literární časopis založený v roce 1964

Tomáš Novotný

U Vnitř

I.

„Mám problém,“ nadhodil jsem, když hovor na chvíli zamrzl.

„Jo? Jakej?“ zeptal se mě dychtivě Králíček a zastříhal ušima. On to tak vždycky dělá.

„Ále,“ předstíral jsem znuděný nezájem. Králíček zastříhal ušima. On to tak vždycky dělá. „Nevím, o čem psát.“

„Hmm,“ poznamenala moudře Moudrá Sova, „to je problém.“

„Hmm,“ souhlasil Králíček, pak ale zastříhal ušima a nadhodil: „Piš o nás.“

„Hmm,“ předstíral jsem zamyšlení, „ne.“

„Moudré rozhodnutí,“ zahoukala uznale Moudrá Sova. Králíček zastříhal ušima. On to tak vždycky dělá.

„Chce to ňákou tu mouzu,“ vzhlédl od svého půllitru Krokodýl.

Přejel jsem očima všechny známé zdroje inspirace, které hospoda U Vnitř nabízela. Pavučina — mystické… Kouř stoupající z Medvědova doutníku — poetické… Rozcuchaná hříva statného Oře — prozaické… Nic.

„To nepůjde,“ usoudil jsem, „alespoň ne tady uvnitř.“

„Tak jdi ven. Rozhlédni se. Jestli jsi všechny náměty U Vnitř vyčerpal, otevři dveře a vžeň sem čerstvý vzduch! Vždyť všude kolem je toho tolik, co stojí za napsání!“ zvolal Králíček a dojatě zastříhal ušima. On to tak vždycky dělá.

II.

Seděl jsem v hospodě U Vnitř a přiblble se usmíval. Králíček měl hlavu položenou na stole a jednu ruku omotanou kolem poloprázdné sklínky. Jukebox vyhrával nějakou starou melodii. Falešně. Jako vždy.

Jinak byla hospoda prázdná.

„Mám problém,“ řekl jsem.

Králíček zvedl hlavu, škytnul, zastříhal ušima a znovu sebou plácl na stůl.

„Hmm,“ řekl jsem, „tak nic.“

III.

Zamračeně jsem sledoval, jak Králíček obírá opilého Medvěda v pokeru. Občas spiklenecky mrknul na Krokodýla — ten za podíl na zisku Medvědovi špatně radil.

„Ach jo, ten bude zase zuřit, až vystřízliví,“ povzdechl jsem si v duchu.

„Psst,“ sykl na mě Králíček a zastříhal ušima. On to tak vždycky dělá. Krokodýl něco zašeptal Medvědovi do ucha. Medvěd se ďábelsky pousmál. Králíček shrábl další hromádku drobných. Medvěd škytnul, pokusil se zastříhat ušima a kopnul do sebe dalšího půllitrového „prcka“. Králíček se ďábelsky pousmál. Krokodýl objednal Medvědovi další rundu.

„Řekl bych,“ zkusil jsem se vnutit Moudré Sově, „že svým psaním vykrádám svět.“ Sově uniklo škytnutí. Letmo pohlédla na Králíčka a Krokodýla.

„No a?“ otázala se mě poté řečnicky, „každej dneska krade.“

„Ale to je něco jinýho,“ oponoval jsem, „Medvěd jim to zase vezme a ještě je zmlátí. Ale já si to už nechám navěky.“

„Co?“ zeptala se Moudrá Sova, když už ne moudře, alespoň zvědavě.

„No to, co ukradnu, přece. Víš… třeba nějakou situaci — prostě ji napřed prožiju, ale pak ji úplně vytrhnu z kontextu a zasadím ji do jinýho, kterej se zrodil v mý hlavě. Úplně tak změním smysl tý situace. A to je krádež.“

Svůj projev jsem se pokusil zakončit efektními slzami, ale nevyšlo to, a tak jsem Sovu aspoň trochu poprskal. Oklepala se.

„Ale kdepak,“ zahoukala po chvíli. „Život je od toho, aby tě inspiroval. A ty ho tím neokradeš, ale naopak obohatíš. Vždyť…“

Zbytek jsem nerozuměl, protože Medvěd si asi uvědomil, co se děje, a ve vzteku po Králíčkovi hodil Krokodýla. Pak tu povedenou dvojku chvíli honil po hospodě, až narazil do výčepu a usnul. Králíček si s Krokodýlem plácli a objednali si další pivo ve snaze utratit všechny jeho peníze, než se probudí.

„…a to je smysl života!“ zakončila Sova svůj projev s patosem.

„Aha,“ řekl jsem zmučeně.

Plná moc

Mrholilo. Hustá ranní mlha se plazila ulicemi Pekingu jako čínský drak. Jen tu a tam skrze ni proniklo světlo z automobilových reflektorů. Po špinavých ulicích spěchaly davy lidí do práce. Většina z nich šla mlčky, v zamyšlení. Někteří přemýšleli o svých milých, jiní se starali o to, co budou dnes jíst jejich děti, a našlo by se i pár takových, kteří uvažovali o sebevraždě. Nebylo jich moc, ale ani málo.

A pak tu byl muž, celkem pohledný, na rozdíl od většiny ostatních lidí čistý, oholený, učesaný a slušně oblečený, s nevelkou černou aktovkou v podpaždí, který přemýšlel o vraždě. Nebyl to Číňan, ale Rus, což však mohli kolemjdoucí poznat jen podle velikého nosu, jenž vyčníval z prostoru mezi límcem dlouhého kabátu a širokým kloboukem, jaký už se nejméně deset let nenosil. Ten muž se jmenoval Provost Razumichin.

Jeden z Provostových nadřízených o něm kdysi prohlásil, že „ten Razumichin, to je naprostej magor. Nemá žádný výčitky svědomí, nebo tak něco, je to hajzl naprosto bez páteře. A přesně takový šmejdy dneska KGB potřebuje,“ což ovšem nebyla tak docela pravda. Razumichin možná byl naprostej magor bez výčitek svědomí, ale měl svoje zásady. Tak například cítil nevídanou úctu ke smrti. Nebál se jí, to rozhodně ne. Spíš ho fascinovala. Ani ne tak posmrtný život, nic takového. Prostě ten okamžik, kdy se duše odděluje od těla a zanechává je za sebou. Už před lety si přísahal, že až konečně nastane jeho čas, vychutná si tu chvíli. Jeho velkým přáním vždycky bývalo umřít pomalu, zvolna. Jen aby si mohl vychutnat tu agónii. Ale nikdy — ani na okamžik — nepomyslil na sebevraždu; vždyť smrt je něco tak vznešeného, tak mocného, že by byla svatokrádež přivolávat ji násilím.

Přesto však zabíjel s určitou rozkoší. Trochu dokonce záviděl svým obětem, že už vědí, jaké je umřít. Pokaždé se jim v ten okamžik díval do očí a snažil se tam spatřit záblesk emocí. Sám tomu říkal pozorování. A pokaždé se stejným výsledkem; napřed se v nich zračilo zděšení, které však záhy vystřídala tupá maska smrti. A mezi tím se občas zablesklo ještě něco jiného, něco nového — možná poznání?

Ten moment zajímal Provosta nejvíce. Měl zato, že právě tady se skrývá tajemství smrti, které je třeba rozluštit. Zkoušel dokonce nejrůznější metody, s jejichž pomocí by mohl v člověku tento okamžik vyvolat či posílit. Jednou například nechal jistého vlivného muže, který se zapletl s mafií, v domnění, že ho nechá žít. Odříkal mu tehdy jeho práva a nasadil želízka. Pak mu namířil pistolí na zátylek předstíraje, že se jej chystá jenom odvést k autu, a střelil. Jenže mužova tvář zůstala bezvýrazná. Jindy, to šlo o starší ženu, která se toho dozvěděla o jistých delikátních záležitostech až příliš mnoho, zvolil Provost zase opačnou metodu. Spoutal svou bezbrannou oběť a namířil na ni pistolí. ‚Umřeš‘, řekl jí tehdy tiše a ještě chvíli počkal, aby si byl jist, že si to ta žena uvědomí. Až pak stiskl spoušť. Jenže opět bez úspěchu. Žena skonala rychle a její oči se skoro nezměnily. I po smrti jí zůstal výraz zděšení.

Ačkoli Razumichin už zabil mnoho lidí, takovýchto „pokusů“ si mohl dovolit jenom pár; většinou totiž na nic podobného nebyl čas. Oběť se buď bránila, a tak ji musel zabít v přestřelce, nebo došlo naopak na odstřelování z dálky. To Provost zvlášť nesnášel. Zabíjení by podle něj nemělo být tak neosobní.

Zato tahle práce se mu líbila. Vniknout do ubytovacích prostor čínské vědátorky a zabít ji, to znělo jako skvělá příležitost k pozorování. Ale tón, kterým mluvil Hu Peng, Provostův nadřízený, když ho s úkolem seznamoval, se mu líbil už mnohem méně. Znova si v hlavě přehrával ten neobvyklý brífink. Začalo to trochu tajemnou zprávou v komunikátoru:

„Okamžitě se dostav na velitelství. Naléhavé.“

Takhle s ním ještě nikdy nejednali. Většinou mu dali vědět několik dní, někdy i týdnů předem. Trochu nejistě, možná i uraženě (Co si myslej, že je?! Jejich poskok?), se vydal na základnu, což byla naoko advokátní kancelář, a skutečně tak po většinu času fungovala. Hu Peng tu pracoval jako právník. Provost sám byl jeho asistent.

Když vstoupil do kanceláře, kde na něj Peng už čekal, zamkl za sebou dveře a usadil se na nepříliš pohodlnou dřevěnou židli. Hu těkal pohledem po místnosti a pečlivě se vyhýbal jeho očím. To Razumichina, který byl zvyklý jednat se svým nadřízeným jako rovný s rovným, urazilo, a tak praštil vší silou dlaní do stolu. Peng nadskočil a div nevykřikl. Výraz zděšení, jenž se mu zablýskl ve tváři, ihned nahradil jednou ze svých osvědčených masek, které doma kdysi nacvičoval den co den před zrcadlem. Tato říkala v kombinaci s lehkým odfrknutím něco jako: „Hehe, dobrý vtip. Ale teď není na takové hlouposti čas.“

„K věci: co po mně chcete?“ odbyl ho Razumichin, který měl tyto jeho masky již dávno prokouknuté.

„Nedáte si kafe?“ odvětil Peng stále ještě roztržitým tónem. „Aha, tak ne… takže… víte… není to nic extra. Jen taková denní rutina, abych tak řekl (hehehe), taková… hračka. Prostě vniknete do privátu jisté vědkyně, která vede projekt… tedy… řekněme příliš delikátní povahy. Vy jednoduše… ukážete jejím osobním strážím tohle (posunul k Provostovi jakousi modrou kartu) a pak ji… odstraníte. Stráže vlastně hlídají jenom vchod, takže… s tím průkazem vás pustí dovnitř.“

„Delikátní povahy? O co sakra jde?“

„To je… ehm… bohužel tajné. Vaším úkolem je prostě tu ženskou zabít a neklást zbytečné otázky.“ Hu se tentokrát podíval Provostovi do očí, ale sotva domluvil, opět nervózně uhnul pohledem a začal si zaujatě prohlížet svoji tužku.

„To je všechno?“ odtušil Provost, který viděl, že už se nic víc nedozví.

„Ano, to je všechno. Máte nejvyšší čas, měl byste jít. Ale Razumichine,“ dodal Peng, když už se Provost chystal odejít, „buďte opatrný… možná tuší, že po ní jdeme.“

Ruský agent za sebou místo odpovědi práskl dveřmi.

A tak se dostal až na onu šedou ulici plnou zamlžených tváří. Ideální místo pro smrt utonutím ve vlastní fantasmagorii, napadlo ho a krátce se té myšlence zasmál, což ho samotného překvapilo; nesmál se moc často.

Po chvíli si — možná trochu překvapeně — uvědomil, že už stojí u vchodu do rezidence té ženy. Dveře byly špinavé a oprýskané. Nad klikou se táhla zaschlá stopa od hlenu. Právě tak vypadaly téměř všechny dveře v téhle pekingské čtvrti. Vzal za kliku. Dveře se otevřely. Nahmatal modrou kartičku, kterou dostal od Penga, a vstoupil. Muž ve vrátnici po levé straně na něj zavolal. Razumichin mu ukázal kartičku a on se, poté, co si ji asi sekundu zkoumavě prohlížel, prudce vzpřímil do pozoru a zasalutoval. Když prošel dalšími dveřmi a dostal se Provost do místnosti, která mohla být předsíní. Zevnitř už tento dům ani trochu nepřipomínal atmosféru chudinské čtvrti; všude uklizeno, čisto, po plísni ani stopy. Boty v botníku, jenž stál u jedné ze stěn, se jen blýskaly. Razumichin měl dojem, jako by se sem vloupal. Ale copak tomu tak není? Poprvé si pořádně prohlédl tu kouzelnou modrou kartičku, která mu zajistila tak bezproblémový přístup do soukromí jedné z nejvýznačnějších čínských vědkyň; složitý nevýrazný vzor na modrém pozadí. Žluté čínské znaky s pozadím ostře kontrastovaly a každý z nich byl velice složitě ztvárněn. Provost nad nimi uctivě pozdvihl obočí. „PLNÁ MOC“, hlásaly. Nic víc, nic míň.

Poté vsunul pravici do té kapsy kabátu, v níž měl zbraň — lehký revolver R-12 se slušivým drobným tlumičem. Studil. Pak prošel do další místnosti. Byla to dlouhá chodba. Zase ho přepadl ten dotěrný pocit, že je tu jako zloděj. Zloději opovrhoval. Po levé straně této chodby byly troje dveře. Na jedněch byla lepicí páskou připevněna obálka. Bez adresy, bez čehokoli. Sáhl dovnitř a vytáhl dopis. Od Denga Liquna pro Mei Miurovou, hlásala hlavička. Provost si dopis zběžně přečetl. Stálo v něm:

Když Razumichin dočetl, potřásl nechápavě hlavou a zhluboka se nadechl; možná, že za těmi dveřmi se skrývá naplnění jeho osudu. Možná, že konečně pozná, jaká je smrt. Otevřel.

Uvnitř seděla v pohodlném křesle poměrně mladá čínská žena. Vlasy ve své hluboké černi jako by zářily na pozadí bílých šatů. Na stole před ní ležela poloprázdná láhev vína. Když Provost vstoupil, pohlédla mu žena do očí: „Tak jste tu? Už jsem vás očekávala. Jmenuji se Mei Miurová, jak už asi víte. Než se rozhodnete mě zabít, vyslechněte mě.“ Ačkoli se snažila mluvit klidně, znělo v jejím hlase špatně skrývané napětí. A kromě toho už očividně měla něco vypito. Razumichin se ani nepohnul — jen tak stál ve dveřích a skrz kapsu na ni mířil revolverem. Neuniklo mu, že pravice té ženy napjatě ležela poblíž polštáře na kraji otomanu, zatímco levice živě artikulovala. Copak je pod tím polštářem? Zbraň, co jiného. To víš, že si tě vyslechnu, Mei. Třeba se uklidníš, a potom budeš vnímat příchod smrti mnohem výrazněji, ne?

„Vidíte současný svět? Vidíte šťastlivce, kteří jezdí v drahých autech po ulicích lemovaných žebráky a bezdomovci? Vidíte chytré lidi vydělávající miliony na těch, kteří neměli to štěstí, aby se narodili inteligentní? Naše doba je plná kontrastů a rozporů. A já vím, jak to změnit.“

Provost s uspokojením zaznamenal, že se Mei do svého proslovu pomalu vžívá. Neposlouchal slova — nezajímala ho, zajímal ho jenom tón. Vystřelí, až se ta žena dostane do určitého rozpoložení… jen vystihnout tu správnou chvíli. Dlaň pravé ruky se mu na pistoli začínala potit. Mei mluvila mechanicky. Bylo vidět, že se tento monolog učila nazpaměť.

„S tím nápadem přišel Deng Liqun, ale ten už je mrtvý. Dostali jste ho. To jeho napadlo, jak by to na zemi asi vypadalo, kdybychom byli všichni stejní. Nikdo by se nenarodil mentálně zaostalý, nikdo by nebyl chytřejší než ostatní. Právě to je totiž ideál komunismu. Donedávna to byla jen utopie, které se lidé smáli, ale nyní to může být realita. Já a Deng jsme na tom pracovali léta. Za tu dobu jsme skloubili přes sedm set padesát generací těch nejkvalitnějších genů. Nový šlechtěný člověk může změnit osud celého lidstva. Ten člověk, kterého můžeme vypěstovat, bude fyzicky převyšovat nejlepší ze sportovců a duševně i ty největší génie všech dob. Až budeme všichni stejní, zanikne důvod k válkám, k nenávistem, k hádkám. A já jsem jediná, kdo zná ten vzorec. Výsledek osmileté usilovné práce. Jestli mě zabijete, jako jste zabili Denga, bude vše ztraceno. Ale když teď vystřelíte do zdi a ohlásíte, že mise byla splněna, já už to zařídím. Zmizím. Pohřeb je připraven… dokonce i tělo. Teď už osud všeho lidstva závisí jen na vás. Zabijte mě a zmaříte všechny naše naděje. Ale když mě minete a zalžete svým nadřízeným, zajistíte tím, že za několik desítek, možná stovek let bude lidstvo… my budeme… budeme… dokona-.“

Ozvalo se jenom tiché sotva slyšitelné štěknutí a její poslední slova jí uvázla v hrdle. Rudý květ zbarvil bílé šaty v místech, kde by mělo být srdce. A Provost pozoroval. Pozoroval její oči v naději, že vystihl ten správný okamžik. Ano, mluvila už nadšeně, velmi emotivně, ale stačilo to? Výraz v té bledé tváři vypadal nejprve překvapeně, potom nešťastně. Její pravá ruka zajela pod polštář, ale zpátky už se nevrátila. A pak přišla ta chvíle. Její zorničky se rozšířily a opravdu se zdálo, že vidí něco… něco úžasného. Pak vydechla naposledy a její výraz se vytratil, aby jej nahradila němá maska smrti.

„Zajímavé,“ pomyslel si Provost Razumichin zavíraje za sebou dveře do pokoje. „Velmi zajímavý, ten její výraz. Že by skutečně něco viděla? Ale i na mě to jednou čeká. I já to poznám… v tom je ta moje plná moc. Hlavně to nepromeškat… jen to ne.“

(současná tvorba)