Lenka Pfefrlová

Lenka Pfefrlová se narodila v roce 1983 ve Větřní. Žije a studuje psychologii a žurnalistiku v Brně.

Sama o sobě říká: „Mám ráda hudbu, zpěv, divadlo, hraji na kytaru, čtu, cvičím jógu, zajímám se o aromaterapii, analytickou psychologii, náboženství… Baví mě cestovat, toulat se po lesích a kopcích. Ovšem prostředí útulné putyky s dobrým divokým vínem mi také není cizí…“

Romance.cz

Milý, milí…

Neóny v prachu kolejnice shnily
Pavím perem polechtaná játra
Bezuzdý ryk v betonové poušti
Kde malá duše po úkrytu pátrá

Milý, milí!

Když přesvědčení víru smyly
Opuštěná kočka ze soucitu vrní
V unavené trávě obal od žvýkačky
Čísi Amélie pohozená v trní

Milí, milí…

Ve stoce se pijavice zpily
Pustý vzdech se na kanálem vznáší
Tu diamantový jezdec mrtvé koně zapřahá
Vylekán jitrem co na střechy se snáší

Milí, milý.

V doutnající popelnici se nedopalky zblily
Nad katedrálou vlajka z latexu
Cvrček zdechnul pod koly bryčky

Noc mě fascinuje

Ostatně

jako vždycky

Tanec

Na děravém oblaku,
pod vodopádem par z býčích nozder
krouží bláznivý racek.

Zobákem klove
zběsilý funky rytmus,
kálí na zpocená těla tanečníků,
křídly rudého anděla ukrajuje barevné okamžiky.

Není teď a není potom
pod zvonem z myší kůže,

když

bezoká bytost
s vlasem až pod zem
osedlá naše dychtící existence.

Čekání

Oblaka v maskách lesních zvířat
mručí v důstojném procesí
zelené pastviny
rozevřených klínů

odešel mládenec
nikdo je nekosí

Na pařez porostlý šťavnatým žabincem
usedá stařena Voní mátou
Smích Bezzubé klekání
opar z doutníku

hodiny na věži
odbíjí pátou

V plesnivých kořenech důchodce dubu
chvěje se malé kamenné vejce
vesmírem před početím
Venuší před zrozením

vyčkává zárodek
na Boží duhu

Zběsilá babočka s páskou přes oko
rozvlní hbitě plátěná křídla
ve víru chaosu
země se otevře

nebeský chřtán
z horkého zřídla

V jediné bolesti
v jediné chvíli
proniká zlatý déšť
dychtícím lůnem

lačných bohyň

pampelišek

Zrození Venuše

Spirálou času se nechávat unášet zpěněným proudem chladných vod
splývat po kapří ploutvi
tančit mezi vlákny zelenomodrých řas
opájet se vůní očního bělma vodních panen
nevědomě se nechat kolébat moudrým lůnem Bohyně Matky

Jsem voda kolující v žilách vody
jsem nekonečnou jednotou
nejtemnější mořskou hlubinou
jsem každou vlnou
každým odleskem a touhou tajemné Luny

Čas je jediný okamžik který nikdy nezačal a nikdy neskončil

Jednou však přijde chvíle kdy hastrmanova vlhká píseň podivně utichá…

Nad dřevěné molo se vyhoupne zlatý sluneční kotouč.
Průbojný a nekompromisní paprsek prořízne panenskou hladinu, proniká až k samému dnu. Není kam se schovat před horečným zrakem, v jehož duhové panence se schovává celý širý Vesmír. Jeho mihotavý obraz vystupuje na měnlivém pozadí oblohy. Silné paže paprsků prosvětlují temné víry jasnou teplou září, vykrajují do vodní bezrozměrnosti podivné tvary. Modelují křivky a prohlubně, ty pak obalují měkkou blankou.
Do dvou prohlubní usazují barevné chrupavčité koule.

Pláču, vzlykám, křičím, volám.
Oslepena znásilňujícím žhavým světlem, vzývám Bohyni Matku.
Ta mě v bolestech vyvrhuje z temně purpurového klína.
Vlny se mísí s tekutinou utrpení, barví se do ruda.

Jsem sama.
Sama se svou náhlou ohraničeností, bolestí, slzami, krví.

Líhnu se z chroptících vln, světlo sílí a láká mě do svého ohnivého středu.
Když jím projdu, bezmezný okamžik ve své jednotě je pohřben hluboko pod hladinu
Chvěju se v extatických vibracích, tříštím se na bezpočet střepin.
Vodní pěna je tiše vozí na svém hřbetě a trpělivě klade na vyschlé molo.
Za bouřkového běsnění pak ty kusy jediný blesk spojí v celistvou hmotu.

Bouře utichá, a když nad lesem ospale zívne poslední zapomenutý hrom, vodní hladina se zavře.
Během chvíle je klidná jako olejová skvrna.

Na břehu moře s přesvědčivostí puká slaná lastura a v malé štěrbině se objeví bělostné zkoumavé prsty

Divná story

Šla včera večer ulicí tanečnice
Mírně se potácela
zvonila klíčem v láhvi od vína

Plakala

Mezi vzlyky se šíleně smála

Stříhala si slaměné lokny
a věšela je na mramorové větve

Klaun z pitomé šou
se vláčel za ní.

Tvářil se kysele
Když —

— sbíral ty lokny do košíku

Pocta Wimu Wendersovi

Slzy močí do kořenů města
Když noc si na své stíny posvítí
Ňadra ulic vábí vztyčenými bradavkami
Ptáci s křídly andělů
Chytají nebe do sítí

Vykousni duši z těla zimy
Odloupni ze rtů němý mráz
Zahřej hvězdu dlaněmi sevřenými

Když měsíc tančí v úplňku
Artistky prý si lámou vaz

Sen

Jsi — nejsi
Dýcháš — nedýcháš
Jsi proud obrazů ve kterých marně hledám leit—motiv
Jsi výstřik zpuchřelého podvědomí
Jsi noční kino kam chodím jen já
Jsi emoce na kterou v poledne nebyl čas

(současná tvorba)