Taťána Kuxová

Kouzlo

Tam v nitru země
je ještě jedna,
je mnohem větší,
žijí tam slova.

Jen malou dírkou
jak šaty z oříšku
vytáhnout jedno
pozemským do křížku.

Výjimky z pravidla

Pořád myslím na to,
jak dlouho roste strom,
když vypouštím zbytná slova
až k ideálu
neposkvrněného papíru.

Porušením této zásady
sázím na semínka
svěřená
statisticky nepravděpodobnému větru.

Elixír

Není to lehké, poznat pravý čas,
chvíli před rozedněním,
vteřinu před rozpukem
vůně a barvy mařinky,

v patách ochranku buků
otrhat stonky, zaťaté prsty,
poručit, ať celou sílu
pustí mírně oslazenému vínu.

Májový nápoj. Zázrak.
Elixír elixírů.
Ztajený v návodu,
v receptu benediktýnů,

až na to,
že není lehké poznat pravý čas,
vteřinu znehybnění
jediné platné vzpomínky.

Srdce

Na vrata noci doráží
ŤUKY ŤUK,
zdali čekáte?

Po tichu rovnou
BUCHY BUCH!
Já nespím, spěchem dohřáté
a nikdo na stráži!

Otázka

A KDE JÁ BYL?
Dychtivý hlásek
tříletý,
hodně z těch věcí,
o kterých slýchá,
je z doby,
než se narodil.

Byl jsi tu, byl.
Čekal jsi doma,
kde to znáš
nejvíce,
jenom tě nerovnala
šablona času
ani mluvnice.

Učíš se říkat JSEM.
Pomocné sloveso
doplní větu,
překlene nebytí
předtím i po -
vítězný pokřik
z mostku světa.

Maják

Bříza pýřitá,
divná,
zaťatá do nejmenších skulin
v kameni.

Jediná čistá,
větrům vystavená,
do tmy svítící
znamení.

Strom života

Paličkou po dávném bubínku
vytepu větvení žilek,
čím sednou ptáci blíž ke kmínku,
tím zazní mocněji trylek.

Ty, co jsou nejblíž, až k závrati
roztočí víření mízy,
ještě že s křídly se neztratí,
vzlétnou jen a navždy zmizí.

Na třetího

Otec je Petr,
bratr taky
a spolu s klíčem
zkratka
nad oblaky.

Chybí ten třetí?
Petr muž?
Petr syn?

Nebo ten černý,
ten vzadu,
našeptávač
cizích vin,
trhlinou v skále
zkratka
do podsvětí?

První film

Aparát za sto třicet - výměna za kočárek!
Film vybit do posledního muže,
hlásila jsem hrdě po návratu.

Rodiče mohli vyletět z kůže,
tatínek měl v hnědém pouzdře Flexaretu,
prázdniny, vánoce - tak se to dělá!

Já jsem měla:

našeho Péťu s Irenkou u topolu,
Janičku taky, i když ji tehdy nevyvolil,
Mirka i se psem Šarikem,
Anežku u břízy nad hřištěm,
na větvi Tondu, Martina pod ním,
na konci filmu dva srostlé stromy,
sníh nekonečný jako Jeseníky.

Zjara se zaprášilo za stěhovákem
a už jsem nic z toho neviděla.

Corino, díky.

Dva srostlé stromy

Stály na horizontu
prvního výhledu,
na kopci jinak prázdném.

Vydávala jsem se k nim
první stopou,
hlubokým sněhem.

Nedoléhalo tam volání.
Maminka jen z okna viděla,
že tam jsem.

Vrba

Jediná slyším
i z ticha nad vodou
a marně toužím pít.
Kůra puká,
tajemství roní se
hlubokým výdechem.

Nabrat si z hladiny
měňavých kapek,
svlažit vykotlané osudí.
Vím - neodpovím,
všechno tu bylo,
jen v mé hlasové schránce
to šumí laskavě.

Pramen

Nebýval u té studny hrníček.
Že by ho někdo vzal,
anebo pošpinil.
Tak hodně kroků
prošlo spěchem.

Čistá až na písek.
Teď v podvečerním dloužení
nešetříš dechem,
vší hloubkou dlaní
spěcháš napít se.

Bílá rovnice

Nepíšu dýmem. Cukám nití
z klubíčka nocí daného,
sen se v něm sice nezachytí,
nitky však vedou od něho.

Některé z nitek jako řádky
dají se bílou planinou,
šněrují sny, a tak je zpátky
do povijanu zavinou.

Jediný z mnoha v bílém rouše
najde tě na tvé adrese,
važ si ho, že se nepokoušel
tvrdit, že sen se pronese.

Jen malý příklad. Jeden pouhý
poslaný dopis k ostatním
má se tak, jako atom touhy
k nebi, kam bíle píše dým.

Prezentace

Cením si alpské růže,
jen na nich nejsou trny,
bílé gorily
a každou bytost kočičí.

Když už se svlékám z kůže,
sundám i masku srny.
Jenom na chvíli.
Než pytlák jinde políčí.

Recyklace

Myslím si obraz,
k tomu si
šeptám hudbu.

Slova se tříští,
tříbí,
vytřepují,
dopadají zpět
na zrcadlo
podzemního jezera.

ZATÍMCO
vkořeňují do kamene,
říkám si sochu.

Netisknu nic

Žádné CtrlP.

Dobrá, či špatná zvěst?

ZATÍMCO
jaká je pro tebe,
že každý den, i dnes,
mačkám CtrlS?