Marie Kafková Šmucarová

Ahoj milý Ludvíku, pořád na tebe hodně myslím

a
posílám ti jednu z posledních Vladimírových básniček, je velmi smutná, ale byla bych ráda, kdybys ji použil buď teď nebo v některém z dalších čísel. Možná ty bys měl drobnou vzpomínku na Vladimíra? Vladimír zemřel 21.srpna 2005. V mnohém smrtící datum. Ve svém posledním roce se hodně těšil z Divokého vína na netu, stahovala jsem mu postupně celé ročníky, ale bohužel už jsem to nestačila dokončit.
Taky přikládám svoji vzpomínku na Divoké víno, rozhodni sám, zda ji použiješ, budeš tam mít jistě i vzpomínky ostatních pamětníků a ta moje je osobní, naivní a trochu patetická, ale tak intenzivně se mi to teď připomnělo!! Ev. upravuj, jak uznáš za vhodné.
Je mi líto, že jsem tam nevložila dík pro tebe, je to tvoje veliké dílo kolem Divokého vína pro Divoké víno. Věřím, že ti tato práce přinášela hodně radosti.
Budu se těšit někdy na setkání a dík za pozvánku na křest knihy a doufám, že mohu přijít i když už jsem poztrácela touhu po publikování.


A takové bylo moje první setkání s Divokým vínem - studovala jsem tehdy ještě v Plzni a nevím už jakou náhodou jsem narazila na výtisk Divokého vína - a byl to pro mne náraz! třesk! a živá voda zároveň… Strávila jsem s tím jediným výtiskem mnoho času té zimy. Vzpomínám si, jak jsem při maturitě opustila vylosovanou otázku Česká žurnalistika a blouznila o mladých básnících, autorech Divokého vína. Padala jména Petra Cincibucha, Ludvíka Hesse, Oldřišky Svobodové…
A potom, už jsem žila v Praze, jsem jednoho lednového odpoledne vstoupila do redakce Divokého vína, tenkrát ještě v ulici V Jirchářích, a tam - skoro jsem nedýchala, mě přivítal Petr Cincibuch! A přišla další nádherná setkání - užasla jsem nad poezií Karla Sýse, ztrácela se v básních krásné Markéty Hejné, obdivovala energii Sylvy Růžičkové…. Těch osobních setkání bylo mnoho, mnoho a všechna živá a inspirativní, přistupovala jsem k nim s nadšením a jak se mi nyní s odstupem času zdá, i s pokorou a vděčností.

Úplně první básničky mi ale otiskl v kulturní příloze jednoho časopisu Vladimír Kafka. Neznali jsme se tehdy osobně, toto setkání bylo však pro mne zásadní nad jiné - posléze jsem s Vladimírem prožila 35 let, krásných a naplněných. Není už mezi námi a stále ho velmi postrádám.

Přiznávám, že fenomén Divokého vína, lidé kolem něj, celá ta neopakovatelná atmosféra v Nerudovce nebo ve sklepení v Michalské, to vše mě ovlivnilo. Bez Divokého vína jsem se možná mohla stát jinou ženou…