literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Oldřich Damborský publikuje v almanachu Napsáno dechem.

Slovenka žijící v Praze, Adriana Gulíšková, vydala v srpnu vlastním nákladem almanach Napsáno dechem. Je to almanach erotické poezie, avšak ne pornografie. Převládají jemné erotické metafory, jak si to přála nakladatelka. V knížce je zastoupeno 18 autorů z celé české republiky: Marvan Alsolaiman, Red Bollov, Jarmila Hannah Čermáková, Oldřich Damborský, Jan Dvořáček, Olga Fikrlová, Milan Ganišin, Adriana Gulíšková, Petula Heinriche, Vladimír Špáta Hnát, Petr Kříž, Jarmila Moosová Kuřitková, Radek Lehkoživ, Jarmila Maršálová, Aleš Misař , Aleš Nerada, Vladimír Petrovič, Ladislav Špánik.
Knihu umocňují umělecké akty fotografií Vladimíra Ira. Almanach má celkem 240 stran a můžete si jej objednat na portálu literart.cz.

Ukázka

Na pláži

Pod slunečníkem
cucám brčko,
krásně se houpe
tvoje tričko,
jsem tím snílkem,
co léto zbožňuje,
na vlnách tvých boků
se krásně surfuje.

Horký písek,
nahý paty.
vyplazené jazyky
psisek,
slunce zlatý.

Vlna za vlnou
ukolébává mou skepsi,
jsi košík s bavlnou
a opojná jako
Pepsi...

Vladimíra Čerepková - Knihy básní

Vladimíra Čerepková: Knihy básní

První souborné vydání básnických sbírek autorky (1946–2013; od roku 1969 žila ve Francii), jež si sama uspořádala a připravila k vydání. Shrnuje básnické sbírky Ryba k rybě mluví (1969), Ztráta řeči (1973), Extra Dry Silence (1988), Bez názvu (1991), Tělesná schránka (z let 1992–96) a Zimní derviš (2008). Poetika Vladimíry Čerepkové, ve svých počátcích ovlivněná Allenem Ginsbergem a Janem Zábranou, se vyvinula ve zcela osobitý básnický hlas, pro nějž bychom v novodobé české poezii jen stěží hledali obdobu. Přes drásavé litanické básně plné konkrétních reálií, vypovídající o exilu jako novodobém lidském údělu (ve sbírce Ztráta řeči), došla Čerepková k jakémusi až téměř odhmotněnému básnickému minimalismu (ve sbírkách Bez názvu a Tělesná schránka). Soustředěné verše sbírky Zimní derviš, plné osobní naléhavosti, zachycují většinou přírodní rámec, skrze nějž je nahlížen lidský osud, uplývání času a míjení všeho uchopitelného. Poslední sbírka Vladimíry Čerepkové odkazuje ve svých nejlepších básních k výrazové úspornosti staré čínské či korejské poezie.
Právě vyšlo v nakladatelství Torst Tomáš Mazal

Bram Presser - Australanova cesta za dědou do Prahy i Terezína.

Poslyšte o mimořádné knize i mimořádných osudech: Hrst hlíny (Argo, přeložila Olga Bártová, 320 stran) je název románu s reportážními prvky australského spisovatele a muzikanta Brama Pressera (1976), který se vydal na cestu za životní poutí prarodičů z matčiny strany.
V případě dědečka JUDr. Jana Randy, původním jménem Jaakov Rand(1911 –1996), to byla cesta zpražské Biskupcovy ulice přes válečný Terezín jakožto „město, které věnoval Adolf Hitler Židům“, dále Osvětim, Sachsenhausen a s krátkou poválečnou přestávkou vměstě nad Vltavou do exilu v Melbourne. Tam děda s rodinou připlul 29. října 1949.
Po nelehké adaptaci na „kapitalistický systém“, jak si sám zapsal, se přes dělnické profese prosadil jako největší australský odborník na hebrejský jazyk. A jako učitel tak pokračoval vtom, co dělal už po příchodu z malé vesnice na úpatí Karpat do Prahy. Po studiích práv se věnoval židovské kultuře a vzdělávání nových generací v Židovské škole v Jáchymově ulici. Po čase se dokonce stal sekretářem vrchního rabína Gustava Sichera.
Jáchymova ulice mu byla souzená. Tam se totiž nacistická moc rozhodla zřídit Muzeum vyhynulé rasy, kterým chtěl Hitler dát celému světu najevo, že se mu podařilo zlikvidovat evropské Židovstvo. Po příjezdu do Terezína, kam byli soustředěni Davidovi potomci z celé Evropy a postupně odváženi do likvidačních táborů na východ, byl tehdy ještě Jaakov Rand vybrán na pokyn samotného führera, aby sestavil spolu se třemi dalšími speciální katalog židovských rituálních předmětů. Vžil se pro ně název Talmudkommando.
Do poloviny 80. let minulého století o něm nikdo nevěděl. To se změnilo i díky snaze Brama Presse objevit osudy dědy a jeho bližních vkrutých letech války i po ní. Vznikla tak jedinečná kniha získávající si popularitu vcelém světě. A stojí zato se o ní zmínit i notný čas poté, co ji před létem autor v Praze představil.
František Cinger

Bohumil Ždichynec vydal novou knížku!

Vážený a milý pane Ludvíku,
jako dlouholetý čtenář Vašeho Divokého vína, dovoluji si Vám poslat náhled obálky mé nové esejistické knihy, která vychází a je dostupná na www.kosmas.cz, pokud byste uznal za vhodné o ní informovat čtenáře.
S potěšením jsem si přečetl, že v březnu příštího roku se Babyboxu dočká i ÚPMD v Podolí, kde před řadou let pracovala také moje žena-gynekolog na porodnici.
Je to pozoruhodný projekt, kterým jste se zapsal (i přes počáteční konzervativní odpor) do českého zdravotnictví nesmazatelnou stopou.
Přeji Vám vše dobré, hodně dalších úspěchů a pevné zdraví.

Převtělování - knihu překladů Jiřího Žáčka, jsme pokřtili v petřínské restauraci Nebozízek!

Překlady básní Jiřího Žáčka právě vyšly v nakladatelství ŠULC - ŠVARC. S Jirkou Žáčkem, Karlem Sýsem a majitelem restaurace Nebozízek Luďkem Láryšem jsme dnes knihu pokřtili v restauraci Nebozízek na pražském Petříně. Zapíjeli jsme ji nealkoholickým pivem a po kulajdě jsme si dali řízek s bramborovým salátem. Oběd na Nebozízku jako vždy vynikající.
Úterý 19. září je dnem, kdy před 59 lety vyšlo první číslo tištěného Divokého vína.
L. H.

Olga Nytrová a Hanka Hosnedlová zvou!

Tomáš Hřivnáč zve na výstavu!

Tomáš Mladějovský zve!

Básník a výtvarník Tomáš Mladějovský zve na výstavu svých obrazů Pábitelské imprese do kavárny Liberál v Holešovicích od 16. 9. do 14. 10.
L. H.

Ohnivá panenka řádila!

Svezl jsem se na Lodi bláznů. Pozvala nás na ni u příležitosti vydání své nové knížky Ohnivá panenka ohnivá panenka Alenka Vávrová, vynikající františkolázeňská básnířka a organizátorka akcí, na které nezapomenete. Sešli se na ní "šílenci" všeho druhu - ale hlavně ti, co píší a čtou. Anebo na něco hrajou… anebo prostě něco pěkného dělají.
Jaké to bylo, zde připomenou fotky, které mi poskytl Saša Malachovský. Kdo tam všechno byl, ani jmenovat nemůžu, byl by to dlouhej seznam. Pomůžu si tedy Sašovými snímky. Na harmoniku tam zahrál třeba básník Fanda Tylšar. Vtipnými řečmi nás potěšil profesionální syn Jana Wericha Jiří Werich Petrášek. Pěkné písničky s kytarou zazpíval písničkář Vladimír Babnič. Básník Lojza Marhoul přišel v kostýmu se stužkami za medaile, které si určitě za něco zasloužil, jen nevěděl, za co jsou. Alenka (v červeném a v pirátském klobouku) bedlivě dohlížela na to, aby se všichni chovali přiměřeně - tedy jako milí a vtipní blázni (na fotce vedle Alenky stojí spisovatelka Františka Vrbenská). Hezkými aforismy nás potěšil slovenský básník Ondrej Kalamár (vedle mé maličkosti). Na harfu zahrála Zbyňka Šolcová přímo pod Karlovým mostem Smetanovu Vltavu - což zní, jakoby to byl kýč, ale nebyl. Jen to bylo krásné. Hlavním kmotrem hezké knížky byl Jiří Žáček.
Dušan Spáčil

Nářek nad jedním odchodem, plným závazků. Zemřel Petr Hora - Hořejš!

Čtu zprávu v mobilu.
Čtu to měsíce očekávané, avšak do nevědomí potlačované sdělení. A neodbytný tinitus, smetanovsky naléhavě zaznívající v kvartetu Z mého života, náhle mění svou výšku, nabývá elegického mollového ladění:
Zemřel Petr Hora – Hořejš.
Spisovatel? Popularizátor? Publicista? Novinář?
Především a nezpochybnitelně: humanista, intelektuál, vzdělanec a – jak by se po novu řeklo – aktivista. Vlastenec obrozeneckého střihu. Z rodokmene Nerudů, Němcových, ano: Masaryků, Čapků, Zdeňků Mahlerů.
Toulky českou minulostí, ve kterých převyprávěl a přemyslel středoevropskou historii v kulisách tolik známého obrysu české kotliny. Ve kterých oživil techniku souběžně vedených sdělení v margináliích středověkých manuskriptů.
Bohu buď žalováno – stále ještě nedostatečně doceněné, v rozhlasovém plagiátu k neposlouchání infantilizované.
Prázdninová škola. Nikoli jím vymyšlená, ale jím transformovaná na hladinu literární a intelektuální události par excellence. Ztělesněná Komenského Škola hrou, přenesená ze školních škamen do kongeniálního prostředí Lipnického lomu, ozařovaná svítícími zraky tisíců mladých lidí, prošlých tímto iniciačním životním „výkopem“.
Nikoli naposledy Nadace Pangea – navazující na největšího z pedagogů Jana Ámose Komenského a jeho Obecnou poradu o nápravě věcí lidských, největší z úkolů, které si kdy intelektuál – vychovatel položil.
Vzdělávat.
Vyložit věci jsoucí a naučit chápat věci nové.
A především: Chtít být zvědavý, odvrhnout alfasamcovskou bohorovnost, přijmout Sokratovo povýšení zvědavosti na životní paradigma.

Intelektuál a tragický relikt zašlých časů v době, která za intelektuála považuje vzdělaného analfabeta z velkovýroben papírů na hlavu.
Intelektuál, úporně kličkující své teze v duchovní pustině vlády jedné strany. Aby se ve vytoužené svobodě děsil nekonečné chamtivosti nových veksláků a jejích ideových apologetů na všech stupních veřejného života.
Co dále? Co bude po tobě, Petře?
Přežívat uprostřed bažiny licoměrné pražské kavárny? Smířlivě trpět místo Smetanova pískotu v uších ohlušujícím veřejným neoliberálním blábolem?
„Vím, že máš pravdu“, řekl jsi mi v jednom z posledních rozhovorů na mou námitku manipulace médií veřejným prostorem, „ale říct to v Praze nahlas, tak tam nepřežiju“.
Jsme-li ve vytoužené demokracii, nezbývá jiná cesta, než o problémech nahlas hovořit. Nebát se okřikování a ostouzení. A dělat svou masarykovskou malou práci.
Tvoji práci, Petře.
Alexandr Schönfeld

Jan Nedoma vydal knížku Miláček národa!

Po knížkách Bratranci a Rok lemounů vychází spisovateli, geodetovi a mému příteli Janu Nedomovi volně navazující román Miláček národa. Jako při čtení předchozích knížek, bavil jsem se a chvílemi i hlasitě smál od začátku až do konce.
Knihu vydalo nakladatelství Dialog Litvínov, o grafické a výtvarné zpracování se postaral Pavel Lakomý a na vydání spolupracovala Dílna Martin Nový. Všechny knihy lze objednat v distribuci Victory na adrese studiovic@seznam.cz.
L. H.

Spolek Babybox udělil JUDr. Liboru Vávrovi nejvyšší vyznamenání!

Dlouho jsem rozvažoval, zda mám spřátelenou veřejnost i pár zbývajících odpůrců bedýnek na odkládání nechtěných děťátek informovat samostatnou tiskovou zprávou o vyznamenání JUDr. Libora Vávry.
S tímto rozšafným a skoro vždy optimisticky naladěným mužem jsem se seznámil před pětadvaceti roky. Před dvěma desítkami z nich jsem se Liboru Vávrovi svěřil s nápadem zřídit bedýnku – babybox. Ve svých představách jsem babybox instaloval na „Zemskou porodnici“ v Apolinářské ulici, na klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Dva roky trvající souboj s ředitelstvím VFN, Ministerstvem zdravotnictví a dalšími jsem prohrál. Uzavřel jsem ovšem přátelství s Liborem Vávrou, pražským soudcem. Stal se mým rádcem a v mnoha případech mluvčím. Vzpomínám si, jak Libor Vávra řídil padesátičlenné shromáždění příznivců a odpůrců babyboxů konané v budově Městského soudu v Praze. Ani chvíli nepochybujte, komu v duchu fandil.
Po dvou letech jsem myšlenku zřídit babybox v Apolinářské opustil a za účasti Libora Vávry a mnoha jiných protagonistů jsme za velkého zájmu médií 1. června 2005, symbolicky na Mezinárodní den dětí, otevřeli první babybox v GynCentru v Hloubětínském zámečku v Praze 9.
Ten den bych nikdy nevěřil, že s významnou pomocí vtipného a moudrého Libora Vávry otevřeme za 18 let 85 babyboxů, které pomohou vstoupit do nového a snad lepšího života 253 děťátkům. Je i autorem sloganu „V popelnici umřu!“
Dvacet let je dlouhá doba, ale po celé to období mi byl Libor Vávra věrným rádcem. Děkuju!
Ludvík Hess, předseda a babydědek

Zemřel PhDr. Jiří Waldhauser, CSc.!

Vážení pozůstalí, vážené účastnice a účastníci tohoto smutečního obřadu,
sešli jsme se dnes, abychom se rozloučili se vzácným člověkem, ale také předním českým archeologem dr. Jiřím Waldhauserem. Je nyní na mě, abych shrnul jeho nesmírně bohatý a činorodý vědecký život, a abych zde poděkoval za to, čím v posledním půlstoletí přispěl české archeologii.

Jiří Waldhauser se narodil 8. dubna 1945 v Praze, rodinně však byl celoživotně propojen s Českým rájem, s Horním i Dolním Bousovem. Jeho láska k archeologii jej v roce 1963 přivedla na dnešní Masarykovu univerzitu, kde studia ukončil v roce 1969. Následně odešel na stipendium do německého Marburgu. Po návratu krátce pracoval v Severočeském muzeu v Liberci. Deset let svého života, až do roku 1981, strávil v tehdejším Krajském muzeu v Teplicícha to jako vedoucí archeologického oddělení. Zde se již naplno věnoval své velké životní zálibě, době laténské, Keltům. V okolí Teplic realizoval četné archeologické výzkumy, zvláště sídliště a pohřebiště Radovesice, a do této životní epizody spadá rovněž jeho první monografie. Mezi lety 1981–1984 krátkodobě působil v Moravském zemském muzeu v Brně a Městském muzeu v Žatci. V roce 1985 pak zakotvil jako archeolog v Národním technickém muzeu v Praze, kde se zabýval také hornickou archeologii, zvláště s přihlédnutím k dokladům těžby zlata v době laténské na českém území. Do této doby spadá také realizace významného mezinárodního projektu Dasprähistorische Gold in Bayern, Böhmen und Mähren, financovaného koncernem Volkswagen. Cílem tohoto projektu bylo zmapování těžby a produkce zlata od pozdní doby kamenné po dobu laténskou. Kolektivní monografie, výstup tohoto projektu, je dodnes zásadním zdrojem poznání této problematiky. Kromě katalogu nálezů, mnoha textů a analýz je zde i kompletní soupis rýžovišť zlata v Čechách. Do doby působení v Technickém muzeu spadá i zájem o středověkou hornickou těžbu zlata. Jeho aktivity se tehdy soustředily na Šumavu, zvláště do Kašperských Hor, kde prozkoumal úpravnu zlata ze 14. století. Posledním působištěm Jiřího Waldhausera se v roce 1994stalo Muzeum Mladoboleslavska, kde setrval až do odchodu do důchodu.

Významnou součástí práce Jiřího Waldhausera byla přednášková činnost doma i v zahraničí.
Zúčastnil se okolo 50 sympózií, referoval na třech světových kongresech archeologů (Nice, Mainz, Bratislava). Přednášel na univerzitách v Marburku, Vídni, Münsteru, Poznani, Paříži a v posledních letech působil také na univerzitě v Hradci Králové.

Obdivuhodný je publikační odkaz Jiřího Waldhausera – zveřejnilpřes sto studií a článků o době laténské. Zvláště bych připomenul Keltské rotační mlýny v Čechách či Závěrečný horizont keltských oppid v Čechách. Mimořádný je také jeho přínos k poznání čtyřúhelníkovitých fortifikací v Čechách. Mimořádný význam mají také jeho knihy. Z těch ryze odborných si dovoluji připomenout německy psaná Keltská pohřebiště v Čechách, knihu o výzkumu v Radovesicích. Mimořádně významná je jeho prvá monografie o pohřebišti v Jenišově Újezdu z roku 1978. Byť vyšla téměř v samizdatovém vydání, jde o kolektivní dílo, na svou dobu zcela novátorské, obsahující řadu analýz z různých vědních oborů. Tímto způsobem jsou knihy koncipovány běžně až v posledních desetiletích. K významným počinům patří rovněž Encyklopedie Keltů v Čechách a to včetně dodatků. Jiří Waldhauser se stal také významným popularizátorem archeologie, a pokud jde o široké čtenářské publikum, spojují si dobu laténskou dnes právě s jeho jménem. Z popularizačních knižních titulů mohu jmenovat: Keltové na Jizeře a v Českém ráji, Archeologie Germánů v Pojizeří a v Českém ráji,Jak se kopou keltské hroby, průvodce Keltské Čechy či Český ráj očima archeologie.

Jiří měl velmi rád také keltskou numismatiku, vždy jsme si o ní spolu rádi povídali. Při těch našich rozhovorech o mincích, o Keltech, o chronologii doby laténské, jsem si vždy opakovaně uvědomoval, že jsem v blízkosti člověka s obrovským rozhledem po Evropě od Pyrenejí po ústí Dunaje. S člověkem, který době laténské zasvětil svůj život. Nyní se jeho pozemská pouť uzavřela, již jen v našich vzpomínkách zůstane jeho zcela specifický způsob myšlení, kladení někdy až provokujících otázek, jeho neopakovatelná mluva a smysl pro humor. Jsem moc rád, že se naše osudy na řadu let protnuly, jsem rád, že jsem měl možnost se inspirovat zcela jedinečným pohledem na keltskou Evropu.

Jiří, skláním se před Tvým životem, odkazem Tvé práce, lásce ke Keltům a přeji klid a mír Tvé duši!

Jiří Militký

Martin Patřičný zve!

Rádi bychom vás pozvali na vernisáž výstavy Dřevo-Ruce-Srdce, kterou společně vytvořili Silvia Belis a Martin Patřičný.
Vernisáž proběhne v úterý 25. července od 16 hodin v Malé galerii Sladovny. K poslechu zazpívá Bedřich Ludvík, režisér, písničkář, spisovatel.

Martin Patřičný je výtvarníkem žijícím dřevem. Píše o něm knihy a je dřevu zcela oddán. Je populárním učitelem i díky televiznímu dokumentu Kus dřeva ze stromu a knihám o dřevu (Tajemství dřeva, Velká kniha o dřevě, Umění dřeva).
Silvia Belis je výtvarnice, která si ráda hraje se dřevem, nechává se inspirovat a překvapovat. Je kurátorkou a ilustrátorkou komiksu Vlčí holka.
Ve své tvorbě se potkávají jako jin a jang v čínské filozofii, dle Silvie popsané jako dvě navzájem opačné a doplňující se síly. Oba milují divadlo a rádi si hrají a tak pro Sladovnu dali dohromady dřevěnou výstavu, která má i svou interaktivní část.

Výstava potrvá do 17. září 2023.

Píše mi Vladimír Stibor.

Připomínka Václava Valeriána Kýzla k výročí Karlova mostu.

Vážení přátelé,
dnes jsem nikde nenašel ani zmínku o významné události našich dějin. Je smutné, že nacházíme řadu neověřených zpráv, ať již z Ukrajiny, Ruska, Ameriky a Evropské unie, ale zapomněli jsme na zajímavé výročí, které bychom si měli dnes připomenout.
Tak tedy vězte, že 9. července roku1357 byl položen základní kámen stavby Karlova mostu. Základní, nebo-li první kámen položil sám Karel IV. a to v 5 hodin 31 minut ranního času, tak jak mu předpověděl horoskop. Dnes je tomu tedy 666 let
Jen dodávám, že most byl dokončen v roce 1402 a v té době se nazýval " kamenný " , nebo také " pražský ". Název " Karlův most " se vžil až kolem roku 1870. Jako první toto označení použil pražský nakladatel, spisovatel a mědirytec Joseph Rudl.
Dnes ráno jsem se poklonil památce Karla IV. a zároveň i jeho velkolepému dílu.
Václav Valerián Kýzl, regionální písmák a badatel

Co Petr Cincibuch napsal

Ludvíku, děkuji za přání k narozeninám, ale s příhodou s penězi se nemohu smířit. Je velmi pravděpodobné,
protože jsi půjčku vyvolal Ty, že nějakou "marži" jsi nabídl sám. A v penězích si nebýval nijak úzkostlivý. V každém případě jsi o způsobu půjčky musel vědět. Taky se nezmiňuješ na jak dlouho jsi peníze potřeboval. To by na směnce, kterou pravděpodobně vlastníš, mělo být. Holt dvacet let vymazalo z mé paměti jakoukoliv vzpomínku na tuto příhodu, a tak jen hledám logické souvislosti. p

Co odpovídám: Petře, než jsem napsal svoji negativní vzpomínku na "půjčku", která mezi nás vstoupila, několikrát jsem Tě na ni ptal. Nikdy bych ji nezveřejnil, kdybys ji přiznal. Ludvík

Jindřich Buxbaum bude mít výstavu!

Roztesknil mě Jirka Žáček!

Milý Lu, samotařím na chalupě jen s kocourem, tak se mi zastesklo po kamarádech, až z toho byla básnička. Jiří Ž.


Přípitek pro Luďka Hesse

Přiznávám se bez mučení, že jsem
celý žhavý dát si beaujolais a řízek
s vynálezcem babyboxů Luďkem Hessem
v jeho oblíbené krčmě Nebozízek,
pohladit si jeho hlavu mužně bosou
jako kdysi v létech, kdy se duše vzpíná,
kdy nám ještě smrtka nehrozila kosou,
kdy jsme pili burčák z divokého vína.

Petr Cincibuch má 80!

Mladý básník Divokého vína se 28. června dožívá nadstandardního věku. Blahopřeju! Petr má dceru Kláru, lékařku, dvě vnoučata, dům ve Svaté, vyšlo mu půl druhé desítky knížek básní a také povídek. Ve Svaté vytvořil muzeum sedmi automobilů Zetka, které před několika lety prodal… Tesknil nad prázdným Muzeem Z, pak mu přišla osudová nabídka, kterou popsal: „21. listopadu 2018 deset minut po dvanácté přistálo na můj mail šest starých fotografií, na nichž byla v zašlém stavu zetka. Před několika měsíci jsem prodal celou svou sbírku zetek s veškerým dobovým vybavením a metráky náhradních dílů. Půl století trvající epizoda jménem Z byla uzavřena. Nemám zájem. Krátký dopis ženy s monogramem MG končil provokujícím slovem: Líbí? No ano, na obrázcích byl čtyřmístný roadster od mistra Dostála, nejpravděpodobněji jediný dochovaný kus.“ Petr zetku s velikým úsilím a nákladem zrestauroval. Teď vévodí jinak prázdnému Muzeu Z ve Svaté.
Petr Cincibuch přišel do Divokého vína už v roce 1964, časopis si koupil ve Viole od Václava Hraběte, který je tam prodával. Nastoupil do rozjetého vlaku a taky přikládal. Divoké víno nějaký čas dokonce psal na kovolisty na speciálním psacím stroji Varityper s vyměnitelnou hlavicí, který měl k dispozici malíř a Hrabalův kamarád Zdeněk Bouše v Nakladatelství Svoboda. Petr pak na kovolisty speciálním inkoustem kreslil i obrázky – třeba stylizované koníky.
Strávili jsme spolu celé noci telefonickými rozhovory, námětem byla vždy poezie a umění. Naše souznění bylo dokonalé. V roce 1969 jsem Petra zaměstnal jako odpovědného redaktora Divokého vína. Redakci měl v malé komůrce pronajaté v domě číslo 4 ulice V Jirchářích. Spolu s Petrem úřadovala jako tajemnice redakce Ivana Pavlová, malířka a grafička. Ve stejném roce vyšla Petrovi první sbírka Panenství. À propos - panenky jezdil Petr vyhledávat do Zruče nad Sázavou, města, v němž byla obrovská převaha žen nad muži, pracovaly v místní továrně na obuv a byly připraveny přijmout náruč mladého básníka z Prahy. Po zrušení Divokého vína v roce 1972 řídil Petr Cincibuch sanitku, jejíž stanoviště bylo v libeňské ulici Na Stráži, jen kousek od místa, kde v Krejčího ulici číslo 4 Divoké víno začínalo. Vystřídal řadu jiných zaměstnání a vycházely mu další sbírky, namátkou Nejkrásnější bývá šílená, Medový kámen, Auto - moto - velo - láska, sbírka povídek dokumentujících Petrovu vášeň pro stará auta.
Moje a Petrovo souznění pokračovalo i při vydávání internetového Divokého vína, jež jsem zahájil v roce 2002. Trhlinka vznikla o rok později. Požádal jsem Petra o půjčku a v nevlídný únorový den roku 2003 vyzvedl tedy 400 000 korun v pobočce banky Union v strašnické ulici V Olšinách a jeli jsme autem k notářce Evě Jaklové na Starém Městě. Petr požádal notářku o ověření mého podpisu pod směnkou na 500 000 korun. Peníze jsem potřeboval na zaplacení bytu, a tak jsem podepsal.
Krátce před Petrovými narozeninami jsem se jej zeptal, zda ví, jaká historka mezi nás vstoupila. Nemohl si vzpomenout, ani když jsem mu ji připomněl.
S Petrem Cincibuchem se známe 59 let, tedy daleko největší podíl našich životů. Vím, na kterém verši si nejvíc zakládá, nechal si jej vytesat na náhrobní kámen na hřbitově ve Svaté: „Láska je věřit, že láska je.“
Ludvík Hess