literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Zapomenuté ticho – Aaen Jan Kratochvíl

Vítejte v mystickém světě Aaen Jana Kratochvíla, avantgardního umělce, který nejen píše, skládá hudbu, fotografuje a věnuje se magii, ale který také především Inspiruje.
Po první oficiálně vydané básnické sbírce „Začátek bez konce a Konec bez začátku“, vydané kulturním sdružením Loreta v roce 2011, přichází nyní s novou sbírkou „Zapomenuté ticho“. Nejde o novou knihu zasloužilého spisovatele, který tvoří stále totéž a opakuje nám své známé úvahy a názory, jedná se o knihu Novou nejen datem vydání, ale i obsahem. Kratochvíl je umělec originální, vždy svůj, těžko zařaditelný, nesnadno uchopitelný, který se za jeden rok posunul v nové tvorbě do ještě tajemnějších (nikoliv temnějších) zákoutí lidské duše a ještě hlubších částí nekonečného Universa a jeho svobody (anti)řádu. Při tom všem je ze Zapomenutého ticha oproti starší tvorbě v pozadí cítit větší vyrovnanost, sounáležitost a jistá vnitřní pokora.
Už jeho věnování „...blízkým odtud i odtamtud...“ nás hned v úvodu uvádí do jiného světa, těžko pochopitelného člověku, který se nikdy nezajímal o duchovno a je orientován materialisticky. Pokud jste bytostí vnímavou, ochotnou pomalu a meditativně přistupovat k textu, vaše duchovní obzory budou dozajista obohaceny.
Martin Procházka

Na chalupě s Werichem nebylo moc veselo

Karel Koliš nedávno napsal – společně s Františkem Cingerem – objevnou knihu Voskovec + Werich: Dialogy přes železnou oponu (nakladatelství BVD). V rozhovoru, který první z autorů poskytl našemu spřátelenému webu Literarium, byla řeč nejen o knize, ale i o Kolišových osobních vzpomínkách na Jana Wericha a jeho rodinu.

Jak vlastně vznikl váš autorský tandem a proč jste se pustili právě do tohoto tématu?

František se věnoval osudům Voskovce a Wericha už v několika předcházejících knížkách - a já se na nich podílel tak říkajíc jako tichý společník. Už v té době jsme přemýšleli o tom, že další kniha by mohla být společná a mohla mapovat život a vztahy V+W v době, kdy žili každý jinde. Práci jsme si však tentokrát rozdělili podle trochu jiného klíče- jako dva rovnoprávní spoluautoři.



Jak jste postupovali, každý jste psal jinou část knihy?

Já jsem hlavně hledal podklady a upozorňoval na fakta a události. A František to sepsal do podoby knižního textu. Každou nahrubo dokončenou kapitolu mi pak ale poslal k opřipomínkování a doplnění. A pak jsme to ještě dál upravovali a krátili. Každý jsme měli zkrátka trochu jinou roli – František je přece jen víc spisovatel a já jsem zase víc fanda tématu. Výsledné řádky jsou ale vždy výsledkem práce nás obou - nedá se říci tohle je Františkova část a tohle moje.



Vy jste ovšem nejen fanda, ale i významný pamětník posledního období života Jana Wericha. Jak jste se dostal do jeho blízkosti ?

Hlavní roli v tom sehrály dva faktory. Jednak jsem miloval divadlo Semafor, a tak jsem se v té době stal činitelem Klubu spřízněných duší Semaforu (pozdějšího Jonáš Klubu). A jednak jsem se právě v té době seznámil s paní Jarmilou Týlovou, sekretářkou Jana Wericha. Bylo to poté, co pan Werich svým vystoupením dvakrát nadchl diváky v pražské Lucerně. A tak jsme si v Jonáš klubu usmysleli, že i my uspořádáme večer o Osvobozeném divadle - a pozveme na něj Wericha. Takže jsem na začátku roku 1978 oslovil paní Týlovou, zda by nám s tím nemohla tak trochu pomoci.



A pomohla?

Pomohla, ale nebylo to vůbec jednoduché. On pan Werich v té době už vážně marodil a moc k sobě lidi nepouštěl. Nakonec jsme využili toho, že fotograf Taras Kuščynskyj udělal krásné fotky, když pan Jan seděl modelem sochaři Vladimíru Preclíkovi. Z fotografie s doutníkem jsme se rozhodli udělat klubový plakátek doplněný známým Werichovým citátem (Když už člověk jednou je..) a vydat plakát s Werichovým portrétem. Potřebovali jsme ale Werichovo schválení. To sekretářka Týlová od pana Wericha získala. A tak jsem se s hotovými věcmi na podzim vydal na Kampu k Werichům – a Jan Werich mě opravdu přijal. Byl docela milý, dokonce mi i přislíbil, že když mu zrovna nebude špatně, na ten klubový večer přijde. A Tarasova fotka se mu tak líbila, že okamžitě začal plánovat, že by to mohl zasílat jako své péefko. Jenže v té době nebyly k sehnání velké obálky a nebylo v čem to poslat! Trpce si mi stěžoval a já jsem mu slíbil, že je seženu. Pracoval jsem v té době jako úředník - tam obálky přece musely být. Když jsem mu je pak za nějaký ten den nesl, zaúkolovala mě ale okamžitě paní Zdena se slovy: Vy jste ten Koliš? Potřebovala bych něco natočit na kazety, abych to mohla poslat do Vídně! A to hned! Kategorický imperativ. Ale i to jsem pro ni do dalšího dne pořídil. Takže takhle postupně jsem se pro ně stal užitečným a snad i vítaným. Pro mě to ale znamenalo spoustu práce navíc - chodil jsem jim na nákupy, pomáhal uklízet, vnučku Fanču jsem občas vozil na Prosek k Janině kamarádce, dokonce jsem ji vezl na přání pana Wericha na koníčkový tábor na Moravu. Dělal jsem to ale rád – ta rodina potřebovala pomoci. Byli ve velmi složité situaci.



Jaký byl v této době pan Werich?

Chybělo mu publikum a hlavně ho deptalo, že přestal slyšet. Komunikace s ním nebyla úplně jednoduchá, protože bylo nutno si zvyknout na jeho dýchací potíže i na to, že musí odečítat ze rtů. Přesto bych neřekl, jak nedávno vzpomínal na stejné období Jiří Janoušek, že byl mrzutý. On se mohl pohybovat, měl ještě spoustu plánů, chystal se dál psát, byl rozhodnut vydržet na světě do osmnáctin své vnučky, aby už stála na vlastních nohách. |



Vtípkoval?

To moc ne. Myslím, že to ani neměl moc v povaze. Já jsem potom zažil ještě intenzivněji Miroslava Horníčka, ten se opravdu až do konce snažil stále žertovat. Werich ne, ten si ty fóry schovával pro to, co napíše. Ale chtěl si povídat. Ten posluchač mu totiž nahrazoval publikum. Já jsem s ním třeba strávil týden na chalupě ve Velharticích.



To musela být hezká dovolená...

Vůbec to nebyla dovolená. Já jsem se tam totiž o něj staral, vařil jsem mu, uklízel – a hlavně jsem mu pomáhal s přístrojem na odhleňování. On totiž, aby mohl dýchat, musel trávil vždy nějaký čas připojen ke kyslíkovému přístroji, který mu opatřil jeho rakouský mecenáš Turnauer. (Do té doby, než ho dostal, musel vždy trávit nějakou dobu v nemocnicích, ať už to bylo Na Františku nebo Pod Petřínem - protože u nás podobné přístroje měla jen zdravotnická zařízení). Takže jsem tam na té chalupě byl hlavně jako „Ferda mravenec, práce všeho druhu.“ Ale taky jsem tam byl i jako ten, s kým si po celý den povídal, s kým seděl večer u krbu, komu si mohl i postěžovat. V ty dny to byl hlavně zdravotní stav jeho dcery Jany. Ta byla totiž právě v tu dobu na vyšetření, které bohužel potvrdilo její smrtelnou nemoc.



Jan Werich je v naší paměti zapsán jako humorista a slunečná povaha. Konec života však moc veselý neměl - kromě vlastní nemoci se musel vyrovnávat s duševní chorobou své ženy, její smrtí a s tím, že i milovaná dcera je těžce nemocná...

Myslím, že slouží Janu Werichovi ke cti, že s manželkou vydržel v dobrém i ve zlém až do jejího odchodu. Díky té její chorobě bylo totiž nesmírně obtížné s ní v posledních letech vyjít. Ale on ten jejich vztah byl do konce nejen složitý, ale i velmi intenzivní. Vím to, protože v den pohřbu paní Zdeny jsem se po návratu ze Strašnic ocitl s Janem Werichem sám v jejich bytě. A on měl potřebu mi vyprávět, proč ji nedokázal opustit, co všechno pro něj a pro ně třeba za války udělala a jaký vlastně že to měli vztah.



Zmínil jste se o tom, že jste někdy doprovázel Janinu dceru přezdívanou Fanča. Jak ta zvládala postupný rozvrat rodiny daný nemocemi?

Víte, že Fanča je křtěná jako Zdena Františka Marie? Takže ta Fanča zase tak moc přezdívkou není: Františka je po manželce Jaroslava Ježka. Pan Werich měl svoji vnučku bezmezně rád a snažil se jí od všeho toho nepěkného na Kampě uchránit. No, někdy to ale možné nebylo… Takže když pan Werich v říjnu roku 1980 zemřel a v květnu následujícího roku odešla i Jana Kvapilová, bylo Fanče třináct, resp. čtrnáct let. Její matka se rok před svým odchodem postarala o to, aby o dceru měl kdo pečovat. Měla kamarádku, učitelku Danu Pakovou, vrstevnici, která měla stejně starého kluka. A když se od lékařů dozvěděla, co ji postihlo a co jí čeká, svěřila prozíravě péči o dítě na tuto kamarádku – nechtěla, aby připadla do péče bývalého manžela. A skutečně se jí to podařilo. Fanča potom vyrůstala s dětmi Dany Pakové, po dovršení své plnoletosti se provdala do Švýcarska, narodila se jí dcera a v současné době pracuje jako fyzioterapeutka.

Dušan Spáčil

Mazurské odjezdy - Zbigniew nebo Krzysztof Chojnowski?

Nejraději bych ponechal jako první a titulní aktualitu otevření babyboxu v táborském G-centru, svůj velký zážitek, ale jednou ji překrýt musím.
Zvláště když do mne opavský vydavatel Libor Martínek investoval 18 Kč za známku, další korunu za obálku a poslal mi v ní knížku Mazurské odjezdy s žádostí o recenzi. Tak to tedy ne, milý pane vydavateli, recenze nepíšu, ale chápu, že se ode mne reciprocita očekává. Poněkud mě zarazilo, že v přiloženém dopise se píše o knize Krzysztofa Chojnowského, zatímco na obálce knížky Mazurské odjezdy je jako autor uveden Zbigniew Chojnowski, ale proč ne..?
Dojalo mě, že na straně 10 této knížky je odkaz na Muzeum Konstanty Ildefonse Gałczyńského, podle jehož básně Dzikie wino jsme v roce 1964 pojmenovali s Mélou Machálkem náš časopis. Tedy na počest slavného polského básníka vám, moji milí, navrhuju, abyste si u Libora Martínka a jeho LITERATURE&SCIENCES, Holasická 20, 747 05 Opava, martinek.libor@centrum.cz, objednali knížku polského básníka Krzysztofa či Zbigniewa Chojnowského Mazurské odjezdy.
Lu

První babybox na domově důchodců otvírá Milan Štěch! G-centrum Tábor pomohlo! S korunkami pomohla Nadace České pojišťovny!

V pondělí 4. února ve 12 hodin zazpívá sbor babiček a dědečků známý pod jménem Tři berle polku Ladislava Kubeše Od Tábora až k nám. Vzápětí předseda Senátu Milan Štěch slavnostně otevřou s Ivankou Stráskou, jihočeskou vicehejtmankou, táborský babybox. Moji milí, jsem zcela apolitický, ale tihle dva spolu s místostarostkou tábora Olinkou Bastlovou a Jaroslavou Kotalíkovou, ředitelkou G-centra, domova seniorů v Táboře, mají opravdu nehynoucí zásluhy. K největším protagonistům patří hlavní dárce Nadace České pojišťovny, zastoupená předsedou správní rady Richardem Kapsou. Po Chebu a Karlových Varech přispěli už na třetí babybox. Na oslavu otevření táborského babyboxu pozvala ředitelka G-centra Jaruška Kotalíková Milana Štěcha, Ivanku Stráskou a nás všechny na společný oběd se svými babičkami a dědečky!
V Táboře se v posledních třech letech našla dvě odložená novorozená děťátka – jedno přežilo, druhé nemělo šanci. Překonat táborské husitské bašty mě stálo hodně úsilí, s nemocnicí se mi nepodařilo domluvit. A tak jsem si táborský babybox samolibě věnoval k narozeninám. Kolikátým..? Proboha, to nechtějte vědět!
Pokračujeme 21. března ve 12 hodin v Nemocnici Vyškov otevřením 55. babyboxu, který vznikl na popud spontánního hlavního vyškovského dárce STAEG, s. r. o. a jeho milé protagonistky babyboxů Moniky Švehlové. STAEG chce babyboxem oslavit patnáct let své existence. Další 56. bedýnku otvíráme 25. dubna v Nemocnici Prostějov AGEL! Děkuju všem, bez nichž by babyboxy nebyly! Děkuju Zdeňkovi Juřicovi, jehož MONTEL v Náměšti nad Oslavou babyboxy nové generace vyrábí a všechny opravuje. Sláva všem!

Babydědek Lu

Jiří Žáček mi poslal Bajku volební starou dvacet let

Bajka volební
(napsaná před 20 lety,
a přece opět aktuální)

Stojí, stojí voli
na volebním poli,
hádají se, koho zvolit
na vedoucí roli.

Slyšelo je tele,
prohlásilo směle:
„Zvolíme si velevola,
ať nám kráčí v čele!“

Dle té moudré rady
všichni dohromady
zvolili si velevola
a teď hubnou hlady.

Každý vůl i kráva
přesto bučí: „Sláva!
Přišla éra prosperity,
pokroku a práva!“

V téhle bajce není
žádní naučení,
neboť tam, kde volí voli,
svět se sotva změní.

Čekání na knížete

Hodiny stojí čelem u zdi
a ruce mají nad hlavou
a kaprál čas se k tomu ubzdil
nejvíc to smrdí napravo

Slouhové plní sentimentu
už přešli z prcků na decky
a z díry vedle parlamentu
vylézá maršál Radecký

Dušan Spáčil

Kalouskův pejsek

Když vidím stařenku, jak nese svou větvičku Husovi, totiž volební lístek „Knížepánu“ (pozor, je na to zákon 61/1918 Sb. z 10. 12. 1918, jímž se zrušují šlechtictví, řády a tituly): „On má ve světě styky a pomůže nám“, babičku právě se vracející z lékárny, kde ji tvrdý pejskovod, jenž vodí na špagátku svého poslušného obranáře, okradl, když slyším: „Vždyť to říkal pan Kraus v televizi!“, když slyším, že je Karel „sexy“, uvěřím, že půlka národa je snad už perverzní, masochisticky ochotná lízat panský bič. „Nechá nás pohrabovat klásky, sbírat houby, nevezme nám ani maliny, ani ostružiny…“
A uvěřím vlastní básni - co bylo metaforou, děje se náhle v reálu: média a sociální sítě zavelí a všichni, kdo vyvalují oči na monitor, se shromáždí u jámy a disciplinovaně se do ní vrhnou na pokyn „enter“!
Mládež nová, mládež Gottwaldova buzerovala společnost ani ne deset let; pak všichni ti pavkové kohoutové obrátili modré košile na nekomplementární bílou. Ale teď už to trvá třiadvacet let!
Opravdu hluboko jsme klesli: Agresivním pejskovodem sežraný dort republiky a na něm plesnivá třešeň: pejsek s čírem!
Karel Sýs, básník

Co si myslí o prezidentských kandidátech Václav Bárta

TEĎ KDYŽ MÁME, CO JSME CHTĚLI…
(začátek budovatelské písně z padesátých let)

Prezident už známý je nám
Schwarzenberg - A nebo Zeman..?
Zajímavá dvojice!
Aťsi zeman nebo kníže
O obou se dobře ví že
patří mezi šlechtice

Jak je známo - feudály
Věkovitý čas nám vzdálil
Navíc jeden fakt tu je
Za tatíčka Masaryka
Naše první republika
Šlechtický stav zrušuje…

Až teď málem po sto letech
dobří lidé - pomyslete!
co se u nás nestane:
Přijdou volby Jdete volit!
Zvolte z těch dvou kohokoli
Máte to fuk! Občané!

Jeden šlechta Druhý šlechtic
Vůle lidu! Chtíc či nechtíc
Dáváš čertu kropáče
Zas nám bude vládnout šlechta
Kde se z Hradu šlechta chechtá
Republika zapláče

První babybox na domově důchodců na světě!

O zřízení babyboxu v táborské nemocnici jsem usiloval tři roky marně, přestože během té doby ve městě našli dva odložené novorozence – živého objevil venčící se pes na břehu Lužnice v igelitce, druhý takové štěstí neměl - ležel mrtvý na betonu před panelovým domem. 54. český babybox bude v G-centru, domově seniorů těsně vedle nemocnice. Poděkování za to patří ředitelce Jaroslavě Kotalíkové, jihočeské vicehejtmance a protagonistce babyboxů Ivance Stráské i táborské místostarostce Olze Bastlové. Děkuju, milé dámy! Děkuju Zdeňku Juřicovi a jeho firmě MONTEL v Náměšti nad Oslavou. Jarka Kotalíková, ředitelka domova seniorů, řekla: To jsem ráda, že tu bude život nejen končit, ale občas taky začínat. Babybox otvíráme v pondělí 4. února ve 12 hodin za přítomnosti jihočeských přátel babyboxů v čele s Ivankou Stráskou a Milanem Štěchem, jimž jsme já i babyboxy mnohé dlužni. Děkuju hlavnímu dárci Nadaci České pojišťovny a jejímu předsedovi Richardu Kapsovi, přispěli už po třetí.
Babydědek Lu

Nová sbírka básní: Aaen Jan Kratochvíl – Zapomenuté ticho

Máte rádi veršem nevázanou poezii nebo miniatury? Pokud ano, mohla by vás zaujmout nová básnická sbírka Aaen Jana Kratochvíla „Zapomenuté ticho“. Kniha se dotýká mysticismu, magie, mezilidských vztahů, interakce jedince a společnosti. Kresbami ji ilustrovala Markéta Weinlichová. Vyšla v limitovaném nákladu 99 ručně číslovaných výtisků a jde o druhou autorovu tiskem vydanou sbírku (prvotinu vydalo pod názvem „Začátek bez konce a Konec bez začátku“ kulturní sdružení Loreta). Více informací a ukázky z autorovy nejen literární tvorby naleznete na internetových stránkách www.aaen.sweb.cz

Ludvík je naivka i pes

Vidíte a to mě vůbec nenapadlo! A přitom, pane Janasi, máte vlastně pravdu. Ludvíka Hesse skutečně považuji za naivního lidumila! Myslím, že jinak by nejspíš nikdy nevznikly české babyboxy - a dávno zaniklo Divoké víno. Ostatně soudím, že nejsem sám, kdo ho právě proto, že je "naivní lidumil" má rád. No a co se týče poezie, znám ho nejen jako laskavého literáta, ale i jako přísného "strážného psa", který hned tak někoho do "svatyně literatury" nepustí. Kolikrát mi třeba jen vynadal kvůli chybám v interpunkci... Zkrátka celý tento spor je jen nedorozumění, myslím, že ve skutečnosti se náš názor na L.H. moc neliší. Vidíte a to přitom mluvíme oba česky a rádi píšeme básničky.

Dušan Spáčil

Bůhví proč jste použil bůhví proč

>Dobrý den, vážený pane Spáčile. Za všechno může Vaše věta ve "Slovo úvodem":>"Mám dojem, že Hess bůhví proč každého, kdo dal do Divokého vína povedenou básničku, povídku či třeba obrázek, považuje za součást své literární rodiny, kterou chce chránit".Duch Vaší úvahy sice pro pana Hesse vyznívá kladně, avšak sousloví "bůhví proč", a nakonec i přirovnání k tendencím z konce 19. a začátku 20. století, budí ve mně dojem, že pana Hesse staví do světla naivního lidumila a národovce, který kdekomu cokoliv opublikuje, aby měli všichni radost (aby se nikomu nic nestalo, hlavně jemu ne)...
>
>Pokud se mýlím, omlouvám se za invektivu, ale dost citlivě vnímám významy a symboly. To je však už jen a jen můj problém. Srdečfně zdravím a přeji všem jen to nej.

Zdeněk Janas

Odpověď panu Janasovi

Vážený pane Janasi,přiznám se, že mi není zcela jasné, co vás na mém předešlém článku vlastně rozčílilo. Jen jsem využil americké statistiky k úvaze o budoucnosti knih. Podobně zmaten z vaší reakce je prý i pan Ludvík Hess. Možná by bylo dobré,kdybyste důvod svého naštvání blíže specifikoval.
DS

Vzkaz Zdeňka Janase Dušanu Spáčilovi

Pro pana Dušana Spáčila.
Mám úctu k autoritám. Ale ne k takovým, které si myslí, že jsou pupkem světa. Autorita je pro mne člověk, jenž se nepovyšuje a dovede dát prostor všem, kteří splňují jistá kritéria (jsem přesvědčen, že pan Ludvík Hess při své dloholeté práci pro autory Divokého vína není idiot, aby nedovedl rozeznat, co lze publikovat a co ne). Nemusí mít člověk 50 titulů před i za jménem, aby dovedl vnímat a cítit. Také nejsem příznivcem agropoezie, ale respektuji ji.

Utajené trumfy printu

Jsou papírové knihy už na cestě k zániku, vytlačí je elektronické čtečky a tablety? Ukazuje se, že odpověď nemusí být vůči „printu“ tak pesimistická, jak by se na první pohled nabízelo. Napadne vás to při podrobnějším čtení výsledků statistického průzkumu v teritoriu, které je v knižních trendech onou „zemi, kde zítra už znamená včera“. Tedy v USA. A to i přesto, že z tohoto ohlédnutí, publikovaného v posledním vydání Publishers Weekly v loňském roce, vyplývá, jak i v předešlém podzimu klesl počet dospělých Američanů, kteří si v tomto období přečetli papírovou knihu (z 72 procent na 67), zatímco počet čtenářů alespoň jedné e-knihy vzrostl na z 16 na 23.

Výrobci elektroniky a vydavatelé totiž ve Spojených státech do propagace a šíření čteček vložili obrovské prostředky. Vzrůst čtenosti e-knih jen o pár procent je proto spíše zklamáním. Navíc celkový počet čtoucích dospělých v USA v podzimním období také poklesl – ve srovnání s rokem 2011 o tři procenta - což se dá vykládat i tak, že e-knihy pro čtenáře stále nejsou tak atraktivní, jako knihy papírové.

Ještě zajímavější než neočekávaná statistika, je přečíst si, co si o této situaci myslí sami američtí podnikatelé v knižním průmyslu. Třeba nakladatel Peter Glassman upozorňuje na významné nedostatky, které e-knihy mají.“Když někdo čte e-knihu, nepropaguje, co čte. To, že nikdo kolem čtenáře nevidí obálku, je z hlediska publicity a reklamy velká ztráta! A přitom tento factor nikdy nikdo při srovnávání nákladů na printové versus elektronické knihy nezapočítal!“ Peter Glassman také upozorňuje, že když dočtete e-book, obvykle ji nedáte nikomu dalšímu, aby si ji přečetl,(protože čtečka je prostě spojena s konkrétním člověkem, který v ní má i další díla) a dodává: „My knihomolové, obvykle chceme mít konkrétní titul doma! Ale všichni takoví nejsou. Takže podceňujeme, kolik lidí se pustí do knihy, jen když jim ji někdo doslova dá do ruky a řekne jim: “To se mi líbilo a tobě se to myslím bude líbit taky!“ Jenže čtečku takhle nikomu nepředáte, potřebujete ji dál...

Další účastníci diskuse z řad amerických profesionálů na toto téma pod článkem v Publishers Weekly zase upozorňují na to, že americké knihovny sice nyní půjčují skoro všude i čtečky, zájem o ně je však malý. Jen pět procent uživatelů knihoven si loni půjčilo e-knihu (proti roku 2011 vzrůst ne o dvě procenta)! Souvisí to prý s tím, že na nové bestsellery se musí u eknih dlouho čekat a že celkově chybí dostatečně široká nabídka. Což se samozřejmě časem může změnit, nicméně i tak je zřejmé, že v bratrovražedném boji s knihami nemají e-books vítězství zdaleka jisté.



Dušan Spáčil

(První letošní úvodník na webu www.literarium.cz)

Novoroční otazník starého vydavatele

Dvaceti dvouletá minulost
zplodila agresi a zlost,
nenávist a proradnost,
lhostejnost a prolhanost.
Jsem si jist, zda budoucnost
nebude mít nikdy síly dost
zlomit mou umanutou urputnost?

Vladimír Stibor přeje Radost

Radost

Až ji přemůžeš.
můžeš si dát jméno
podle svého.
Odpaří se z jezera,
pohladí mládě
ležící na sněhu...

Požádal jsem taky Karla Sýse!

KAREL SÝS
PF 2013

„Nikdy jste se holoto neměli líp!“
Gusto je tu husto
zato teď je tady sakramentsky řídko
rozbředlé mozky vytékají z vytunelovaných hlav
Nejde o peníze v lebce
ale o prázdno v srdci
marasmus uprostřed tretek
Roh hojnosti měl díru
Nejlepší revoluce je liposukce
Zítra se bude tančit všude
ale ne podle not Pavla Kohouta
To ale bude tanec!

Zatímco Duka puká
potápějí se listopadovým hořem k Bílé hoře
chmury zahánějí paralenem fórů („Vždyť nám vládne Píča!“)
neboť cepy a sudlice naposled viděli ve Vávrově Proti všem
s holými prdelemi v houfu zírají na informační tabuli pro analfabety
„Nevíte co s penězi?
Kupte si vilu na Floridě!“
Zatímco zítra jim zdraží skočné
čekají zda velmoci nařídí valčík nebo polku
a natřásají se v příslušném rytmu
místo aby spustili verbuňk!

Petr Cincibuch a dodává L. F. Němec:

Do nového roku
přeju sex a koku! ----------------- Do nového roku, nejen sex a koku, jak přeje Petr Cincibuch, k životu i v poezii také čerstvý vzduch.

Poprosil jsem Jirku Žáčka, aby vám, moji milí, napsal přání do nového roku.

Luďku, posílám novoroční čtyřveršíčko do Divokého vína:
Nebojte se, psanci z ghetta,
že zas bude konec světa.
Nezpívejte rekviem -
s poezií přežijem!