|
na další stranu
Eva Nováková
FOTOGRAFIE
obr. 11 |
obr. 12 |
obr. 13 |
obr. 14 |
obr. 15 |
obr. 16 |
obr. 17 |
obr. 18 |
obr. 19 |
obr. 20 |
Galerie obsahuje celkem 61 obrázků.
1-10 11-20 21-30 31-40 41-50 51-60 61
Foto 1
„Rezavění“ Proces odhalující povrch. Nic nezůstává skryto na vždy.
Foto 2
„Kde domov můj?“ Žijeme v době, kdy se místo posledního odpočinku stává útočištěm živých.
Foto 3
„Za zdí“ Kde není dveří, není slitování ani pochopení.
Foto 4
„Živá“ Ptačí zpěv působí jako živá voda, zaposlouchej se do ticha a uslyšíš.
Foto 5
„Symbol kříže“ Člověk dostal dar tvořivosti, tvořit rukama a příroda si jej kdykoliv může vzít zpět.
Foto 6
„Bezhlavý anděl“ Existují prý andělé, kteří nás stráží a ochraňují. Čím si tedy tento zasloužil přijít o hlavu?
Foto 7
„Pohled skrz“ Vždy záleží na úhlu pohledu. Dívat se na věci přímo, může znamenat přehlížení detailů. Naučme se číst mezi řádky.
Foto 8
„Hvězda“ Jsme propleteni v symbolech a životě samém, netušíce, co nás čeká teď a tady.
Foto 9
„Když lucerna zhasne“ Světlo z hořící svíčky plane pro zesnulé, ale co se stane, když zhasne?
Foto 10
„Co zůstává?“ Je něco, co je věčné nebo vše podléhá určité řádu a vede k rozpadu?
Foto 11
Netrhej pantů“ Některé věci mají zůstat zavřené, ale ne každé dveře je udrží.
Foto 12
„Srdeční“ Bez péče každé srdce obroste trnovím.
Foto 13
„Silnější vítězí“ Silnější výtěží nejen za života a neb jak se nestát obětí ploštice, která svoji oběť vysává.
Foto 14
„Bez bariéry“ I když se „jí“ bojíš, je stále přítomna. Neexistuje žádná bariéra, kterou by si ji zastavil.
Foto 15
„Komnata je Ti otevřená“ Je lepší vyčkat, než se nám druhý otevře, než jej násilím lámat.
Foto 16
„Zub času“ Kde nejsou dveře, jsou okna. Vyhodíš jej dveřmi a přijde oknem, nebo se o to aspoň bude snažit.
Foto 17
„Navždy věrní přátelé“ S přáteli se dělíme o své zážitky, čas a společné chvíle. Některá přátelství jsou věčná.
Foto 18
„Křivda“ Stálá připomínka křivdy a lží, pro kterou byla prolita krev. Rána je stále čerstvá.
Foto 19
„Daruji ti to nejcennější, co mám“ Ruce, pohlazení, objetí je to, co má cenu, cennějšího než blízkosti druhého člověka není, tu si nekoupíš za peníze.
Foto 20
„Stále je si co vyčítat“ Skličující výčitka s nádechem výsměchu nad vlastní chybou, ne každý se poučí.
Foto 21
„Nesmrtelní“ Spojení nesmrtelných, které nelze rozdělit, protože symbol kříže je spojnicí trpících a u nás jako by trpěl každý.
Foto 22
„V zástupu křížů“ Schováváme se za víru a čekáme odpuštění bez pokání. Nic z toho ovšem nezmírňuje bolest.
Foto 23
„Dívej se“ Někdy je třeba se podívat na věci zdola, sehnout se, ohnout vlastní hřbet.
Foto 24
„Vlnobití“ Jsou místa a věci, které nemají nic společného s bytím, ale dobou a lidmi, které ji tvoří.
Foto 25
„Bez opory“ Ti jež jsou bez opory, berou oporu druhým.
Foto 26
„Vlčí máky“ Můžeš zničit, cos postavil, ale ne to, co v člověku dýchá.
Foto 27
„V tomto znamení zvítězíš“ I nevěřící má právo na spásu, ale stojí o ni?
Foto 28
„Nech se obejmout“ Křičíš a kopeš kolem sebe, ale právě teď a tady ti rozumím. Nech se obejmout příteli a snad se ti uleví.
Foto 29
„Na Křižovatce“ Ustupujeme rozvoji a pokroku. Možná se Ti to tak nezdá, ale stále stojíme na křižovatce. Některé kroky nás vedou zpět místo dopředu.
Foto 30
„Ve znamení hvězdy“ Davidova hvězda ukazuje cestu, po které se můžeš vrátit zpět v místa, kde je překvapivě živo. Spadané listí tlí, do nosních dírek stoupá sladká vůně a v uši line se tichá smuteční hudba přes zídku hřbitova, mající tišící účinky.
Foto 31
„Okno smutečního altánu“ Monumentální otevřená stavba ze tří stran s malým okýnkem, průhledem v koruny stromů, kterým uniká tísnivá vzpomínka.
Foto 32
„Mezi světy“ Zde se zastavil čas, není zde žádné „Kdyby“. Bludiště mezi tím, co bylo a je. Žádná bezejmenná setkání, zde se ti každý představí, byť může to být představení chladné.
Foto 33
„Schovaná v kapradí“ Kapradí se daří tam, kde je vlhko. Divočina s desítkami zelených odstínů překvapuje.
Foto 34
„Schránka“ Schránka toho, co zůstalo krom vzpomínek.
Foto 35
„Podzimní zahrada“ Zahrada duší, kterou jen tušíš. S padajícím listím uslyšíš ševelit z dálky hlas, prvýkrát otevřeš oči.
Foto 36
„Babočka admirál“ Babočka miluje teplá místa, tedy i hřbitovy, ty teplé, které dýchají.
Foto 37
„Cesta duší“ Na okraji lesa vede podél vyšlapané cesty hřbitovní zídka, místy polo rozbořená. Nad hlavou náhrobků hučí včely. V úlu kříží se cestičky živých a dávno zapomenutých jmen.
Foto 38
„Za hřbitovní zdí“ Za zdí malého hřbitova se vypráví příběhy, kterých jsi součástí.
Foto 39
„Pavučinou opředená“ Pavučinou opředená vzpomínka tančí, když ji pohladí pár slunečních paprsků.
Foto 40
„Ve stínu“ Jedna stará legenda vypráví o pohřebním obřadu, ve kterém zesnulému bylo do úst vloženo semínko stromu. Ze semínka vyklíčil a vyrostl strom, který nebožtíka objal svými kořeny a byl tak spojnicí mezi třemi světy. Kdo ví, třeba i zde došlo ke spojení.
Foto 41
„Okno z márnice“ Jeden pohled nestačí, aby člověk pochopil.
Foto 42
„Těsné je spojení“ Dnešní doba je anonymní a bez kontaktní. Ovšem jsou místa, kde je spojení těsné.
Foto 43
„Plody“ Každý sklízí plody, které zasel.
Foto 44
„Zlomená“ Můžou tě zlomit, aspoň tak se ti to zdá, ale opět se zvedneš na nohy.
Foto 45
„Tři sestry“ Krev vlastní krve je spojení, které ať uděláš cokoliv, nesmažeš.
Foto 46
„Mám v tobě oporu“ Mít se o koho opřít je dar.
Foto 47
„Za hřbitovní brankou“ Nejsou překážky, které nelze překonat. Nejde o sílu, ale víru v sebe.
Foto 48
„Vyšlapej si cestu“ Jít po stopách druhých je snadné, ale vyšlapat si vlastní cestu je těžké, ale dovede tě až na vrchol vlastních možností.
Foto 49
„Koloběh“ Běh života stále běží, rostu po tvém boku.
Foto 50
„Detail odhaluje“ Kamenická práce je obdivuhodná pro svůj detail a zpracování. Detail je to, co ji odhaluje.
Foto 51
„Zvyk je železná košile“ Na náhrobních kamenech zanech místo květin malý kámen na ochranu, dříve před zvěří, ale dnes? Je před čím se chránit?
Foto 52
„Ulehám ke spánku“ Ulehla ke spánku tam, kde jsou její kořeny.
Foto 53
„Padlý“ Z vlastní vůle nebo z donucení? Síla není všechno.
Foto 54
„Planě“ I tam, kde se žít nedá, rostou planě ti nejsilnější.
Foto 55
„Mluvíš v hádankách“ Poslední slova je třeba si přeložit, zapomněli jsme význam symbolů a starý jazyk, kterému je třeba rozumět, chceš li pochopit.
Foto 56
„Na hranici“ Je třeba se rozhodnout na kterou stranu se dát a nebo si troufáš jít vlastní cestou?
Foto 57
„Není kam se schovat“ Můžeš se snažit schovat před tím, kdo je ti nejblíže, ale nikdy se ti to nepovede.
Foto 58
„Najdu tě“ Co člověk jednou ztratil, nachází v jiných podobách.
Foto 59
„Napojená“ Prší, stojíš v dešti a najednou cítíš, že nejsi sám.
Foto 60
„Bez jména“ Jména odvál čas a lidská ruka. Otisk zůstává stále přítomen.
Foto 61
„Františka“ Rodinný hrob Františky Šafránkové, kde odpočívá po boku svého muže a dcery.
PŘÍBĚH JEDNÉ NEBOŽKY
Františka Šafránková rozená Marešová umírá před svátky dne 17. prosince roku 1987 v nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze bez rozloučení s dětmi. Byla matkou svým dětem a dětem svých dětí. Dožila se čtyř ze sedmi pravnoučat. Její životní příběh začíná v obci Božejov, kde se narodila své matce Marii Marešové (rozené Jelínkové) roku 1905. Vyrůstala v silně věřící rodině, vyznávající římskokatolickou víru. Rodina Marešova se otřásá v základech po té, co přijde na karbanictví svého syna a po druhé, když Františka v necelých šestnácti letech vzdoruje rodině a utíká. Odmítá nastoupit do služby k místnímu statkáři. Balí si věci, to málo, co má a starou bibli vázanou v černé kůži s pramínkem světlých vlasů. Odchází nadobro, do Božejova se už nikdy nevrátí.
Ocitá se v matce měst Praze, kde vstupuje do služby jako hospodyně. Dvakrát provdaná Františka pochová za svého života oba své manžely. O prvního přichází za války a druhý umírá po mozkové příhodě. Vychovala tři vlastní děti, dvě dcery Drahomíru a Jarku, syna Jiřího. Na stáří vychovává vnučku Evičku a Helenu, o které se její dcera Drahomíra nedokáže postarat, protože odmítá pracovat, není vhodným vzorem a výchova vlastních dětí ji nic neříká. Muži, kteří jí prošli životem, jsou pro ni přednější než vlastní děti. Někteří z nich netuší, že je s nimi těhotná a i kdyby ano, nic by se nezměnilo, byli ženatí. Syn Jiří je vyžírka, který zneužívá dobroty své matky stejně jako dcera Drahomíra, která si je vědoma toho, že ji matka nenahlásí za příživnictví, které v době minulé bylo považováno za trestný čin, protože se stydí, cítí ponížení a obává se reakcí okolí. Opakovaně ji Drahomíra vystavuje nepříjemným situacím, muži z jejích krátkodobých známostí si Františce stěžují, že je připravila o peníze. Drahomíra je dcerou, za kterou se stydí, protože je promiskuitní štětka. Františka i přes pokročilý věk přijímá vnučky za vlastní, bohužel takové štěstí nemají zbylé Drahomířiny děti, z nichž některé končí v dětském domově, o čemž se Františka dovídá díky záměně dívčích jmen na úřadě.
Druhá dcera Jarka, která se provdává a zakládá vlastní rodinu, matce pomáhá, jak může, neteře si občas bere k sobě, jezdí s nimi na výlety a vozí jim oblečení, je skutečnou oporou své matce. Bohužel dcera Jarka umírá ve svých 33 letech. Františka vyřkne přání, že umřít neměla milovaná Jarka, ale nezdárná a nepovedená dcera Drahomíra, která ji dělala jen ostudu a díky níž se cítila ponížená. Do výchovy si Františka bere jednoho z Jarčiných synů, druhý zůstává u otce. Svým vnučkám a vnukovi, o které se stará vštěpuje jediné „Jste rodina, držte při sobě, nikoho jiného nemáte.“ Rodina se rozpadá dík nepřestávajícím intrikám dcery Drahomíry, syna Jiřího a následně i vnučky Heleny, která zahořkla a pro vnitřní pocit zloby, který cítí vůči své matce a který nelze ukojit, ponižuje druhé a stejně jako její matka miluje muže, o nichž si vede tajný deník. V mnohém se jí podobá.
O Františku pečuje v posledních měsících a dnech její vnučka Eva, která až nyní chápe sílu slov. Navštěvuje ji v nemocnici a je také člověkem, který se jako první dozvídá o její smrti, když ji chce navštívit, ale nemocniční pokoj je prázdný. Po smrti její babičky, která jí vlastně byla matkou, zůstává mnohé v této rodině nevyřčené. Františka Šafránková byla ženou, která neměla moc štěstí, ale přesto stále věřila. Uvnitř byla silná, svá příkoří nedávala znát. Tato síla, vytrvalost se v rodině dědí, bohužel stejně tak jako láska k mariáši a promiskuitě.
|
