Ludvík Hess

Balada o koních

(ukázka z knížky Balady o koních a romance o holkách)

V prvních únorových dnech roku 1947 napadlo sněhu víc než v jiných letech. Jaroslav Matyáš se činil v kladenské Davidově ulici s lopatou, aby se sanitka přivážející z porodnice jeho vnuka dostala závějemi co nejblíž k domu. Mrzlo až praštělo. Novopečený dědeček byl ředitelem školy a házet lopatou sníh mu moc nešlo.
Řeknete si, že jste chtěli číst o koních nebo třeba i o hříbatech, proč ale o lidských novorozencích? Každá věc má ale svůj začátek, a tak se přece musí nejdřív narodit chovatel koní. Koňařem - čekatelem se stal na kladenské sokolské jízdárně na Sletišti, kam jej dědeček Jaroslav Matyáš jako bývalý Sokol často vodil. Vnuka tam taky poprvé posadil na koně. Jisté je, že to byl bělouš a jmenoval se Saliman. Dokládá to dobová fotografie. Za otěže drží Salimana správce pan Freiberg. Kladenská jízdárna měla zastřešenou halu a malou tribunu, z níž kluk tichý jako pěna pozoroval koně a jezdce klusající nebo cválající ve zvláštní atmosféře plné soustředěnosti na vysoké vrstvě pilin podél dřevem obložených zdí. Občas zadunělo bednění, do kterého kopl neklidný kůň. Kdyby se kluka někdo dnes – po desítkách let – zeptal na nejsilnější zážitky z dětství, popisoval by právě napětí panující v hale kladenské jízdárny. Kromě cvičitele se promluvit neodvážil vůbec nikdo. Hodina práce na jízdárně byla posvátná jako mše v kostele. Ano, teprve dnes si uvědomuje, jak pociťoval kladenskou jízdárnu. Byl to chrám...
Sletiště je obklopené lesem a dědeček s klukem do něj denně chodívali na dlouhé procházky. Po úzkých, kopyty vyšlapaných stezkách, je občas míjela skupina koní a jezdců.
Chovatele dodnes občas popadne touha naložit koně a dovézt jej do kladenského lesa, projet se pěšinou vedoucí na Lapák, pod vysokým stropem ze stromů spínajících větve tak, že připomínají vysokou gotickou klenbu.
Krmení do stájí zavážel párem koní voják z nedalekých kasáren. Ze stáje si zase na pole vyvážel hnůj sedlák ze statečku u Sletiště. Spřežení koní kluka okouzlilo a dědečkovi tvrdil, že bude sedlákem. Když si po letech jako chovatel koní požádal na úřadu o živnost, četl na papíře černé na bílém – soukromě hospodařící rolník.

První kůň Mohan
Kluk – říkejme mu Jaroslav, protože i tohle jméno má zapsané v rodném listě – se už jako student gymnázia stal samozvaným editorem a redaktorem nikdy nepovoleného literárního časopisu Divoké víno a obklopilo jej umění, ženy a bohéma. Psala se šedesátá léta a povoleno sice nebylo nic, ale mohlo se mnohé. Jaroslavovi záhy narostla křidélka a vzpomněl si na dětský sen – koně. Starý kostelecký handlák Emler mu dohodil dvouletého hřebečka Mohana. Hnědáček pocházel odněkud ze Slovenska, nebyl příliš velký, ale o to veselejší. Koňař by takovému koni řekl „študent“. Skutečně – Mohan byl přece jen o něco chytřejší, než koně obvykle bývají. Na levé půlce zádi měl výžeh – číslo 2. Co ten výžeh znamená, nikdo nevěděl, ani Mohanův původ Jaroslav neznal. Přesto ten koníček poznamenal desítky holek a pár kluků, kteří se na něm za dvacet sedm let jeho života učili jezdit. Chovatelův syn Jakub na něm odjezdil svoje první Hubertovy jízdy včetně té proslulé nebezpečné na Pecínově. Jaroslav sám toho na koníkovi moc nenajezdil. Mohan nebyl největší a budoucí chovatel naopak narostl do mužných rozměrů. Handlák Emler mu opatřil pětiletého valacha Noříka, který si ovšem pletl nohy snad už od narození. Pak od známého pražského jezdce, trenéra a kováře Petra Vladaře koupil Jaroslav mohutnou černou klisnu Zuzanu, říkalo se jí taky Barča. Na závodech startovala pod hrdým jménem Účast. Zuzana odvezla koho chtěla. Vyprávěla se o ní historka, jak při parkuru na Trojském ostrově vyskočila i s jezdcem přes živý plot z kolbiště mezi diváky. Zuzaninu kariéru jezdeckého koně ukončily zcela chromé hrudní končetiny. Kulhala čím dál častěji. Jaroslav si tedy na ježdění koupil nejhodnější klisnu pod sluncem – charakterní Uriku – železnou fuksu, rozuměj ryzku. Bylo by přinejmenším nezdvořilé nezaznamenat její jméno.
Na počátku jeho chovu ovšem stanula až mohutná a nepříliš vlídná hnědka Ujma, chcete-li taky Vlasta nebo Hvězda. Koně často mívají několik jmen, jak si je postupně jejich noví majitelé přejmenují podle svého vkusu, citu a nezřídka i vzpomínek.
Hřebeček Mohan byl čím dál veselejší a dobrou náladu neztratil ani jako valášek. Ti dva – Mohan a chovatel – spolu žili celé čtvrtstoletí. Denně se vídali, kluk – pak už muž – jej denně krmil, čistil, uklízel mu stáj a pouštěl ho do výběhu. Od starého pečlivého kováře Bartůňka z Říčan se naučil kovat koně a svého valáška pečlivě obouval. Kolikrát za život jej asi koval?
Mohan na stará kolena zchroml, ale v kondici byl až do svých dvaceti sedmi let. Když jej ráno Jaroslav dovedl k výběhu, pokaždé do něj vesele nacválal. Hnědá srst prošedivěla a hřbet propadal, ale náladu měl dobrou. Až náhle začal slábnout a ráno se nedokázal sám v boxu postavit. Chovatel zavěsil nad jeho box kladkostroj, pod tělo mu podsouval popruhy a za pomoci dvou ošetřovatelů jej denně zvedal. Stáří přišlo rychle.
Mohan jednoho dne vyšel ze stáje, upadl a nemohl vstát. Chovatel mu dal poslední jablko a napustil mu do žíly uspávající injekci. Pochoval ho ve výběhu a po jeho hrobě dnes běhají hříbata.

První hříbě Alma a její matka Ujma
Vlastu, respektive Ujmu nebo chcete-li Hvězdu, jak měla psáno v papírech, připustil Jaroslav mohutným hřebcem Alarmem ratajským, který v roce 1974 působil v chovu koní na samotě poblíž Prahy. Říká se tam v Podlesku. O koně se staral nebo někdy taky nestaral koňák Beran. Nechával je v ohradách od jara do zimy a krmení jim do výběhu sklápěl rovnou z valníku. Bývala to často siláž, protože tou se krmilo v nadřízeném výzkumném ústavu. Když chtěl Beran předvést plemeníka, otřel mu hřbet z jedné i druhé strany rukávem svého prošívaného kabátu. A bylo vyčištěno... Alarm měl samostatný box, ve kterém se nikdy neuklízelo. Po čase stál skoro u stropu, hlavu u dveří měl podstatně níž, zadek čněl, jak si pod něj kálel. Na kvalitě mu to jistě neubralo, pohybu měl dost, protože celé noci trávil ve výběhu. Ve dne jej Beran nechával stát doma, aby hřebce nerušily klisny či lidi kolem výběhů. Na Podlesk občas jezdil malíř koní Emil Kotrba, a tak se mnozí z koní zachovali v jeho kresbách. Asi nejznámější obrázek z Podleska je ale fotografie klisny skákající oknem ven ze stáje. Tahle fotka byla otištěna v knize Jezdectví a dostihový sport, kdysi bibli všech koňařských začátečníků.
Alarm a Hvězda se stali rodiči klisničky Almy, která se narodila 19. září 1975 ve stáji na zámku Petrovice v Praze 10 jako chovatelovo první hříbě. Prvním divem bylo, že Alma vůbec přežila. Matka Hvězda se totiž rozhodla, že ji nebude krmit. Jaroslav a jeho kamarádi riskovali zdraví a životy, aby Hvězdu přesvědčili. Kobyla byla, jak se říká, přísná, ale po narození hříběte doslova zlá. Po prvních dvou dnech, kdy nechtěla hříbě pustit k vemeni, se z ní náhle stala nejpečlivější matka a pro změnu nechtěla nikoho pustit k hříběti. Devátý den po porodu Jaroslav zapřáhl Hvězdu do malého valníčku, na kterém postavil bednění pro hříbě, a vydal se s klisnou znovu za Alarmem. Jelo se po silnicích kolem Prahy, klisna řehtala a celou cestu šla s hlavou otočenou dozadu, kde na valníku v ohrádce zase tesknilo hříbě. Věřte nevěřte! Přepravníky na koně tenkrát ještě asi po Čechách nejezdily a speciálních náklaďáků na transport koní taky moc nebylo.
Námluvy se podařily a za jedenáct měsíců - 14. srpna 1976 - měla Alma bratra Adama, hřebečka s velkou lysinou. Jméno dostal na památku koně, kterého kdysi Státní statek Praha zabavil bývalé statkářce Jarmile Polednové z Dobré vody. Koníček skončil na nucené porážce, ač prý pro ni nebyl důvod. Správce statku ho Polednové prostě nechtěl vrátit. Tahle statkářka nebo spíš nedostatkářka, jak si sama říkala, měla statek poblíž Fantova mlýna na Botiči, samoty, na níž měl Jaroslav od roku 1975 koně ustájené. Na Fantově mlýně v té době ještě nebyl zavedený elektrický proud, a tak Jaroslav chodil po nocích svářet boxy pro koně ke statkářce na Dobrou vodu. K ránu si odnášel jednotlivé díly mříží do stáje na Fantově mlýně. Za to Polednové patřil dík a čest pojmenovat druhorozené hříbě Ujmy -Hvězdy podle jejího zabaveného koníka.
Na Fantově mlýně stálo zpočátku asi pět šest koní. Jejich ustájení v nově postavených boxech byl pro chovatele splněný životní sen. Většinu železa nakoupil pokoutně, prkna obalená betonem ze staveb svážel na malém valníčku taženém Ujmou alias Hvězdou z širého okolí.
Psala se sedmdesátá léta a moc se toho nesmělo, ale najednou tu byl soukromý chov koní. Aby se nějak pokryl před státní mocí, založili chovatel a jeho kamarádi a jezdci místní mládežnickou organizaci. Pod jejím jménem se získával příděl ovsa – někdy tři kila na koně a den, někdy čtyři, jak zemědělský podnik naplánoval. Ale oves byl vždycky, nějaký navíc skladníci rádi za hotové při nakládání přiložili.
Ujma zůstala věrná Alarmovi a z jejich lásky se narodila 10. července 1977 světlá hnědka se všemi čtyřmi spěnkami bílými a s lysinou - Aida. Chovatel měl na Fantově mlýně dvě kozy, a tak v jeho deníku najdete zápis: Od 1. října pije Aida denně kozí mléko, nejprve ředěné.
Její matka Ujma opět chodila na Podlesk za Alarmem a v roce 1978 se jí narodila další klisnička - Flora, hnědka s lysinou a třema bílýma nohama.
Klisna matka vystřídala partnery - Alarma ratajského za Alarma ve Zlatníkách, ale hříbě s ním nedala. V roce 1979 se na Fantově mlýně narodil první a jediný potomek druhé Jaroslavovy klisny, hřebeček Allons.
Chovatel změnil radikálně ideu chovu a počínaje rokem 1979 začal připouštět plnokrevnými hřebci na Xaverově. Jeho prvorozená klisna Alma získala čestný zápis do plemenné knihy a současně taky výžeh Č 359, zatímco Ujma alias Hvězda se pyšnila výžehem Č 354. Matka Ujma i dcera Alma jezdily za xaverovským Libanonem.
Ujma šťastně zabřezla a v roce 1980 nešťastně porodila klisničku, jež se při průchodu porodními cestami nadechla plodové vody. Přestože jí tlouklo srdce, chovateli se nepodařilo oživit ji. Jaroslav poznal první zoufalé a beznadějné situace, s nimiž se pak jako chovatel koní setkával po celý svůj život.
Ujmu vozil Jaroslav zase na Xaverov a připouštěl ji střídavě plnokrevnými hřebci Norbertem či Corvetem ve snaze napravit osud. Xaverovští hřebci v těch letech skákali na desítky klisen, a tak byla streptokoková infekce jen otázkou času. Nekonečné léčení antibiotiky...
Alma vyrostla, dostala sedlo a stala se vynikajícím jezdeckým koněm i matkou mnoha hříbat. První z nich byla klisnička po plnokrevném xaverovském hřebci Norbertovi – dostala jméno Nora. Narodila se 18. srpna 1980. Chovatel se odpoledne při návratu z práce divil, proč všichni koně ve výběhu stojí v kruhu kolem ležící Almy. Klisna nečekaně porodila na pastvě za asistence stájových družek. Prvorodička se o hříbě příliš nestarala, ale aktivitu převzala babička Ujma - Hvězda. Hříbě si přisvojila a chovatele k němu nechtěla vůbec pustit.
Ujmu odvezl chovatel ke svému kamarádovi do Týna nad Vltavou. Porodila tam ještě jedno hříbě. Život Ujmy skončil ve špatně zakryté studni.
Almu připouštěl Jaroslav xaverovskými plnokrevnými hřebci. Z Fantova mlýna chodila klisna na Xaverov pod sedlem, nebylo to dál jak deset dvanáct kilometrů, podle toho, jak jezdec bloudil nebo překonával nejrůznější překážky. V každém případě cestu Almy za ženichy křížily dvě státní silnice – Černokostelecká a Českobrodská. Jaroslav si pořídil stařičkou Pragu RN řečenou Barču a na její korbě bez plachty nebo pod improvizovaným přístřeškem vozil klisny připouštět – jedna ze stanic hřebců byla tenkrát na Pohoří u Jílového. Když Erena – jak se autu říkalo – nejela s klisnou za hřebcem, zavážela seno nebo slámu. Samostatnou kapitolou by mohla být její výdělečná činnost. Aby bylo na oves, objížděl Jaroslav s náklaďákem okolní skládky a sbíral železo. Za fůru naloženou starými kamny, trubkami a plechy zaplatili ve Sběrných surovinách až tisíc korun. Byly to doby vskutku pionýrské...
V roce 1981 Alma porodila svoji druhou klisničku Courbettu po plnokrevném hřebci Court Gift. Tahle obrovská hnědka je zakladatelkou další generace Jaroslavových polokrevných koní – Levady, Caprioly a chovatelových jezdeckých klisen Manca, Manila a Manorka.
Alma vystřídala hřebce a skákal na ni xaverovský Corvet. Z jejich milostného vztahu se 30. května 1982 narodila třetí klisnička, jež svým jménem Corveta otce připomínala.
Čtvrtá klisnička se Almě narodila bez pomoci člověka na den přesně za jedenáct měsíců po připuštění - 8. května 1984 - jejím otcem byl opět Corvet a chovatel ji pojmenoval Carola. Statná hnědka vážila 53 kg, obě přední spěnky měla bílé, pravou zadní nad spěnku. Lysina po přerušení přecházela v úzký nosní proužek.
Měsíc před narozením Caroly - 12. dubna 1984 - porodila Flora ryzku se čtyřma bílýma nohama a lysinou přecházející v široký nosní pruh. Vážila 52 kg. Jaroslav ji pojmenoval Cora. Jejím otcem byl Corvet a při první říji chovatel Floru vozil zase k němu. Hříbě bylo druhou klisničkou Flory. První se narodila 19. listopadu 1982 a jejím otcem byl taky Corvet. Byla to ryzka s nepravidelnými bílými znaky na hlavě a s oběma zadníma nohama bílýma nad spěnky. Narodila se čtrnáct dní před termínem a po porodu vážila 47 kg. Dostala jméno Corona.
Tak jako Jaroslavovy plnokrevné klisny Margareta a Bonnie rodily jenom hřebečky, jeho polokrevné či teplokrevné kobyly rodily klisničky.
Když Jaroslav 19. října odstavil Coru a Carolu, odvezl je na zahradu do Hájku. Jako stáj jim tu sloužil starý železniční vagon. Stojí na Hájku dodnes...
Svoje třetí hříbě porodila Flora 20. března 1985 a tentokrát to byl hřebeček, hnědák bez odznaků, vážící 57 kg. Jeho otcem byl zase Corvet a chovatel hříbě pojmenoval Carmel. Všechno nasvědčovalo, že z něj vyroste mohutný kůň.
Alma porodila svoje páté hříbě - klisničku - 8. července 1985. Přes veškerou snahu chovatele a jeho přítele veterináře Zdeňka Krupila hříbě žilo jen tři dny.
V roce 1985 bylo ve stájích na Fantově mlýně ustájeno asi šestnáct koní - Margareta, Bonnie, Mohan, Corveta, Flora, Corona, Cora, Carola, Courbetta, Blok, Branko, Maroken, Marcaro, Carmel, Alma a poník Lupinka. Mohlo se ale stát, že autor některého jmenovat zapomněl.
Courbetta porodila svoje první hříbě klisničku Capriolu 16. května 1986. Jejím otcem byl Cobalt. O tři týdny později - 6. června - porodila Flora své čtvrté hříbě - velmi statného světlého ryzáka vážícího 60 kg. Jeho otcem byl Quoniam a hřebeček dostal jméno Quadal. Při měření v jednom měsíci věku měl hůlkou 114 cm, páskou 123, obvod hrudníku 110 a holeně 15 cm.
Tou dobou si chovatel namluvil děvče jménem Eva, jíž říkal Gina. Druhé jméno dostala podle hucula Gina, jenž se spolu s ní nastěhoval na Fantův mlýn. Kromě na koni jezdila Gina na motorce. V chovatelově deníku se objevily zápisy psané její rukou...
Alma porodila svoje šesté hříbě 18. března 1987. Hnědá klisnička po Libanonovi dostala jméno Libera. O pár dní později porodila Margareta rovněž po Libanonovi hřebečka, jehož chovatel pojmenoval Maryland. V dubna se Courbettě narodila po Libanonovi klisnička Levada a Bonnie porodila hřebečka Bonnie´s po Cobaltovi.
Kolem půlnoci z 19. na 20. února 1988 se narodilo Almě sedmé hříbě - světlý hnědák po Quoniam, nositel jména Queen. Za měsíc po ní porodila Bonnie slepého hřebečka ryzáka Bonfire a Queen se stal jeho vodičem.
Dávno se chovatel rozhodl, že staré koně nebude prodávat a nechá je dožít doma, ale Almu, svoje první hříbě, tehdy prodal. V den jejích dvacátých narozenin - 19. září 1995 - vyhledal klisnu ve stáji někde u Příbrami a alibisticky jí popřál.
Ten den se na závodišti v Černém lese u Benešova běžela Velká benešovská steeplechase. Na startu dostihu byl i chovatelův plnokrevný hřebec Markazit. Kůň padl po doskoku na jednom z příkopů a před očima chovatele uhynul.
Jaroslav chtěl Almu znovu navštívit ve dnech, kdy se měla dožít dvaceti pěti let. Ve stáji mu řekli, že kobyla je už dva roky v koňském nebi.
Ve stájích hřebčína na Hájku dnes stojí prapravnučka Ujmy ryzka Manca po otci Manorovi a matce Capriole, pravnučka Manorka, jejímž otcem je taky chovatelův odchovanec Manor, a prapravnučka Manila, dcera Manora a Levady.


Margareta

Margareta - matka klasického vítěze a devíti dalších hříbat
V sedmdesátých letech minulého století bylo dost soukromých jezdeckých koní, ne snad tolik jako dnes, na počátku století nového, ale rozhodně vlastnit jednoho dva koně nebylo žádnou zvláštností. Plnokrevníci ale byli takřka výlučně v majetku organizací a ani těch nebylo mnoho. V jezdeckých oddílech bylo prestižní otázkou vlastnit koně, na jehož jmenovce se skvěla červená barva a smluvená značka „A 1/1“. Po plnokrevníkovi zatoužil samozřejmě i Jaroslav. Získat jej ale bylo prakticky nemožné. V Praze byl plnokrevný chov na Xaverově v majetku národního podniku Drůbežnictví. Více jak padesáti koním vévodili hřebci jmen, která Jaroslavovi zněla jako jména bohů – Norbert, Corvett, Court Gift a dodnes a nade všemi Royal David. Snad proto, že od prvních třech jmenovaných se nakonec dočkal hříbat, ale Royal David pro něho zůstal pouze královským jménem a nenaplněným snem.
Jednoznačné bylo, že soukromník od Drůbežnictví Xaverov plnokrevníka koupit nemůže. Ještě tak snad nějaká organizace... Jaroslav se seznámil s tehdejším xaverovským správcem nebo chcete-li vedoucím chovu koní Ferdinandem Palyzou. Z Xaverova to nebylo na Fantův mlýn daleko a tenhle známý a zasloužilý koňař v té době žil takřka odloučeně od své neméně populární manželky Evy Palyzové, trénující koně v Lysé nad Labem. Zatímco Eva Palyzová proháněla svého obrovského mercedesa na trase mezi Lysou a sídly slovenských rolnických družstev, která jí svěřila koně do tréninku, rád večer zajel na kus řeči za mladým začínajícím chovatelem. Jaroslav se Ferdinandu Palyzovi svěřil se svou touhou chovat plnokrevníky. Samozřejmě nabídl i nějaké vyrovnání, kdyby se odprodej vydařil. Tomu Palyza rozuměl dobře, jistě něco odkoukal od manželky Evy – ženy v obchodech s koňmi velmi zběhlé.
Jaroslav se svými kamarády drželi kvůli nákupu přídělového ovsa a provozu nákladního automobilu mládežnickou organizaci. Bylo dohodnuto, že budoucí matku od Drůbežnictví Xaverov koupí prostřednictvím svazácké místní skupiny. Ferdinand Palyza šel cestou nejmenšího odporu a nabídl Jaroslavovi klisnu Margaretu, neboť věděl, že prodej koně, který neběžel jediný dostih a zchroml už při tréninku, snáze prosadí. Margareta se vrátila z Chuchle a xaverovští ji připouštěli Norbertem. Kdyby zabřezla, o prodeji by se nedalo mluvit. Do hry o chovnou klisnu vstoupil veterinář Frantík. Vyšetřil ji a podle úmluvy prohlásil, že je jalová. Co mu za to Jaroslav dal, se už nikdo nedoví, doktor Frantík je dávno po smrti. Jisté je, že Margareta změnila vlastníka a stala se majetkem mládežnické místní skupiny.
Do svého chovatelského notýsku si Jaroslav zapsal 18. dubna 1980: Přivezl jsem plnokrevnou klisnu Margaretu, tříletou vranku... 29. května připsal: Dr. Frantík vyšetřil Margaretu, klisna je březí z připuštění 2. března Norbertem.

Margareta s Manorem v roce 1981

K prodeji nepotřebného svazáckého majetku soukromníkovi bylo zapotřebí souhlasu předsednictva mládežnického obvodního výboru. Nesmělo se tenkrát sice skoro nic, jak už bylo uvedeno, ale zvládlo se leccos. Předsednictvo shledalo, že svazáci Margaretu potřebovat nebudou a ať se s chromým koněm trápí soukromník. Veterinář Jaroslavovi řekl doslova: „Takovou vopici vám Palyza prodal...“ Margaretě se 18. ledna 1981 narodil černý hřebeček Manor – syn vítěze Československého a Maďarského derby Norberta. Po narození vážil 43 kilogramů a měřil 103 cm.
Při druhé říji po porodu – 14. února - naložil Jaroslav svoji černou klisnu Margaretu na korbu východoněmeckého nákladního automobilu značky Robur a vyrazil s ní na Pecínov. Za ženicha jí tentokrát vybral vítěze Československého St. Leger ryzáka Cobalta. Jezdil za ním pět dní, každý den Cobalt odpovědně na Margaretu skočil. Za jedenáct měsíců – 7. ledna 1982 po půlnoci – se narodil další zázrak – hřebeček Marco Polo, černý hnědák. Po narození vážil rovných 50 kilogramů a v kohoutku měřil páskou 105 cm. S hřebečkem nastaly vzápětí po narození problémy. Dostal průjem a horlivý mladý chovatel propadl panice. Dnes by se nad hříběcím průjmem zasmál a hříběti by myl podělaný zadek. Pozornost si ovšem průjem u hříběte zaslouží vždycky. V dobách svých chovatelských začátků se rozhodl hříbě léčit hned. Asi zkazil víc než vyléčil, protože průjem se vlekl celé měsíce. Přes zdravotní problémy Marco Polo nestrádal. Léky podané s glukopurem dokonce ze lžičky vylizoval.
Jeho matka opět bez problémů zabřezla – zůstala věrná Cobaltovi. V následujícím roce – 31. ledna 1983 – se jí narodil třetí hřebeček. Dostal jméno Marcant.
Margareta změnila ženicha, Jaroslav jí vybral xaverovského derby vítěze Kenta. Narodil se další hřebeček, v pořadí čtvrtý. Přišel na svět až počátkem června, protože Margareta dlouho nemohla zabřeznout. Dostal jméno Marokén.
Psal se rok 1984 a Margaretin prvorozený syn Manor vyhrál prestižní dostih první kategorie – Cenu tříletých hřebců. Rázem se stal středem pozornosti, žel nikoli jen dostihových odborníků. Startoval v černožlutých barvách Socialistického svazu mládeže Křeslice – soukromý kůň na dráhu nesměl. Skutečným majitelem byl samozřejmě Jaroslav. Manor se stal jedním z favoritů Velké jarní ceny a počítalo se s ním vážně i pro derby. Policie – tenkrát Veřejná bezpečnost – se probudila, šedé volhy sledovaly Jaroslavovu škodovku, na Státním závodišti se začalo pochybovat, zda Manora – byť v barvách Socialistického svazu mládeže – uvedou na startovní listině. Jaroslav ztrácel nervy a rozhodl se Manora prodat. Nabídl jej tehdejšímu dostihovému magnátu – JZD Slušovice. Josef Čuba – bratr předsedy družstva – pozval Jaroslava k jednání. Chovatel si uvázal kravatu, oblékl sako a vyrazil do Slušovic. Šedá volha s dvěma anténami jela za ním.
Někteří ze synů klisny Margarety dopadli dobře, ale většinou se jejich osud uzavřel smutně. S tím na stránkách Balady koňské musíte počítat.
V roce 1985 se Margaretě narodil pátý hřebeček. Hned po narození vypadal jako atlet, byl pěkně osvalený a vážil 55 kilogramů. Jeho otec se jmenoval Arcaro a ačkoli byl jeho vlastníkem Plemenářský podnik Šamorín, působil na stará kolena na Xaverově. Arcarovi se někdy na klisnu ani skákat nechtělo a traduje se, že jeho ošetřovatel a xaverovská legenda – starý pan Urx, při dlouhém čekání na Arcarovu sexuální aktivitu promokl a dostal zápal plic. Syn Arcara dostal od Jaroslava jméno Marcaro.

Marco Polo s žokejem Klučkou po vítězství ve Velké jarní ceně 1985

Rok jeho narození byl pro Jaroslava mimořádně důležitý. Margareta získala přídomek – matka klasického vítěze. Její syn Marco Polo vyhrál v roce 1985 Velkou jarní cenu. Kdosi po dostihu Jaroslavovi řekl: „Nechte jí pozlatit box!“
A Jaroslav klisnu skutečně choval jako oko v hlavě. Margareta v sobě měla jakousi moudrost a shovívavost vůči lidem. Po mnoha letech Jaroslav pozoruje, že své vlastnosti na některé potomky přenesla.
Chovatel zatoužil zopakovat úspěch, který mělo spojení s Cobaltem a po Marcarově narození klisnu připouštěl opět na Pecínově Cobaltem, Margareta zabřezla a 16. dubna 1986 se jí narodil šestý hřebeček – Markland.
Jaroslav vybral jako dalšího budoucího otce vítěze rakouského derby Libanona, který působil na Pohoří u Jílového. Stal se další zázrak – Margareta sedmým rokem zabřezla.
Ještě před narozením hříběte si Jaroslav vzpomněl na své básnické začátky a napsal text k písničce. Aby přerušil zakletou řadu šesti po sobě narozených hřebců, zpívá se v ní „Margarety sedmý syn“. Pověrčivý Jaroslav věřil, že když napíše písničku o hřebci, narodí se klisnička.
Písnička vyšla na albu Greenhornů a zpíval ji Tomáš Linka, ale narození sedmého hřebce v pořadí nezabránila. Černý hnědák se narodil 4. dubna 1987 jako „Margarety sedmý syn“ a dostal jméno Maryland. Proslavil se víc mediálně než na dostihové dráze, vystupoval jako kůň dostihové stáje zpěvačky Věry Martinové. A balada mu věnuje vlastní kapitolu.
Jaroslav zatoužil zopakovat úspěšné spojení, které dalo Manora, a odvezl Margaretu na Xaverov za jejím prvním ženichem Norbertem. Margareta po řadě připouštění zabřezla.
Jednoho prosincového rána Jaroslav při krmení zpozoroval u klisny bolesti, které připisoval zprvu kolice. Začal Margaretu provádět a brzy pochopil, že potrácí. Zoufale a v naivní víře že potrat zastaví, prováděl kobylku a modlil se, aby bolesti ustaly. Po několika hodinách pochopil, že nemá nejmenší šanci. Z Margarety vypadla dvojčata, z nichž jedno bylo již dávno mrtvé a způsobilo potrat. Vzápětí vyhřezla děloha. Klisna se ve strašných bolestech válela po boxu a Jaroslav se snažil dělohu vrátit zpátky. Přitom ji omýval vodou s kresolem, protože jiný dezinfekční prostředek po ruce neměl. Zázrakem se mu to podařilo. Jaroslav přivolal telefonicky známého pražského gynekologa a primáře porodnice doktora B. Přítel přijel v nouzi nejvyšší okamžitě, po kapsách bílého pláště ampule s medikamenty a injekční stříkačky. Aplikovali Margaretě injekčně ergometrin a děloha zůstala zázrakem na svém místě. Jaroslav přivezl nejuznávanějšího koňského gynekologa veterináře doktora Ivana Stehlíka a ten dlouho a pečlivě dělohu vyplachoval a vybíral z ní slámu a piliny. Margareta přežila, ale nikdo nevěřil, že by ještě někdy mohla dát hříbě.
Po třech měsících intenzivní léčby a vyšetřování se v březnu 1988 chovatel rozhodl Margaretu znovu připustit. Vsadil opět na pecínovského Cobalta. Cesta na Pecínov se časem stala pro Margaretu a jejího chovatele jakýmsi rituálem zvládnutým do nejmenších detailů. Statek Pecínov je starý objekt na samotě v malebné krajině. Nejen Jaroslav ale i Margareta znali každou zatáčku.
Margareta nastupovala na nákladní auto ukázněně a nakonec už takřka sama. Místo na pecínovském dvoře, kde pokládal Jaroslav nakládací rampu, mělo už vyjeté koleje, ošetřovatelé jej zdravili jako starého známého. Spojení Margarety a Cobalta probíhalo hladce jako soulož po desetiletém manželství. Když se Jaroslav s Margaretou na korbě vraceli domů do stáje a k hříběti, Margareta vždy na stejném místě polní cesty zařehtala na pozdrav.
S pecínovským ryzákem dala Jaroslavova nejmilejší klisnička v pořadí osmého hřebce – Markazita. Narodil se 1. března 1989. Byl to dobrý kůň, ale takových úspěchů jako Marco Polo žádný ze synů Cobalta už nedosáhl. Markland a Markazit byli mohutní tmaví hnědáci a běhali steeplechase. Jak skončil Markland nebo zda žije se Jaroslav ani nesnažil zjistit. Markazita viděl při jeho posledním dostihu v benešovském Černém lese. Padl na překážce a v křečích uhynul.
Otcem devátého Margaretina syna se stal Agadir, který působil na Pohoří u Jílového. Jaroslav Agadira spojil se všemi třemi svými plnokrevnými klisnami – Margaretou, Bonnie i Frízou a všechny tři zůstaly březí. Margaretin hřebeček dostal jméno Maragád, Bonnie měla Baghíru a Fríza klisničku Fragrance. Narození klisničky Fragrance bylo pro Jaroslava velkou slávou, protože i klisna Bonnie, ryzka o rok mladší než Margareta, dávala jenom samé hřebce.
Maragád se narodil v roce 1990. Už jako dvouletý naznačil slibnou budoucnost. Zvítězil hned ve svém prvním dostihu. V roce 1993 doběhl třetí v Ceně tříletých hřebců a Jaroslav vytušil, že časy slávy Manora, Marco Pola, Marcanta a Marokéna se vracejí. Maragáda přihlásil do Velké jarní ceny a do jeho sedla angažoval španělsko-francouzského jezdce působícího ve Vídni Jean-Pierre Lopeze. Maragád se mu odvděčil třetím místem. Začalo se zbrojit do Velké červnové ceny a do Derby. Maragádovým jezdcem se stal nejlepší český žokej Vlastimil Smolík. Sedlal jej i ve čtvrtečním tréninku před dostihem.
Běželo se po travnaté dráze a Maragád pod Smolíkem běžel jako nikdy. Zbytečně přehnal jezdec jeho síly. Druhý den po tréninku bylo vše jasné. Maragád nepoběží. Šlacha povrchového ohýbače na levé přední nevydržela.
V roce 1990 působil v Mněticích u Pardubic napajedelský Behistoun, hřebec francouzského původu, jenž vyhrál jeden z nejprestižnějších světových dostihů Washington D. C. International. Behistounův majitel donedávna vybíral připouštěcí poplatek 50 000 Kč, ale hřebec byl již starý a jeho potomstvo neplnilo očekávání. Jaroslav naložil Margaretu a odjel za Behistounem. Připouštěl s ním i Bonnie. Obě klisny zabřezly a Jaroslavovi se splnil desetiletý sen – Bonnie i Margaretě se narodily klisničky. Bonnie byla vůbec poslední Behistounovou nevěstou, napajedelský ředitel jej vzápětí po připuštění nechal utratit. Ve hře byly peníze proplacené pojišťovnou, v té době nejlepší způsob zpeněžení koně.
Margaretina klisnička – desáté hříbě – se narodila 28. března 1991. Dostala jméno Merthea podle televizního dostihového komentátora Miodraga Merthy. Jaroslav se Mílovi Merthovi po telefonu chlubil, že Margareta porodila konečně klisničku, ale Miodrag přerušil hovor s tím, že musí hlásit zprávy. Vzápětí narození Margaretiny první klisničky ohlásil televizním posluchačům.
Téhož roku připouštěl Jaroslav Margaretu Lincolnem, ale klisna jakoby se rozhodla, že její role matky je porodem klisničky završena. Už nikdy nezabřezla.
Chovatel se nechtěl vzdát a vyhlásil několikaletý boj streptokokům, stafylokokům a všem dalším bakteriím, které sužovaly Margaretinu dělohu. Vytrvale odvážel do laboratoří poševní a cervikální výtěry a podle zjištěných citlivostí ji léčil antibiotiky. Mobilizoval veterináře, kamarády gynekology, mikrobiology v laboratořích. Není jisté, jestli by je potěšilo, kdyby byli jmenováni na stránkách téhle balady o koních. Jisté je, že si zaslouží úctu a dík za práci a trpělivost, s níž chovateli a klisně pomáhali.
Jaroslav Margaretě píchal jednu injekci za druhou, vyplachoval ji a ultrazvukem zjišťoval stav jejích vaječníků a dělohy.
Lincoln působil toho roku v Nemošicích u Pardubic, z Jaroslavovy stáje to bylo rovných sto kilometrů. Jaroslav s Margaretou je zdolávali starým východoněmeckým nákladním autem značky Robur. Auto jezdilo jak dráha, ale jeho benzinovému motoru málokdy stačilo méně jak dvacet pět litrů na sto kilometrů. Když měli chovatel a klisna štěstí, trvala cesta dvě a půl hodiny, ale o poruchy nebyla nouze. Robur nebyl složitý stroj a Jaroslav se naučil jeho vrtochy řešit na silnici. Když ale praskl blok motoru uprostřed cesty, nezbylo než zastavit jiné nákladní auto s řidičem ochotným odtáhnout je do plánovaného cíle. Stalo se, že blok motoru praskl cestou za hřebcem. Jaroslav přemluvil řidiče projíždějící tatry, aby jej odtáhl do Nemošic. S klisnou na voze řídil náklaďák padesát kilometrů za obrovskou tatrou. Neviděl nic, než pět metrů před sebou korbu řvoucího stroje. Jízda o život...
V Nemošicích připustil Jaroslav klisnu, s pomocí místních koňařů angažoval řidiče, ochotného odtáhnout robura s Margaretou zpět do pražské stáje, a vyrazil na další jízdu strachu – sto kilometrů za tmy, nakonec už bez světel, pět metrů před sebou korbu náklaďáku...
Robur byl chovatelův bojový druh, ale dokázal svého majitele potrápit. Jaroslav při svých cestách za hřebci vždy spěchal a nohu měl těžkou – jezdil na doraz. Motor vyměňoval celkem třikrát. Ale stalo se taky, že třikrát za jednu jízdu vyměňoval píchlé kolo. Nejprve namontoval rezervu. Při druhém defektu na předním kole, vymontoval vnitřní kolo ze zadního tupláku, namontoval jej vpředu a pokračoval v jízdě. Stejně jednoduše si pomohl i při defektu třetím. Poučen zkušenostmi, vozíval sebou posléze rezervní kola tři.
Největším nepřítelem chovatele, koní ale i robura byl mráz. Často se připouští už v lednu a v únoru. Ve dvacetistupňovém mrazu se benzin v palivovém čerpadle proměňoval v ledovou kaši. Chovatel a řidič v jedné osobě profukoval potrubí vedoucí benzin do karburátoru vlastními ústy, dechem se snažil ledovou tříšť rozmrazit. Auto popojelo půl kilometru, benzin mrazem zhoustl a následovalo další profukování. Jaroslavovi z plnovousu visely rampouchy benzinového ledu...
Jaro a léto strávili Margareta a chovatel na cestách mezi stájí a Nemošicemi, Lincoln si užíval s Margaretou milostných hrátek, ale kýžený efekt se nedostavil.
Kolikrát zjišťoval chovatel velikost folikulu na vaječníku chystajícím se k ovulaci? Kolik hektolitrů benzinu proteklo karburátorem stařičkého východoněmeckého náklaďáku?
Na Štědrý den ráno roku 1991 Margareta nesežrala svoji dávku ovsa a Jaroslav pozoroval, jak bolestivě otáčí hlavu na břicho. Vše mu bylo jasné. Klisna má koliku. Největší strašák chovatele, akutní nebezpečí koní...
Kolem desáté hodiny přijela k Margaretě mladá veterinářka Helena Pokorná a konstatovala zácpu. Spolu s chovatelem napustili klisnu nálevem z parafinového oleje a hořké soli. Zahájili obvyklou léčbu. Margareta absolvovala hodiny provádění zabalená v dece, Jaroslav jí masíroval břicho. Střevní peristaltika ale nepřicházela. Břicho bylo na poslech hrozivě a temně mlčenlivé. Chovatel vyděšený bolestmi své nejmilejší klisničky si představoval nejhorší. Rozhodl se pro břišní operaci. Zda byla stejného názoru i mladá veterinářka, těžko posoudit. Jisté bylo, že operaci břicha a uvolnění ucpaných střev chirurgicky nebylo možné provést ve stáji a ani nikde v Praze. Zkušenosti s takovým zákrokem měli tenkrát veterináři v Německu. Nebo snad v Brně? Bylo pět hodin navečer. Pár hodin před štědrovečerní večeří se Jaroslavovi podařilo dostat k telefonu profesora Kotmana, šéfa chirurgické kliniky brněnské veterinární univerzity. Vyslechl zoufalého chovatele a řekl jedno slovo: „Pojeďte!". Jaroslav s veterinářkou Helenou naložili Margaretu zabalenou ve dvou nebo třech dekách na korbu náklaďáku, k hlavě klisny se postavil Jaroslavův jedenáctiletý syn Jakub. Vyrazili do tmy na namrzlou dálnici pokrytou centimetrovou vrstvou čerstvě napadaného sněhu. Robur se šplhal do dlouhých stoupání šedesátikilometrovou rychlostí, ale svahy sjížděl stovkou. Jaroslav cítil, jak auto volně klouže nezvladatelným smykem. Ani na vteřinu neubral, pedál zaražený do podlahy. Utrápený motor rychle spotřeboval všechen olej a na palubní desce se jasně rozsvítila červená kontrolka mazání. Chovatel nechtěl zastavit ani na chvíli. Heleně se podařilo otevřít kapotu, která je u robura uvnitř kabiny, a za ohlušujícího řevu motoru dolévala jeden litr oleje za druhým. Brněnskému profesorovi Jaroslav slíbil, že přijede v půl deváté. Uprostřed trasy chtěl zkontrolovat čas, ale zjistili, že nemají hodinky. Robur šílenou rychlostí předjel s kopce několik tiráků neohlížejících se na štědrovečerní svatou noc. Za jízdy se vykláněl chovatel z otevřených dveří kabiny a křičel na syna, jestli je v pořádku. Opravdu nechtěl ztratit ani vteřinu.
Náklaďák projel branou brněnské veteriny, zahnul vpravo k chirurgické klinice a ve chvíli, kdy zastavoval, stáli ve dveřích tři veterináři – profesor Ján Kotman, šéf kliniky, doktor Zdeněk Žert, jeho pravá ruka, a doktorka Jana Mezerová. Všichni převlečení do zeleného, připraveni k operaci. „Přijeli jste přesně, je půl deváté,“ ocenil doktor Žert dochvilnost. Nasadil si rukavici, potřel ji olejem a během několika vteřin Margaretu rektálně vyšetřil. „Všechno se zdá v pořádku,“ konstatoval a svoji bývalou mladou žačku doktorku Helenu Pokornou doprovázející na smrt nemocnou klisnu tím doslova uzemnil. „Stává se to často. Otřásání břicha na autě ucpaná střeva uvolní,“ vysvětlil. Chovatel přitiskl ucho na Margaretino břicho a slyšel hlasitou a zřetelnou střevní akci...
Mladá zvěrolékařka a chovatelův syn přespali v pracovnách brněnských veterinárních učitelů, chovatel sám si ustlal na balících slámy ve stáji s Margaretou. Na Boží hod ráno naložili klisnu a spokojeně ji dovezli do pražské stáje. Kolika zle poznamenala Margaretino zdraví. Pročítá-li chovatel po letech svůj chovatelský deník, nestačí se divit, kolik laboratorních vyšetření bylo provedeno z Margaretiny krve a moči, kolik injekcí a medikamentů klisna dostala.
Jaroslavovu důvěru v té době získal odborník v oboru reprodukce koní ing. Zdeněk Müller z Mnětic u Pardubic. Přijal jeho nabídku a Margaretu i její stájovou družku Bonnie, která měla taky potíže se zabřeznutím, v Mněticích ustájil. Klisny nezabřezly a po několikaměsíčním pobytu si je odvezl domů ve zbídačelém stavu – nemocné a vyhublé. Pro Jaroslava to bylo velké zklamání. Mnětický inženýr ztratil kredit. Nahradil jej inseminační technik Josef Froněk, muž, který klisny vyšetřoval bez nároků a s obrovskou obětavostí. Vytvořili s Jaroslavem sehranou dvojici a dokázali vyplachovat nemocné dělohy za daných možností takřka dokonale.
Margareta už nikdy nezabřezla. Navíc trpěla chronickým zánětem oka a nakonec nezbylo, než ho vyjmout.
Jednoho dne našel Jaroslav klisnu ležící v boxu v tak špatném stavu, že se rozhodl její život ukončit. Jako mnohokrát napíchl jehlou její krční tepnu, ale tentokrát do ní napustil smrtící dávku T 61. Margaretu pohřbil do výběhu vedle Mohana. I po jejím hrobě dnes cválají hříbata.

Manor (vlevo) s Bonnie v roce 1982