na další stranu
Marek Sekyra
Kapky
Jak tichá hájovna vprostřed lesů
harfa z výklenku skalního hradu,
E struna i po skladbě zní,
kraj s večerem si podpírá bradu.
Poslední lampa na konci cesty
tmou, světlem ovíněná
vyhlíží z peřin do korun stromů
průzračně rána lněná.
Ticho spí pod horami,
vlčí mák mezi pražci,
nad námi mraky bdí
jak mlčenliví strážci.
Rozseknutého nebe jizva,
dýmoví draci jdou ke hvězdám,
můj domov je kapka na mapě,
kamenné oko, březový chrám.
Šplouchání vody a lehký vánek,
léto je hřmící uplakánek.
Lampiony
Mé století se vzdaluje
čím dál víc,
zas listí krouží na cestách
ve víru let,
to, co mám rád,
snaží se mi uletět.
I kdybych stárnul seberychleji,
nedohoním je,
je nedotknutelné.
Lampy se odráží na hladině,
rozechvělé
jak čínské lampiony.
1897
Malého netopýra bolí křídla
v kameni vytesaná,
pískem sypaná pěšina,
vilově tichá rána
s oněmlým klepadlem,
rozbitou vitráží,
proluky v aleji ticho mých pohledů
do sebe odráží.
SVítání
Sněhová zahrada po větvích
jak studené plátno u bělidla,
prokřupávám se brzkou tmou,
nastrouhanými kousky mýdla.
Bubliny vločky praskají
na tvojí teplé tváři,
pokryta bíle zčervená
jak načapaní sedmilháři.
Dech tuhne v závojích polární záře,
mrazem se brzy zlomí rok,
ošemetné jsou stopy v sněhu
jak chůze ledem přes potok.
Lipová
Dub jak král stromů,
tam kde má kořeny,
vrací se domů
po hrázi rybníka.
Zdi zámku na hrázi
kořínky proniká
bříza, jeho milá,
jež slibům cesty uvěřila,
že nikdy neskončí.
Hráz stojí, zámek se rozpadá,
zde vaše cesta skončila.
Žaludy bubnují na děravou střechu
v sebevražedném spěchu,
stíny listů a netopýrů
jak kaňky rozlévají se mi po papíru.
Načapaní
Krev na vřesu, zlato v trávě,
jehličí modřínů ve stružkách,
poslední suchá tráva pod jasanem,
slunce načapali na hruškách.
Zas všechno hoří jako loni
a na větrném koni se po kamenech pohled honí,
nezraněn žulovými bloky
vznáší se v dálce nad potoky.
|
