na další stranu
Ondřej Lipár
* * *
V zelené zástěře
den co den
dítě ponořené v dospělosti
hněte deseti prsty
a čtyřmi srdci svět
Jablka nedávno očesali
sběrači dětí
vedle v zahradě se od země zvedá kouř
„Když polknu,
mám v ústech chuť datlí,
zebou mě nohy,
z okna vidím řadu dětí
a v noci se mi zdálo,
že se o mně zdá
malému chlapci z města.“
Záhon je plný dětí
mluví spolu jazykem lesa
a ten verš se vine
okolo celé zahrady
nosí trapný knírek dospívání
a nedůvěřivé pohledy
Čas rozpálit pec
* * *
Břečťan u zídky
mi celý porostl
kapkami dešťové vody
K večeři tma
k snídani tma
snad abych trochu
omezil tahle hutná jídla
* * *
V Londýně
se proplétáš
mezi nohama obrů
kteří se zastavili
při cestě na věčnost
Kaluže zelených koberců
poskytnou stín a odpočinek
tak akorát
na dvě anekdoty
V Londýně
se čas samým tikáním
zastavil
už léta jen sedí na břehu
a vyhlíží lodě
* * *
Mí přátelé se velmi nepodobají starým Římanům
posedávají po větvích stromů bez listů
a dumají
Během dne mi pomalu opadají
a večer přijdou k večeři
bez lahve vína a bez nálady
hlavně že už budou tady
Pojí a pak se stříbrnými příbory povraždí
to abych je celé noci mohl křísit
a oni mi pak
mé přátelsky oživlé mrtvoly
posedali po větvích
a čekali
Mí přátelé se velmi nejeví jako vlastní stíny
a tvářit se jen trošku jinak
uplácám jim busty z červené hlíny
kterou bych vypálil
a z těžkých hlav svých přátel
vystavěl věž
Mí přátelé
se velmi nejeví jako obrazy doby
Vzájemně se míjejí se silnou reakcí
beze slov znásilňují za bílého dne
pláčou na mých ramenech
páchají sebevraždy když vypínají červenou
z dopravních světel
Mí přátelé se velmi netají svými maskami
které by rádi nasadili a netuší jak
přesto jedním dechem dodají i to co obvykle snídají
mí přátelé jsou velmi nerozluční individualisté
posedávají po větvích a kmenech
dávají mi sledovat svou stopu
na dlažebních kostkách
hraničních kamenech
* * *
Samá voda
a na stolech oschne cukroví
prvňáček leden
si utírá nos do králičího rukávu
Je doba po moderně
usměvavé post mortem
V zemi za zrcadlem
už každý prohlédl cizí party
a hraje k uzoufání uboze
Philip Dick se obrátí v hrobě
Alenka se vrací o dvě pole zpět
„Konečně doma!“
kde se po zemi válí taky hovna
kde lidi onanují
a po smrti se rozloží nebo je spálí
řekni
tohle je hovno
tohle je doba úpadku říše
já jsem kurva
ty jsi kantor
řekni to nahlas
Alenko
Alenko skrývaná za zrcadlem
kde jsem tě miloval do krve
kde jedna a jedna bylo moc
kde jsi víc při smyslech než tvá matka
kde v zahradě kvetou růže
kde prospíš celé dny jen abys mohla dýchat
kde běží jeden a ten samý film pořád dokola
kde jsi bez cizí pomoci našla odpovědi
kde posbírali všechny houby ve jménu zdravého rozumu
kde je samota velmi pohodlná
kde je příliš málo místa pro velká slova
kde je příliš velkých řečí
kde rada starších zasedá vleže a potichu
Třikrát nahlas a rychle po sobě
takhle už se spousta lidí
proměnila v kameny
v řeky
ve studně
Alenko
možná za zrcadlem
ale stejně jsi je dostala
|
