literární časopis založený v roce 1964

Miroslav Barták

Spousta slov s Miroslavem Bartákem, autorem kreseb beze slov¹

Takzvaný kreslený humor jako by nabyl vlastnosti schizofrenika. Na jedné straně běžné, tradiční ilustrování anekdot, jeden pán povídá druhému... Ale vedle toho cosi už dobrých patnáct let nového, pro co obvyklý termín „kreslený humor“ jaksi nepostačuje. A pod tím jména jako Holý, Zábranský, Born... a odnedávna i Miroslav Barták. Říkám mu: Kreslený humor. Ale co to vlastně je? Spadá sem kreslený vtip, politická karikatura, satirická kresba, vtip beze slov, koláž, fotomontáž, kreslená historka… Právě tak bych mohl napsat, že se lidé dělí na muže, ženy, blondýny, brunety a kominíky. A je vůbec termín „kreslený humor“ adekvátní tomu, co pod touto nálepkou denně konzumují milióny čtenářů? Jsou ještě díla těch nejnápaditějších, nejsvébytnějších a často i nejoblíbenějších autorů humorná? Nebo přesněji: pouze humorná?
Asi se budeme muset hned na začátku pokusit dohodnout se na tom, co si budeme pod slovem humor představovat. Mám doma Kapesní slovník cizích slov, vydaný v roce 1954 Pedagogickým nakladatelstvím, a tam je u hesla humor napsáno: veselá, žertovná nálada. Z tohoto vysvětlení na mne promlouvá Haškův plukovník Kraus von Zillergut. Pokud bychom se spokojili se společností pana plukovníka, byly by tvé dvě poslední otázky samozřejmě na místě. Raději bych se ale přidržel názoru, že humor je určitá s c h o p n o s t, a sice schopnost nacházet mezi věcmi zdánlivě nesourodými překvapující souvislosti a tyto souvislosti potom komicky zhodnotit. A když se pak na ony otázky podíváme z této stránky, zjistíme, že pouze díla těch nejnápaditějších, nejsvébytnějších a často i nejoblíbenějších autorů jsou humorná. Čím je tedy pro tebe především určována úroveň jednotlivých kreslených „vtipů“? Pokud ovšem vůbec přistoupíš na termín „vtip“… Pro mne je úroveň jednotlivých vtipů určována osobností autorovou. Když špatná kuchařka uvaří dobrý oběd, je to náhoda. Když však dobrá kuchařka oběd pokazí, není to proto, že neumí. To zkouší něco nového, a napoprvé jí to nevyšlo. Ale je z čeho se poučit a na co se těšit. Prostě i kreslený humor je umění, o tom v letopočtu „po Steinbergovi“ nemůže být sporu. A jako se žádný malíř nevysloví jedním jediným obrazem, tak ani dva tři obrovské „fóry“ z nikoho neudělají humoristu. Teprve vlastní názor a mnoho let úspěšné snahy o jeho vyjádření ukáží, kdo si tenhle název zaslouží.

obr. 1	obr. 2	obr. 3	obr. 4	obr. 5
obr. 6	obr. 7	obr. 8	obr. 9	obr. 10

Galerie obsahuje celkem 14 obrázků.
1-10   11-14  

Neustále mi při tomto rozhovoru dělá potíže terminologie. Co bys řekl názvu „výtvarná publicistika“ místo „kreslený humor“? Přišel na něj Pavel Vavruch, již před lety. Možná, že je to termín moc obecný, ale má i velké přednosti. Termín „výtvarný“ místo „kreslený“ totiž nevylučuje z této oblasti např. fotografie s „bublinami“, fotomontáže, koláže, malby, využití razítek a spoustu jiných nápaditých a běžně užívaných výtvarných technik. A termín „publicistika“ pomáhá od neúplného určení, pokud jde o výrazy „humor“ nebo „vtip“. Vždyť ty vlastně publikuješ především v časopisech, tvé obrázky něco sdělují, často chtějí víc než jen rozesmát. Patří sem také mnoho forem – kresby poetické, filozofické, nebo obrázky pozoruhodné především svým výtvarným pojetím, svou fantazií, kde „vtip“ není tím hlavním.
Nejsem teoretik a ani jím být netoužím. Ti to mají moc těžké a autoři jim rozhodně práci neusnadňují. Totiž na každé výstavě grafiky, obrazů, soch či objektů najdeš mnoho artefaktů, jejichž reprodukce v časopise bude představovat „kreslený humor“ přímo ukázkově. Chci tím říci, že stručný a vtipný výraz se rozmáhá na všech stranách. To nese doba. Životní tempo se zrychluje a vyžaduje, aby se mu přizpůsobilo i vnímání. Naše oči vyhledávají obrazové symboly a navazují s nimi spojení na úrovni rychlosti světla. Automobilista obdrží z barevných obrazců u silnice během několika vteřin tolik zpráv, že jejich písemné vyjádření by představovalo pěknou knihu. V hale ruzyňského letiště o tebe rychle a bez jediného slova pečují tabule s obrázky letadel, šipek, panáčků a umyvadel, ať už jsi ze Žižkova nebo z Afriky. A právě „kreslený humor“ je pro mne průsečíkem dlouholetých zkušeností výtvarných umění se současným stavem komunikace. Spisovatel minulého století si musel sáhodlouhými úvody a líčením prostředí připravit čtenáře tak, aby jeho „informace“ padla na úrodnou půdu. Autor těchto dnů má potenciální konzumenty tak zpracované tiskem, rozhlasem a televizí, že mu postačí tutéž informaci vyjádřit kresleným aforismem, a ta kresba bez dalšího vysvětlování zabere v Polsku stejně jako v Americe nebo Egyptě.

To jistě. Především onen druh kresby, který je nejbližší tobě. Ten, který ještě dodnes „odborníci“ v některých redakcích považují za nutné opatřovat polopatistickým označením Beze slov. Je zajímavé, že u nás tento směr získal půdu koncem padesátých let, díky Polylegranu², skupině karikaturistů shromážděných kolem Mladého světa, a byl na jistou dobu (v souladu se světovým trendem) přímo zbožštěn. Jen vtipy bez textu byly považovány za špičkové. Čím to bylo?
V době, kdy Polylegranem vlály prapory a paličky bušily do bubnů, jsem byl ve svém kreslířském životě pouhým kojencem. Cucal jsem sice dychtivě kdejaký inkoust, ale sám jsem v ručičce ještě tužku neudržel. Ale podle toho, co jsem slyšel vypravovat, to byla doba, kdy polopatismu a realistické kresbě legrácek a la Světozor 1870 bylo odzvoněno a nastal čas opojení poezií, křivými nosy a metaforami, které v sobě nesla plebejská šišatá čára. Potom vina opojení opadla, mnohým se zachtělo větší přesnosti ve vyjadřování a ke kresbě se vrátila písmenka.

Zajímavé je, že se písmenka často vrátila přímo do obrázku, do „bublin“, zřejmě kvůli většímu sepětí s výtvarnou složkou „vtipu“. Avšak – a to jsme u jádra věci – vedle Holého a několika dalších mohykánů a zarputilých zastánců kresby beze slov ses náhle objevil ty: mohu se vsadit s kýmkoliv, že právě tvé kresby patří v této oblasti k nejlepším. Znamená to opět zlom, návrat? Nebo počátek nové éry? Či jsi snad jen osamělým Donem Quijotem bojujícím s mlýny módnosti? Proč kreslíš takhle, a ne jinak?
Ale ne, já nejsem přes zlomy, éry nebo kichotění. Za cenu nepříjemného zjednodušení by se snad jádro mého pachtění dalo vyjádřit stručně asi tak, že i mně se zachtělo větší přesnosti. Jenomže to zkouším trochu jinak, právě bez písmenek. Mám k tomu samozřejmě své důvody. Podle mne je kreslený humor beze slov záležitostí pro lidi s obrazotvorností. S obrazotvorností a s chutí přiložit ruku ke společnému dílu. Kdo se raději nechá dovést za ruku až k vrcholkům pointy, ten bude mít vždy větší potěšení z myšlenky vyjádřené slovy. Nepopírám: slova umně řazená mají přesnost skalpelu v rukou odborníka. Je to výhoda, ale ne vždy a pro každého. Spousta jiných dává přednost tomu, aby si k vršíčku mohli vyšlápnout sami. A to se mi právě na kresbě beze slov líbí. Že nechce nikoho nikam vláčet. Je pouze pozváním na cestu. Ovšem pozor! Takovýto kreslený humor není cestovní kanceláří. Neslibuje po absolvování cesty desetidenní pobyt v prvotřídním hotelu. Předem nemůže slíbit vůbec nic. Což je v myslích nedůvěřivých a opatrných velký argument proti. Jenomže v tom případě jde o ctihodné dospělé, které život už naučil, a ti stejně do krajiny černých čar a bílého smíchu nikdy nedojdou. Ta je totiž vyhrazena dětem všech věkových kategorií, které před dosud nepoznaným pociťují pokoru a nikoli vztek. A dovedou mít radost, když žilka třeba na obrázku vykreslí profil tetičky, která je před lety nutila užívat rybí tuk.

Dialog vedl Ivan Hanousek


¹ Rozhovor pochází z archivu Ivana Hanouska, který na to už zapomněl. Článek připravil pro týdeník Mladý svět někdy v letech 1972–1973, ale neprošel přes novou šéfredaktorku Olgu Čermákovou, která řídila Mladý svět od roku 1972 sedmnáct let. Po svém nástupu provedla v redakci nemilosrdný „úklid“. Jména a texty bývalých redaktorů se v sedmdesátých letech nesměly objevovat. Na zachovaném rukopisu se dochovalo její rozhodnutí: NE! S vykřičníkem. A ještě to podtrhla…
² Neformální volné sdružení karikaturistů v šedesátých letech, jakási „nová vlna“ českého výtvarného humoru. K zakládajícím členům patřili Miroslav Liďák (Haďák), Adolf Born, Oldřich Jelínek, Bohumil Štěpán, František Skála starší, Jiří Kalousek, Jaroslav Malák nebo Neprakta.