na další stranu
Jan Procházka
Věčný podzim I.
Tváří má více než barev...
Vyšel jsem ven a přikradl se
Podzim démon, který tě krade světu i okolí,
neodvratně tě táhne na odpolední vycházku, kdy
ruce křehnou a tvář chladí vítr, hlava je ospalá
z nějak divného vzduchu, zem voní klidem,
stromy vůní dětství a minulosti, vrbovými luky a šípy,
rozehřátými kamny a zažloutlými stránkami knih.
Podzim mstitel, který si žádá
tvoji duši a tvoje slzy,
které se objeví při vzpomínkách,
Podzim tichý, který svým mlčením
vydá za tisíce slov,
Podzim prostý, v němž je
poslední šípek schovaný v listí tak jednoduchý,
jak jen výmluvné gesto má být.
Podzim skromný, který nechce být viděn,
nežádá nic více, než aby dokončil svou existenci,
pokorně očekává zimu, podobně jako ty,
— máš ale tu nevýhodu,
že znáš lidský jazyk...
Podzim těžký, v němž je voda
těžší než kámen a obloha vůbec nejtěžší,
dusí tě věčným voláním: „Tak už pojď.“
Cítíš se sám, i když jsi obklopen svými blízkými,
cítíš, že jsi krůček od poznání, ale ten krůček je
přes nesmírnou propast.
Podzim bez času, naplňující harmonií,
očišťující duši až na její dno
to dno se ale těžce hledá —
— vždyť duše je bezedná —
Hrátky s tepnami
Takže arteria thyroidea íma
může jít přímo z aorty?
Už v tom mám jasno, to je príma,
že mi nedělá trampoty.
A co leží v calcar avis?
- on tu má snad tepnu navíc!
Jednou interna, podruhé externa
krkavice — potvora nevěrná.
Dorsalis, inferior, descendens
ventralis, superior, ascendens.
Vypadá snad anatomie příliš suše?
Vždyť je to země plná mágů,
v níž zabloudíte jako větve vagu
s otázkou: „Z čeho je zásobena duše?“
Elektrické včelky
Půlnocí se auta řinou
světla krájí temnotu
Včelky svůj vosk s elektřinou
posouvají ke knotu
Déšť se muchlá s kapotou
to se v autě krásně paří
Láska cloumá nahotou
alkohol se v krvi vaří
Při orgasmu noha s plynem
došlapává k podlaze
v jednu rozkoš spolu splynem
třikrát sláva odvaze!
Vylezte vy poserové —
— hele — tamhle jeden čumí
do asfaltu holí klove
jestli rychle nevyšumí...
Nevyšuměl.
Chlast tak rychle nevyšumí...
Želivského
Jsou tu kousek vedle sebe —
nemocnice a krematorium:
Trochu dezinfekce do postele
Stopy krve na stříkačkách
Od smrti paragon
Zvedá se zvolna zpod popele
duše — běží v podvlíkačkách
na další maratón
Sebevrahovo odpoledne
Šílenou touhou nemocný —
ne, není z tohoto světa!
Bojím se skočit do pampelišek
— vždyť jsou — tak žluté...
A mám hrozný strach z umírání,
i když ten, kdo mi nalil života
si spletl sklenku...
Každý okamžik, který si mne vybere,
mi řekne: „Už je ale pozdě“
A z nozder rozpadlých baráků čpí
pára od čerstvé moči bezdomovce
Děsí mě její teplo a krása,
stejně jako mé vlastní oči,
za nimiž stále někoho vidím,
— jen nevím, kdo to je
a kam se dívá
Chtěl bych půjčit svoje vlasy
mravencům, aby si z nich postavili
domov; nebo na ně zavěsit nebe a
dívat se, kam mne to táhne
Sedmé slunce! Alespoň dnes
jsi mohlo odpočívat a neplivat
svůj sladký med do mé naděje...
Bodni mě alespoň tak, že ti
ani nestačím poděkovat!
(Svou rakev pak oplodním vlastním
semenem, abych zvýšil porodnost
nezrozených a budu se poprvé
milovat bez zábran)
Olympiáda (TJ Vyšehrad)
Olympijské kruhy pod očima,
závodíš v běhu po klávesnici.
Hory vrásek na čele a
slalomová dráha místo páteře —
stačí jen odmávnout praporkem.
Ale zdi Vyšehradu, které přečkaly
staletí válek, možná neodolají
pod náporem míčků z raket
frustrovaných byznysmenů...
I schody do nebe jsou jezdící.
Studna
Vyschla nám studna lásky.
Chodíme tedy s ubohým pohledem
žebrat o vodu k sousedům,
a budeme se ponižovat tak dlouho,
než pochopíme,
že stačí vykopat v duši
o něco hlubší jámu...
|
