literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Zpověď nejen o kulturní různosti manželů - František Cinger

Mezi láskou a nenávistí je tisíc odstínů, zapsala si v Praze rozená hrdinka románu Tak daleko, tak blízko (Motto, 248 stran, 269 Kč, e-kniha 159 Kč) Barbory a Michaely Zindelových, když vzpomíná na výhrůžku svého španělského manžela Lea: „Stejně silně, jak tě miluji, tě budu nenávidět, pokud mě zklameš!“
Čtenář dostává poutavou zpověď Terezy a její matky Hany, které se v okamžiku právní dospělosti dcery rozešly. Mládí vyrazilo do světa. A osud tomu chtěl, že dávná nedorozumění se rozplynuly v okamžiku, když se začalo hroutit barcelonské manželství už pětatřicetileté Terezy. Ale vezměme to popořádku.
Obě autorky, dcera s matkou, zkušenou publicistkou a spisovatelkou, se rozhodly napsat příběh, jehož autenticita není dána jen literárním zpracováním. Mimořádně zdařile je vykresleno léčení „bezstarostně ulítlé“ dívky a poté mladé ženy toužící se emancipovat cestami po Evropě, mířícími nakonec do slunného Španělska. Několikeré její vztahy vrcholí radostným manželstvím s barcelonským Leem, žijícím v domě s matkou Carmen a dvěma bratry.
Autorky nenásilně připomínají kulturní odlišnost některých mužů ze Středomoří, kteří se opájejí dneškem a odpovědná rozhodnutí nechávají na „jindy“, jako v případě jedné z lásek jménem Pablo. Nebo v případě Lea projevující se proměnou z obdivujícího jiskrného muže v sebestřednou žárlící figurku, s níž se nedá žít, natož partnersky vychovávat malou dcerku.
Tak daleko, tak blízko je románem o vztahu dcery a matky, ale zároveň příběhem lásky a zrady, způsobené podvodným jednáním Terezina partnera i jeho nejbližších. Zpočátku volnější tempo vyprávění se mění ve vodopád proměn, které nedovolí odtrhnout se od dalších stránek.

Pozvání od Michala Bystrova!

Ahoj,

o tomto víkendu se na YouTube koná ONLINE další festival Osamělých písničkářů. Budou tam snad úplně všichni, ze svých domovů či odkud :) Tak si to třeba pusťte, ne?

Tady je veškeré info:
https://www.osamelipisnickari.cz/
https://www.facebook.com/osameli.pisnickari/

A tady je videopozvánka:
https://www.youtube.com/watch?v=mTtIDxewV6s

Vysílání proběhne v sobotu 18. 4. a v neděli 19. 4. vždy od 20.00 na
YouTube kanálu Produkční skupiny Jelení SKOK

Dopis od básnířky

Dobrý den pane Hess!
Celou tu dlouhou dobu jsem Vám chtěla napsat něco hezkého. ale rozum se ptal, co hezkého chceš napsat, když už dávno nepíšeš a Divoké víno z je velkou minulostí. Nikdy jsme se osobně nesetkali, jen jsem Vás krapet sledovala ve veřejném prostoru a někdy smutně prolistovala zažloutlé časopisy s mými počátečními výtvory.
Múza mne opustila, ale můj život byl krásný a veselý.
Až do dnešních dnů, kdy jsem už slabozraká, potřebuji semtam pomoc nemohu číst, ale přesto žiji s nadějí, že život je TADY PROTO, ABY SE ŽIL, protože se s ním nic víc nedá dělat/J.W/:-O

Akorát mám stísněné pocity jako tenkrát po okupaci,
Tak jsem vzala brko a trochu jsem si vyventilovala hloupé
stresy z dnešní podivné doby, ve kterých nemíním pokračovat.
A ejhle, konečně Vám mohu poslat něco staronového s tím,že
si v duchu nostalgicky zavzpomínáme.;-)



PANDEMIE

Panáci se předvádějí jeden po druhém
A radostně výskají nad svou chytrostí
Nevěřte maskám... co se skrývají pod maskou
Dilema Hamleta je na pořadu dne
Eventuálně i noci... když vás baví neustále se chvástat
Mám chuť dát někomu do držky... za všechny lži povýšené
na pravdu
Ignorace vrchnosti je tisíciletími stejná...
Energie mé duše je opět udusávaná... kopyty... ďábla..





P.S. Přeji hodně zdraví a sil ve Vaší bohulibé činnostiB-)

Zdraví kdysi Ivona Thillová dnes Hečková

Plním přání Pavla Březenského.

Dobrý den. Bylo by, prosím Vás možné dát vědět čtenářům Divokého vína, že mi u vydavatelství Šuplík.cz vyšla první sbírka básní Mezi mlýny? Pokud ano, tak moc děkuji.
Posílám odkaz...

http://www.suplik.cz/Books/BookDetail?bookId=237&titul=Mezi-ml%C3%BDny

S pozdravem Pavel Březenský

205. děťátko je velikonoční klučík Milan v táborském G-centru! 6. letošní děťátko, druhé v Táboře!

Milan vstoupil do světa dvířky táborského babyboxu na Bílou sobotu 11. dubna 2020 v 7:25.. Byl nahý, zabalený v bílé dece, mezi nožičkami měl ručník, pupečník zaschlý. Na pohled zdravé děťátko jsem po domluvě s ředitelkou domova seniorů Jaroslavou Kotalíkovou pojmenoval Milan. Otvírání táborského babyboxu se zúčastnil Milan Štěch a můj někdejší vysokoškolský učitel, rádce a velký přítel prof. PhDr. Milan Nakonečný žije v Táboře. Můj desetiletý syn Ludvík Hess má strýce Milana, jenž dnes slaví 50. narozeniny,
V Táboře jsme otvírali na mé narozeniny v roce 2013, první klučík odložený v roce 2017 dostal jméno Jaroslav Kotalík. Milan odložený dnes dostane od České mincovny www.ceskamincovna.cz zlatý dukát s číslem 205. Věřím, že mě Česká mincovna pozve k předávání a že se jej zúčastní i jihočeská hejtmanka Ivana Stráská, jež má největší zásluhy na instalaci babyboxu v G-centru - nemocnice v Táboře nebyla k dohodě nakloněná.
Až žije Milan Táborský! Ať žijí mí přátelé Milani! Ať žije Jaruška Kotalíková a Ivanka Stráská!
Babydědek Ludvík

Velikonoční přání od Jaroslava Lejčka

I v podivném světě
vše voní a kvete
na časy občas zahřímá
i v podivném světě
se daří i plete
jen zvony nesmí do Říma

snad pátek srdce láskou opět sváže
snad skály otevřou se pro růže
snad země budou k sobě trochu blíže
snad láska Římu trvat pomůže

Nabídka od Karla Sýse

Vážení! Pro Vaše protějšky nabízím zdarma vlastnoručně ušité bederní roušky. Karel Dobromil Sýs
Je to zadarmo, jen za nahlédnutí pod roušku.

Na Mélu - Emila Machálka budu vzpomínat v neděli 29.3. ve 22 hodin na ČT1 v Kabinetu doktora Honzáka. Babybox v nemocnici ve Frýdku-Místku je opět v provozu.

Kabinet doktora Honzáka ČT1 původně plánovala vysílat 5. dubna. Možná jsem vás o tom i informoval, ale dnes nastala změna a Česká televize mi oznámila, že předtočený pořad bude vysílán tuto neděli. Slíbili mi, že vzpomínku na mého přítele Mélu Machálka režie nevystříhala, a tak uvidíte sami. Ujišťuji vás, že pořady natočené televizí se mnou jsem nikdy neohlašoval, tedy tentokrát jen kvůli Mélovi, po kterém se mi stýská.
Nemocnice ve Frýdku-Místku uvedla opět babybox do provozu, mimo provoz z důvodu požadovaných nemocnicemi zůstávají babyboxy v Jičíně a v Jindřichově Hradci. Z Jičína je nejblíž asi do Mladé Boleslavi, z Jindřichova Hradce jsou na dosah babyboxy v Táboře, v Českých Budějovicíh a v Pelhřimově.
babydědek Lu

204. děťátko je holčička na Záchranné službě v Českých Budějovicích!

204. děťátko je holčička na Záchranné službě v Českých Budějovicích!
24.3.2020
Českobudějovická bedýnka mi zavolala v 5:50 v úterý 24. března 2020. Na obrázku je vidět děťátko v bílé čepičce a v bílých dupačkách s růžovým okrajem, zabalené v modré dece. Vypadá to, že má na nose malou roušku... Ředitel záchranky Marek Slabý mi za chvilku potvrzuje, že je to novorozená holčička, a hejtmanka Ivanka Stráská jí dává jméno Viola, tedy Fialka. Připomínám, že nebýt obou výše jmenovaných, babybox by v Českých Budějovicích nebyl. Je to jeho třetí děťátko, celkově letošní pát é.
Píšu ještě do České mincovny, aby připravila tradiční dukát s číslem 204. Dukát do vínku dostávají od České mincovny www.ceskamincovna.cz všechna odložená děťátka.
Ať žije Viola Budějovická! Ať žije Ivanka Stráská! Ať žije Marek Slabý, ředitel záchranky!
Babydědek Lu

203. děťátko bylo nalezeno v babyboxu ve Slezské nemocnici Opava. Sedmé opavské, čtvrté letošní

V pátek 20. března v 5:38 mi zazvonil mobil, přišla sms od opavského babyboxu a na obrazovce jsem viděl tmavou bundu se zipem, z níž vykukovaly růžové částečky dětského tělíčka.
Vlídná sestřička Eva na neonatologickém oddělení mi nadšeně popisovala, že nalezená je holčička vážící 3 800 gramů, velmi krásná, se světlými vlásky. Teď přijde to hlavní - odložená byla zcela nahá včetně placenty vzápětí po porodu. S Evou mají službu dvě sestřičky Zuzany, a tak jsem děťátko pojmenoval Eva Zuzana.Je zdravá, jen byla trochu podchlazená.
203. děťátko celkově je sedmé opavské a čtvrté letošní. Předchůdcem Evy Zuzanky byl klučík odložený 7. února, jemuž jsem dal jméno Emil na památku svého celoživotního přítele Emila - Mély Machálka, s nímž jsem v roce 1964 vydal první číslo Divokého vína, byl členem správní rady spolku Babybox a náhle a zcela nečekaně zemřel právě 7. února 2020. Skóre klučíci vs. holčičky je k dnešnímu dni 91 : 112, zatím suverénně vedou holčičky, ale považuju to statisticky za čísla nedůležitá.
Původní opavskou bedýnku 7. listopadu 2019 Zdeněk Juřica vyměnil za babybox nové generace. Včera shodou okolností instaloval babybox za dramatických společensko-epidemiologických okolností v Mělníku. Spolu s aktualitou o výměně jsem publikoval obrázek zlatého dukátu, který má Česká mincovna ceskamincovna.czpřipravený pro 203. děťátko. Pro jistotu jej zobrazím znovu a připomínám, že dukát od České mincovny dostanou jako tradici i ostatní odložené děti. Děkuju za ně!
Ať žije Eva Zuzanka novorozená! Ať žijí stejnojmenné sestřičky ze Slezské nemocnice v Opavě, které o ni pečují. Ať žijí opavští neonatologové!
Babydědek Lu
P. S. Z provozních důvodů nemocnic ve Frýdku-Místku, v Jičíně a v Jindřichově Hradci jsou ve jmenovaných městech babyboxy mimo provoz. Nejbližší Frýdku-Místku jsou babyboxy v Havířově, Třinci a v Ostravě, z Jičína je nejblíž do Turnova, Mladé Boleslavi a Hradce Králové, z Jindřichova Hradce do Tábora, Českých Budějovic a Pelhřimova.

Dopis Jiřího Růžičky k 55. výročí smrti Václava Hraběte. Zemřel 5. března 1965

Milý Vašku, Václave,

leží už dnes mezi námi 55 let života a smrti. Jel jsem s Luďkem Hessem Nerudovkou kolem Tvého domu, tak jsme spolu na Tebe vzpomínali. Ráno před těmi pětapadesáti lety jsem Tě šel navštívit, otevřela mi Olga se slovy: „Vašek umřel, právě ho odvezli.“ Šok! Dodnes si vyčítám, přece jsi mě po rozvodu prosil: „Dej na mě pozor.“ Nepřišel jsem včas.

A tam, kde skončil Tvůj čas zdejší, zůstává po Tobě v čase živé: 1. Tvůj syn Jan ve vedlejším pokoji a 2. spousta rukou a strojem popsaných papírů – psanců citu - v kuchyni, kde jsi psal a bydlel, a které nám dala Tvoje bývalá žena. Začali jsme je s průklepy opisovat, v Divokém víně Ludvík Hess uveřejnil poprve mnohé z nich, inscenovat jako divadlo poesie v klubu na technice ČVUT a konečně si jich všiml Miroslav Kovářík, který vydal ke svému představení jako program tištěný výběr básní pod titulem Stoptime, všechny v korektní formě. A celý svůj život pak recitoval Tvé básně. Lidé si je začali opisovat. Zpěvák Mišík pár zhudebnil, nejznámější „Láska je jako večernice“ zněla za revoluce na Letné. V Hořovicích po Tobě pojmenovali Gymnásium Václava Hraběte.

Krátce po sametové revoluci vyšla konečně kniha „Blues pro bláznivou holku“ v Českém spisovateli. Bohužel rozházeli, přeházeli, přidali texty k písním, upravili, zamíchali, znovu roztřídili, vyrobili z toho telefonní seznam a upekli tak dort s příchutí poněkud vymiškovanou. Cítil jsem, že to musím napravit. Vydat knihu s korektním zněním a časovým uspořádáním celé Tvé tvorby.

Byla to dlouhá bezvýchodná cesta. Před pěti lety jsme s Ludvíkem Hessem, tvým prvním vydavatelem, k Tvému výročí začali v Divokém víně elektronicky zveřejňovat Tvé básně, vzpomínky přátel a dokumenty ze života vaší rodiny. Velice to pobouřilo Tvého dědice Tvých autorských práv. K odloženému jménu Hrabě přidal čárku nad á a upevnil právnicky ověřenou násadou, kterou pevně třímá v ruce. Nejen k hrabání, ale i jako jediný vlastník Tvých autorských práv ke své obraně: kdo se jich dotkne, na toho zvedne hrábě, praští mu je o hlavu, řka: „Omluv se dědku a zaplať,“ a požádá soud, aby mu potvrdil jeho nárok a zakázal vydávání Tvých básní v té formě, kterou jsem zkorigoval, i jakékoli jiné.

Tak jsme dopadli. Ludvík zveřejnil omluvu tak, jak to soud formuloval, a já jsem zaplatil. Existuje kolem třiceti E-mailových adres s Tvými většinou různě zkomolenými básněmi. Je to taková mlha. Jako kolem toho, co zapříčinilo to, žes tu nezůstal s námi. Tak se měj, brzy přijdem za tebou.

Omlouvám se, ale znáš ty pány, co se bijí v prsa pugétem stovek a dekretů.

Vzpomínám
Jirka

Pavlína Novotná vystavuje své fotografie v Prostějově!

Jedná se o cyklus fotografií, které vznikly v rumunském Banátu, ve vesnici Šumici. Lidé zde žijí tradičním životem, téměř 19. století, i když jsou to fotografie z posledních tří let.
Přesto jsou šťastni. Netrápí se tolika problémy jako my, kteří jsem v neustálém napětí, zda vše zvládneme, co se na nás valí.
Jindra Štreit, kurátor

Jindřich Štreit zve na křest knihy a výstavu

Dopis Marie Machálkové

Naše milá rodino, naši milí přátelé, známí, kolegové a spolužáci bývalí i současní, prosím vzpomeňte na Emila...….Díky, Marie

Milan Nakonečný má 88

Nejmoudřejší muž, kterého znám, můj přítel a profesor psychologie v druhé polovině 60. let prof. PhDr. Milan Nakonečný, oslavil 8. února 88 let. Navštívili jsme ho v jeho domě plném knih v Táboře a předali mu dárky, některé z nich nemohu ani popsat. Jisté je, že dostal mimo jiné dva plecháčky babybox.
Milan mi daroval k mým nedávným narozeninám knihu Slavní koně a grafiku Oldřicha Kulhánka. Již samo jméno autora naznačuje, že není standardní.
Blahopřeju, nejmilejší Milane!
L.H.

Luboš Koláček Areál Remi Apostremi Niscence – recenze Olgy Nytrové

Někteří lidé občas silácky a rádoby vědoucně prohlašují, že o lásce bylo již řečeno vše. Což neplatí, neboť láska se vztahuje k nekonečnu a variant je tolik, že jsou nad naše představy. Je jich nezbadatelné množství. Každý básník si zvolí pouze některé úhly pohledu a každý čtenář se dá oslovit jen v polohách, s nimiž se mu chce souznít. Ale nejde jenom o chtění, jedná se o to, zda souznít dokáže. Záleží totiž pochopitelně i na tom, nakolik se čtoucí nechá inspirovat a probudí v sobě vlastní zdroje.
Spisovatele L. Y. Koláčka známe jako prozaika, vypravěče, tvůrce rozsáhlejších textů, napsal desítky knih literatury faktu, řadu románů. Jeho útlá knížečka poezie se však příhodně vejde do kapsy, a to dokážou milovníci poezie ocenit. Kreativní podnázev se zdá být jakousi přesmyčkou a vyvolává zvědavost. Areál má podtitul, kterému můžeme rozumět takto: Reminiscence a postreminiscence a reál. Navozuje pocit, že to, co se nám vybavuje ve vztazích, je zasazeno hluboko a dostává se do vědomí v okamžiku tvorby. Tedy ve chvíli, kdy vjemy a pocity, „reminiscence“ a „postreminiscence“ vstupují do básnických obrazů. Je to prazvláštní alchymie, která nás přitahuje a vyvolává spoustu zneklidňujících otazníků.
Předkládané verše jsou stručné, vyznačují se převážně zkratkovitostí a úderností, Úspornost výrazu si podává ruku s chlapstvím, nadsázkou, fanfarónstvím, testosteronovým přetlakem i se zranitelností, jak se vlní „anima“ v jeho nitru. Láska se dotýká mystérií, jakkoli usilujeme o postmoderní civilnost a v duchu si říkáme: „Jen si nezadat, neotvírat nikomu své skryté podzemní chodby labyrintu.“ Potřeba upřímnosti v nitru slovem obdařených lidí však kvasí. A když prorazí obrannou stěnu, ponoříme se do netušených hlubin. Člověk je bytost tázající se, jak praví filosofové, a otázek nikdy neubývá. Sebereflexí zkoumáme pravost citů i hodnotového nastavení. Je třeba se s mnohým vypořádat. Společně s autorem si můžeme vybavovat i hlouběji zasuté lásky a milostné zápasy, v nichž řečeno s Freudem „animus“ hledá „animu“.
Luboš Koláček nás staví před otázky, jež klade sám sobě ve své reflexivní lyrice, která se prochází krajinami okouzlení i vzdoru a marné – ovšem též chvílemi naplňované – touhy i bytostných otázek. Jak jinak. Básník se tu před námi projevuje prostoupen láskou, obnažen ve svých citech až na dřeň. Žízní po vztahu v jeho plnosti, vnímá jej ve všech dimenzích: v rozměru fyzickém, psychickém i spirituálním. V jeho všednosti i posvátnosti, v profánnosti i v rozměru sakrálním. Jeho dosud neokoralé srdce se zdá být zasaženo Amorovým šípem. Projevuje temperament místy nezvladatelný. Pružina provokace vibruje do vyšších kmitočtů a přetlak básníkových citů připomíná „Papinův hrnec“.
Zdá se, že si autor veršů ověřil starou pravdu, která praví, že když muž miluje ženu a ona jeho, je totiž vděčnost na místě, jde v každém případě o dar. Nezbytně ovšem přicházejí osudové zvraty, ztráta lásky, závažná nemoc a jiné propastné předěly. Každý z nás se s tím vyrovnává po svém. A občas potřebuje vidět, jak je zvládá ten, kdo trpí a těžkostem se nevyhne, jenž však dokáže uchopit slovo tak, aby neotřele, ba přímo objevně vyjádřil své prožitky, strasti, nedobrovolné zkraty, zklamaná očekávání a malá i nejmenší vítězství. Podvědomí si s námi hraje, v určitém okamžiku má větší sílu než vědomí. Zjišťujeme, že je mnohem obsáhlejší a rozsáhlejší, než jsme se vůbec domnívali. Vynáší nemilosrdně „na světlo“ i to, co chceme potlačit, zapomenout, protože to bolelo. Poznání s námi otřese. Díky tomu z nás ovšem vytrysknou takové síly, že až žasneme.
Tvorba je v takovouto chvíli terapií, ozřejmováním souvislostí, a získáváním nadhledu. Básník prožívá usebrání. Reflektuje nedosažitelnost porozumění a souhry, pokud má každý z partnerů v sobě jiné světy, jež nejsou vzájemně vůči sobě dostředivé, ale odstředivé. Uvědomuje si své bytí a vztahy mu vystupují v nových konturách. Prožívá znovu děje a vztahy, které již skončily. A to je bolestivé pro každého. Čtenář jde pak při četbě veršů těmto vnitřním dějům autora naproti. Vynořují se mu jeho vlastní zasuté prožitky ztráty lásky, odchodu nejbližšího člověka na druhý břeh.
Za klíčovou považuji Koláčkovu básnickou skladbu Bohyně. Jde o autorovo vyznání lásky, ve verších odhaluje, jak se opil nezměrností citu, vzájemným hlubokým dotekem duší a souzněním bytí dvou jedinců. Prožívá fascinující třídimenzionální vztah fyzický, duševní i duchovní. Navzdory snaze o vyjádření vždy uchovává nedostupné tajemství jako perla na dně vesmírného moře. Ve čtenáři dovede vyvolat jeho vlastní emoce, jeho prožité extáze a neodbytné vzpomínky, výhry i prohry, které se ukrývají v hlubinách lidského podvědomí. Život nám občas dává na nejhlubší rány náplasti v podobě některých kvalitních pokrevních vztahů, jedinečných přátel nebo nečekaně naslouchajících spřízněných duší.
Při četbě básnické sbírky jako čtenáři vnímáme, že L. Y. Koláček dovede své osudové prožitky, tíživé situace, přetavit do básnických obrazů. Uvědomíme si jeho soustředěnou snahu hledat krásu a nadčasovost, zadržet unikající, mizející a zachytit alespoň to nejmenší vlákno smyslu. Autor k tomu využívá osobité metafory, surrealistické šarády, říkanky a hříčky. Je ironický i pokorný, rychle střídá nálady. Svou básnickou řečí se upřímně přiznává ke dvěma básníkům, kteří ho zásadně a bytostně oslovili – ke K. H. Máchovi a Janu Skácelovi. Zaujala mě například metafora: „Život rozdali nám / jak klíček k zahradám krásna.“ U tohoto básnického obrazu si ráda vzpomenu na slova filosofky Anny Hogenové: „Důležité je, kolik v sobě má člověk bytí.“ I já přeji čtenářům předkládané knížky zintenzivnění bytí.

Umřel Méla Machálek

Dnes, v pátek 7. února kolem 11. hodiny zemřel můj přítel, spoluzakladatel Divokého vína v roce 1964, Ing. Emil Machálek, CSc. Zemřel ve spaní leže v posteli, kde odpočíval.
Méla se narodil o dva měsíce dřív než já - v prosinci 1946. Zůstává po něm manželka Marie, která mi zprávu zavolala, a dva synové a čtyři vnuci. Salve, Mélo! P.S. Rozloučení s Mélou se koná v pátek 14. února ve 12:40 v malé obřadní síni strašnického krematoria.

Česká mincovna daruje od 201. děťátka odloženého 2. února v Olomouci všem zlatý dukát!

Česká mincovna daruje od 201. děťátka odloženého 2. února v Olomouci všem zlatý dukát!
2.2.2020
Zvyk, který vymysleli Jaroslav Černý z České mincovny a Jiří Hrabovský, mí dávní přátelé. Nadšeně jsem souhlasil. Rozumějte dobře - dukát dostanou děťátka, nikoli nešťastné maminky!
První dukát obdrží Tony, odložený dnes 2. února v časné odpoledne do babyboxu ve FNOL jako 201. Viděl jsem jej na fotografii v elegantní bílé kombinéze a v pruhované fialovorůžové čepici, ale dozvědět se, že se jedná o zdravého kluka mě stálo značné úsilí. Tonda, jako už mnohé předchozí děti, se stal předmětem mimořádného utajení. Byl jsem několikanásobně prověřen, zda se za hlasem v telefonu neskrývá ukrajinská rozvědka. Tony čeká na nové rodiče a na zlatý dukát v postýlce novorozeneckého oddělení v Olomouci. Druhé letošní děťátko.
Ať žije Tony! Ať žijí Jaroslav Černý a Jiří Hrabovský, zastupující Českou mincovnu. A konec konců, ať žijí i pediatři chránící Tonyho identitu!
Lu, babydědek

Proč Smetana kádrově neprošel?

Název divadla Státní opera se v posledních dnech tak často opakuje, že mi přišlo líto, proč se budova už nejmenuje Smetanovo divadlo. K přejmenování došlo už v roce 1992, Smetana tedy přežil sametovou revoluci o necelé tři roky. Dodnes mě to mrzí.
Chápu, že Stanislav Kostka Neumann z názvu divadla v Libni musel zmizet už v roce 1990. Byl to prostě levičák. Zdeněk Nejedlý v názvu divadla na Smíchově vydržel o rok déle a Jiří Wolker zmizel z názvu divadla až v roce 1996. Určitě byl menší levičák než Neumann nebo Nejedlý. Jenom rok přežil revoluci v názvu divadla Josef Kajetán Tyl, o jehož politickém smýšlení, přiznávám, nevím nic. Přejmenovávat divadla je nejsnazší. Daleko obtížnější je přejmenovat ulici nebo dokonce celé město, jehož občanům je třeba vyměnit občanské průkazy a provést mnohé administrativní úkony. Nakolik vyšlo přejmenovat Gottwaldov na původní Zlín, nikdo nespočítá.
Velmi snadné je přejmenovat název mostu, jak se stalo v případě Švermova mostu na most Štefánikův.
Severně od Kladna leží obce Motyčín a Hnidousy, jež byly spojeny pod názvem Švermov. Důvod mi není znám, ale jisté je, že v poslední době všechny cedulky na nárožích ulic se jménem Švermov zmizely, a Hnidousy i Motyčín jsou prostě Kladno. Kde teď říká Jaromír Jágr, že se narodil, to samozřejmě nevím - v Hnidousích, ve Švermově, nebo v Kladně?
Lh

Vladimír Stibor zve!