Marie Šmucarová (Kafková)

***

prázdné okovy
u vyschlých studní
zvučí pokyny k milování
andělé se slétají
k umírajícím včelám
aby pověděli
že nalezeno jméno pro jejich spočinutí
dříve než
docela už nahá
upadnu do spánku
zapálím svíčku
za rybu šupinku
která vykřičela svou bolest
dokud měla ještě hlas

***

mí nespočetní přátelé obojživelníci
mi podávají krvavé doušky
konečně tedy výměna krve
v neustálém pobíhání
začíná opět výprava
do nových druhů mlčení
odhoďte karty
je jednotná barva pro všechny
prodírám se ticholamem znaků
ano tam na konci
přiživím svůj oheň
a vypáčím
co ještě nikdo nedořekl
ve snu: miluji se
s obrovským černým mužem
na schodech amfiteátru
a ze všech koutů zní potlesk
poschovávejte chudáčky
jsou schopni
i v nedořečené větě
hledat křižovatky
kde se všechno střetává

(publikováno v Divokém víně 6 / 1969)

***

hrou píšťal vedena
paměť zabloudila na blatech
točte se
jak holky od zedníků
a země vám uchopením ruce sezdá
bledá a uštvaná
prvního večera v roce si přítelkyně
pokrývají hlavu čerstvě trhaným jmelím
setrvávajíce v políbení
ještě se zdá sen o cikánce
která jako paní domu
věštila příchozím z úlomků nedopsaných vět
za zvuku bubínků
jen se točte dál
a netřeba posledního zaúpění dýky
do vzoru z popela
ulehlo jehličí

***

Bože dopřej mi toho vydechnutí
kolik modrých hořců tady prošlo
a stopy
kterými si ještě dokážeme vyprávět
když moje ruce
rozděleny do úmyslu vzpomínání
naše dráždivé hlasy
zázvor anýz a krev
v křečích až k zpěněné zemi
se vzepjaly
to myšlenky se odrolují
z útků pod tvým obočím
a my
v počítání
kam až dopadneme
schytáváme jiskření z konečků prstů

***

mráz zakřiveným kindžálem
podřezává i tu
pustopustou čistou mříž
a hlavu ponořenou
hluboko hluboko
pod oči mé
kde stíny
se řadí do bičíků
zrána
potřásám jabloní
aby k večeru popadala jablka
těšínské těžké krůpěje
a dívka k nespatření
šla
konopné vlasy do půli rozestřené
vítr
vplétal její ňadra do svých prstů

***

chodívalo se k ní
přes paseku a černý oheň
a hosté
mrákotnými závěsy
překrývali sen
o děvčátku s nožem ve vlasech
věříce v dětské umírání
její nohy
hráze spodních vod
vyzváněly sovím poklekáním
a sestřička žen Drávidských
vybíhajíc stejným pohybem
poslouchala za dlouhého večera
oživené praskání ořechů
hebkých jak šafrán šárenský

(publikováno v Divokém víně 1 / 1970)

***

milenec jejího jalovcového těla
prochází vůněmi vzepjatých šípů
rudými pery
toulce se do klínů přičesaly
v pokleku dívky křikem
se obkroužily
krajinou nedostupnou
nahajka přes tvůj pohled se rozezpívá
a vstaneš do černého ticha
zemí táhnou vojáci a markytánky
vstupují do morových míst
na zem se snáší
mlha chorošů jedovatých hub a můr

***

k těžkým vratům
večer co večer přiklepává
volavka postřelená
pelyňkové stisky
a po pelyňku dveře otevřené
nalíčeným mrazem kliky skučí
vábení
doteky žárlivými vysušuje pleť
vábení chladně
jen konejšená ňadra
dva pozůstalí
navlečena k vyhlášení vendety

***

do mrskajících důtek
jsem se uzavřela
a na rty mi padlo sucho
taková vyprahlost
jak zdivočelé ulpívání
duběnky duběnky
na mém těle
baletky po špičkách
nesou mi od Joba zvěst

(publikováno v Divokém víně 4 / 1970)

***

"Severní vítr je mrtvý," řekl bláznivý a bezovou
flintu nabil, do srdce se střelil.
Má družka, podivnou touhou podpálená osika,
milostné nohy hledá, ostrým nožem obětní
skopce podřezává.
Zeptám se tě, v krámku pod plachtou,
v zahradě žluté, do tvého těla zavinutá, proč
rybář miluje své ryby.

(publikováno v Divokém víně 6 / 1970)

***

v září
když dubové stoly vínem
se nasytily
ustrnulé k příletu větru
tím blíže k tatarskému jezdci
nepatřičná trýzeň
ohmatává stromy v korunách
a dny se ukládají k spánku
jak krutá pýcha vypuštěných rybníků

(publikováno v Divokém víně 8 / 1970)

***

v plavuních klesá dým
ty závistivé tažné...
(jako bych málo líbávala
na hladinách jezer bílých)
stezky se strmě mihotají
a prameny daleko předaleko
Bože vezmi té věrnosti
i mlčení
jsem tulák o jeskyním víně
a má modla je vznešená
v trpkých chvílích mi vyprávějí
o fialových koulích v rašícím lese
o žlutých tónech v klapotu dřeváků
ale má voda je mrtvá

***

i vlci vyjí někdy náhle
jak pokyn k milování
po kterém dlouho
nikdo
nezastonal
do suchých višní horké rty
a v úžlabině těl
suchá ostřice
na ztepilé hoře
převozník cinká penězi
spřažený s větrem

(publikováno v Divokém víně 2 / 1971)