literární časopis založený v roce 1964

Zoltán Vén

OBRAZY

obr. 31	obr. 32	obr. 33	obr. 34	obr. 35
obr. 36	obr. 37	obr. 38	obr. 39	obr. 40

Galerie obsahuje celkem 58 obrázků.
1-10   11-20   21-30   31-40   41-50   51-58  

* * *

Vilém Stránský

Psáno od října 1991 do ledna 1992

Nejapné žertíky Zoltána Véna

Co je k smíchu, to je podezřelé. Smích totiž může být různý. Zdravý, ale taky zlý. Škodolibý i optimistický. Slušný i neslušný. Cynický, hloupý a kdoví, jaký ještě... Je málo smíchu? Nebo hodně?
V podobných situacích bývá na počátku obvykle: definice. Jean Paul definoval humor jako promítnutí konečného do nekonečného. Humor je konfrontací skutečnosti proti neskutečnosti. Humor nedovede existovat sám, humor spočívá na relativitě, ve srovnávání dvou nesouvislých prvků. Maďarský výtvarný umělec Zoltán Vén je humorista, jenž ze dvou elementů, ze dvou situací, vytvoří tercium.
Otcem humoru je sám pánbůh všemohoucí, jenž stvořil ďábla, který napodobuje dílo Boží. Bůh stvořil srandovní pendant k vznešené nedostupnosti. Jeho pachtění po dušičkách budí veselost. Tento komický svatý dal vzniknout řadě postav; Thersitus jako protějšek Achillea, Sancho Panza a Don Quijote, Sam Weller a pan Pickwick atd. atd. Švejkův rodokmen je tedy velmi starý.
Člověk se začal chechtat sotva ho polidštila práce. Od té doby se směje pořád. A chce se smát. Nestačí mu legrace v životě, ačkoli si ji dokáže najít i v té nejtragičtější situaci. Dnes si navíc může smích kupovat. V divadlech, v časopisech, v knížkách, v kinech, v televizi - i v grafikách. V zemích východní Evropy se ale zvýšily nároky opravdu "tvrdě". Řadu let zde nebyla uznávána jiná odrůdu humoru než satira, a i tu si vrchnost představovala dost zkresleně. Díra, která vznikla, je nebezpečná a málokdo si ji troufá přeskočit. Chybějí obětaví mravenci, kteří lezou do louže a klidně se utopí, jen když ti za nimi přes jejich mrtvá těla přejdou.
A ve výtvarném umění? Je zarmucující, že mladí - především však v grafice - tak zatraceně vážně filozofují.

Zoltán Vén klame tělem: málokdo by jeho chlupaté tváři s neskutečně ohryzanou dýmkou v ústech hádal čtyřicet, ale on už přitom má pár let po padesátce. Narodil se 14. srpna 1941 v Budapešti v typicky buržoazní rodině - jak s úsměvem a rád přiznává. Co však takovýto "nepřátelský" původ znamenal v padesátých letech v zemích východního bloku si lze představit... Přesto, nebo právě proto, byl Zoltán Vén v roce 1963 přijat na Akademii výtvarných umění v Budapešti - obor malířství. Dnes už to ví a přiznává, že by nebyl dobrý malíř. Navíc, naštěstí, začal být alergický na terpentýn a to byl dostatečný důvod pro ukončení krátkodobé kariéry mladého eléva malířského umění.
V té době začal obdivovat černobílou grafiku. Na základě výsledku úspěšného konkursu se Zoltán Vén začal učit v mistrovské dílně Státní tiskárny cenin, kde nejlepší maďarští ocelorytci předávali své dlouholeté zkušenosti adeptům grafického řemesla formou čtyřletého postgraduálu. V této tiskárně Zoltán Vén posléze pracoval na nejrůznějších zakázkách při tvorbě bankovek, cenných papírů a známek. Pro svůj nejapný žertík s bankovkou musel v roce 1977 státní podnik nedobrovolně opustit. Ale dril každodenní otročiny byl skvělou průpravou pro celou další tvorbu Zoltána Véna na poli malých grafických forem. Zde se naučil precizní filigránské práci s rydly a dalšími grafickými nástroji, získal potřebnou rutinu pro mechanický přenos (guilloche), používaný především u ornamentu na bankovkách. Tato formální zručnost a nezbytná disciplína jsou později plně využity ve stovkách autorových exlibris, stejně tak i častá tematická odvolání a úsměvné glosy na známkovou tvorbu a bankovky.
Pak nastoupil Zoltán Vén ve Státním loutkovém divadle, kde ve funkci vedoucího výtvarných dílen vydržel tři roky. A jako už předtím, kdy většinu životních epizod vyjádřil v drobné grafice, tak i téma marionet využil mnohokrát, např. ve své novoročence na rok 1977 a ve vítězném exlibris pro mezinárodní soutěž Centenario di Pinocchio (1982).
Od té doby žije jako umělec na volné noze, což zpočátku nebylo právě nejsnazším způsobem obživy.

Podstatou komičnosti Zoltána Véna je protiklad - schopnost dívat se na svět s potřebnou dávkou, nebojím se to napsat, švejkovství. Hluboká lidská moudrost a neotřesitelný fundament prosvítá celým jeho žertovným výtvarnem. Ironie, znamení výsosti ducha, to je vznešená zábava z podívané na jarmark bláznovství, poslední rezerva vitality. Zoltán Vén je humorista největšího formátu a srovnáme-li ho s Cervantesem, Rabelaisem či Haškem, nebude to snad pozdějším dobám připadat příliš odvážné.
Je třeba promluvit trochu blíže o ironii umělce Zoltána Véna. Obecně o ní platí totéž, co o každé ironii: že je to svérázná varianta takzvaného komična; že se v ní smích ukrývá kdesi v podtextu, jsa navenek přikryt zdánlivě vážným tvrzením nebo kladným hodnocením; že i ona patří k odrůdám "emocionální kritiky", avšak kritiky maskující se, aby byla tím účinnější. A že nepředstavuje nic jednoduchého, nýbrž že se projevuje v nejrůznějších podobách. To poslední bych chtěl zdůraznit. Zoltán Vén totiž dovede s ironií pracovat, dovede ji "intonovat" jako málokdo; ovládá brilantně její techniku. Vénova ironie není žádný náhodný a přechodný rys v jeho grafickém naturelu. Autor se dívá jejíma očima nejen na věci umělecké, ale dovede se skrze ni podívat i na život. Neboť mu sudičky štědře nadělily sůl ironické moudrosti. A s touto solí dovede znamenitě hospodařit: jednou ji rozhazuje rozpustile, gaminsky, podruhé ji se sarkasmem metá třeba do tváře nafouklého "krásna", jindy ji po špetkách s nenapodobitelnou jemností usypává do svých témat.
Nyní lze ovšem právem položit otázku: jak se vůbec snáší Vénova moudrost s ironií, jak mezi sebou obě tyto polohy souvisí a mohou-li vůbec mezi sebou navazovat onen těsný styk, který byl zatím jen vytušen? Jsem přesvědčen, že právě vnitřní obsah Vénovy moudrosti má svůj přirozený rozvoj, když se po zákonu životního kontrastu mění a převrací v ironické postoje. Ironie rostlá z moudrosti: tímto rčením se dá konkrétněji vymezit Vénovo zaměření, jedna z jeho primárních poloh. Nejde tedy o jakoukoli ironii; ani o ironii vyprahlého cynika, kterému je vše jedno, ani o záštiplné, zbabělé jedovatiny člověka pokřiveného nebo žlučovitého, ani o nezávazné posměšky lehkomyslníka. Opakuji: ironie jako kvalita moudrosti. Ne subjektivní, náhodné a nezávazné ironizování, případ od případu "naskakující", nýbrž přijímání a poznávání životní pravdy pod způsobou moudrosti, jisté, stálé, čisté. Čili ironie jako výron té moudrosti, která chápe svět naprosto srostle, v jeho sférách nízkých i vysokých, s jeho rozumem i s hloupostí, s jeho silou i slabostí, s jeho vzepětím i pádem, s životem i smrtí. Pravý mudrc není nudný mudrlant, drmolivý pedant, nýbrž ztělesněný dialektik: přijímá sebe i jiné takové, jací jsou.
Nedílnou součástí tvůrčí metody Zoltána Véna jsou parodie, parafráze, hříčky, poetizace a rytmizace struktur, dokonalá strategie a stavba příběhu, jehož každá čárka v grafikově měděné destičce má své oprávnění a smysl; to všechno má za následek mimořádně divácký zážitek.

Je obtížné vyjadřovat se přesně o estetických vztazích a prožitcích již proto, že se projevují skutečně rozmanitým způsobem. Jde o určitou radost, duševní prožitek, duševní vzrušení, pocit štěstí, pocit povznesení se nad běžné každodenní starosti atd. Vénovo dílo je objevem nových oblastí skutečnosti, jako je primitivní až naivní metafora, volná asociace a epická koncentrace. Svůj postoj k postavám vyjadřuje autor uvolněným smíchem a neodolatelnou komikou. Lidová veselá mysl Zoltána Véna vytváří také anekdoty, jež jsou mocnými básněmi v drobné grafice. Jejich zrod není o nic tajemnější než zrod uměleckého díla. Jsou to jiskřící či ukrutné planety, které vykrystalizovaly z mlhoviny podvědomí a jimž výtvarnou podobu dala táž básnická energie, která kdysi zrodila mýty, pohádky a pověsti. Zrození anekdoty a vtipu by bylo třeba analyzovat a rozpoznat jako zrození tragédie.
Nevím, zda je Zoltán Vén žid, myslím ale, že ne. Jeho náměty jsou však nesmírně podobné židovským anekdotám s tím rozdílem, že neznáme původce židovských anekdot (i když mnohé vznikly ve vídeňských, pražských a budapešťských /sic!/ kabaretech), stejně jako ruských bylin, srbských bohatýrských zpěvu, arabských pohádek či středověkých legend. Kdežto Zoltán Vén je nejen zjistitelný, ale grafickým rukopisem i poznatelný. Karel Čapek vyslovil teorii, že vůbec není nových anekdot. Podle jeho názoru se anekdoty objevily na zemi současně s lidstvem; tudíž jakési praanekdoty, jako jsou prabušky stoupenců vývojové teorie. Anekdota prošla vývojem jako primitivní živoucí organismus a přizpůsobovala se současně životu. Zoltán Vén přemítá a mudruje nad svatým Písmem, talmudem i starořeckými mýty. Svoji náklonnost věnuje logice vyprávění. Proto jeho grafiky mají melancholii lidí odvrácených od skutečnosti, ale horoucně toužících po skutečnosti. V jeho sebeironii se jeví dychtění po aktivitě, po činu a po plnoprávném životě.

Budeme-li sledovat drobnou grafickou tvorbu tohoto umělce, musíme se vrátit na počátek sedmdesátých let. Nezměrná pracovitost společně s nebývalou zručností dovolují Zoltánu Vénovi žít z větší části z tvorby exlibris především pro zahraniční sběratele, což je v evropském, a patrně i v světovém měřítku, jev neobvyklý. Vedle zakázek od sběratelů exlibris sice probíhají i nákupy pro státní galerie a soukromé galeristy, soutěže a konkursy, spíše však náhodně a sporadicky. Stejně nepravidelné jsou i zakázky na ilustrace a přebaly knih.
Originály, které jsou přílohou této monografie, byly vybrány a vytištěny již roce 1988 z toho nejlepšího, co tvorba Zoltána Véna v maloformátové grafice do té doby přinesla. Mnohé příběhy a symboly však potřebují rozšifrovat... PF š83 Zoltán Vén - Ikona (C2+C5, 1982) je vzpomínka na plenér v Bulharsku. Malířem ikon je zde sám Zoltán Vén, místo svatozáře má typický ornament používaný v bankovkách. štětcem namáčeným v mastixu šimrá necudný malíř ikon madonu v rozkroku. V cyrilice zhotovený text si pohrává s verbální podobností: ruské slovo "zoloto" ("zlato") má velmi blízko ke křestnímu jménu autora - Zoltán. Táž ruka, která vede štětec v citlivých detailech panenského ohanbí, o sobě chlubivě na ikoně napsala: "Zoltán Vén, zlatá ruka".
Pašijové hry, mající za základ děje křesťanskou novozákonní legendu o životě Krista, se z kostelu přenesly na veřejná prostranství. EXL Marieke Haas Garbsen - Pašijová scéna (C2, 1984) navozuje právě takovou typicky středověkou atmosféru, kdy hry a byznys měly stejný původ. Nic naplat, slovo "passion" znamená nejen "vášeň" a "náruživost", ale i "umučení Kristovo" (se stejnou vášní a náruživostí). Vénův smysl pro detaily se i zde vyřádil: na jednom z přívěšku prodavače cetek lze přečíst slovo exlibris, na jiném je příjmení autora. Ostatně Vénovo jméno najdeme po chvilce hledání snad ve všech exlibris.
EXL Dr. N. Lippóczy - In memoriam Albrecht Dürer: Apokalypsa (C2ěC5, 1985) je tištěno ze dvou destiček. Zoltán Vén využívá známý apokalyptický cyklus Albrechta Dürera "Apocalypsis cum figuris", především však grafiku "Boj Michaela s draky" (1497/98). Původní figury jsou doplněny novými apokalyptickými vizemi moderních dějin. Tato působivá grafika byla oceněna druhou cenou v dürerovské soutěži exlibris.
Řecká bohyně Athéna se proslavila mj. i tím, že zemědělské půdě dávala úrodnost, pravda trochu nevědeckým způsobem: během každoročních červnových slavností Skira do země zapichovala pečivo v podobě fallosu, tj. symbolu plodnosti. Zda podobnou satbu chce též provést se ztopořeným údem Marsya, či zda špatně vidící Athéna si myslí, že jde o flétnu, kterou kdysi zahodila, protože se jí při pískání nadouvaly tváře, není v exlibris Dr. Gernot Blum - Athéna & Marsyas (C2, 1985) zcela zřejmé. V každém případě je zde Marsyas ztvárněn v plné síle, ještě nesvlečený z vlastní kůže.
Spíše reklamnímu firemnímu štítu než exlibris se podobá Dr. Albrecht Scholz - Dermatologius Dresden (C2+C3, 1985). Jediný Raffaelův obraz, kterým Drážďanská galerie po právu chlubí, je "Sixtinská madona". Zatímco velký humanistický malíř Raffaelo Santi oslavil v postavě madony mateřskou lásku jako základ života, o 450 let později maďarský neznaboh dítěti se smutnýma očima přikouzlil vyrážky po celém těle a matce nabídl na první pohled šarlatánského ranhojiče s nezbytnými medikamenty. Ideální motiv pro sběratele - dermatologa, navíc žijícího v Drážďanech.
EXL Dr. Blum - Schizofrenie (C2, 1986) předvádí vnadnou, leč bohužel, psychicky nemocnou pacientku, běžící okolo stroje na elektrické šoky. Sluchátka má prý proto, aby nic neslyšela. Přímočará grafika s horrorovou stínohrou v pozadí.
EXL Willy Feliers - Sv. František káže ptákům (C2, 1986) je z rodu zvířátkovských vyprávěcích grafik, které Zoltán Vén ovládá opravdu skvěle. Zde svatý František, patrně díky již zdolanému obsahu demižónu, beseduje se sedmnácti ptáky nejrůznějších druhu.
Podobný zvířátkovský poklid vyzařuje i EXL Toivo Asikainen - Daniel v jámě lvové (C2+C3, 1986) pro předsedu finské společnosti sběratelů exlibris. Biblický příběh o tom, jak Bůh seslal anděla, aby zavřel lvům tlamy a prorok Daniel tak mohl přežít noc v jejich společnosti, zobrazil Zoltán Vén s milou naivitou; zlí králové pouště působí mírumilovně jako by šlo o plyšové kopie. To jejich kamenný kolega na stěně vypadá mnohem nebezpečněji.
Plno skrytých děju a historických období se odehrává v EXL Frans Pot - Dermatolog (C2+C3, 1986). Marsyas už jako skelet hraje na flétnu, zatímco Apolón svléká kůži a Andreas Vesalius si brousí skalpel o kámen. Ostatně ilustrace k dílu "De corporis humani fabrica" tohoto zakladatele novodobé anatomie člověka využil Zoltán Vén už v exlibris pro Roberta Nechwatala. Toto exlibris, i když objednavatelem je dermatolog, je spíše studií lidské anatomie než lidské kůže.
Parafrázi na známou nosorožeckou Dürerovu grafiku "Rhinocerus" (1515) použil v karnevalovém volném listu Masopust (C2, 1987). Vše je oděno do maškarních kostýmu, dokonce i Mistr Dürer má alespoň škrabošku, z nosorožce čouhají lidské nohy, zatímco dudák stojí na pahýlech. Kompozice je klidná, jako by byla skupinka naaranžována pro studiového fotografa.
Masky, maškary, maškarády a nejrůznější tradiční slavnosti jsou častým Vénovým artiklem. Karnevalové téma podobné předchozí grafice využívá i v EXL Agaath & Jos Waterschoot - Karneval zvířat: masopustní úterý (C2+C3, 1987). Grafika, tištěná ze dvou měděných destiček, patří k nejpůvabnějším dílům Zoltána Véna s němými tvářemi. Jeho smysl pro drobný špílec a pointu se i zde vyřádil: zajíc jde v masce lišky, pták má na křídlech logo letecké společnosti KLM, koloušek místo zadku tvář, klokan v kapse přenáší skrytého fotografa, slon je počmáraný jak bývá na starých zdech obvyklé a na zadní partii má holandskou státní značku (majitel exlibris je Holanďan), opice nosí vestu s Vénovým nápisem, gepard má masku středověkého felčara atd.
Volná grafika Jákobův žebřík (C2, 1988) vychází z biblického příběhu o snu, který unavený - zde však notně ovíněný - Jákob měl: uviděl žebřík, sahající vysoko do nebe, po němž chodili andělé, a na nejvyšší příčce stál Jahve. Pokračováním a vlastně pendantem tohoto díla je grafika "Leiter Jakob", kde Jahve sleduje se shora poslední kroky unaveného anděla s velkou zadnicí. Ve skutečnosti v této druhé grafice jde o historicky tradované slovní nedorozumění, které přešlo za monarchie do běžné maďarštiny; francouzský kapitán Godard společně s německy mluvícím maďarským žurnalistou vzlétli v roce 1868 v balónu nad Paříž. Na otázku žurnalisty, jak vysoko se vznesou, Eugéne Godard odpověděl jako "Jakob Leiter" (německé "die Leiter" = "žebřík") a v reportáži se pak objevilo: jako "Leiter Jakob" a myšleno tím bylo jakési neexistující jméno (v maďarštině se nejprve uvádí příjmení a pak křestní jméno). Od té doby je písemné nedorozumění nazýváno v Maďarsku "leiterjakob".
Z ne příliš často provozované opery Modrovousův hrad Bély Bartóka si Zoltán Vén vybral scénu Judita před sedmou branou (C3ěC5, 1981). S fotografickou dokonalostí si autor filigránsky pohrál s ornamentem dveří, okolí potlačil využitím akvatinty. Ostatně nebylo to poprvé ani naposledy co poctil Zoltán Vén tohoto nejznámějšího maďarského skladatele, pedagoga a folkloristu svým exlibris.

Jsem přesvědčen, že Zoltán Vén stvořil všechny své figurky i zvířata ke svému obrazu. Je to opravdu Vénův svět; jeho osobně prožitá dobrodružná minulost a divoké kousky ve světě za železnou oponou jsou promítnuty do grafického díla. Je v nich lidový humor těhotný v obludných proporcích nehorázného nesmyslu. Vedle intelektuálních vtipu, založených např. na důvěrné znalosti antických mýtu či biblických příběhu, jež jsou vytříbeným a mrštným šermířstvím paradoxu, vybuchují v jeho tvorbě i hrozitánsky přízemní nápady, naprosto nelogické a peprné. Jakési Pepické rozpravy pod maskou klauna. Zoltán Vén je jedním z nejumělečtějších evropských humoristů ve výtvarném umění, velkorysostí svého humoru téměř ojedinělý. To není pouhý životní vtipkař, to je skutečný umělec, který složitě připravuje ten přirozený vodopád kontrastu a úmyslných alogičností, jež činí jeho případy humoristickými.
O bohémství a určité umělecké nezodpovědnosti Zoltána Véna svědčí i to, že patrně není v moci kohokoli dát mu do pořádku soupis exlibris, novoročenek a volných grafik. Kdykoliv jsem se do tohoto sisyfovského úkolu pustil, Vén mne zahrnul dalšími zcela novými a nově nepřesnými údaji, pravidelně v každém dopisu. Tak například podle jedné verze je jeho první exlibris EXL István Réthy (C3) z roku 1973 s aztéckou soškou, podle jiné jeho vlastní EXL Zoltán Vén (P7) z roku 1960. Ani komparativní metoda již sestavených seznamu exlibris není použitelná; ve všech dosud publikovaných soupisech, včetně nejobsáhlejšího od Dr. Imre Soóse, jsem našel řadu chyb: v číslování, technikách, následnosti, názvech, letopočtech. Proto v tomto dílu Editio 13: EXL PF ETC - na rozdíl od všech předchozích monografií (No.1 - Josef Dudek, No.2 - Albín Brunovský, No.3 - Harry Jürgens, No.4 - Jiří Brázda, No.5 - Heinz Plank) - nebude seznam exlibris, novoročenek a volných grafik. Editorova snaha a smysl pro preciznost narazila na absolutní bordelóznost - a byla poražena... V každém případě je třeba věřit, že počet grafik malých formátu k datu vzniku této studie přesáhl číslo tři sta, a přitom většina opusů jsou exlibris (!).
Zoltán Vén je básník několika stovek grafických listu, přičemž mnohé jsou vskutku geniální; jejich bezmezná smělost a upřímnost, fenomenální hyperbola, spontánní imaginace a originální dadaismus budou udivovat a uchvacovat další generace sběratelů. Jeho humor není něčím pro sebe, čímsi izolovaným. Život není ani komický, ani tragický, nýbrž tragikomický. A Smrt je největší podceňovatelkou humoru, který je proto více či méně vždycky šibeniční.