na další stranu
Lenka Pfefrlová
Lenka Pfefrlová se narodila v roce 1983 ve Větřní. Žije a studuje psychologii a žurnalistiku v Brně.
Sama o sobě říká: „Mám ráda hudbu, zpěv, divadlo, hraji na kytaru, čtu, cvičím jógu, zajímám se o aromaterapii, analytickou psychologii, náboženství… Baví mě cestovat, toulat se po lesích a kopcích. Ovšem prostředí útulné putyky s dobrým divokým vínem mi také není cizí…“
Romance.cz
Milý, milí…
Neóny v prachu kolejnice shnily
Pavím perem polechtaná játra
Bezuzdý ryk v betonové poušti
Kde malá duše po úkrytu pátrá
Milý, milí!
Když přesvědčení víru smyly
Opuštěná kočka ze soucitu vrní
V unavené trávě obal od žvýkačky
Čísi Amélie pohozená v trní
Milí, milí…
Ve stoce se pijavice zpily
Pustý vzdech se na kanálem vznáší
Tu diamantový jezdec mrtvé koně zapřahá
Vylekán jitrem co na střechy se snáší
Milí, milý.
V doutnající popelnici se nedopalky zblily
Nad katedrálou vlajka z latexu
Cvrček zdechnul pod koly bryčky
Noc mě fascinuje
Ostatně
jako vždycky
Tanec
Na děravém oblaku,
pod vodopádem par z býčích nozder
krouží bláznivý racek.
Zobákem klove
zběsilý funky rytmus,
kálí na zpocená těla tanečníků,
křídly rudého anděla ukrajuje barevné okamžiky.
Není teď a není potom
pod zvonem z myší kůže,
když
bezoká bytost
s vlasem až pod zem
osedlá naše dychtící existence.
Čekání
Oblaka v maskách lesních zvířat
mručí v důstojném procesí
zelené pastviny
rozevřených klínů
odešel mládenec
nikdo je nekosí
Na pařez porostlý šťavnatým žabincem
usedá stařena Voní mátou
Smích Bezzubé klekání
opar z doutníku
hodiny na věži
odbíjí pátou
V plesnivých kořenech důchodce dubu
chvěje se malé kamenné vejce
vesmírem před početím
Venuší před zrozením
vyčkává zárodek
na Boží duhu
Zběsilá babočka s páskou přes oko
rozvlní hbitě plátěná křídla
ve víru chaosu
země se otevře
nebeský chřtán
z horkého zřídla
V jediné bolesti
v jediné chvíli
proniká zlatý déšť
dychtícím lůnem
lačných bohyň
pampelišek
Zrození Venuše
Spirálou času se nechávat unášet zpěněným proudem chladných vod
splývat po kapří ploutvi
tančit mezi vlákny zelenomodrých řas
opájet se vůní očního bělma vodních panen
nevědomě se nechat kolébat moudrým lůnem Bohyně Matky
Jsem voda kolující v žilách vody
jsem nekonečnou jednotou
nejtemnější mořskou hlubinou
jsem každou vlnou
každým odleskem a touhou tajemné Luny
Čas je jediný okamžik který nikdy nezačal a nikdy neskončil
Jednou však přijde chvíle kdy hastrmanova vlhká píseň podivně utichá…
Nad dřevěné molo se vyhoupne zlatý sluneční kotouč.
Průbojný a nekompromisní paprsek prořízne panenskou hladinu, proniká až k samému dnu. Není kam se schovat před horečným zrakem, v jehož duhové panence se schovává celý širý Vesmír. Jeho mihotavý obraz vystupuje na měnlivém pozadí oblohy. Silné paže paprsků prosvětlují temné víry jasnou teplou září, vykrajují do vodní bezrozměrnosti podivné tvary. Modelují křivky a prohlubně, ty pak obalují měkkou blankou.
Do dvou prohlubní usazují barevné chrupavčité koule.
Pláču, vzlykám, křičím, volám.
Oslepena znásilňujícím žhavým světlem, vzývám Bohyni Matku.
Ta mě v bolestech vyvrhuje z temně purpurového klína.
Vlny se mísí s tekutinou utrpení, barví se do ruda.
Jsem sama.
Sama se svou náhlou ohraničeností, bolestí, slzami, krví.
Líhnu se z chroptících vln, světlo sílí a láká mě do svého ohnivého středu.
Když jím projdu, bezmezný okamžik ve své jednotě je pohřben hluboko pod hladinu
Chvěju se v extatických vibracích, tříštím se na bezpočet střepin.
Vodní pěna je tiše vozí na svém hřbetě a trpělivě klade na vyschlé molo.
Za bouřkového běsnění pak ty kusy jediný blesk spojí v celistvou hmotu.
Bouře utichá, a když nad lesem ospale zívne poslední zapomenutý hrom, vodní hladina se zavře.
Během chvíle je klidná jako olejová skvrna.
Na břehu moře s přesvědčivostí puká slaná lastura a v malé štěrbině se objeví bělostné zkoumavé prsty
Divná story
Šla včera večer ulicí tanečnice
Mírně se potácela
zvonila klíčem v láhvi od vína
Plakala
Mezi vzlyky se šíleně smála
Stříhala si slaměné lokny
a věšela je na mramorové větve
Klaun z pitomé šou
se vláčel za ní.
Tvářil se kysele
Když —
— sbíral ty lokny do košíku
Pocta Wimu Wendersovi
Slzy močí do kořenů města
Když noc si na své stíny posvítí
Ňadra ulic vábí vztyčenými bradavkami
Ptáci s křídly andělů
Chytají nebe do sítí
Vykousni duši z těla zimy
Odloupni ze rtů němý mráz
Zahřej hvězdu dlaněmi sevřenými
Když měsíc tančí v úplňku
Artistky prý si lámou vaz
Sen
Jsi — nejsi
Dýcháš — nedýcháš
Jsi proud obrazů ve kterých marně hledám leit—motiv
Jsi výstřik zpuchřelého podvědomí
Jsi noční kino kam chodím jen já
Jsi emoce na kterou v poledne nebyl čas
|