na další stranu
Ester Nowak
INCUNABULA
Stůl
opuchlý knihami.
Za dveřmi lhůta.
Pod oknem
předávno prošlý
čas.
Pomalíš spěšně
násepní kroky.
Drkot písku…
Až srdce usedá.
Zmizelé potěžkáš.
Obcházíš
zakleté pražce.
Novum itinerarium.
Pastva.
Uprostřed zcizelá, zšeřelá
náhorní ovce.
Ale tvá:
Incunabula: lat. pův. plénky, později kolébka
STŘED
Básním je smutno.
Jsou bez života.
A skočí-li
do téže řeky,
pak jen a jen proto,
že kruh se topí,
neboť nemůže sám
ze svého místa.
Říká, že byste se srozuměli.
- To byste ale musela zůstat…
vy, zosobněná.
Půst krmí duši.
Ona ví, že na obou březích
je dosti místa…
proto uprostřed
není život po životě:
Je. Tak krutě
Je. -
Nepřestala by
býti sama sebou.
TO V NÁS
Nač seškrabávat modř,
z plamenů polí trhat
oheň máků,
ačkoliv slunce ještě hoří
a nemá víc než dost.
A je to sytost obrazu,
zarytá tělem duší
tam, kde moře v nás
ztrácí…
ztrácí kontrolu.
Vlnami času omývá. Vábí.
Neboť lodě jsou určeny
pro nepobřežní cestu.
Neboť lodě
jsou od nepaměti.
Mohl bys vyrvat rám.
Popravit ráhno.
Ale je to jen chabá víra
věřit
že jinde je lepší Bůh…
že jen jen třísky
k nebi se rozletí.
KOMU PIETA
Nevíme,
kolik nám zbývá.
A je-li sluch,
zda máme
stejnojmenné právo říci:
rub i líc.
Kolik je světů
nad světy?
Kterápak barva
neuplyne?
Hle,
květy
- ta rozestlaná slunce -
na hrobech
světlo rozkládá.
Míří.
Nikam míří?
|
