literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Píše mi Olga Nytrová

Vážené kolegyně a vážení kolegové, milí přátelé a příznivci,

mrzí mne, že se stále ještě nemůžeme setkávat osobně.

1/ přes toto omezení se v rámci pravidelného celorepublikového festivalu Den poezie 2020 konalo v sobotu 21. 11. 2020 v Karlíně virtuální literární matiné s podtitulem „Konec a počátek“. Z technických důvodů a vzhledem k časovým nárokům na zpracování videa v něm vystoupil omezený počet básnířek a básníků.
Zúčastnili se Jiří Cenek, Tomáš Feifer, Markéta Hlasivcová, Marie Kofroňová, Luboš Y. Koláček, Martina Koubová, Alois Marhoul, Natálie Nera, Olga Nytrová, Květoslava Salmonová, Dušan Spáčil, Petr Suchan, Radek Vohlídka, Františka Vrbenská a Bohumil Ždichynec. V závěru pořadu O. Nytrová přečetla úvahu doc. Dr. Miloše Kodejšky, CSc. z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze věnovanou významu každoročních „Dnů poezie“, a dále krátkou esej dr. Bohumila Ždichynce na obdobné téma.
Literární matiné – tentokrát ve virtuální podobě – uspořádal v sobotu 21. 11. 2020 Dialog na cestě, ve spolupráci s Pražským klubem spisovatelů při Obci spisovatelů a NO CČSH Praha 8 – Karlín. Pořad připravila: Olga Nytrová Video zpracoval: Václav Strachota
Hudba: Václav Strachota Výtvarnice pozvánky: Vlasta Polívková
Spolu s dalšími zajímavými pořady, které se uskutečnily v rámci aktivit Pražského klubu spisovatelů a Dialogu na cestě, literární matiné naleznete na internetovém YouTube. Kanál YouTube, nazvaný „Dialog na cestě“, je na této adrese:

www.youtube.com/channel/UCwWvA8b8zgFexTBrc2fnTDg/videos/>
Případně můžete pro vyhledání naší stránky na YouTube do hledání zapsat: Dialog na cestě.

2/ chcete-li vidět další literární pořady ke Dni poezie 2020, podívejte se na odkaz:

www.denpoezie.cz/online-cteni-2020//>
3/ připravujeme k vyvěšení naše další karlínská setkání, například Den poezie 2018 v Karlíně
a těšíme se na naše budoucí osobní setkání.

4/ níže připojuji odkazy webmastera Obce spisovatelů Františka Tylšara na aktuální události
v Obci spisovatelů a na Vyhlášení projektu LITERÁTI NA TRATI VIII.

Přeji Vám všem hodně zdraví a tvůrčích nápadů a klidný advent.

Se srdečným pozdravem

PhDr. Olga Nytrová
předsedkyně Pražského klubu spisovatelů
t. 608 160 446
obecspisovatelu.bloger.cz,www.dialognaceste.cz

Martin Červíček, nový hejtman Královéhradeckého kraje, otevře v Nemocnici Náchod babybox nové generace.

V Náchodě mají nejstarší babybox, byl otevřen 6.2.2009 s pořadovým číslem 21. Hlavní dárkyní byla mladá pražská maminka Hana Hornochová posléze provdaná Kelly. Z babyboxu vyhlédl do nového života letos klučík Ambrose, pojmenovaný podle Hančina synka. Z iniciativy nového hejtmana Martina Červíčka vznikl podnět k výměně původní bedýnky za babybox nové generace. Bude umístěn u hlavního vchodu do nemocnice v okně prodejny občerstvení. Vyrobil ho Zdeněk Juřica - MONTEL Náměšť nad Oslavou a bude ho instalovat 6.1.2021 a bude funkční od toho dne. Slavnostní otevření se bude konat 4.2.2021 ve 12 hod, dva dny před narozeninami dárkyně Hany Hornochové Kelly. Protagonisté babyboxu uvidí samozřejmě i hejtmana Martina Červíčka, brigádního generála, senátora a od počátku člena Kolegia protagonistů babyboxu. Babydědek Lu

Olga Nytrová - Adventní čas

Bruslily jsme se spolužačkou
na zamrzlé tůni
nazývané Zděř
malý kousek od radotínského toku
řeky Berounky
zasněžené pole se vlní
keře mají sněhovou pokrývku
Vrby se tu majestátně sklánějí
nad hladkým ledem
Ticho je velebné
pomalu se blíží soumrak
Duši těší vnitřní vůně adventu
příjemně unavené bruslením
s Boženkou společně mlčíme
Obě se těšíme domů
na horký čaj s koláčem
rodinnou blízkost
tajemné očekávání

Socha z Prahy instalována v Sydney jako vize lepší budoucnosti Milan Kuzica:Green Life

12. 11. – 7. 12. 2020, Austrálie, Sydney, Marks Park, jižní mys pláže Bondi
Sculpture by the Sea, sculpturebythesea.com//> Záštita Velvyslanectví České republiky v Canbeře a Konzulát České republiky v Sydney

Významná světová sochařská výstava Sculpture by the Sea každoročně pořádaná v Sydney byla odložena vzhledem k přijatým proticovidovým opatřením.Její organizátoři však nerezignovali a jako „maják naděje pro budoucnost“ instalovali k oceánu jediné dílo,
11 metrů vysokou sochu pražského umělce Milana Kuzici.
O události informoval např. The Sydney Morning Heraldaj.(odkazy viz níže).

Autor o sochařském díle:
Socha Green Life symbolizuje zrod nového života ve své elementární podstatě. Přes její harmonické vyznění nyní idea nabývá na mnohem větší naléhavosti.Zdůrazňuje, že naše budoucnost je možná pouze tehdy, pokud budeme žít svůj život v souladu s přírodou. Inspirací mi byla píseň Imagine Johna Lennona, jeho až utopická představa o harmonickém světě. Dnes nás neohrožují tolik válečné konflikty, ale žijeme ve strachu před mnohem důmyslnějším nepřítelem. V boji proti globální virové pandemii nezáleží na světadílech, nezná hranic, nezajímá ji náboženství nebo stav naší ekonomiky. Řešení je přesto stále stejné. Společně sdílíme tento svět, procházíme mezi nebem a peklem, tvoříme naši společnou budoucnost. Odpovědnost je na každém z nás, následky poneseme všichni. Je to velká zkouška naší humanity! Pokud budeme úspěšní, na konci nás čeká „zelený život“.

O výstavě Sculpture by the Sea:
Proslulá největší světová výstava soch instalovaných pod širým nebem na pláži Bondi v Sydney po dobu tří týdnů se koná od roku 1997. Každý ročník více než 500 000 diváků shlédne kolem 100 sochařských děl od umělců z celého světa. Výstavu doprovází bohatý kulturní program s vysokou úrovní vzdělávající publikum od těch nejmladších návštěvníků, kteří vybírají jednu z řady cen pro nejlepší sochařské objekty (dále jsou udělovány ceny odborníky, veřejností, organizačním týmem i sponzory).

O autorovi:
Milan Kuzica (12. 11. 1962, Martin, SR, trvale žije a tvoří v Praze, ČR)
sochař, malíř, grafik a designér
Osobně se považuje za československého občana. Absolvoval Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě a soukromě studoval u sochaře Jozefa Kostky. Pedagogické činnosti se věnoval na TAFE University Perth a na Highschoolof Design Claremont – Perth v Austrálii. Od roku 1997 trvale žije a tvoří v Praze. Pracoval v uměleckém, průmyslovém a grafickém designu. Dnes se věnuje pouze své volné sochařské tvorbě. Je zastoupen v soukromých sbírkách na Slovensku, v Čechách i zahraničí. Vystavoval na Slovensku, v Belgii, Holandsku, Austrálii a USA. Ve Skalistých horách v americkém Coloradu se s českým týmem účastnil dvou mezinárodních sympozií tvorby sněhových soch. Za dílo Jablko – Ordinarysee dobdržel čestné uznání udělené americkým časopisem NeoPopRealism. V roce 2017 získal na výstavě Sculpture by the Sea ocenění „The Andrea StrettonMemorialInvitation“.

text Bronislava Kuzica Rokytová, Milan Kuzica a Aneta Křižková
Kontaktní údaje: Atelier MK | +420 602 707 098 | spr@volny.cz | www.sculpture-kuzica.com

webové odkazy:
–Sculpture by theSea (web): Milan Kuzica’s‘Green Life’ unveiled in Marks Park, 13. 11. 2020, dostupné: sculpturebythesea.com/milan-kuzicas-green-life-unveiled-marks-park//> –The Sydney MorningHerald: Bondisculptureof hope seededfromLennon's anthem Imagine, 13. 11. 2020, dostupné: www.smh.com.au/culture/art-and-design/bondi-sculpture-of-hope-seeded-from-lennon-s-anthem-imagine-20201113-p56eay.html?btis/> –ArtsReview: Sculptureby theSeaunveils a major artwork as a beaconof hope, 13. 11. 2020, dostupné: artsreview.com.au/sculpture-by-the-sea-unveils-a-major-artwork-as-a-beacon-of-hope//> –TimeOut: A hopefulnewsculpture has sprung up on theBondicoastalwalk. The 10m green shootinstallationwascreated by artist Milan Kuzica, 13. 11. 2020, dostupné: www.timeout.com/sydney/news/a-hopeful-new-sculpture-has-sprung-up-on-the-bondi-coastal-walk-111320/> – YouTube: Milan Kuzica (Slovakia | Czech Republic) 'Green Life', 12. 11. 2020, dostupné: www.youtube.com/watch?v=0R--ZylbYpM/> Bronislava Kuzica Rokytová

 

V továrně TOKOZ a. s. ve Žďáru nad Sázavou jsme přesně ve 12 hodin 6. listopadu v den narozeni vstřícného a vlídného továrníka Vladimíra Chládka otevřeli 78. babybox!

Kdyby se inženýr Vladimír Chládek narodil o dva dny později, mohli bychom uronit slzu nad bitvou na Bílé Hoře, věřím, že žďárský babybox přinese více radosti.
Uvítal jsem hlavního dárce, brněnského Petra Bečičku, šéfa společnosti 100MEGA Distribution, s. r. o., který na moji otázku přiznal, že jej babyboxy už nějaký milion stály! Poprvé jsme se s Petrem Bečičkou setkali 6. prosince 2007 ve Zlíně, když se sám spontánně a bez žebrání jako dárce přihlásil.
Přijel i Milan Stehlík, majitel pražské firmy NOBILES, s. r. o., jehož kořeny pocházejí právě ze Žďáru. I Milan Stehlík je pravidelným a tradičním dárcem babyboxů.
Děkuju také firmě Gaston a její šéfové Yvoně Štěrbové!
Děkuji všem dárcům, bez nichž by nebyl babybox ani jeden. Ač má žďárský babybox pořadové číslo 78, pro mne se stal jedničkou.
Martin Mrskos, starosta Žďáru nad Sázavou, jenž mi před několika dny poslal k mému největšímu údivu blahopřejný dopis, ani nikdo jiný z Městského úřadu, nepřišel!
Připomenu, že 19. září jsme otvírali za korunky od Nadace Komerční banky, a. s. - JISTOTA babybox v Nymburku. Následoval babybox v Praze 8 U Libeňského zámku, přímo proti gymnáziu, které jsem navštěvoval v letech 1962-1965. „Při studiích“ nám s Mélou Machálkem zbyl ještě čas, abychom 19. září 1964 vydali první číslo literárního a uměleckého časopisu Divoké víno vycházejícího dodnes jako www.divokevino.cz.
Hlavním iniciátorem libeňského babyboxu byl starosta Prahy 8 byl starosta Ondřej Gros.
Ve středu 11. listopadu instaluje Zdeněk Juřica MONTEL, Náměšť nad Oslavou babybox nové generace v Nemocnici Most. Otvíráme jej 6. prosince – symbolicky na Mikuláše, na den deset let od zřízení původní bedýnky, jejímiž dvířky se protáhlo do nového života pět děťátek.
S Martinem Červíčkem, senátorem a hejtmanem Královéhradeckého kraje, jsme se dohodli, že 4. února otevřeme babybox nové generace v Nemocnici Náchod. Martin Červíček je kromě výše vyjmenovaných hodností také členem Kolegia Babyboxů a počítám-li správně, dva babyboxy vzniklé z jeho iniciativy pomohly zachránit 11 děťátek.
Čekají nás čtyři okresní města dosud bez babyboxu. V Nemocnici Rokycany, kde jsme si s ředitelem Jaroslavem Šímou, s kterým jsem už jeden babybox v Českém Krumlově otvíral, plácli na 8. března – na Mezinárodní den žen, a v Prachaticích, kde je mimo jiné členkou představenstva Zuzanka Roithová, iniciátorka podpory Evropské unie proti negativnímu postoji Výboru pro práva dítěte při OSN.
Babydědek Lu

Hlavní aktéři projektu babybox ve Žďáru - Vladimír Chládek, Petr Bečička a Milan Stehlík.Pohled na továrnu TOKOZ a. s., jež letos slaví 100 let od svého založení.

 

Pochvala od Jeho Eminence kardinála Dominika Duky!

Vážený pane předsedo,

dovolte, abych Vám jménem pana kardinála poděkovala za Váš e-mail a především za Vaši neutuchající instalaci babyboxů.
Je to velmi mimořádná a záslužná záchrana životů odložených dětí…!!!

S velkým poděkováním a s přáním všeho dobra.

Ing. Hana Moudrá
Sekretariát arcibiskupa

 

František Cinger bude 10. listopadu ve 20 hodin na Čt Art!

Milí přátelé,
dneska jsem po „Pepíčkovi“ Zímovi odpovídal ve studiu na Kavčích Horách režisérovi Jakubu Skalickému na otázky s tématem Jan Werich a jeho aktivity v letech 1945-1980. Pořad se bude vysílat 10. listopadu od 20:00 na Čt Art.
Skalický je, jak jsem koukal, režisérem Pop story, seriálu svědectví osobností populární hudby (11.10.-21.11). Oslovil i mě, že „úmysl je v cyklu ArtZóna v jeho listopadovém díle zamyslet se, co po 40ti letech zbylo ve veřejném prostoru po Janu Werichovi.“ Byť je jeho přístup, obávám se maličko, ovlivněn určitými stereotypy předpojatosti, nicméně že dá prostor lidem jako Jiří Suchý, Josef Zíma, Vladimír Just, Pavel Taussig, dále lidem z Národního filmového archivu a FF UK, bude jistě jen dobře. Tak vám to všem dávám jako fandům JW na vědomí. Pořad má být potom k dispozici i v elektronickém archivu ČT.
Přeju všem zdraví a pohodu.
F. C.

 

Před domem v Hájku stojí nový pomník z pískovce žehrováku na památku prababičky a pradědečka Jablonských a klisny Margarety a jejích potomků!

Pradědeček Jan Jablonský byl vrchním nadlesním v lesovně Mrákavy mezi Kladnem a Kamennými Žehrovicemi. Vedle lesovny se nachází dodnes pozůstatek lomu nejtvrdšího pískovce - žehrováku. Říkali jsme mu Rokle. Na dně lomu se vytvořilo jezero, v němž se moji předkové koupali.

Barokní sochař Jan Jiří Bendl z žehrováku vytvořil jezdecký pomník sv. Václava, jenž kdysi stál uprostřed dnešního Václavského náměstí, ale pak byl přemístěn na Vyšehrad, kde jeho kopie stojí dodnes. Originál je v Lapidáriu Národního muzea. Sochař Bendl postavil v roce 1650 z žehrováku i Mariánský sloup, dominantu Staroměstského náměstí, připomínající obhájení Prahy před švédskými vojsky. Sloup padl 3. listopadu 1918 za oběť rozzuřeným pražským "vlastencům", jež vedl Haškův kamarád Franta Sauer, a podle jedné z verzí tehdy ještě ani ne osmnáctilelá Milada Horáková vylezla po hasičském žebříku a přivázala na něj provaz, kterým poté "vlastenci" Mariánský sloup porazili. Jeho zbytky jsou uloženy v pražském Lapidáriu.

V Mrákavech se mi podařilo získat kameny, které tvořily hřeben zdi kolem lesovny. Přivezl jsem je do Prahy a s pomocí Káji Spěváčka jsme je vyložili z auta. Zdeněk Juřica potom z kamenů, na nichž určitě zůstaly stopy rukou mých předků, postavil pomník a na něj připevnil bronzové desky, díla Stanislava Mihala z Velké Bíteše. Z jedné strany pomníku je deska na památku prababičky Marie Kláry Jablonské (1869-1954) a pradědečka Jana Jablonského (1863-1942), jejichž hrob se mi na Kladensku už nepodařilo najít.

Z druhé strany pomníku je bronzová deska připomínající klisnu Margaretu, zakladatelku mého plnokrevného chovu. Na desce je reliéf Margarety s hříbětem Marklandem podle fotografie Václava Jirsy a jména deseti Margaretiných potomků, devíti hřebců a jediné klisny.

L. H.

Pomník s pamětní deskou klisny Margarety a jejích potomků.Z druhé strany pomníku je pamětní deska Marie Kláry a Jana Jablonských. Zdeněk Juřica u hotového díla.

 

Roman Prymula jako ředitel Fakultní nemocnice Hradec Králové zakázal zřídit babybox!

Roman Prymula se narodil 4. února 1964, tedy v den, kdy jsem slavil sedmnácté narozeniny, a v roce, kdy jsem začal vydávat Divoké víno. Nahlédl jsem na narozeniny.osobnosti.cz/4.unoraa zjistil, že kromě osobností mně milých - Boženy Němcové, Josefa Kajetána Tyla, Jacquese Préverta a dalších, Prymulu ještě neuvádějí. Zásadním způsobem se naše životní dráhy střetly v roce 2009, kdy jako ředitel Fakultní nemocnice Hradec Králové prohlásil, že babybox v Hradci Králové není potřebný, a znemožnil mi jeho umístění v nemocnici. Babybox jsem díky vstřícnému přístupu Jany Třešňákové, radní Královéhradeckého kraje, a ředitele záchranky Jiřího Maška, zřídil na dohled od nemocnice na budově záchranné služby. Pomohl vstoupit do nového života třem dětem. Zatímco jedno děťátko našli ještě před zřízením babyboxu v třídírně odpadů v Hradci Králové. S Prymulou bychom se mohli potkat i ve vyšehradské restauraci Rio´s, kam mě občas nějaký šíbr také vytáhl. Kdybych si myslel, že dům popsaný kolem dokola jako restaurace je součástí Vyšehradské kapituly, byl bych blázen, asi jako kdybych tvrdil, že restaurace Vikárka je součástí kanceláře prezidenta republiky na Pražském hradě. Každou chvíli se asi naše cesty protnou, stane-li se ovšem Prymula nositelem Řádu Bílého lva. Nositelem státního vyznamenání jsem se totiž stal taky, i když jak známo, jsem si jej z důvodu nemoci nešel vyzvednout. Třeba se tentokrát podaří prezidentovi nějak z udělení Řádu Romanu Prymulovi vyvlíknout. Nepochybuju o tom, že končící ministr je odborníkem v oblasti epidemiologie, ale nutno připomenout, že je také expertem přes své osobní komerční zájmy. Jeho žena, jeho dcera a nakonec i on sám založili firmy, jež sledovaly především jejich osobní profit. Už se pozapomnělo, že bývalý ministr zdravotnictví Němeček jej odvolal z funkce ředitele Fakultní nemocnice Hradec Králové pro střet zájmů. Ve vyšehradské restauraci se jistě tři muži nesešli, aby probírali, jak zabránit šíření epidemie. Hádejte, moji milí, co asi bylo předmětem jejich jednání? L. H.

V TOKOZ a. s. Žďár nad Sázavou jsme zřídili 78. babybox!

Po několikaletém úsilí umístit babybox ve Žďáru nad Sázavou jsme díky majiteli továrny TOKOZ a. s. Vladimíru Chládkovi instalovali 22. října babybox vpravo do vchodu do továrny v Santiniho ulici. Zdeněk Juřica MONTEL, Náměšť nad Oslavou babybox instaloval do okna a počítač do místnosti ostrahy továrny, která má nepřetržitou službu. V případě nálezu odloženého děťátka přivolá ostraha záchranku.
Děkuju za mimořádnou vstřícnost majiteli továrny Vladimíru Chládkovi a jeho choti Ivetě, jež je velkou protagonistkou babyboxů.
Děkuju hlavnímu dárci, brněnskému Petru Bečičkovi, majiteli firmy 100MEGA Distribution, s. r. o., který je tradičním dárcem projektu našeho spolku. Dalším pravidelným dárcem je Milan Stehlík, majitel pražské firmy NOBILES, s. r. o., děkuju mu za významný dar! Děkuju ostatním dárcům, bez nichž by babybox nebyl ani jeden.
Slavnostní otevření se koná 6. listopadu ve 12 hodin, v den narozenin šéfa továrny Vladimíra Chládka. Jeho firma TOKOZ a. s. zároveň letos slaví 100 let od svého vzniku. Zvu Vás na slavnostní otevření!
Babydědek Lu

Co řekl Cyril Svoboda při otevření babyboxu v Libeňském zámku!

"Dámy a pánové, právo na život má každý. Právo na život zahrnuje právo na život biologický. Každý má tak právo žít. Nikdo nesmí být zbaven života, mučen, nebo podroben trýznivému jednání. Právo na život zahrnuje též právo na život biografický. Každý má právo sám si tvořit svou historii, sám si rozhodovat o svém životě, jak žít a co dělat. Babybox Ludvíka Hesse nabízí obojí, jak život biologický, tak i život biografický. Malé dítě dostává šanci žít. Dítě se dostane do prostředí, které mu dá šanci vyrůst ve svobodného člověka. Nakonec ten, kdo dítě do babyboxu vloží, dítěti přeje, aby žilo a vyrůstalo v lepším prostředí, než v prostředí, ve kterém se narodilo. Ať tento babybox je místem, kde je šance na život ve své plnosti." Cyril Svoboda, Diplomatická akademie, s. r. o.

77. babybox je v Praze 8 na historické budově Libeňského zámku v ulici U Libeňského zámku!

Babybox nese číslo 77, ale pro mne má číslo 1. V titulku se opakuje slovo Libeň, pražská čtvrť, která měla rozhodující vliv na mé dětství a mládí. Chodil jsem tu do mateřské školy, do základní školy Na Palmovce a na Gymnázium U Libeňského zámku.
Babybox jsme otevřeli v pondělí 19. října ve 12 hodin na levém konci ulice U Libeňského zámku přímo proti budově Gymnázia. Vznikl za podpory starosty Prahy 8 Ondřeje Grose. Zdeněk Juřica MONTEL, Náměšť nad Oslavou, jej instaloval do vrat, která vedla do bývalé zámecké stáje. I to je v mém životě chovatele koní významné. Z okna své bývalé třídy v gymnáziu, které jsem navštěvoval v letech 1962-1965, bych se díval přímo na babybox. Otevření babyboxu se zúčastnil i další bývalý žák gymnázia Cyril Svoboda, jenž vystudoval o deset let později. Ředitel Diplomatické akademie, s. r. o. diplomaticka-akademie.cz/a pětinásobný bývalý ministr na moji prosbu pronesl několik vět, jež jsou tak moudrá, že jsem jej požádal, zda by mi je mohl poslat v písemné podobě. Mezi pozvanými byl i František Kosina, ředitel Gymnázia U Libeňského zámku, který Cyrila Svobodu a mě pozval na prohlídku budovy, v níž jsme studovali, a tak jsem měl příležitost nechat se od Zdeňka Juřici vyfotografovat s Cyrilem Svobodou u desky významných žáků gymnázia, kde jsou naše jména uvedena vedle sebe! Nad námi je uvedeno jméno básníka Františka Hrubína.
Při otevření byl i zakladatel společnosti D. I. SEVEN, a. s. Pavel Hlaváček, který 19. října slaví životní jubileum. Je to tradiční dárce a zásadně přispěl i na babybox v Libeňském zámku. Významnými a tradičními dárci jsou brněnský Petr Bečička, majitel 100MEGA Distribution, s. r. o. a Vojtěch Novák, šéf Květiny Novák, a. s. Děkuju všem dárcům a zvláště pak rodině a spolužákům svého celoživotního přítele a spoluzakladatele Divokého vína Emila – Mély Machálka, který mne navždy opustil letos
7. února. I jeho památce připisuju 77. babybox!
Ve čtvrtek 22. října instaluje Zdeněk Juřica babybox ve Žďáru nad Sázavou na budově továrny TOKOZ a. s. Vladimíra Chládka. Slavnostní otevření se uskuteční 6. listopadu ve 12 hodin, tedy v den, který navrhla Iveta Chládková, protože její manžel slaví narozeniny. Do Žďáru jsme s babyboxem pronikli po několikaletém úsilí, a tak malý visací zámeček vyrobený v továrně TOKOZ a. s. nosím stále na krku jako talisman.

Babydědek Lu

Tomáš Mazal - Za Stanislavem Vávrou...

V neděli 11. října 2020 ve věku osmdesáti sedmi let zemřel básník Stanislav Vávra. „Nejraději z přátel mého muže jsem měla Stanislava Vávru (říká Bohumil Hrabal ústy své ženy) vyučeného tiskaře, který mě ohromoval svým chováním svoji přirozenou elegancí, takže můj muž vedle něj seděl jako pohůnek jako podomek nějakého hotelu na periferii. Standa, který se dovedl smát a nosit kravatu a svetříky a košile a vždycky vyčištěné boty (….) Ten Standa taky byl zalitý tichým štěstím, že může psát básničky a že jej Vladimír (Boudník) bral s sebou na ty svoje pouliční akce dokonce, že spolu napsali čtvrtý explosionalistický manifest a byl podepsaný Stanislavem Vávrou, který byl zamilovaný do Gérarda Nervala, básníka, který zmizel někde tam na Východě (…) Standa Vávra měl dlouhé hraběcí prsty a elegantně kouřil a srdečně se smál a měl husté černé a mokré vlasy na pěšinku a i pleť měl snědou a vypadal jako italští fotbalisté a můj muž mi nikdy nenabídnul cigaretu a nikdy mi ji nedovedl zapálit, ale Standa hraběcím způsobem uměl a byl vždy výtvarný“1/ Stanislav Vávra se narodil 7. dubna 1933 v Praze, na Proseku. Vyrůstal v Horní Libni v Krejčího ulici 257. V domě měl jeho otec i ševcovskou dílnu. V sedmnácti letech začal Stanislav malovat a současně psát svoje první texty a básně, ovlivňován vším, co tehdy četla a čím již čtyři roky před tím žila a tvořila Záběhlická skupina surrealistů, jejímž jedním z členů byl Stanislavův o devět let starší bratr Vladimír. Standa vžíval se do role prokletých básníků. Nosil dlouhé vlasy, na hlavě slamák, cylindr nebo široký klobouk, kolem krku dlouhou francouzskou šálu, pod ní barevné motýlky nebo mašle, navrch perelínu. Při zkouškách na VŠ UMPRUM Stanislav nebyl přijat, na komisi zapůsobil extravagantním a drzým dojmem, (nezapomeňme, že se psal rok 1951) a tak se nakonec vyučil knihařem. U knihařiny zůstal až do důchodu. Ještě v roce 1945 se Záběhlická skupina surrealistů přestěhovala do Libně. Scházeli se každou středu večer u Vávrů v otcově ševcovské dílně. Diskutovalo se, hádalo se, přednášeli a zároveň cupovali vlastní básně, psalo se, zejména automatické texty, zkoušeli známé i neznámé tvůrčí postupy. Navazovali na Dalího Paranoicko-kritickou metodu a mezi sebou svým pokusům říkali „psychismus“. Z toho se pak dodatečně odvodil i výstižnější název celé skupiny – Libenští psychici. Jádro celé skupiny tvořil Vladimír Vávra, Zdeněk Buřil, Jiří Šmoranc a nově i nejmladší z nich, Stanislav Vávra. Přidal se Jindra Sobotka, Milton Seidl a další. V roce 1952 je Vladimír Vávra zatčen a na osm let odsouzen do vězení za protistátníspiknutí ilegální skupiny. Počátkem roku 1953 se Stanislav Vávra seznamuje s Vladimírem Boudníkem. Spolu podnikají akce v ulicích, malují podle skvrn ze starých omítek, podněcují fantazii přihlížejících náhodných chodců, nutí je k diskusi. Někdy je to dost problematické. Na jaře 1956 ještě spolu napíší v kavárně Svět v Libni poslední IV. Manifest explosionalismu. „O desetiletí později se podobným akcím začalo říkat happening, byl tu však jistý „nepatrný“ rozdíl. V roce 1953 se stále konaly politické procesy a mnohdy stačilo mnohem méně, než jsme dělali my, aby cesta z takového happeningu vedla do trestaneckého lágru. A přitom nám o nějakou politickou provokaci nešlo, nás to dokonce ani nenapadlo. Prošlo nám to, asi jsme opravdu vypadali jako cvoci.“ 2/ V květnu 1953 se také Stanislav Vávra prostřednictvím Vladimíra Boudníka setkává v Libni s Bohumilem Hrabalem a postupně i s jeho přáteli – Egonem Bondym, Ivem Vodseďálkem, Karlem Maryskem, Jaroslavem Rotbauerem, Jiřím Šmejkalem, Zdeňkem Boušem, Jiřím Kolářem a mnoha dalšími. „Tak tahle Libeň se na celou desítku let padesátých stala místem, kde se křižovaly osudy a cesty básníků, spisovatelů i výtvarníků, jejichž tvorba, vytlačovaná až za periferii, měla za městskou branou odumřít i s nimi. Nestalo se. To ovšem nic neznamená, neboť pořád jaksi odněkud zaznívá otázka, jak je možné, že na konci čtyřicátých let a v první polovině let padesátých, v čase nejhrubších represí, plných kriminálů i poprav tu žili a tvořili umělci, kteří tomu nepodlehli, a dokonce si uměli vytvořit prostředí zcela nezávislé na politické moci, a i když je to možná nepochopitelné, byla to doba pro tyto umělce velmi šťastná, rozhodně svobodná a zcela vyplněná jiskřivě drásavou tvorbou.“3/ Polovině roku 1953 přichází do Hrabalova bytu i Stanislav Vávra. A i tady účastníci pravidelných setkání si čtou navzájem vlastní texty, diskutují, pijí kvanta piv, pořádají hlučné „svatby v domě“ a vůbec dobře se baví. „Hrabal měl zvláštní schopnost přitahovat k sobě určitou vrstvu lidí. Sám vyděděnec. A bylo jedno, jestli to byl intelektuál, dělník, metař nebo cikán, každý z nich jako by mu přinášel tu jedinou a nejkrásnější květinku, co měl. Tak po těch několik let padesátých a ještě i na začátku šedesátých let bylo možné se v jeho bytě setkávat, hádat se a obhajovat nové teorie, předčítat svoje verše, povídky i celé divadelní hry a romány (…) Byt ve dvoře domu 24 v ulici Na hrázi byl po celé roky místem, kde vždycky někdo byl, kde se dalo vždycky s někým sejít a kde jsme si i schůzky dávali. Hrabal na to někdy žehral, když však nikdo nepřišel, sebral se a šel za někým sám. Bez lidí nevydržel.“ 4/ Počátkem šedesátých let, kdy se Bohumil Hrabal postupně dobíral oficiálního vydávání svých knih, prvních úspěchů a slávy spisovatele, společnost v Libni se zákonitě proměnila. Do ústraní také odešel Stanislav Vávra, skupina Libeňských psychiků se již před tím přestala scházet i tvořit. Jejich společně chystaný sborník básnických a prozaických textů nazvaný prostě „Libenští psychici“, (na podnět Bohumila Hrabala jej ještě v roce 1953 sestavil Stanislav) se nakonec díky Martinu Machovcovi a nakladatelství Concordia podařilo zrealizovat až v roce 2009. S Bohumilem Hrabalem se znovu Stanislav Vávra sešel až na počátku let devadesátých, byl jsem tehdy iniciátorem toho setkání. A jakoby na přivítanou po letech se Bohumil Hrabal hned zapříčinil o vydání Vávrovy „první“ oficiální knihy „Snovidění“ (1992) v nakladatelství Pražská imaginace. Pozvolna začal Stanislav publikovat další své texty – Perpetuum mobile (2003), Zvířený prach (2004), Mlčenlivá věž (2005), Kapitoly o utopeném jablku (2016) a sbírky básní (v letech 2013-216): Vzkazy na účtence, Kapitoly o krvácejícím jablku, Ve tváři papírová jizva, Píseň o listu. Ačkoliv Stanislav se v oněch mladistvých letech se zápalem učil francouzštině - nejen z obdivu k Andre Bretonovi a všem surrealistům - ve Francii ani v Paříži nikdy v životě nebyl. Až do konce roku 1989 za vlády komunistů to prostě jen tak nešlo. Žasnul jsem, když mi Stanislav vyprávěl, jak spolu se Zdeňkem Buřilem ještě na samém počátku padesátých let často chodili na nádraží Praha-Střed dívat se za právě odjíždějícím nočním rychlíkem do Paříže. Jak si přitom říkali, co udělají, kam půjdou, až vystoupí na Lyonském nádraží. Od devadesátých let jsem byl opakovaně, ani nevím z jakých pohnutek, příčin a pozvání v Paříži. V prvé řadě tam měl jet místo mě Stanislav. Moc jsem mu to přál. Ale už se na to necítil. Vždy jsem ale neopomněl u bukinistů koupit nějakou dobovou pohlednici, nejlépe erotického charakteru a poslat Stanislavovi z Paříže do Prahy s příslibem, že zítra večer je reservován stůl v cafe La Palette v Rue de Seine na jeho jméno, anebo mu poslal sms se zprávou: „Stanislave, jsem opět v Paříži, courám se po Boullevardu De Gaulle, lížu zmrzlinu a myslím na tebe!“ Standa vždy s porozuměním pochopil a odpustil mi moji rozpustilost. Mám rád jednu z mnoha historek, kterou mi Stanislav kdysi o sobě vyprávěl a později i na moji žádost připomněl v dopise. Myslím, že je v ní vše. Atmosféra doby, euforie mladého prokletéhobásníka, pomíjivost tvarů i prchavost (nejen) času: „To bylo někdy tak koncem padesátého roku v Lucerně, kam jsem jako obvykle chodil na čaje a na zábavy. Hrál Karel Vlach, Lucerna byla jako vždy natřískaná, samá mládež. Obcházel jsem s přáteli balkony na galerii. Přilepovali jsme se na skupinky mladých vrstevníků a zaváděli jsme s nimi debaty o poezii a o snech a o všech těch blbinkách, se kterejma jsme se zabejvali. Někdy jsme narazili na nezájem a někdy naopak. Nejlepší byli holky, protože ty na sebe vykecaly všechno a my jim dělali analýzy a výklady o podvědomí a sexualitě. Testovali jsme je a současně oblbovali. No a ten večer jsme narazili na skupinku holek z nějaké výtvarné školy a ty se hned na to, že jsme básníci chytli a do půlnoci byli pěkně nalízaný laciným alkoholem, který jim brácha platil. Já byl ovšem taky. Řečnil jsem a zahrnoval je verši, tak jak zrovna šly ze mě. Byl těch holek na mě nalepený celý chumel a všecky chtěli, abych jim napsal básničku. Jenže nebyl na co. A potom mě napadlo, že té jedné, samozřejmě nejhezčí napíšu něco na cigaretu. Kouřil jsem cigarety Memphis, byly tvarovaný do placata, aby se jich vešlo dvacet do ploché krabičky. Měl jsem u sebe i plnicí pero, které místo perka mělo tenkou trubičku, něco jako dnešní mikrotužku. Obyčejné plnicí pero jsem tehdy vůbec nepoužíval. Andre Breton psal zeleným inkoustem, já také, ale navíc trubičkovým perem. Mělo to tu výhodu, že psalo tence. Na cigaretu, kterou jsem otáčel, jsem asi tak čtyři verše napsal. A tu holku, že tu cigaretu musí hned vykouřit. Přišlo mě to jako ohromný surrealistický fór. A ta holka tu Memphisku popsanou mými verši skutečně vykouřila. Pak jsme se pomalu vypařili, protože jsme byli nápadný a zmizeli jinam. Tu holku už jsme nikdy neviděl.“ 5/ Standu jsem měl pro jeho skromnost a jistou jemnost vždycky rád. Ačkoliv po celý život zůstal „pouze“ tím básníkem na periferii, či básníkem periferie. Ale i pražskou periferii protéká říčka jménem Rokytka, která se nakonec vlévá do Vltavy, aby byť svoji nepatrností posílila a esencemi oživila tok velké řeky. Odkazy: 1/ Bohumil Hrabal „Vita nuova“ (Čs.spisovatel, 1991) str.242-244 2/Stanislav Vávra „Zvířený prach“ (Městská část Praha 8,2004) str. 66 3/Stanislav Vávra „Zvířený prach“ (Městská část Praha 8,2004) str. 6 4/ Stanislav Vávra „Zvířený prach“ (Městská část Praha 8,2004) str. 77 5/Stanislav Vávra dopis Tomáši Mazalovi, 25.7.2000 Tomáš Mazal

Poet Stanislav Vávra zemřel!

O napsání nekrologu jsem požádal Tomáše Mazala, který mi zprávu o zesnulém příteli sdělil. Zatím odkazuji na jeho stránky www.stanislav-vavra.cz a na jeho texty publikované na www.divokevino.cz.
Sbohem, Básníku!
L.H.

Ondřej Gros, starosta Úřadu Městské části Praha 8, chce mít babybox na Libeňském zámku!

S Ondřejem Grosem jsme se seznámili, když odhaloval 30. června 2020 bronzovou pamětní desku na bráně do Gymnázia U Libeňského zámku, kde jsem studoval v letech 1962-1965 a s Emilem - Mélou Machálkem jsme vymysleli Divoké víno, časopis pro mladé literáty a umělce. První číslo vyšlo 19. září 1964 a sídlem redakce se stal sklep v libeňské Krejčího ulici číslo 4.
Se starostou Ondřejem Grosem jsme zjistili, že jsme oba navštěvovali stejné gymnázium, stejnou základní školu Na Palmovce a dokonce i stejnou mateřskou školu na Palmovce v Sokolské ulici. Slovo dalo slovo a padl návrh zřídit na budově Libeňského zámku, sídle starosty Ondřeje Grose, babybox. Při prohlídce radničního babyboxu na Praze 2 starostka Jana Černochová nadchla Ondřeje Grose a jeho místostarostku Vladimíru Ludkovou pro zřízení babyboxu a byla ruka v rukávě!
Zdeněk Juřica, MONTEL Náměšť nad Oslavou, zhotovení babyboxu zařadil mimořádně do svého programu.
V Praze jsou tři babyboxy - první z nich jsme otvírali na Hloubětínském zámku 1. června 2005 a pomohl 28 děťátkům. Nyní je přemístěný z důvodu zrušení kliniky na Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze 2, Šrobárova 50 na budově lékárny vlevo od hlavního vchodu a na své první děťátko teprve čeká. Babybox na radnici Prahy 2 starostky Jany Černochové otevřený v roce 2010, pomohl 6 děťátkům a tentýž rok otevřený babybox na radnici Prahy 6 v Jilemnického ulici svoji náruč otevřel dodnes 5 děťátkům.
Babybox na Libeňském zámku je umístěný v ulici U Libeňského zámku až na nejvzdálenějším konci po levé straně. Pro mne je důležité, že vzdálenost mezi Gymnáziem, kde jsem maturoval, prožil s Mélou Machálkem, letošním nebožtíkem, tři nejkrásnější roky svého mládí, a babyboxem je pouhých několik desítek metrů.
Dovolí-li mi můj příznivec František Kosina, ředitel Gymnázia U Libeňského zámku, abych zasedl ke svému stolu ve třídě Gymnázia, budu se dívat přímo na babybox, který ústí přímo do bývalé stáje, což je také pro mne jako chovatele koní, významné.
Dohled nad babyboxem zajistí nepřetržitá ostraha Libeňského zámku.
Ať žije Ondřej Gros, starosta a zámecký pán a 77. babybox zřízený na počest mého spolužáka ve třech školách - mateřské, základní a gymnáziu!
Babydědek Lu

Píše mi Dušan Spáčil!

Duhová cesta Zity Malaníkové

Básníci - mám na mysli autory skutečné poezie, ne pouhé konstruktéry rýmů – mají jednu výhodu. Nebo snad nevýhodu!? Zkrátka - opravdoví poetové, protože píší srdcem, neumějí ve verších utajit svou skutečnou letoru. To třeba herec může být vynikajícím komikem – a celý život tajit, že je zároveň v nejhlubší duši morous (Kolik jich takových bylo!).
S básníkem je to ale opravdu jinak. Jasně, může se třeba přetvařovat v práci, šaškovat před známými - nebo prostě mlčet. Z jeho básní však, tedy pokud bude upřímný (a přiznejme si, jiná než upřímná báseň smysl nemá), vždycky vykoukne jeho skutečné založení.
Například z básniček Zity Malaníkové vždy vyplyne, že tato sympatická autorka je v zásadě slunečný člověk. Jasně, občas jejím nebem přelítne mrak, občas je upřímně nešťastná, občas si musí postěžovat, občas přimíchá kapku skepse. Ale vnímavý čtenář jejich veršů vždy pochopí, že ten Zitin mrak má skoro vždy onen stříbrný okraj. Viz třeba, když Malaníková píše ve své zatím poslední sbírce Cestou duhových kuliček: Tam někde v dálce prosím/Jen co se pročistí vzduch/Už se vyčasí.
Díky Zito, mám rád ty, kdo dokážou ve své poezii připomínat, že život je přes všechny těžkosti radost. A přiznejme si, že zejména v téhle zachmuřené době, a navíc na podzim, takové verše dost potřebujeme.

Senátoři na billboardech - díl druhý!

Neodstraňujte billboardy, žádali senátoři Ústavní soud!

Už je to nějaký pátek, kdy odstranění billboardů bylo pravidelným módním tématem mediálních prostředků. Skupina senátorů dokonce požádala Ústavní soud, aby ničení billboardů zakázal.
Nejen já, ale každý soudný člověk musí uznat, že billboardy pozornost řidičů ruší a některé z nich zastávají i funkci nebezpečných překážek podél silnic.
Z přiložených obrázků jasně vyplývá, k čemu senátoři a politici billboardy potřebují.
L. H.

Píše mi Vladimír Stibor

Milý pane Lu,
přikládám obálku nové básnické knížky Strážný anděl v době karantény; je dílem autorky Magdaleny Pokorné a mým. Knížku jsem doplnil svými fotografiemi z milovaného kraje lidí a kamenů, kde žiji. Přátelsky pozdravuji, příjemné i vlídné dny podzimu přejji, Váš Vladimír S.

Vladimir Stibor

Karel Hvížďala se obává, že se křest díky Covidu neuskuteční. Posílá prolog.

Prolog

Tomuto celku vzniklému ze tří vydaných knížek Osmý den týdne / Fejetony (2015), Dobře mrtvý dědeček / Fejetony a eseje (2017), Exilový orloj / Nezapomínky (2019) a zcela nového dílu Šváb nereptá / Přicházení dávám souhrnný název Věta jako povolání. A namísto slova „vzpomínky“ jsem jako podtitul zvolil mně bližší slovo Nezapomínky. Důvod je prostý: Vzpomínkám připisuji větší nárok na přesnost, mám před tímto slovem respekt, nechtěl jsem se mu zpronevěřit, šikanovat ho či vydírat a vím, že moje paměť je od přírody slabá a chybná, nejsem žádný kabrňák. Slovo Nezapomínky jsem vyhrabal v paměti (poprvé jsem ho použil v roce 1965 v titulku k rozhovoru s Janem Zrzavým), protože na mě neklade takové nároky. A poslednímu dílu jsem dal podtitul Přicházení, protože po dvanácti letech v exilu nelze hovořit o návratu jako o jednorázovém kroku ten se změní v proces, který nikdy nekončí: chybí mi zkušenost s tuctem českých let. .
Již těmito pojmenováními čtenáře upozorňuji na to, aby mé věty nebrali jako vyčerpávající sdělení o minulosti. Jde pouze o co nejpřesnější vyjádření toho, co mi utkvělo dodnes v hlavě bez jakéhokoli napravování, uhlazování, narovnávání či naopak opovrhování, remcání, zášti a toporného odsuzování. Snažím se jen odkrývat znamení a zasuté palčivé významy, momenty, kdy jsem hrál roli někoho jiného, jde tedy o literaturu, která díky mé blížící se osmdesátce má jedno privilegium: svou blízkostí smrti, která nemá uši ani oči, se jí nemusím líbit, jak už kdysi napsal Milan Kundera. Víc od následujících řádků neočekávejte. Už taky proto, že skutečnost spíš utváříme, než vnímáme, jak praví postulát Immanuela Kanta. Jsem poutníkem, který si celý život udržoval svobodu přijít a odejít, pamatovat si a zapomínat, abych se učil současně myslet dopředu i dozadu. Nejsem ale Easy Rider z roku 1969, ale A Tough Rider z roku 2019. Když jsem se nedávno dal do rozhovoru v restauraci U Bansethů, což byl jeden z oblíbených hostinců Jaroslava Haška, s bělovlasým vousatým dědečkem, který mi připomínal svatého Jana, poustevníka, a představil se mu jako Hvížďala, usmál se, naklonil se ke mně a zamrmlal: „Máš štěstí, věřím na žížaly.“ Kéž by měl pravdu.
Tento horizontální soubor fejetonů, esejů, úryvků z deníku a portrétů s jednou povídkou a rozhovorem jsem psal sedm let ve vertikální Praze, která má devět kopců. Jde tedy spíše o kotel heterogenních textů a kódů, které ve mně uvízly a jejichž pravda je často v kontextu. Věděl jsem, že v literatuře je spěch marný, festina lente, psaním jsem se učil vzpomínat. A eseji jsem se pokoušel zbavovat ideálu jistoty, protože ten je pravdivý jen ve své cestě, která je podmíněna vůlí. A taky jsem se pokusil o diachronii textů, která vzniká napětím mezi slovy, jež jsem psal před třiceti lety, a větami, které zapisuji nyní, protože mohou ponoukat čtenáře k vlastním interpretacím. Krom toho bych byl rád, kdyby se dověděl něco o době, v níž žili jeho předci, babička a dědeček, matka i otec, jejichž genetické stopy v sobě nese. Zároveň jsem se snažil najít a stvrdit si míru vlastního života pomocí průzkumu jazyka očištěného od polucí doby, který se nevzdá svých práv v době esemeskové a twitterové. Ta je nezřídka márnicí marných a mrtvých slov, lingvistickým odpadním košem: z práce na větě jsem si udělal povolání, v němž za každý výkon musí autor ručit bez zardění sám v sobě, i když to nebylo tak snadné: musel jsem bojovat hlavně sám se sebou a o sebe, abych dospěl k původu sama sebe a nebyl si sám falešným svědkem.
Taky by se dalo říci, že jsem použil metodu důvěry v náhodu, jak tento princip nazývá Ivan Wernisch: jednotlivé texty v této knize si spolu povídají velice volně, někdy se navzájem oživují a jindy zase proměňují či doplňují vzájemnými doteky. Podobně se chovají i myšlenky a žánry v mé hlavě a slova v mých větách.
Ještě mě baví lačně žít a škádlit karteziánské čertíky, kteří ze mne vymámí vyhrocená slova, naostro sekané olovo a pohonnou sílu: chci vás tím vyprovokovat k tomu, abychom nedovolili hodinám odbíjet zastavený čas a vydělit ho nulou, abychom byli účastni tance vesmíru. Odmítám taedium vitae, nudu života, jako jeden z příznaků ďábla, jak říkali staří teologové. Takový je příkaz mého podzimního mozku.
Úvod chápu jako předehru v klasickém zvukovém opusu, který se snaží navodit náladu, pach atmosféry, v níž se bude odehrávat celá kniha. Dobře napsaná věta vyvolá v citlivějším a vnímavějším čtenáři okamžiky, které vytvářejí vrcholy textu. Slovy se snažím o to, co ve filmu hned v prvních záběrech zprostředkovává hlavně světlo, které může být jemné, snové, nahé, živé, čisté, mlžné, horké, temné, násilné, jarní, padající, přímé, mizející, smyslné, tlumené, omezené, nepříjemné, uklidňující a bledé, jak říkají kameramani. Funguje to tak nejspíš proto, že krajina vnitřního světa popsaného různými odstíny slov je podobně citlivá jako krajina světa vnějšího na světlo.