Jarmila Votočková

Žárlivost

Když Luba uviděl Zuzanu poprvé, byl docela rád, že existuje. Nebyl prostě nerad. Zuzana byla vlastně kocour, i když měla zcela ženské jméno. Celé hodiny seděla na modrém koberci, líně zírala kolem sebe nebo tlapkou mlsně vyhrabovala kousky masa z misky, na které ho bylo často víc než na talíři její paní.

Teta s taťkou seděli u kamen, kouřili a povídali si. Luba by byl tak rád věděl o čem. Zuzana si s ním nechtěla hrát, utíkala mu a to byl důvod, aby se nenápadně přiblížil a zaslechl aspoň slovíčko. Teta ho však po očku pozorovala a zmlkla. Proč jenom ta teta všechno prokoukne, myslel si Luba. Až mu rozčílením zrudly uši. Sedl si taky na zem a chtěl Zuzanu drbat za uchem, ale ta se mu své tloušťce vytrhla a usadila se tetě na klín. Lubovi se zdálo, že by byl nejšťastnější, kdyby Zuzaně mohl utrhnout ocas. „Zuzi, Zuzi, co tě mrzí…“ šeptl. Táta ho pohledem okřikl, ale teta jako by ho očima pohladila tak něžně, že by byl Zuzaně i odpustil, kdyby si s ní mohl vyměnit místo. — Maminka se na mne jen málokdy takhle dívá. Jak jsou si s mámou nepodobny. Teta má hlavu bělejší než sníh. Máminy vlasy jsou jako podzim. Podzim je blbej! — Vyplašeně se podíval ke kamnům, jestli to neřekl nahlas. Ale táta dál bafal z doutníku a teta usrkávala čaj z hrnku. — Na podzim není ani teplo ani pořádná zima. To na sněhu se dá alespoň sáňkovat. — „Jestli do rána napadne sníh, postavíme si s Lubou sněhuláka,“vyslovila teta nahlas jeho poslední myšlenku. Udiven tou shodou vstal, popošel až k houpacímu křeslu a sedl si na bobek. Přiblížil hlavu k tetině zástěře a zadíval se závistivě na Zuzanu. „Tetička si přeje,“ řekl otec, „abys u ní týden zůstal. Přijedu se na vás v neděli podívat a přivezu ti lyže.“ „Ano, tati,“ odpověděl Luba.

Mrkl výsměšně na Zuzanu a když viděl její netečný pohled, nahlas se rozesmál. — Tak vidíš, ty hloupá kočko, já budu u tety celý týden, budu s ní spát v pokoji a ty musíš do komory. Ráno půjdeš na myši a já si zatím budu pořád s tetou povídat, budu s ní jíst u stolu. Zatímco ty máš misku na zemi. Tak vidíš, ty hloupá kočko!

Táta si už oblékal zimník a nevšiml si Lubova smíchu. Ale teta se přestala v křesle houpat, upřela na chlapce své velké modré oči a shodila Zuzanu na zem.

To bylo první Lubovo vítězství.

Tvář

Svět má čtyři stěny, bílou peřinu a tvář. Tvář se pohne: Nech toho čtení, holoubku, kazíš si oči. A rozsviť, prosím tě.“ Skleněný lustr okamžitě ztratí podobu ohyzdné zakrslé postavy. Svět má najednou čtyři stěny zastavěné nábytkem. Na bílé peřině leží noviny. A tvář zdaleka není tak jednotvárná, ztrne bolestí. „Asi nevstanu, ta noha mě pořád bolí. Budeš muset udělat večeři. V kumbále na ošatce najdeš vajíčka. Uvaříme si je na měkko.“ „Teto, ale na kamnech by to dlouho trvalo,“ říká Luba zarmouceně a v duchu se těší, jak si zase vyhraje. „Máš pravdu, tak přines vařič. Petrolej je v síni.“

Luba sedí na posteli u tety a loupá vajíčko. Chtěl tetě vlastně vyprávět, co se u nich včera stalo. Jak táta nejdřív mlčel a máma křičela. Jak se táta rozčílil, když máma řekla“podivínská stará panna“. Ještě teď slyší rány do stolu a tátovo zuřivé: „Mlč, mlč!“ Nakonec to Luba odnesl pohlavkem. Hrál si na hrdinu, když se vzpurně postavil před matku a utrousil: „Voloviny…“ Ne, nebudu jí to vyprávět. Jenom se zeptám… dostal jsem přece ten pohlavek. „Teto, proč jste se vlastně nevdala?“ „Všechno jsem to nějak propásla. Vždycky mě bolelo břicho, když jsem měla jít na rande. Ale pustíme si radši rádio, co říkáš?“

Jendou jsem se přejedl třešní, ale teta asi myslí jiné bolení. „Zlobíte se?“ „Nezlobím.“ „Já vás mám rád.“ „Můžeš ke mně vždycky přijít jako domů.“ „Musím se dnes mýt,“ „Nemusíš, jenom zuby.“

Svět je úplně neprůhledný. Ale jenom zdánlivě. Zradilo ho šibalské magické oko u rádia. Luba přesně tuší tetinu hlavu na vedlejším polštáři. Lehne si napříč své postele a přisune obličej těsně k ní. A pak už ani neví, že i magické oko se zavře.

Pět pampelišek

Luba se obrátil na záda, položil nohu na deku a zamžoural na kosa, který za oknem hltal snídani. Kde se tam ta žemle vzala? Vždyť přece večer slupli i poslední drobeček. To teta už asi vstala a nadrobila jim novou! Teta. Narozeniny? Večer si vymyslel to nejkrásnější přání, jaké vůbec mohl: „Teto, k vašim narozeninám vám přeju, aby vás už nebolela noha, aby se kosové neprali o jídlo, protože vás to hrozně bolí a aby rádio tolik nehučelo, když točíte knoflíkem.“ Jenže večer měl před sebou ještě noc. Zdálo se mu, že je strojvůdcem a bezpečně ovládá lokomotivu. Bylo tam takové vedro, že musel otevřít a vystrčit nohu ven. V tom okamžiku se však probudil. Vstanu, půjdu do kuchyně a řeknu to. Slyšel, jak teta chystá snídani. Vstanu, obléknu se, sednu si ke stolu a řeknu to hned, jak teta přijde. Ležel však a hlavu schovával pod polštář. Najednou slyšel, jak někdo jde po dvoře, pak odemykání dveří a tetu. „Ano, narozeniny, skoro jsem na to zapomněla. To jste strašně hodná, děkuju vám mockrát.“ Téměř současně vešla teta do pokoje a položila na stůl obrovský oříškový dort.

U snídaně Luba rozpačitě žmoulal ubrus a říkal, že vůbec nemá hlad. Pil jenom kakao a ke všemu neštěstí si navíc spálil jazyk. Čekal jenom na chvíli, až teta vstane od stolu. Pak se vytratil a seběhl do zahrady. Šedesát pět roků, šeptal si, tolik kytek tady není. Aspoň pět kdyby bylo. Rozběhl se ke čtyřem pampeliškám, které uviděl. Pro pátou vlezl po kolenou pod rybíz. V pokoji je beze slova položil na stůl a vedle dortu a zrudl. Teta ho radostně políbila na tvář. Ten den jí bylo právě šedesát čtyři let.

Slzy

„Ty stromy vypadají, jakoby plakaly, podívej se, holoubku.“ Luba odtrhl oči od kastrolu, který teta drhla drátěnkou, a podíval se do zahrady. „Kapou jim slzy. Zítra listí shrabem a podpálíme.“

Poslouchat nedělní pohádky už ho omrzelo. Teta znala lepší. Každá byla úplně jiná. S čelem přitisknutým hopsal v kleče na pohovce, která se propadala. Smutně koukal ven a čekal, až podzim vypláče všechen svůj žal. Pumpa tu je, bříza, plot, přemítal s pocitem, že v zahradě něco podstatného chybí, snad lavička — ne, ta je tu taky. Pan Říha, blesklo mu hlavou a vybavil si vráščitého dědu, jak v létě chodil po sousedním dvorku. Pro Lubu byl zajímavý ze dvou důvodů: Měl fajfku až na prsa a při chůzi vrzal protézou.

Teta uklidila poslední talíř. Na tu chvíli Luba čekal a rozvázal jí zástěru. Sedla si na roh pohovky. „Můžeme hrát dámu, můžeme si číst nebo se můžeme jít projít.“ „Nejradši bych se šel projít.“

Cesta lemovaná zahradami a jejich vůně. Vesnice potřísněná barvami a vůně. Svět je malířova paleta. Na nebi jako po moři plují plachetnice. Na zemi je jediná bílá skvrna, tetina hlava.

„Kéž byste mě vzaly s sebou, obláčky.“ Luba nepochopil. Jenom si myslel, že by nebylo špatné sedět tam jako na kouzelném koberci a vznášet se. Přiběhl k tetě a zakousl se do oloupané hrušky, kterou mu podala.

Vraceli se, teta byla zamlklá a šla ztěžka. Luba si ani netroufal vzít ji za ruku.

Zastavili před brankou. U Říhovic domku stála sanitka. Když saniťák přibouchl dvířka, teta se na něj vylekaně podívala. „Srdeční mrtvice ,“ vyfoukl s kouřem cigarety. Strnula. Odvrátila se, protože před lidmi vždycky skrývala sovu slabost.

Luba se vytrhl a vletěl k Říhům. Snad ještě nevěřil. V síni opřená o skříň stála protéza.

A co zbude po tetě, až jednou… a rozplakal se.

(publikováno v Divoké víně, 8 / 1965)