na další stranu
Archiv divoké viniceDrsné příběhy pražského pochůzkářeOčekává-li dnes někdo od takzvané „detektivky“, potažmo kriminálního románu nějakou velikou literaturu, je obvykle naivní. Takový žánr má být nicméně (v tom lepším případě) čtivý, strhující, zábavný, nejlépe pak tématicky lehký (bez ohledu na počet či brutalitu a rozmanitost nezbytných vražd, které dnes společenská objednávka přímo vyžaduje),nezatížený zbytečným intelektualismem, a když už, tak snad jen v jakémsi humorném podtextu: to abychom se tímto tradičně odpočinkovým textem co nejpohodlněji prokousali, nechali se unést, jen maličko si lámali hlavu, ale ani to snad není nutné, neboť rozuzlení na konci je zaručeno, nejlépe pak s nějakým bonusovým překvapením. Na druhou stranu tu však mnohý zhýčkaný moderní čtenář přece jen nehodlá postrádat jistou literární úroveň, osobitý jazyk, schopnost autora vystavět chytlavé dialogy, neotřelost scén a vlastně – proč si to nepřiznat – přece jen tak trochu i té intelektuálštiny, byť jako nenucené podtržení plynulého, hladce plynoucího děje. Především však dostatečný vhled do moderní kriminalistiky či spíše do aktuálního reálu, problematiky a konkrétních problémů, potíží neb jiných nuancí soudobé české policie, je-li už tedy příběh zasazen do takového prostředí. Kopřiva se do něj takto mnohostranně ponořil a vůbec se nedá říci, že by se svým textem skončil na štítě. Však se jedná o zkušeného a čteného autora, dosud však převážně sci-fisty či žánru fantasy, dnes tedy už i benjamínka detektivkáře. Jeho oborová prvotina „Rychlopalba“ je nicméně pozoruhodná, a to zdaleka nejen tím, že se odehrává v jakési pravé, nijak nepřikrášlené, zbytečně „neředěné“ realitě české policejní praxe (byť nepatrné sci-fi, potažmo fantasy náznaky si užijeme i zde). Přestože jakýsi ideový základ tvoří aktuálně čtenářsky nejoblíbenější severský styl moderní detektivky, onou reálnou bází je syrová pražská policejní scéna, kde se navíc hlavním hrdina (a vypravěč v jednom), kriminalistický outsider z běžné pražské pochůzkové služby, dokonce snaží tvářit jako pravý „hloupý“ policajt, „neznalý“ kriminalistického myšlení, natožpak praxe, sám sebe prezentujíc jako nudného „průměráka“. A tady je drobná slabina Kopřivovy knížky, protože autorova nesporná sečtělost, schopnost dedukce a mnohé další znalosti či jeho psychologické závěry příliš vyčnívají ze stylizovaného „prosťáčka“, jakého se nám v osobě svého samozvaného vyšetřovatele, především však vypravěče (!), snaží představit. A zatímco tohle Kopřivovi neuvěříme (Anebo se snaží naznačit, že hrdina každým dalším krokem roste?! Ne, ani tohle vysvětlení neobstojí!), všechno ostatní už od něj bereme až do posledních důsledků, byť Kopřiva se ani se svým čtenářem, natožpak s postavami, rozhodně nijak nemazlí. Už samo ústřední kriminální téma zapůsobí prudce na emoce: nechutně týraná dvanáctiletá holčička výkaly píchanými do žil, dokonce snad prý vlastní matkou, nejspíše opakovaně zneužívaná otčímy, která nakonec zmizela a snad že byla zavražděná někým hodně blízkým...?!
V průběhu pátrání zažívá hlavní hrdina nejrůznější brutální příhody, popsané s bezohlednou naturalitou, je opakovaně krvavě zbit, ale i on sám umí být nekompromisní (kdy například v bitce hodně zblízka ukousne odpornému bezdomovci nos i s kusem obličeje, přičemž polyká jeho odporné soply – ale tím si zachrání život), je nucen zabíjet (a tady potkáme scény na samé hranici fantasy), být nemírně násilnický, aby se však znovu a znovu vracel do běžného unylého reálu pražských pochůzkářů, kde si tragiku své nudné existence špatně zaplacené policejní ficky rozpouští v ironii i ve vzteku, zejména pak vůči ješitným, tu a tam úplatným a vůbec nafoukaným „kolegům z vyšších pater“, ale také třeba v perlustraci drobných přestupníků či domácích násilníků, v pudové střelbě i v sexu. A když už tedy sex u Kopřivy, pak nemůžeme čekat nic jiného, než opět extrémní vztah jeho maličko poživačného, lehce ignorantského hrdiny (jehož právě opouští manželka), tedy obecného otloukánka, řadového uniformovaného policisty, s jakousi vyhraněnou emo-punkerkou, která mu svým opirsingovaným jazykem zvolna sjíždí dolů po nahé hrudi a břiše, aby... Do toho nicméně pátrá po oné zmizelé dívence, v případu zjevně špatně uzavřeném namyšleným(!) kriminalistou z „tamtoho“ prestižního oddělení, užívá nejrůznějších „zakázaných“ metod, dokonce tedy i zabíjí, neboť musí, a přitom celém mu ani tak nejde o to získat prestiž, jako snad prostě jen zalepit nudu svého nesmyslného existenciálního bytí. Hledá smysl života, útěk z nudy, své nic neříkající reality „ode zdi ke zdi“, anebo se prostě jen tak placatí – a přitom se zvolna posouvá kupředu v rámci svého svérázného vyšetřování, snad aby alespoň jednou v životě dotáhl něco smysluplného.
Znělo by to celé jako příšerná nuda, odrazující již apriori od toho, aby člověk Kopřivovu Rychlopalbu vůbec otevřel. Jenomže když to udělá, bude prudce atakován jeho strhující
vypravěčskou schopností, jiskřivými dialogy, svérázným jazykem a oním patřičným humorem v kontextu, obvykle samozřejmě černým, stejně jako osobitě, nesporně pak moderně pojatým sociálně-psychologickým reálem, ve kterém se příběh odehrává, mnohdy patřičně ujetým, plným vyvrženců, šílenců a psychopatů – až čtenář pomalu ztrácí pojem, co je vlastně
normální. Chvílemi nám Kopřiva doslova vyrazí dech, pak nás na chvíli ukolébá svérázným humorem, abychom vzápětí dostali další pecku, teď pro změnu navýsost hororovou, načež
doslova fyzicky zabředneme do nechutných hlenů, prosáklých fatální krví či do nejrůznějších psychopatologických zákoutí lidské duše, kde i sám hlavní hrdina hledá svou vlastní cestu kudy dál. No - a i když člověk tuhle knihu občas odloží, a třeba i znechuceně, nezbude mu, než se k ní zase brzy vrátit: příští ráno, za hodinu, o tři minuty později – po návratu z toalety, kam si skoro zapomněl odskočit.
„Mrtvola ležela v kuchyni.“ začíná se akčně Kopřivova „Rychlopalba“. „Nebyla to pěkná kuchyně a mrtvola taky nebyla nic moc...“. To samo už naznačuje mnohé. Zpěv talentovaného ševceJosef Pepson Snětivý vytváří povídky a romány, které se mi - upřímně řečeno - moc nelíbí a básně, které se mi líbí moc. Čím to je? Moje teorie je tato: Pepson je postmodernou poučený romantik. Takže v próze i v poezii píše pochopitelně stále hlavně o jednom. O lásce. Nic proti tomu. Protože je to však také českou knižní praxí ostřílený nakladatel, při psaní románů a povídek mu to nedá a v zájmu komerčního úspěchu přece jen trochu přijme diktát poptávky od rozmazleného masového publika ovlivněného Rowlingovou, Danem Brownem, E.L. Jamesovou a podobnými komerčními tutovkami. Jeho prózy jsou díky tomu na můj vkus až příliš apartní. Navzdory pikantním zápletkám a inteligentnímu humoru autora. Studenti Literární akademie drží stávkovou pohotovostPraha: V pondělí 23. 3. 2015 proběhla stávka studentů Literární akademie. Požadovali odstoupení jednatele firmy MUDr. Miroslava Doležala, který od nástupu do funkce akademii jednoznačně destruuje. 119. děťátko odložené do babyboxu je kluk Dionýz v Ústí nad Orlicí!Orlickoústecký klučík mě na minutku trochu zneklidněl. Ze špinavé bundy, v které byl zabalený, totiž nebylo vidět vůbec nic. Je středa 25. března 2015 pár vteřin po druhé ranní a klučík už na mě křičí do telefonu, zatímco sestřička povídá: Počkejte, já vám ho zvážím. Má 3 530 gramů. Narodil se před chvilkou! Zemřel Josef Kučera KobraJosefovi jsem napsal 19. března přání k svátku, přišla mi nejsmutnější odpověď od jeho manželky Růženy Kučerové: ...bohužel mu to už nemůžu vyřídit, protože 22. 2. 2015 odešel z tohoto světa. Před padesáti lety - 5. března 1965 - zemřel Václav Hrabě!Ta chvíle stačila Plzeň proklatě kulturníZaznamenali jste projekt Evropské hlavní město kultury, v němž Českou republiku reprezentuje město Plzeň? Na TV obrazovce jsem sledoval zahajovací večer a vstávaly mi vlasy na hlavě z té megalomanské show se světelnými efekty, popíkovou hudební kulisou, bikery skotačícími na trampolínách, provazochodcem a dalšími špumprnákly. Místo kultury cirkus. 116. děťátko je novorozený chlapeček v Nemocnici Vyškov!Zatímco jsme montovali 64. babybox v Nemocnici Znojmo, dvířky bedýnky na nechtěná lidská mláďata vstoupil do nového života klučík odložený v Nemocnici Vyškov. Chlapeček je čtvrtým letošním děťátkem, druhým vyškovským, 46. klukem proti 70 holčičkám. Je zcela zdravý a pojmenoval jsem ho Dominik, křestním jménem syna Borise Deketa – zástupce pražských společností podporujících babyboxy. Babydědek Lu Jindřich Štreit zve na výstavyJindřich Štreit zve na výstavy115. děťátko v babyboxu v Hradci Králové!Do nového života vstoupila nechtěná holčička v poslední den podivně krátkého měsíce února v půl čtvrté ráno. Je zdravá, jenom v babyboxu plakala. Nebo křičela: Jsem tu! Nebylo jí přesně rozumět. Holčička je čerstvě narozená a oblečená do hadříků asi po starších sourozencích. Něco o ní totiž tuším, a proto ji pojmenuju Zuzanka. Jaroslav Svěcený zve na Koncerty pro zasvěcené!Židovská křídla v IluziSlova mají křídla jsou tentokrát věnována autorům, kteří se hlásí k židovským kořenům. Na večeru vystoupí prozaik Ivan Klíma, básnířka Sylva Fischerová a záhadný autor Chaim Cigan ( známý i jako Karol Sidon) Více najdete na plakátě. Vzhledem ke slovutným jménům bude asi plno - doporučujeme proto váženým návštěvníkům přijít už po šesté, dát si kafe - a zajistit si tak místo u stolu. Karel Sýs a Jarda Holoubek získali významnou literární cenu!Cesta života Kde by měly být instalovány varhany?Člověk by nevěřil, co všechno se dá stihnout za pouhých pět minut, během nichž Ludvík Hess otáčel svůj bourák v uličce, kde ještě nikdy nikdo auto neotočil. V těch pěti minutách jsme stačili probrat začátky pražské Violy, dramatické osudy jejích zakladatelů, americké beatniky, Ginsbergův majálesový happening v roce 1963, české beatniky, založení Divokého vína, smrt Václava Hraběte a Ladislava Landy a také pohlavní život západních Slovanů v čase velikého zmatení myslí. Ale hlavně mi stačil předat vzácné dvouCD s představením Violy Komu patří jazz z roku 1963, z něhož se dozvíte odpověď na otázku uvedenou v záhlaví tohoto článečku. Čtenáři Václava Hraběte to ovšem vědí zpaměti: „tak jako v jiných katedrálách / i na nádraží by měly být / instalovány varhany“. Před padesáti lety - 18. února 1965 - přiletěl do Prahy Allen Ginsberg!Na ruzyňském letišti se ocitl poté, co jej z kubánské Havany vyhostili a posadili do prvního letadla, které právě odlétalo - do Prahy. Když si Ginsberg povšiml, že přistál v Praze, vzpomněl si, že má v notýsku telefon na Jana Zábranu a Josefa Škvoreckého. Po krátkém telefonátu ujížděl Škvorecký pro Ginsberga do Ruzyně. Na Svazu československých spisovatelů zařídil Ginsbergovi stipendium. Právě před padesáti letyJe 17: 20 hod. čtvrtek 18. února 1965. Na pražské ruzyňské letiště dosedá letadlo společnosti Aeroflot letící na své pravidelné lince Havana-Praha. O pár minut později z něho vystupuje spolu s ostatními cestujícími i 39letý divoce vyhlížející vousatý a černovlasý muž s lysinou na čele oblečený v lehkém šedavém baloňáku a ošmajdaných teniskách – americký básník Allen Ginsberg. Byl právě vyhoštěn z Havany, kam byl před tím pozván jako vážený porotce literární soutěže, kterou organizovala havanská vládní nadace Casa de las Americans. Na „ostrově svobody“ se Ginsberg na veřejnosti choval tak „svobodně“, že jej jednoho rána na konci pobytu státní úředníci přistěhovaleckého úřadu rovnou z hotelu posadili do prvého letadla do Prahy coby nežádoucí osobu. Bronislava Kuzica Rokytová a Oskar Kokoschka zvou na výstavu!Kurátorka výstavy Bronislava Kuzica Rokytová je čerstvou maminkou malého Jonatána. Jeho tatínkem je akademický sochař Milan Kuzica, tvůrce Keltky, jež mi byla zapůjčena na převýchovu do Hájku. Keltku můžete do své sbírky získat za pakatel. Nádherná nahá holka je k mání za pouhých osmdesát tisícovek. Stačí napsat Milanu Kuzicovi na spr@volny.cz. Sbohem, Keltko! Profesor Milan Nakonečný, největší postava současné české psychologie, má narozeniny.Blahopřeju k Tvým třetím narozeninám, milý Milane! Je mi velkou ctí, že jsi mě osobně přijal ve svém táborském domě a doporovodil mě do Husitského muzea v táborské radnici. Tvoje vzpomínka, jak Ti Daniel Ladman a Jana Černá alias Honza Krejcarová, přivezli knihy z jakési pozůstalosti, potvrzuje teorii, že všechno souvisí se vším. Těším se, že historku v Tvém literárním podání přinesu čtenářům Divokého vína. Jsem hrdý, že jsem v druhé polovině šedesátých let mohl být Tvým studentem a některá Tvá moudra užívám i dnes po pěti desítkách let. Tvůj Lu Tomáš Mladějovský zve na výstavu svých obrazů!Dobrý den, vážený pane Lu, |
|||||||||||||||||||||
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.