta. Měl jsem jí rád. Ale důvod k hlubokému žalu nemám – odešla tiše a bez bolesti v šestadevadesáti. Kdo by si takovou smrt nepřál. Proč o tom píšu - její děti, moc fajn lidi, prohlásili, že nebudou dělat pohřeb! Chápu je, tetička už neměla žádné přátele, její vrstevníci jsou na pravdě boží už dávno. Stejné to bylo ostatně předtím s mou babičkou, její sestrou. Ony dvě byly jako stařičké stromy z už neexistujícího lesa. Dokud mohly, podpíraly se, žily jedna pro druhou. My, jejich děti a vnoučata, jsme je sice zajímali,milovaly nás, zároveň jsme však už žili v jiném, pro ně už nepochopitelném světě.

"Proč tedy dělat pohřeb?!" přesvědčila mě tehdy rodina. Nikdo tam už nepřijde a my se budeme tou pohřební ceremonií jenom rozdírat! A navíc ty zbytečné výdaje!? Odsouhlasil jsem to, jsem přece moderní člověk.Teď toho ale trochu lituji.

Já vím, je to takový pragmatický trend. Postupují tak i jiné rodiny – a babičky a dědové samy vyhlašují: „Radši si kupte novou pračku. Nebo jeďte za ty peníze na dovolenou, děti a tam s na nás vzpomeňte! „

Jenomže něco tu chybí. Současný svět si nepotrpí na gesta – na druhou stranu kdysi jsem kdesi četl, že rituály jsou základem civilizace! Něco na tom je. Když je zahodíme, nestáváme se trochu víc zase zvířaty? Ta přece opouštějí členy své smečky bez loučení. Lidé se dosud odlišovali mimo jiné tím, že odchod zasloužilého člena rodu byl příležitostí nejen ke smutku, ale i ke vzpomínkám a a hrdosti na to, co vykonal. Pohřeb byl důstojným koncem, který byl pro jiné zase důležitým začátkem. Tyhle naše nesentimentální postupy, kdy si pozůstalí pokradmu přinesou domů krabici popela strejdy, aby ji nechali na zbytek života v rohu na šifoneru mezi zaprášenými broušenými chloubami paní domu, mě skličují. .A trochu závidím předkům ty důstojné pohřby s dechovkou, po nichž se šlo do hospody, kde se na hořkosladké zádušní hostině namazala celá vesnice.
(mk)

Tomáš Mazal o holkách Josefa Škvoreckého

Ty dvě holky z Kostelce ...a třetí z Černé hory?
(úryvek z knížky Tomáše Mazala, jež právě vyšla v Knihovničce rodinného výčepu)

Příběh dvou kdysi krásných mladých dívek z Kostelce i třetí z Černé hory, do nichž byl mladistvý Josef Škvorecký neskonale zamilován, je příběhem mizejícího času, mladosti, pomíjivosti dívčí krásy i zapomínání. Kdysi snad nejkrásnější nohy z celého protektorátu jedné z nich dnes bez francouzských holí neujdou ani krok, tvář druhé zbrázděná vráskami pozbyla jemné mimiky, kdysi mladistvá jiskra se vytratila z očí. Příběh dvou dívek (i té třetí neznámé) je také vyprávěním o návratech, o postavách spisovatele Josefa Škvoreckého migrujících z románu do románu. Příběh fotografií tehdejších krasavic a nikdy nekončící lásky.


Jak dva chrámy víry dvojí
Dva andělé nade mnou stojí
A v očích skryto tajemství
Co je to láska a co je to hřích

Jako dvě studny pitné vody
Mě obklopují svými svody
Jsem mezi nima bezradný

JŠ

V katedrále jako u zkoušky

„Další prosím!“ Vstoupil jsem dovnitř. Místo očekávaného přítmí Svatovítské katedrály mě oslepil sledovací reflektor. Muž s výrazem vrchního soudce v jeho světle důkladně zkontroloval můj zevnějšek. Asi jsem prošel a tak mě vyzval: „Klekněte si!“ Chvatně jsem se spustil na kolena. „A sepněte ruce!“Když jsem mu vyhověl, muž v černém pochvalně kývl.
Pak se však kerberos zachmuřil. „Co to, vy nemáte na krku křížek?“ Zatvářil jsem se zkroušeně a zablekotal jsem něco o tom,že se mi přetrhl řetízek. „No dobrá, dobrá. Tak se předveďte,“ pokynul. Spustil jsem Otčenáš až k známému „... a zbav nás všeho zlého. Amen.“ Kontrolor ale nebyl spokojen. „Doxologii neumíte?“Vysvětlil jsem, že naše církev tuto poslední větu nepoužívá. Dveřník zachmuřeně přemítal. Posléze se zatvářil blahosklonně: „No dobrá, běžte se pomodlit. Ale to vám povídám, ať to netrvá dlouho!“
P.S. Co to tady píši? Jen jsem se zamyslel nad oznámením, že do Svatovítské katedrály bude možno vstoupit za mnohosetkorunové vstupné. Zdarma prý také- ale jen „ za účelem modlitby.“ Ptáte se jak se rozliší, kdo je věřící a kdo jen jen zvědavec? Podle mluvčího Správy Pražského hradu to problém není - na to budou mít zřízenci Hradu své metody. Jaké ovšem neupřesnil. Podle mě by ale mohly vypadat nějak takhle.

Neschází jí něco?

Po soše TGM v Lánech jsem zatoužil jako chovatel koní i jako milovník umění. Vraceje se ze služební cesty po českých nemocnicích a babyboxech konečně jsem si její návštěvu dopřál. Titulek je snadnou hádankou pro čtenáře.

Pavol Janík je opravdu rychlý

Sotva se včera objevilo DV48 na internetu, přišel mi email od Pavla Janíka. Přeložil právě publikovaný sonet Jiřího Žáčka do slovenštiny. Co tomu říkáš, Jirko? Lu

JIŘÍ ŽÁČEK
Prešibaný sonet


Až budem
vedieť
zložiť
sonet,

prijmú ma
v klube
mari-
onet.

Rieknu mi:
Bábka
na vlásku,

budeš tkať
ódy
na lásku!

Bárta s Klasnovou vyhráli reality show

Politická reality show letos daleko překonala i někdejší Vyvolené. Podívejte se třeba na příběh Víta Barty a Kateřiny Klasnové. Takoví sympatičtí mladí lidé! V zájmu lepších zítřků, které zorganizují Věci veřejné, zřejmě spolu trávili dlouhé noci na schůzích. To pak jiskra přeskočí, ani jeden neví jak.
Kateřina svým úsměvem zdobila mítinky i stranický časopis, její kouzlo báječně doplňovalo charisma televizní hvězdy Radka Johna, Přitom však měla v srdci jediného - Víta Bartu. Vítek ale na svou vyvolenou také nezapomínal To on se postaral o to, aby Katka měla ve straně prostor, to jeho zásluhou se stala nejen poslankyní, ale i místopředsedkyní sněmovny. A nejkrásnější je, že tandem pokračuje i po vítězných volbách! Kateřina se hbitě otáčí v poslanecké sněmovně, pan Bárta to dotáhl na ministra dopravy. K tomu ty funkce ve straně - no kdyby se teď spolu scházeli jen na pracovních večeřích a na pohovce v poslaneckém klubu,nikdo by se nedivil.
Ale Katka je křesťansky vychované děvče, vždyť studovala teologické fakultě. Prostě žádný život na hromádce nepřipadal v úvahu. A tak to vše vyvrcholilo velkou svatbou.Fanynky a aktivistky VV zajásaly. Vy pořád, jaký je ten Radek John děvkař, rodinu prý prodal za kariéru! Dobrá, šéf je opravdu trochu bohém. Ale na Vítkovi a Katce vidíte ,že ve Věcech veřejných jsou i "slušní lidi"!
...Kdyby to byl film, teď by zněla dojemná hudba a k titulkům by se v sále ozývalo dojemné posmrkávání. Ale protože to přece jen hollywoodský biják ani reality show není, my méně romanticky naladění si možná připadáme podvedení. Co je divné? Třeba - Klasnová s Bártou prý spolu chodili sedm let. Tedy dávno před nástupem VV na scénu. Vkrádá se tedy zrádná myšlenka, jestli byly na začátku opravdu ty ideály a společná práce pro společnost. Jestli boháč a vlivný podnikatel Bárta svou nejdražší do čela strany - a poté i do vysokých volených funkcí -spíš prostě tvrdě neprotlačil. A dojem z impozantní svatby? V době, kdy VV dokázali jen to, že zblbli populistickou kampaní naivní voliče, je taky tristní!
Bártův spojenec Nečas aspoň říká, že nepotřebuje ochranku ani drahou audinu a že si politici mají taky utáhnout opasky. Nejsilnější muž jeho koaliční strany, která se do sněmovny dostala jen díky voličům naštvaným z mlaskání politických mafií , ale dává najevo, že to jsou jen takové řeči naivního Petra. Místo úspor pořádá opulentní svatbu na superluxusním zámku Mcely , kde stojí luxusní apartmá 17000 za noc a kamarádi mu na počest pořádají ohňostroj.Já vím,že si to platí sám. Ale je to taková letmá připomínka toho, že pan Bárta bude dál spíš bohatý byznysmen než tribun lidu. (mk)

Navštívili mě Tomáš Mazal, Stanislav Vávra a David Pohribný!

Tomáš mi přinesl svoji knížku Benátky, Stanislav své soukromé tisky Libeňští psychici - Kádrový dotazník Stanislava Vávry a Zahalena bílým dýmem, prózu, kterou přináším v DV 48. David Pohribný se jako grafik podílel na porevolučním vydání knížky Jany Černé Adresát Milena Jesenská. Tomáš Mazal a Aleš Pech v zastoupení vydavatelství Concordia mě přišli tenkrát - před dvaceti lety - požádat jako jejího prvního vydavatele o souhlas. Zdvořilí mládenci!

Romance o klisničkách a balady o ženách

V titulku je název mojí nové knížky. Včera ji v Tiskárně Libertas v Praze na Smíchově vytiskli. Čítá 256 stran formátu B5 čtyřbarevně tištěných na perfektní matové křídě 135g/m2, vazba je pevná s přebalem. Vychází v Nakladatelství Petrklíč (www.petrklic.info, petrklic@petrklic.info), kde si ji mohou stydliví zájemci objednat. Ti a ty nestydlivé si o ni mohou říct mně a odměnou jejich statečnosti bude osobní předání knížky darem. To jsem vymyslel sám, milí a milé! Odpusťte, že knížku nebudu posílat darem poštou. Nesnáším a neumím balení a nenávidím pošty. Poštou (leč na dobírku) rozesílá Nakladatelství Petrklíč. V knihkupectvích knížku koupíte až na podzim, v létě ji nebudeme dávat do distribuce.

Ukázky z knížky jsem už dvakrát zavěsil na www.divokevino.cz, ale vězte, že jsem publikoval opravdu jen ty nejdecentnější pasáže. Děj se tentokrát rozjíždí pomalu, ale na erotiku dojde. V plném rozsahu. Její hrdinkou je mladá básnířka Milena. Její verše ovšem pocházejí z pera Evy Machalické. Děkuju, Evo!

Za finanční podporu při vydání knížky děkuju Komerční bance, GynCentru v Praze 9, městu Liberec, Městské části Praha 6, Městské části Praha 22 Uhříněves, restauraci U Splavu v Uhříněvsi, společnosti 100MEGA Distribution, farmaceutické společnosti Richter Gedeon a a. s. CENTRA v Praze. Bez výše jmenovaných by nevyšla. DĚKUJU! Speciální díky patří tiskařům v Libertas a hlavně jejich marketingové ředitelce Evě Svobodové.

Tak dovi pane Leopolde,

abyste věděl,já to taky celé zas tak vážně nemyslel.Jak už jste citoval z idnesu, ono mě prostě jen baví "instalovat" do svých blogů ideje(já vím, trochu tímto vznešeným slovem v případě mých výpotků přeháním)lehce provokativní. A myslím si: když to vyvolá diskusi, bude jen dobře. Snad jsem se tím pro Vás úplně "nezablog(k)oval.:) Takže ve skutečnosti s Vámi převážně souhlasím (ale v něčem ne, třeba se moc nebojím vlivu hovorového jazyka a jsprostých slov -myslím, že skutečnou vulgarnost najdeme spíš v myšlenkách.) Nicméně díky za přijemnou debatu. Mimochodem,víte,že jste jediný Leopold, kterého jsem měl tu čest ve svém životě potkat?Takže i proto děkuji za toto virtuální setkání.
Mějte se hezky
Matěj

Že se na to ti dva kluci nevyprdnou, komentuje L. H.

Vážený pane Matěji Koubo.

Díky Vaší odpovědi na můj článek „Vadí nevadí“ jsem Vás konečně odhalil. Ne, nelekejte se, nejedná se o závažnou, ani méně závažnou kriminální činnost. Myslím to ve smyslu seznámení, či lépe představení někoho někomu.
Nějakou reakci na můj článeček jsem od Vás očekával, ale ne tak rychle. Rozhodl jsem se odpovědět Vám privátně. Neměl jsem však na Vás kontakt, tak jsem do „guglu“ zkusmo zadal heslo matěj kouba. Šlo to rychle. Koukám na to a říkám si: „a mám ho.“ No fakt že jo.
Tak jsem si toho od vás (a trochu i o Vás) mohl přečíst. Vůbec jsem netušil, že jsem rýpnul do VIP blogera idnes, slovního instalatéra a hledače spodních proudů Dokonce i vím, (z fotografie na blogu), jak vypadáte. Musím uznat, že nic z toho mi nevadí. Vy jste na tom hůř, protože mne neznáte, ale to myslím také nevadí. Tolik na vysvětlenou k tomu odhalení.

Teď k meritu věci (jak se pěkně říká místo hnusného českého „k jádru věci“). Nikde jsem v mém článku neuvedl, že jste nacionalista. Jen z mého textu vyplývá, že z Vašeho článku to tak vyznívá. Ostatně i reakce čtenářů v diskusi na Vašem blogu idnes (k stejnému článku) to potvrzují. Přiznám se, že od začátku jsem věřil, že to nacionalisticky nemyslíte. Mou odpovědí jsem chtěl upozornit na to, co se kdysi učil každý pionýr; totiž, že z jiskry vzejde plamen.

A hlavně: chtěl jsem poukázat na Váš apel, že v době globalizace si lidé musí svou rodnou řeč bránit.A zde já vidím velkou mýlku.
Hlavní nebezpečí rodné řeči nehrozí z venku v přebírání německých či anglických výrazů. Při rychlosti rozvoje technologií tomu nelze zabránit a bylo by to i hloupé. I když snobské přebírání anglických výrazů se také sem tam najde.
Nebezpečím pro náš jazyk už vůbec není slovenština v jakémkoliv množství. Ostatně, před nedlouhým časem tloukla média v čele s Ústavem pro jazyk český na poplach, že mladí Češi již vůbec nerozumí slovenštině. O zlepšení znalosti češtiny a slovenštiny, především u mladých lidí, dokonce rokovali ministři Kohout a Lajčák. Stačil ale jeden vysmívaný pořad v televizi (Superstar) a všichni chytráci museli z hrušky dolů. Někomu se možná (určitě!) hodilo, hloubit propast mezi Čechy a Slováky.
Hlavní nebezpečí našemu jazyku hrozí „z vnútri“ (zevnitř-překlad autora). Velká část inteligence (a zejména ve všech oblastech kultury), která především by měla být šiřitelem a obráncem jazyka, mluví naprosto nespisovně. Zejména v televizi, která je médiem nejmocnějším, nejrozšířenějším a nejvíce ovlivňujícím absolutní většinu národa.
Ba dokonce se za taková díla, zejména v literatuře, udělují i prestižní ceny. I přes různá odůvodnění to na mne dělá dojem, že autoři ani jinak mluvit neumí. Viz úryvek z románu Přes matný sklo: "Svět je plnej tajemství, říká se, různejch osudů, odstíny od špinavý bílý až po černou z teček modrá, žlutá, červená. Barvy, ze kterejch se složej všechny ostatní. I lidi jsou z několika základních kamenů. Jeden každej člověk složenej jako dům. Cihla vedle cihly a nad nima další, položený přes spáry tak, aby to drželo. Časem jsou zevnitř viditelný vlhký žlutý mapy a zvenku pak spáry táhnoucí se odshora dolů, podobný bleskům, rozvětvený po letech chátrání."

Také vulgarity všeho druhu a nejhrubšího zrna jsou povyšovány na umění. Příklady raději ani neuvádím, aby se můj Word nečervenal ještě víc. Není to ode mne nějaké puritánství, to chraň bůh a ministerstvo kultury, ale vypovídá to o kultuře a kulturnosti, resp. nekulturnosti. Tak to vidím já.

Teď si ale říkám, že když Vám svou odpověď pošlu privátně, mohl bych vypadat jako alibista a strašpytel. Přece jen to pošlu do DV, když už jsme to tam začali.
Přeji Vám lehkost v psaní a vysokou karmu Vašeho blogu.

Leopold F. Němec

Vážený pane Leopolde

Myslím si, že jste mou glosu analyzoval korektně. Váš závěr mi však korektní nepřipadá. Opravdu se necítím nacionalistou. Dodnes se mi třeba líbí, populisty a nacionalisty tak zatracovaný, "multikulti" koncept, ona vize společnosti, v níž v jednom státě přátelsky koexistují různé etnické kultury, mísí se a doplňují, aby společně dospěly k vyšší kvalitě. Soudím ale, že zároveň je třeba chránit národní hodnoty, k nímž patří zejména jazyk. A média, ať chtějí či nechtějí, jsou nejmasovějším šiřitelem jazykové kultury (a bohužel i nekultury) a také čímsi jako neformálním jazykovým kodifikátorem. Proto jsem přesvědčen, že máme nejen právo, ale i povinnost naléhat,aby z veřejnoporávních televizních a rádiových stanic zněla v rámci zpravodajství kvalitní čeština a ne beztvará směs nářečí. Tím ovšem nechci říci,že by tu nemělo být místo i na jazyky jiné. Ale podle mě hlavně v rámci samostatných pořadů směřovaných k menšinám či zahraničním návštěvníkům a v podobě převzatých filmů a divadelních představení v původním znění. Mohou být i ve zmíněném zpravodajství, ale coby autentické výpovědi jinojazyčných hostů. Ne,to není volání po žádném jazykovém apartheidu, jen touha zachovat v evropském kotli národní specifika. Já vím, že to zní v kontextu se slovenštinou podezřele. Ale je to na místě a platí to i z jejich hlediska - naší východní bratři laskavou a vůči ostatním ohleduplnou obranu svého jazyka potřebují ještě víc než my.
Matěj Kouba

Vadí nevadí

Článek s názvem V České televizi chci slyšet češtinu od pana (mk) jsem četl třikrát.
Jednotlivé věty jsem si poskládal podle toho, co panu (mk) ve vztahu k Slovákům vadí a co nevadí. Vyšlo mi toto:

- nemám nic proti Slovákům, jezdím tam rád a často
- v „Blave“ mám skvělého kamaráda
- těžce jsem nesl rozpad federace
- je dobře, že dál existuje propojení české a slovenské kultury
- nemám nic proti filmům ve slovenském znění
- v rádiu mi nevadí slovenské hity
- mám rád Mekyho Žbirku i Milana Lasicu
- nemám vůbec nic proti tomu, aby u nás Slováci působili

Ale: vlastní produkce masmédií je přece něco jiného! Ve veřejném sdělovacím prostředku by prostě Slováci měli hovořit česky.
Konkrétně zpravodajské pořady by měly být místem, kde se „obyčejní lidé“ setkají se správnou češtinou. A ejhle. Sympatický moderátor Eugen Korda, dívka s přelivem, i šikovný mladík na ČT1 nemluví česky, ale slovensky. Nějak nechápu tu logiku. Nejsme československý národ, jsme dva státy a televize mne otravuje akýmsi cudzím jazykom.

A tak se ptám:
- proč v českých televizích a rádiích mluví slovenští redaktoři „po svojom“ a ne česky?
- jak je možné, že velmi prestižní pozice ve veřejných sdělovacích prostředcích zabírají lidé, kteří nesplňují významný profesní předpoklad - dokonalou znalost národního jazyka?
- co mají říkat české děti, kterým není jasno, co to vlastně slyší z ranních zpráv?!

Tolik článek pana (mk).

Cestou do Českého Těšína jsem pak přemýšlel o věcech jako jsou nacionalismus, kdo jsou obyčejní lidé z hlediska setkávání se správnou češtinou, proč děti poslouchají ranní zprávy a jestli v médiích „maj bejt profíci na správnou češtinu, nebo jestli tam bejt nemusej“.

Chtěl jsem napsat o tom, jak tenká hranice je mezi soužitím a nenávistí, jak málo stačí k takovému zvratu, a že jsou dokonce lidé, kteří na to čekají. Zeptejte se v Těšíně, v Komárně, nebo v Nikósii. A podívejte se na facebook a na You Tube. Nebývám vulgární, ale podle mne autor článku V České televizi chci češtinu šlápl do h…na. Ale nechť laskaví čtenáři posoudí celou věc sami. Zatím kurva hoši guten Tag.
Leopold F. Němec