Ilja Kaširina

přeložila Zuzana Šmerglová

Na smrt dvacetiletých

Víš, já jen trochu závidím ti,
(s roky však čím dál víc),
jak běžíš ráno mokrou loukou
a rozsypáváš drobný smích.

I já loukou běhávala
a cestou stužky ztrácela.
Co bych teď asi za to dala,
kdyby se ta léta
vracela!

Je dobře, že ty nepocítíš,
jak syro je tu pod zemí!
Jak je tu pusto,
smutno, prázdno
a jak se tady těžko spí.

Řekni,
dostáváš v máji šeřík?
Či pozdravy z jívy, kopretin?
Já tyhle květy dostávala,
než mi je zakryl války stín.

Taky máš ráda rodnou řeku?
Mně i dnes zpívá do spánku.
Dřív bolest nožek omývala
od příliš těsných
topánků.

Ne, nemysli,
já nelituji,
že malá kulka zbloudilá
srdce i dech mi zastavila
a tělo zemi vrátila.

Víš,
já jenom málo, maličko
ti závidím,
jak lehce běžíš mokrou loukou,
a pak — tu kytku kopretin.

(publikováno v Divoké víně, 8 / 1965)